// Profipravo.cz / Společnost s ručením omezeným 30.12.2021
Zajišťování každodenní operativy generálním ředitelem – členem představenstva
Jestliže generální ředitel – byv členem představenstva – „zajišťoval každodenní operativu“ (tedy běžné obchodní vedení), plnil povinnosti, jež zákon svěřuje představenstvu a činil tak jako člen představenstva. Na tom ničeho nemění skutečnost, že jej představenstvo výkonem těchto činností (s využitím vnitřní delegace) pověřilo (v důsledku čehož nerozhodovalo o záležitostech spadajících do rozsahu pověření ve sboru, ale rozhodoval o nich toliko generální ředitel jako pověřený člen představenstva). Bez právního významu je pak také označení funkce slovním spojením „generální ředitel“; je-li člen představenstva pověřen výkonem části činností spadajících do působnosti představenstva, vykonává tyto činnosti jako člen představenstva bez ohledu na to, zda (např. podle organizačního řádu společnosti) užívá pro označení své funkce pojmy jako „ředitel“, „generální ředitel“, „obchodní ředitel“ apod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2837/2020, ze dne 22. 9. 2021
Dotčené předpisy:
§ 191 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 192 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou dne 3. 7. 2009 domáhá zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu mzdy (ve výši průměrného hodinového výdělku za poslední čtvrtletí roku 2008) za únor a březen roku 2009.
[2] Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č.j. 16 C 315/2009-268, mezitímně rozhodl tak, že „nárok žalobce na náhradu mzdy vůči žalované za měsíc únor a březen 2009 je dán“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. 16 Co 283/2011-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. 21 Cdo 1781/2012-330, oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Následně Okresní soud v Olomouci – jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v posledně označeném rozhodnutí – žalobu (rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. 16 C 315/2009-378) zamítl. Krajský soud v Ostravě tento rozsudek (k odvolání žalobce) potvrdil rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 16 Co 14/2014-435. Dovolání žalobce pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2390/2014.
[4] Žalobce podal proti rozsudkům okresního i krajského soudu, citovaným v předchozím odstavci, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1781/2012-330, ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1781/2012-330, vyslovil, že rozsudky okresního a krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na svobodné jednání podle článku 2 odst. 3, zásadou pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 Ústavy a s právem na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle článku 28 Listiny základních práv a svobod, a tyto rozsudky zrušil.
[5] Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. Ncp 155/2019-744, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
[6] Poté Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. 16 C 315/2009-786, uložil žalované zaplatit žalobci 602.549,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[7] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1/ Žalobce byl s účinností od 1. 1. 1998 jmenován generálním ředitelem žalované. Mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dne 23. 1. 2007 manažerská smlouva, jež upravovala „postavení a pravomoc generálního ředitele“ a dále „platové podmínky“ generálního ředitele.
2/ Podle manažerské smlouvy náležela generálnímu řediteli pevná měsíční mzda 200.000 Kč. Dále měl nárok na pohyblivou složku mzdy, v závislosti na splnění konkrétních (sjednaných) ukazatelů.
3/ Průměrný hrubý výdělek žalobce za poslední čtvrtletí 2008 činil 327.491 Kč měsíčně.
4/ Žalobce byl ke dni 18. 12. 2008 odvolán z funkce generálního ředitele. Dne 7. 1. 2009 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, jenž měl skončit ke dni 31. 3. 2009.
5/ Žalobci byla za únor a březen roku 2009 vyplacena (za každý měsíc) částka 15.064 Kč.
[8] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce byl (18. 12. 2008) platně odvolán z funkce generálního ředitele, nicméně jeho pracovní poměr nadále trval a byl ukončen až výpovědí ke dni 31. 3. 2009. Výpověď byla přitom žalobci dána podle § 73 odst. 6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, z důvodu podle § 52 písm. c) téhož zákona (tedy z důvodu nadbytečnosti). Žalobci proto přísluší mzdové nároky podle uzavřené manažerské smlouvy, tedy i (žalobou uplatněná) náhrada mzdy za měsíce únor a březen 2009 ve výši průměrné mzdy za poslední čtvrtletí roku 2008.
[9] Činil-li průměrný (hrubý) výdělek žalobce (v posledním čtvrtletí roku 2008) 2.008,53 Kč/hod, náleží žalobci za únor částka 301.275 Kč (za 7,5 hod práce denně za 20 pracovních dnů) a za měsíc březen částka 331.402,50 Kč (za 7,5 hod práce denně za 22 pracovních dnů). Žalovaná za každý měsíc žalobci zaplatila pouze 15.064 Kč, žalobci tedy vznikl nárok na zaplacení 602.549,50 Kč.
[10] Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (druhý výrok).
[11] Odvolací soud – poukazuje na to, že žalobce současně s funkcí generálního ředitele zastával funkci předsedy představenstva žalované – zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné, zda náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva. V tomto směru pak přisvědčil závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1781/2012, uzavíraje, že činnosti, jež žalovaný vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel, náležely do působnosti představenstva žalované.
[12] Následně pak odvolací soud, vycházeje ze závěrů vyslovených velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněném pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“), vysvětlil, že manažerská smlouva sice není (jen proto, že ji strany podřídily režimu zákoníku práce) neplatným právním úkonem, je však třeba na ni pohlížet jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu.
[13] Řečené mimo jiné znamená, že je na ni třeba klást stejné požadavky, jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. Strany se proto takovou smlouvou nemohou odchýlit (mimo jiné) ani od pravidel zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, neboť uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu považovat zásadně za kogentní.
[14] Neurčují-li stanovy jinak, může příslušný orgán (a to bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce či souběžně uzavírané manažerské smlouvy) odvolat člena představenstva z funkce (v důsledku čehož funkce zanikne) i bez udání důvodu. Ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů se v tomto případě neuplatní.
[15] Z popsaných důvodů nemůže podle odvolacího soudu obstát závěr soudu prvního stupně o tom, že pracovní poměr mezi účastníky trval až do konce března roku 2009 a že žalobci náleží náhrada mzdy za měsíce únor a březen téhož roku.
II. Dovolání
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva:
1/ Vykonává-li zaměstnanec v pozici generálního ředitele současně také funkci člena představenstva, za jakých okolností může dojít k souběhu funkcí takovým způsobem, že je na pracovní smlouvu hleděno jako na dodatek ke smlouvě o výkonu funkce a že je na pracovněprávní vztah hleděno jako na obchodněprávní vztah?
2/ Pracuje-li zaměstnanec od roku 1998 v pozici generálního ředitele, přičemž je následně v roce 2005 jmenován do funkce člena představenstva a předsedy představenstva, jaký vliv má následné jmenování do funkce člena představenstva na původní pracovní pozici generálního ředitele? Hledí se na tuto pracovněprávní pozici jako na pozici obchodněprávní?
3/ Pokud by člen statutárního orgánu vykonával svoji funkci na základě uzavřené pracovního smlouvy, kdy a jakým způsobem dojde ke skončení výkonu funkce člena statutárního orgánu a kdy a jakým způsobem dojde ke skončení pracovního poměru?
4/ Pokud by generální ředitel vykonával svoji práci pro společnost, v níž by byl současně předsedou představenstva, na základě pracovní smlouvy, a byl by odvolán z funkce generálního ředitele, okamžikem odvolání z funkce končí též pracovní poměr anebo se aplikuje ustanovení § 73a zákoníku práce?
5/ Vykonává-li člen statutárního orgánu svou funkci na základě uzavřené pracovní smlouvy, explicitně které normy obchodního práva jsou považovány za kogentní a smluvními ujednáními nederogovatelné aplikací zákoníku práce?
6/ Pokud je zaměstnanec současně generálním ředitelem a současně členem představenstva, avšak zjevně je podřízen představenstvu, kde má rozhodovací minoritu, a současně je zjevně v postavení závislém vůči společnosti, půjde pro případ výkonu funkce generálního ředitele a současně člena představenstva o obchodněprávní anebo pracovněprávní vztah?
7/ Pokud Ústavní soud rozhodl ve svém nálezu, kterým ruší zamítavý rozsudek žalobcova nároku a ve výrokové části nálezu je konstatováno, že „obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky“, je takový výrok závazným pokynem pro obecné soudy k přiznání nároku, případně pokud ne, z jakého důvodu Ústavní soud konstatuje ve výrokové části porušení tohoto práva žalobce?
[17] Dovolatel má především za to, že soudy při řešení uvedených otázek nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, přijatý v projednávané věci, ani nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17, přijatý v souběžném řízení vedeném mezi týmiž účastníky řízení.
[18] Jde-li o řešení šesté otázky, měl by Nejvyšší soud podle dovolatele opětovně posoudit, zda je v jeho případě naplněn „souběh funkcí“, a tuto otázku zodpovědět jinak než v předchozím rozsudku (sp. zn. 21 Cdo 1781/2012).
[19] V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že byl toliko jedním ze šesti členů představenstva a při výkonu funkce generálního ředitele byl představenstvu podřízen. Má proto za to, že je naplněn znak závislé práce. Navíc, dovolatel jako generální ředitel měl na starosti každodenní operativu, kdežto výkon funkce předsedy představenstva se omezoval „výlučně na konání v kolektivním orgánu či s dalším členem“. To, že se vztah mezi dovolatelem a žalovanou řídí zákoníkem práce, respektovala i sama žalovaná, která dovolatele nejprve odvolala z funkce generálního ředitele a následně mu doručila výpověď z pracovního poměru.
[20] Dovolatel je přesvědčen, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 „jasně konstatoval, že manažerská smlouva uzavřená mezi dovolatelem a žalovanou je platná, že právní vztahy mezi dovolatelem a žalovanou byly na základě vůle stran podřízeny zákoníku práce“ a že s ohledem na toto podřízení „by měl být zákoník práce také aplikován“. Z napadeného rozhodnutí se přitom ani nepodává, proč (z jakého důvodu) nelze aplikovat § 73 odst. 6 zákoníku práce.
[21] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení za současného určení, že věc bude podle § 243e odst. 3 o. s. ř. přidělena k projednání jinému senátu.
III. Přípustnost dovolání
[22] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[23] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení jím otevřené otázky vztahu mezi členem představenstva, který zastává funkci generálního ředitele, a akciovou společností (otázky tzv. „souběhu funkcí“), již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[24] Nejvyšší soud se řešením dovoláním otevřené otázky vztahu mezi členem statutárního orgánu akciové společnosti (či obecně obchodní korporace) a touto společností (obchodní korporací) [v kontextu tzv. „souběhu funkcí“] opakovaně zabýval. Z jeho (nyní již ustálené) judikatury se podává, že:
1/ Obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.
2/ Představenstvo zásadně může – neplyne-li něco jiného ze zákona či stanov společnosti – pověřit výkonem činností, spadajících do jeho působnosti, třetí osobu (tzv. vnější delegace). Zpravidla k tomu dochází tehdy, jestliže členové představenstva nemají znalosti, dovednosti či schopnosti potřebné pro výkon některých z činností svěřených do jeho působnosti (např. rozhodování záležitostí vyžadujících odbornost či vedení účetnictví), popř. nejsou-li z jiných důvodů (např. pro časové zaneprázdnění plynoucí z plnění ostatních povinností) schopni určitou činnost osobně vykonávat. Při výběru třetí osoby musí představenstvo postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu).
3/ Skutečnost, že výkonem určité činnosti, spadající do působnosti představenstva, je rozhodnutím představenstva pověřena třetí osoba, však ničeho nemění na tom, že jde o činnost spadající do působnosti představenstva. Stejně tak platí, že každá z těchto činností je (v důsledku) vykonávána v „řídící působnosti“ představenstva jakožto nejvyššího řídícího (výkonného) orgánu, a to bez ohledu na to, do kolika úrovní je rozvrstvena řídící struktura společnosti. Jinak řečeno, povaha této činnosti se nijak nemění ani v důsledku její vnější delegace, ani tím, zda pověřená osoba je řízena přímo představenstvem či vedoucím zaměstnancem, který je podřízen představenstvu. Je-li např. vedením účetnictví (jehož zabezpečení náleží představenstvu) pověřena třetí osoba, neznamená to, že tato činnost ztrácí povahu vedení účetnictví. Stejně tak, je-li obchodním vedením (či jeho částí) pověřena třetí osoba, neznamená to, že tato činnost ztrácí povahu obchodního vedení. A to bez ohledu na to, zda pověřenou osobu řídí přímo představenstvo či vedoucí zaměstnanec podřízený (přímo či zprostředkovaně) představenstvu.
4/ Ačkoliv představenstvo jakožto kolektivní orgán rozhoduje o záležitostech společnosti ve sboru, může např. obchodním vedením či jeho částí pověřit jednoho z členů představenstva. V takovém případě by pak o záležitostech spadajících do takto svěřené působnosti rozhodoval toliko pověřený člen představenstva. Uvedený postup, jehož přípustnost výslovně potvrdila již úprava obsažená v § 66d obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013, upravuje s účinností od 1. 1. 2014 (taktéž výslovně) § 156 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
5/ I pro tuto tzv. vnitřní delegaci pak platí obdobně závěry formulované výše pro delegaci vnější. To mimo jiné znamená, že je-li jeden z členů představenstva pověřen výkonem části obchodního vedení (např. na určitém úseku podnikání společnosti), neztrácí tato činnost povahu obchodního vedení, a to bez ohledu na to, zda při jejím výkonu pověřený člen představenstva má (podle organizační struktury společnosti) podléhat některému z řídících zaměstnanců.
6/ Ze zákazu udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení společnosti přitom plyne, že člen představenstva nemůže při rozhodování o obchodním vedení podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva (a být tak povinen dodržovat tímto zaměstnancem udělené pokyny). Stejný závěr se ostatně podává z právní úpravy představenstva jakožto vrcholného řídícího orgánu akciové společnosti. Jeho člen nemůže při plnění povinností při výkonu funkce podléhat vedoucímu zaměstnanci, který není členem představenstva a který je sám podřízen představenstvu.
7/ Jinak řečeno, obchodním vedením společnosti je organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti, a to bez ohledu na to, zda je vykonává samo představenstvo společnosti či samostatně představenstvem pověřený člen představenstva anebo třetí osoba.
8/ Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti podle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.
9/ Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce.
10/ Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
11/ Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
12/ Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním.
13/ Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
14/ Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
15/ Ujednání o odměně obsažené ve smlouvě o výkonu funkce, popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě, nabývalo v režimu obchodního zákoníku účinnosti schválením valnou hromadou, resp. v případech předvídaných ustanovením § 194 odst. 1 větou druhou a sedmou obch. zák. dozorčí radou (srov. § 66 odst. 2 obch. zák.). Jestliže valná hromada (dozorčí rada) společnosti neschválila ujednání o „mzdě“ obsažené v „pracovní“ (manažerské) smlouvě uzavřené mezi společností a žalovaným, nárok na „sjednanou mzdu“ členovi statutárního orgánu nevznikl. Nicméně v takovém případě měl člen statutárního orgánu podle § 66 odst. 2 ve spojení s § 566 odst. 1 a § 571 odst. 1 obch. zák. nárok na odměnu obvyklou.
Srov. zejména rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněné pod čísly 35/2019 a 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo (obdobně pro poměry jiných právnických osob) rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, či ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1597/2019.
16/ Jestliže člen statutárního orgánu a právnická osoba dobrovolně podřídili svůj vztah (založený povoláním do funkce člena statutárního orgánu) zákoníku práce, lze odkaz na zákoník práce v rozsahu, v němž směřuje na ustanovení § 73 a 73a zákoníku práce, považovat za ujednání o tom, že bude-li člen statutárního orgánu ze své funkce odvolán, bude mu nabídnuta jiná práce, popř. s ním bude vztah následně ukončen postupem předvídaným v ustanovení § 73a odst. 2 a 3 zákoníku práce, které strany učinily (spolu s celým zákoníkem práce) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce.
17/ V takovém případě by sice členu statutárního orgánu zanikla funkce k okamžiku jeho odvolání, nicméně jeho vztah s právnickou osobou by tím neskončil. Přijal-li by jinou práci nabízenou právnickou osobou, pokračoval by dále (zpravidla – byť nikoliv nutně – již jakožto vztah pracovněprávní), v opačném případě by skončil až způsobem sjednaným prostřednictvím odkazu na § 73a odst. 2 a 3 zákoníku práce.
18/ Zda tomu tak opravdu je, záleží na výkladu smlouvy o výkonu funkce, tj. v prvé řadě na skutečné vůli jejích stran. Nepodaří-li se skutečnou vůli stran (jež mohla být seznatelná i pro stranu druhou) zjistit, je třeba ujednání o podřízení vztahu zákoníku práce (v rozsahu, v jakém odkazuje i na § 73 a § 73a zákoníku práce) přisoudit takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala strana smlouvy o výkonu funkce s ohledem na konkrétní okolnosti.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2016.
[25] V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud nejmenších pochybností o tom, že činnosti, jež dovolatel vykonával (měl vykonávat) jako generální ředitel žalované (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1781/2012), spadají do působnosti představenstva společnosti (a lze je v převážné většině podřadit pod obchodní vedení společnosti). Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že byl jejich výkonem pověřen (v rámci delegace) dovolatel jakožto člen představenstva. Skutečnost, že představenstvo pověří výkonem činností spadajících do jeho působnosti některého z členů představenstva (delegace vnitřní) či třetí osobu (delegace vnější), totiž ničeho nemění na charakteru těchto činností (typicky obchodního vedení). V tomto směru Nejvyšší soud setrvává na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1781/2012.
[26] Poukazuje-li dovolatel na skutečnost, že jako generální ředitel vykonával „každodenní operativu“, kdežto jako člen představenstva se účastnil zasedání představenstva, pomíjí, že právě ona „každodenní operativa“ (tj. běžné obchodní vedení) je jednou ze základních oblastí, jejíž zabezpečení svěřuje zákon (§ 191 a § 192 obch. zák.) představenstvu. Jestliže – byv členem představenstva – „zajišťoval každodenní operativu“ (tedy běžné obchodní vedení), plnil povinnosti, jež zákon svěřuje představenstvu a činil tak jako člen představenstva. Na tom ničeho nemění skutečnost, že jej představenstvo výkonem těchto činností (s využitím vnitřní delegace) pověřilo (v důsledku čehož nerozhodovalo o záležitostech spadajících do rozsahu pověření ve sboru, ale rozhodoval o nich toliko dovolatel jako pověřený člen představenstva). Bez právního významu je pak také označení funkce slovním spojením „generální ředitel“; je-li člen představenstva pověřen výkonem části činností spadajících do působnosti představenstva, vykonává tyto činnosti jako člen představenstva bez ohledu na to, zda (např. podle organizačního řádu společnosti) užívá pro označení své funkce pojmy jako „ředitel“, „generální ředitel“, „obchodní ředitel“ apod.
[27] Závěr odvolacího soudu, podle něhož je třeba na manažerskou smlouvu (upravující vztah mezi dovolatelem a žalovanou při výkonu činností, spadajících do působnosti představenstva) hledět jako na součást smlouvy o výkonu funkce člena představenstva (a klást na ni stejné požadavky), je tudíž v souladu s (výše citovanou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[28] Dovolateli je třeba přisvědčit, že podřízení manažerské smlouvy (smlouvy o výkonu funkce) zákoníku práce nevede k její neplatnosti. Nicméně jelikož vztah mezi členem představenstva a akciovou společností týkající se výkonu funkce člena představenstva není vztahem pracovněprávním (srov. výše), nepůsobí jednotlivá ustanovení zákoníku práce mezi stranami tohoto vztahu silou zákona (zákoník práce na tyto vztahy nedopadá), ale toliko silou smluvních ujednání. Podřízením smlouvy režimu zákoníku práce (ujednáním, podle něhož se vztah mezi stranami má řídit zákoníkem práce) dochází k obdobné situaci, jako kdyby si strany jednotlivá ustanovení zákoníku práce „opsaly“ do textu smlouvy.
[29] U každého ustanovení zákoníku práce, jež bylo takto „vtaženo“ do smlouvy o výkonu funkce (souběžně uzavřené manažerské smlouvy), je třeba za pomoci pravidel pro výklad právního úkonu (§ 266 obch. zák.) posuzovat, jaké důsledky má takové ujednání pro strany vztahu. Současně platí, že se tato „ujednání“ neprosadí, odporují-li některé z kogentních právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu akciové společnosti a touto společností (založený povoláním do funkce).
[30] Jak Nejvyšší soud vysvětlil v R 35/2019 (srov. odst. 42 odůvodnění), zánik funkce člena statutárního orgánu se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Přestane-li např. splňovat některý z předpokladů výkonu funkce, jeho funkce mu zanikne v souladu s § 194 odst. 7 větou třetí obch. zák. i v případě, že se smlouva o výkonu funkce či manažerská smlouva řídí zákoníkem práce. Totéž platí, uplynou-li tři měsíce od skončení funkčního období člena statutárního orgánu či je-li na jeho místo jmenován nový člen (§ 194 odst. 1 věta druhá a třetí, odst. 2 věta pátá obch. zák.). Neurčují-li jinak stanovy společnosti, může příslušný orgán (§ 194 odst. 1 věta první a druhá obch. zák.) člena představenstva z funkce odvolat (a tomu tato funkce zanikne) i bez udání důvodu (v tomto směru se tedy zásadně neuplatní ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů – srov. § 52 zákoníku práce).
[31] Řečené nicméně neznamená, že se člen představenstva a společnost nemohou dohodnout na tom, že odvoláním z funkce člena představenstva nezanikne jejich vztah upravený smlouvou o výkonu funkce (či souběžně uzavřenou manažerskou smlouvou), ale že bude pokračovat – se změněným obsahem – i nadále. Jinými slovy, ujednají-li si to strany, může jejich vztah ze smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavřené manažerské smlouvy) „přežít“ (v určitém rozsahu) zánik funkce člena představenstva.
[32] Takto se strany mohou dohodnout např. na tom, že společnost po odvolání z funkce (či i po jiném způsobu zániku funkce) nabídne členu představenstva jinou práci, a neučiní-li tak, popř. ji (bývalý) člen představenstva odmítne, ukončí jejich vztah ze smlouvy výpovědí, a že až do ukončení vztahu výpovědí bude společnost bývalému členu představenstva poskytovat plnění např. ve stejné podobě a výši, jakou měla odměna za výkon funkce. Tedy, strany si mohou sjednat obdobný režim, jaký (za určitých okolností) platí podle zákoníku práce pro vedoucí zaměstnance v případě jejich odvolání (srov. § 73 odst. 6 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, resp. § 73a odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2012).
[33] Takové ujednání lze přitom učinit i jen odkazem na příslušná ustanovení zákoníku práce. Podřídí-li tudíž strany smlouvu o výkonu funkce (či souběžně uzavíranou manažerskou smlouvu) zákoníku práce, aniž vyloučí použití posledně uvedených ustanovení, je třeba zásadně (neplyne-li jiný závěr z použití pravidel pro výklad právních úkonů) vycházet z toho, že uvedená ustanovení zákoníku práce jsou – jakožto smluvní ujednání – součástí smlouvy o výkonu funkce (manažerské smlouvy).
[34] Jestliže tedy dovolatel a žalovaná uzavřeli (23. 1. 2007) manažerskou smlouvu, jež upravovala jejich vztah při plnění povinností spadajících do náplně činnosti představenstva, a podřídili ji režimu zákoníku práce, aniž by vyloučili použití § 73 odst. 6 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2011, je třeba vycházet z toho, že uvedené ustanovení – jakožto smluvní ujednání – upravovalo jejich vzájemná práva a povinnosti po odvolání dovolatele z funkce generálního ředitele (potažmo z funkce člena představenstva). Opačný úsudek by bylo možné přijmout pouze za předpokladu, že by na základě aplikace pravidel pro výklad právních úkonů, obsažených v § 266 obch. zák., bylo možné dovodit, že skutečná vůle stran byla odlišná (čemuž však dosavadní skutková zjištění nenasvědčují).
[35] Názor odvolacího soudu, podle kterého dovolateli nárok na plnění sjednané v manažerské smlouvě za období únor a březen 2009 nemohl vzniknout, neboť vztah z manažerské smlouvy zanikl „automaticky“ se vztahem z výkonu funkce generálního ředitele a člena představenstva žalované, tudíž není správný.
[36] Závěr, zda dovolateli uvedený (žalobou uplatněný) nárok vznikl, však zatím nelze učinit. Z dosavadních výsledků řízení se totiž nepodává, zda manažerskou smlouvu ze dne 23. 1. 2007 schválil (v souladu s § 66 odst. 2 obch. zák.) příslušný orgán žalované (valná hromada či – určovaly-li tak stanovy společnosti – dozorčí rada). Teprve tímto schválením totiž mohlo nabýt ujednání o odměně dovolatele účinnosti (srov. výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
[37] S ohledem na argumentaci dovolatele výrokem nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že k porušení ve výroku vypočtených ústavních práv dovolatele vedl nedostatečně (nepřesvědčivě) odůvodněný závěr o neplatnosti manažerské smlouvy. Ani z nálezu Ústavního soudu však neplyne (jak se domnívá dovolatel) automatický závěr, podle něhož dovolateli jím požadovaný nárok na plnění dle manažerské smlouvy za měsíce únor a březen 2009 náleží.
[38] Jakkoliv ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že se právo na spravedlivou odměnu zakotvené v článku 28 Listiny základních práv a svobod vztahuje i na práci vykonávanou na základě smlouvy o výkonu funkce (manažerské smlouvy) [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, odst. 57], v poměrech projednávané věci jde o nárok na plnění za období, kdy dovolatel pro žalovanou žádnou činnost nevykonával, opřený toliko o ujednání obsažené v manažerské smlouvě. Takový nárok tudíž může dovolateli svědčit toliko za předpokladu, že jej manažerská smlouva platně a účinně založila. A k účinnosti je zde zapotřebí souhlasu příslušného orgánu akciové společnosti. Zásadně platí, že členové představenstva si nemohou určovat výši odměny či jiných plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy); členům představenstva náleží v souvislosti s výkonem funkce pouze taková plnění, jež schválila valná hromada (či – určují-li tak stanovy – dozorčí rada).
[39] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
[40] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[41] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-