// Profipravo.cz / Společnost s ručením omezeným 20.08.2020
Plnění nad rámec odměny sjednané ve smlouvě o výkonu funkce
Účelem pravidla, podle něhož členu orgánu náleží za výkon funkce toliko plnění, jež mu schválí valná hromada (nejde-li o plnění, na něž plyne právo z právního předpisu), je zabezpečit kontrolu společníků nad odměňováním členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společnosti a na kvalitu výkonu funkce odměňovanými členy orgánů. Valná hromada přitom může rozhodnout o schválení odměny členu orgánu i za období předcházející jejímu jednání. Z řečeného je zjevné, že valné hromadě nic nebrání, aby členu orgánu přiznala odměnu i nad rámec odměny, sjednané ve smlouvě o výkonu funkce. Uvedený závěr se ostatně podává i ze samotného znění § 66 odst. 3 obch. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 372/2019, ze dne 20. 5. 2020
Dotčené předpisy: § 66 odst. 2, 3 obch. zák. ve znění od 1. 1. 2001
Kategorie: obchodní společnosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 27. 3. 2006 se navrhovatel domáhá vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti E. (nyní E., dále jako „společnost“) přijatých dne 28. 12. 2005, kterými valná hromada schválila odměnu jednatele společnosti (F. H.) ve výši 300.000 Kč za výsledky dosažené při obchodním vedení společnosti v letech 2001 – 2005 (první usnesení), jmenovala jednatelem společnosti s účinností od 14. 2. 2006 na další funkční období pěti let F. H. (druhé usnesení), jmenovala jednatelem společnosti s účinností od 15. 1. 2006 na funkční období pěti let S. M. (třetí usnesení) a jmenovala ředitelem společnosti s účinností od 14. 2. 2006 na funkční období pěti let F. H. (čtvrté usnesení).
[2] Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 9. 2016, č. j. 13 Cm 339/2006-270, vyslovil neplatnost prvního usnesení, jímž valná hromada schválila odměnu jednatele společnosti ve výši 300.000 Kč za výsledky dosažené při obchodním vedení společnosti v letech 2001 – 2005 (výrok I.), zamítl návrh ve zbývajícím rozsahu (výroky II. až IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
[3] Vyšel přitom z toho, že:
1. Navrhovatel byl ke dni konání valné hromady (28. 12. 2005) společníkem společnosti.
2. Účast navrhovatele ve společnosti zanikla v dubnu 2011 v důsledku postižení jeho obchodního podílu exekučním příkazem.
3. Společnost změnila svoji právní formu na akciovou společnost. Zápis do obchodního rejstříku byl proveden ke dni 10. 10. 2011.
4. Ze smlouvy o výkonu funkce jednatele uzavřené dne 28. 8. 2001 mezi společností a F. H. se podává, že jeho základní odměna byla sjednána ve výši 40.000 Kč měsíčně (článek II. bod 1. smlouvy). K zabezpečení hospodářského růstu společnosti, tvorbě zisku a plnění úkolů významných pro rozvoj společnosti bylo možno v době platnosti smlouvy vypsat jednateli nenárokové odměny, a to zpravidla předem, formou usnesení valné hromady, v němž se stanoví výše odměny, ukazatele nezbytné pro její plnění a zdroj úhrady (článek III. bod 1. smlouvy). O výplatě nenárokových odměn rozhodne po zhodnocení splněných ukazatelů valná hromada (článek III. bod 2. smlouvy).
5. Odměna ve výši 300.000 Kč byla jednateli navržena společníkem S. M. z důvodu „dosažení výsledků společnosti“ a „celkového jejího pozitivního vývoje“, a to za jeho pětileté funkční období.
6. Společníci dne 3. 11. 2005 hlasovali mimo valnou hromadu o vypsání (kritérií) odměny jednatele pro rok 2005; usnesení však přijato nebylo.
7. Valná hromada společnosti na zasedáních konaných dne 28. 8. 2001, 28. 8. 2003 a 22. 6. 2004 vždy schválila kritéria pro výši ročních odměn jednatele. Dalšími usneseními byly posléze schvalovány odměny samotné.
8. Odměna jednatelů nebyla upravena vnitřním předpisem společnosti.
[4] Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4347/2013, soud prvního stupně nejprve vysvětlil, že usnesení valné hromady společnosti, jímž bylo rozhodnuto o odměně jednatele, může mít dopad i do poměrů navrhovatele. Proto mu i přes ztrátu postavení společníka zůstává zachována aktivní věcná legitimace v řízení o vyslovení neplatnosti prvního usnesení valné hromady.
[5] Toto usnesení pak soud prvního stupně shledal neplatným, a to pro jeho rozpor s § 66 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle názoru soudu prvního stupně valná hromada může schválit jednateli nenárokovou složku odměny pouze tehdy, není-li sjednána smlouva o výkonu funkce. Je-li sjednána smlouva o výkonu funkce, nemůže valná hromada rozhodovat o nenárokové odměně.
[6] Rozhodla-li valná hromada o nenárokové odměně, aniž byla naplněna kritéria uvedená v článku III. smlouvy o výkonu funkce, odporuje usnesení valné hromady ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák.
[7] S ohledem na uvedené již soud prvního stupně pro nadbytečnost neposuzoval, zda jsou naplněny další důvody neplatnosti prvního usnesení, a to, zda tímto usnesením byla poskytnuta výhoda H. (a ten tudíž měl sistována hlasovací práva) a zda při hlasování na valné hromadě byl H. osobou jednající ve shodě s M. (v důsledku čehož by měl sistována hlasovací práva i M.).
[8] Jde-li o zbývající usnesení valné hromady, nesvědčí navrhovateli aktivní věcná legitimace, neboť po zániku své účasti již nemá právní zájem na vyslovení jejich neplatnosti (případné vyslovení jejich neplatnosti nemůže mít žádný dopad do poměrů navrhovatele).
[9] Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků řízení usnesením ze dne 19. 9. 2018, č. j. 14 Cmo 6/2017-341, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v rozsahu výroku I., jímž vyslovil neplatnost prvního usnesení valné hromady společnosti, tak, že návrh zamítl, potvrdil v rozsahu výroků II. až IV. (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
[10] Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, podle něhož navrhovateli svědčí právní zájem na vyslovení neplatnosti prvního usnesení valné hromady. Uzavřel však, že první usnesení není v rozporu s § 66 odst. 3 obch. zák. Označené ustanovení chrání v prvé řadě společnost a její společníky; proto podmiňuje poskytnutí odměny, na níž jednateli neplyne nárok ze smlouvy o výkonu funkce, vnitřního předpisu či právního předpisu, souhlasem valné hromady.
[11] K námitkám navrhovatele odvolací soud uvedl, že první usnesení by bylo přijato i bez hlasů H.; pokud by jeho hlasy byly sistovány, stačilo by odevzdaných 44 hlasů pro přijetí usnesení z celkového počtu 79 hlasů (při odhlédnutí od hlasů H.) k přijetí usnesení. Tvrzení navrhovatele o zaviněném porušování právních povinností H. při výkonu funkce jednatele potom mají podle odvolacího soudu jen spekulativní charakter, neboť nejsou doložena žádným soudním rozhodnutím o přiznané škodě ve prospěch společnosti.
[12] Ve vztahu ke zbývajícím usnesením valné hromady odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o zániku aktivní věcné legitimace navrhovatele. Napadená usnesení o jmenování jednatelů nejsou právními tituly k plnění poskytnutým ze strany společnosti, jako tomu je v případě přiznání mimořádné odměny jednateli, a na vyslovení jejich neplatnosti proto navrhovatel nemá právní zájem.
[13] Proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkou prvního výroku v části, v níž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV.) podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[14] Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto otázek (hmotného i procesního) práva:
1) Vyhoví-li soud prvního stupně návrhu, může odvolací soud změnit jeho rozhodnutí a návrh zamítnout, aniž by posoudil skutková tvrzení a důkazní návrhy předložené v řízení před soudem prvního stupně, ke kterým soud prvního stupně nepřihlédl, protože návrhu vyhověl z jiného důvodu?
2) Může valná hromada rozhodnout o poskytnutí nenárokové odměny jednateli, odporuje-li takové rozhodnutí úpravě odměňování sjednané ve smlouvě o výkonu funkce?
3) Jsou-li ve smlouvě o výkonu funkce přiznána subjektivní práva jednotlivým společníkům, může valná hromada rozhodnout o odepření jejich výkonu, aniž by s tím dotčení společníci souhlasili?
4) Je usnesení valné hromady o jmenování jednatele právním titulem k plnění poskytnutým ze strany společnosti?
[15] První otázku odvolací soud vyřešil podle dovolatele v rozporu s (jím citovanou) judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolatel ve vztahu k prvnímu usnesení valné hromady od počátku namítal a prokazoval, že jím byla přiznána výhoda H., v důsledku čehož měl sistována hlasovací práva jak H., tak i další společníci, kteří s ním jednají ve shodě. Odvolací soud sice vypořádal otázku sistace hlasovacích práv H., ale zcela pominul tvrzení dovolatele, že M. [jemuž – jakožto zaměstnanci společnosti v přímé řídící působnosti jednatele H. – svědčila vyvratitelná domněnka upravená v § 66b odst. 2 písm. a) obch. zák.] byl osobou jednající ve shodě s H. a že tudíž ani on nemohl vykonávat hlasovací práva.
[16] Odvolací soud se nevypořádal ani s další námitkou dovolatele, podle níž usnesení valné hromady o přiznání nenárokové odměny odporuje § 66 odst. 3 obch. zák. i z toho důvodu, že H. zaviněně porušoval právní povinnosti při výkonu funkce. Označené ustanovení přitom zakazuje, aby mu společnost v takovém případě poskytla nenárokovou odměnu.
[17] Druhou (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou) otázku pak odvolací soud posoudil podle názoru dovolatele nesprávně. Dovolatel je přesvědčen, že výklad ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. zastávaný odvolacím soudem odporuje principu pacta sunt servanda, jakož i právní úpravě způsobu změny nebo zániku závazků obsažené v obchodním a občanském zákoníku. Jestliže valná hromada schválí odměnu, která je v rozporu se smluvními závazky společnosti, pak tyto závazky porušuje. Navíc takový výklad odporuje i dobrým mravům; mravní normy společnosti totiž vyžadují, aby se závazky plnily. Usnesení valné hromady nelze podle dovolatele považovat ani za změnu smlouvy o výkonu funkce; ta by totiž vyžadovala povinnou písemnou formu, tj. uzavření dodatku, jenž by následně musela schválit valná hromada.
[18] Ke třetí (v judikatuře Nejvyššího soudu taktéž dosud neřešené) otázce dovolatel zdůrazňuje, že podle smlouvy o výkonu funkce musí být ukazatele pro poskytnutí nenárokové odměny vypsány formou usnesení valné hromady. Valná hromada má také následně posoudit jejich splnění. Dovolateli, jako „členovi valné hromady“, tudíž smlouva o výkonu funkce v souladu s § 50 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přiznávala subjektivní práva (hlasovat o kritériích pro poskytnutí odměny a podílet se na posouzení, zda tato kritéria byla naplněna). Dovolatel tato subjektivní práva vykonával na valných hromadách v letech 2001 až 2005.
[19] Jestliže valná hromada schválila odměnu jednateli, aniž by předtím společníkům umožnila vykonat subjektivní práva přiznaná jim smlouvou o výkonu funkce (stanovit kritéria pro poskytnutí odměny a posoudit jejich naplnění), porušila závazky, jež společnost převzala (i) vůči dovolateli. Usnesení valné hromady tak odporuje zákonu (principu pacta sunt servanda, jakož i právní úpravě způsobu změny nebo zániku závazků obsažené v obchodním a občanském zákoníku).
[20] Ani čtvrtou otázku, jejíž zodpovězení má význam pro posouzení právního zájmu dovolatele na vyslovení neplatnosti druhého a třetího usnesení valné hromady (o jmenování jednatelů), Nejvyšší soud dosud podle dovolatele neřešil. Dovolatel má oproti soudům nižších stupňů za to, že jmenování jednatele je předpokladem pro platnost dalších plnění, které společnost poskytla třetím osobám, resp. samotným jednatelům; proto mu svědčí právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení o jmenování jednatelů.
[21] V jiných soudních řízeních již soudy rozhodly, že na odměny vyplacené v letech 2006 až 2010 vznikl jednatelům nárok podle § 66 ve spojení s § 517 obch. zák. a jejich schválení nepatřilo do působnosti valné hromady. Není-li však jednatel platně jmenován, nemá ani právo na odměnu v režimu § 66 odst. 3 obch. zák., ale pouze na odměnu podle „jiného předpisu“, jak Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2379/2010. Správné určení odměn, na něž měli jednatelé nárok, může ovlivnit výši vypořádacího podílu dovolatele. Proto trvá i jeho právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o jmenování jednatelů.
[22] Dalším argumentem je povinnost péče řádného hospodáře, jež svědčí jednatelům. Posouzení platnosti jejich jmenování je tudíž určující pro zjištění, zda společnost má vůči jednatelům pohledávky z titulu nároku na náhradu škody (způsobené porušením péče řádného hospodáře), a pokud ano, v jaké výši. Jestliže jednatelé nebyli platně jmenováni, je podle dovolatele jejich odpovědnost nutné posuzovat podle „jiných předpisů“, což ovlivní i výši pohledávek společnosti za těmito jednateli, a tudíž i výši vypořádacího podílu dovolatele.
[23] Dovolání je přípustné k řešení první dovolatelem otevřené otázky procesního práva, již odvolací soud posoudil (implicite) v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
[24] Z té se podává, že soud je povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení. Řečené přitom neznamená, že by se soud musel vypořádat s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. za mnohá rozhodnutí nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp.zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, ze dne 19. 9. 2018, sen. zn. 29 NSCR 174/2016, ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019.
[25] V projednávané věci dovolatel od počátku mimo jiné namítá, že při hlasování o návrhu prvního usnesení valné hromady (o odměně jednatele) nemohl vykonávat hlasovací právo ani H. (neboť šlo o usnesení, jímž mu měla být poskytnuta výhoda), ani M. (neboť jednal s H. ve shodě) [viz návrh na zahájení řízení, s. 7, bod V.].
[26] Soud prvního stupně se těmito námitkami nezabýval, protože první usnesení shledal neplatným z dalšího (dovolatelem uplatněného) důvodu (rozpor s ustanovením § 66 odst. 3 obch. zák.). Odvolací soud uvedený názor nesdílel, a jako nedůvodnou shledal i námitku dovolatele, podle níž měl H. sistována hlasovací práva, neboť i kdyby tomu tak bylo, zbývající hlasy odevzdané pro návrh usnesení by byly dostačující. Nijak se však nevypořádal s námitkou dovolatele, podle níž M. jednal ve shodě s H., a sistace hlasovacího práva proto svědčí [podle § 127 odst. 5 písm. c) obch. zák., ve znění účinném do 19. 7. 2009] i tomuto společníku. Přitom pokud by tato námitka byla důvodná (což dosud žádný soud neposuzoval), nebyl by pro návrh prvního usnesení odevzdán dostatečný počet hlasů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož první usnesení není v rozporu se zákonem, je tak předčasný (nelze jej učinit bez posouzení uvedené námitky dovolatele), a tudíž i nesprávný.
[27] Dovolateli však nelze přisvědčit, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho další námitkou proti platnosti prvního usnesení valné hromady, podle níž uvedené usnesení odporuje § 66 odst. 3 obch. zák. i z toho důvodu, že H. zaviněně porušoval právní povinnosti při výkonu funkce. Odvolací soud tuto námitku shledal nedůvodnou, neboť tvrzení dovolatele má toliko spekulativní povahu a není doloženo žádným soudním rozhodnutím, jímž by společnosti byla přiznána náhrada způsobené škody (viz odst. 28 odůvodnění odvolacího soudu). Správnost tohoto závěru přitom dovolatel nenapadá, a dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08).
[28] Odpověď na druhou a třetí otázku se podává jak z jednoznačného znění § 66 odst. 3 obch. zák., tak i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, již odvolací soud plně respektoval.
[29] Účelem pravidla, podle něhož členu orgánu náleží za výkon funkce toliko plnění, jež mu schválí valná hromada (nejde-li o plnění, na něž plyne právo z právního předpisu), je zabezpečit kontrolu společníků nad odměňováním členů orgánů a zamezit tomu, aby zejména členové statutárního orgánu určovali odměny sami sobě bez ohledu na majetkové poměry společnosti a na kvalitu výkonu funkce odměňovanými členy orgánů. Valná hromada přitom může rozhodnout o schválení odměny členu orgánu i za období předcházející jejímu jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3009/2007).
[30] Z řečeného je zjevné, že valné hromadě nic nebrání, aby členu orgánu přiznala odměnu i nad rámec odměny, sjednané ve smlouvě o výkonu funkce. Uvedený závěr se ostatně podává i ze samotného znění § 66 odst. 3 obch. zák.
[31] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že valná hromada společnosti mohla přiznat jednateli odměnu za výkon funkce v uplynulém období, a to i bez splnění podmínek uvedených ve smlouvě o výkonu funkce. Pouze na okraj Nejvyšší soud dodává, že konstrukci, podle níž smlouva o výkonu funkce zakládá subjektivní práva společníkům ve smyslu § 50 obč. zák., nesdílí. Smlouva o výkonu funkce pouze stanovila podmínky, za jejichž splnění vznikne jednateli nárok na další odměnu.
[32] Druhá ani třetí otázka předestřená dovolatelem tudíž nečiní dovolání přípustným.
[33] Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pak odpovídá i závěr soudů nižších stupňů, podle kterého dovolateli nesvědčí (po zániku jeho účasti ve společnosti) právní zájem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o jmenování jednatelů společnosti (k zachování aktivní věcné legitimace bývalého společníka v řízení o návrhu podle § 131 obch. zák. po zániku účasti ve společnosti srov. např. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4347/2013 a judikaturu v něm uvedenou).
[34] Dovolatel má za to, že vyslovení neplatnosti těchto usnesení může mít vliv na případné nároky společnosti vůči jmenovaným jednatelům, a v důsledku tedy i na výši jeho vypořádacího podílu.
[35] Přehlíží však, že i osobám, jež vykonávaly funkci jednatele, přestože nebyly platně jmenovány (usnesení valné hromady o jejich jmenování bylo následně shledáno neplatným v řízení podle § 131 odst. 1 obch. zák.), a jež neměly uzavřenou smlouvu o výkonu funkce, náleží podle § 451 a § 458 odst. 1 obč. zák. peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení, získané společností tím, že tyto osoby jí poskytovaly službu v podobě plnění povinností člena statutárního orgánu. Její výše přitom odpovídá ceně obvyklé, již by společnost za tyto služby musela zaplatit, a je tedy shodná s výší odměny, na niž v projednávané věci jmenovaným jednatelům vznikl nárok podle § 66 odst. 3 a § 571 obch. zák. (k výši peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, či ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018).
[36] Otázka platnosti usnesení o jmenování jednatelů pak nemá význam – a dovolatel se mýlí, usuzuje-li opačně – ani pro posouzení případných nároků na náhradu škody, způsobené společnosti neřádným výkonem funkce. Jak se totiž podává z § 66 odst. 6 obch. zák. a judikatury Nejvyššího soudu (srov. obdobně usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4095/2016), i osoba, jež vykonává funkci jednatele, ač jím není, je povinna tak činit s péčí řádného hospodáře a odpovídá za porušení povinností při výkonu funkce obdobně jako jednatel.
[37] Vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o jmenování jednatelů neovlivní posouzení ani výši dovolatelem tvrzených nároků společnosti vůči těmto jednatelům, a tudíž ani výši vypořádacího podílu dovolatele, a nemůže se tak projevit v poměrech dovolatele coby bývalého společníka společnosti.
[38] Z řečeného se podává, že dovolání není přípustné ani pro řešení čtvrté otázky.
[39] S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil v té části prvního výroku, v níž změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., a dále v závislém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu (v němž směřuje proti zbývající části prvního výroku usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III.) pak Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
[40] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Autor: -mha-