// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 21.09.2011
K zastoupení podnikatele podle § 15 obch. zák. při jednotlivém úkonu
Pověření k zastoupení podnikatele podle § 15 obchodního zákoníku může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení.
Skutečnost, že pověřená osoba nepodepisovala žádnou jinou smlouvu, nemůže sama o sobě vést k závěru, že uvedená osoba nebyla pověřena právě v konkrétním případě k uzavření jediné předmětné smlouvy. Je proto nesprávným právní názor, že určitá osoba nemůže být pověřena k jednotlivé činnosti, k učinění jednotlivého právního úkonu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 41/2011, ze dne 12. 8. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Ifico s.r.o., se sídlem v Brně, Mariánské nám. 1, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 26217970, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Janem Paroulkem, advokátem, se sídlem v Blansku, Čelakovského 6, o zaplacení 205 784,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 195/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2010, č. j. 28 Co 333/2008-268, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2010, č. j. 28 Co 333/2008-268, ve výroku II. a v závislých výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení nezaplacených leasingových splátek s příslušenstvím na základě předčasně ukončené leasingové smlouvy uzavřené ze dne 16.4.1992.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. července 2010, č. j. 28 Co 333/2008-268, výrokem I. potvrdil co do částky 111 210,66 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku rozsudek Okresního soudu v Blansku, ze dne 3. dubna 2008, č.j. 5 C 195/95-218 v jeho výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 111 210,66 Kč s příslušenstvím a výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I. co do částky 205 784,16 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v této části zamítl; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 16.4.1992, coby podnikatelé při podnikatelské činnosti, leasingovou smlouvu, jakožto nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud ale považoval za nepodložený závěr soudu prvního stupně, že smlouva byla podepsána v provozovně žalobkyně, jak předpokládá § 16 obch. zák., a že smlouvu za žalobkyni podepsal J. K., jako osoba oprávněná ve smyslu § 15 obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy, a že tedy byla leasingová smlouva uzavřena v písemné formě. Odvolací soud dovodil, že pokud J. K. podepsal dodatek smlouvy ze dne 2.10.1992 a Všeobecné leasingové podmínky B.O.I.S. spol. s r.o. ze dne 14.4.1992 (dále jen „VLP“), jako osoba k tomu neoprávněná, není ujednání o smluvní pokutě obsažené v čl. VI. bodu 3 VLP pro nedostatek písemné formy platné, a žalobkyně si nemohla započítat finanční částky zaplacené žalovaným jako leasingové splátky po předčasném ukončení leasingu pro neplacení leasingových splátek žalovaným na svoji neexistující pohledávku z titulu smluvní pokuty, vyčíslené žalobkyní na 204 872 Kč za prodlení žalovaného s placením dohodnutých leasingových splátek.
Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že oprávnění J. K. k uzavření předmětné leasingové smlouvy a jejího dodatku za žalobkyni, jako pronajímatelky, nelze dovodit z formulace záhlaví písemného vyhotovení smlouvy a ani z organizačního členění, z něhož je pouze zřejmé postavení J. K., jako vedoucího střediska 1.4, tvořícího součást divize 1 společnosti, avšak bez přímého vztahu tohoto střediska k oblasti leasingu tvořícího předmět činnosti divize 2 pronajímající společnosti. Oprávnění k uzavření leasingové smlouvy J. K. nedovodil odvolací soud ani z úpravy „podpisového oprávnění“, jehož bod 2.6 obsahuje podle odvolacího soudu jen jakési pořadí k podpisu postupně oprávněných osob v případě nepřítomnosti jiné osoby, či osob, aniž by bylo zřejmé, za jakých okolností, co do přítomnosti či nepřítomnosti osob k podpisu oprávněných před J. K., byla podepisována předmětná leasingová smlouva. Odvolací soud přihlédl i ke zjištění, že při činnosti J. K. k podpisům leasingových smluv nedocházelo a že leasingovou smlouvu uzavíranou s žalovaným podepsal výjimečně, když žalovaný se na J. K. obrátil při vyřizování leasingu jako na svého souseda bydlícího ve stejné obci. Z výpovědi J. K., vyslechnutého jako svědka, odvolací soud dovodil, že smlouva, její dodatek a VLP nebyly podepsány v provozovně (sídle) žalobkyně, jako bylo uvedeno na smlouvě, neboť velmi pravděpodobně k podpisu předmětných listin došlo právě v místě bydliště svědka a žalovaného.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Důvodnost dovolání spatřuje v dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu vychází, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v napadené části na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul a nevyhodnotil skutečnost, že svědek J. K. opakovaně prohlásil, že byl výslovně pověřen vedoucím pracovníkem žalobkyně k podpisu leasingové smlouvy s žalovaným. Podle žalobkyně není vůbec podstatné, že uvedený svědek obvykle neprováděl činnost spojenou s uzavíráním leasingových smluv. Odvolací soud též pominul, že J. K. byl jednou z osob, která měla oprávnění podepisovat za „celý“ subjekt, jak to vyplývá z vnitřního předpisu žalobkyně v čl. 2.6. „podpisového oprávnění“ a též z výpovědi svědka J. K.
Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu ohledně místa podpisu leasingové smlouvy. Poukazuje na výpověď svědka J. K., který mluvil sice jako o pravděpodobnější variantě, že k podpisu smlouvy došlo v Lysicích, avšak nevyloučil, že tomu tak být nemuselo. Uvedenou výpověď svědka bylo namístě vyhodnotit v souvislosti s údajem o místě uzavření smlouvy v Brně, uvedeným v leasingové smlouvě tak, že smlouva byla uzavřena v tehdejším sídle pronajímatele v Brně.
Závěr o neplatném sjednání smluvní pokuty z důvodu nedostatku písemné formy je tedy podle dovolatelky založen na nesprávném dílčím skutkovém zjištění, což poté vedlo odvolací soud k nesprávnému právnímu posouzení, že všechny platby žalovaného mohly být jen platbami na dlužné leasingové splátky.
Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a v závislých výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný zcela ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání. Je přesvědčen, že odvolací soud vyšel při právním posouzení věci ze skutkových zjištění, které mají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud se tedy dále zabýval dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který se pojí s námitkami, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
Skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně nepověřila J. K. k uzavření leasingové smlouvy v písemné formě nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud pominul důkaz provedený soudem prvního stupně, a to svědeckou výpověď J. K. na jednání soudu dne 26.7.2010 – čl. 261-262/verte, kdy J. K. uvedl: „…pověření, a to ústní, k podpisu předmětné leasingové smlouvy mi dal Ing. Č. prostřednictvím Ing. K. …Na detaily provázející uzavření předmětné leasingové smlouvy si nepamatuji. Figuroval jsem v podstatě jako prostředník, snad jako pověřený zástupce společnosti B.O.I.S. s.r.o., byl jsem pověřen k vyřízení věci, řekli mi, že je to můj případ, tak ať si to podepíšu. Myslím, že mi to řekl Ing. K..“ Soud prvního stupně z tohoto provedeného důkazu dovodil, že J. K. byl žalobkyní pověřen k uzavření předmětné leasingové smlouvy v písemné formě.
V případě, že odvolací soud učiní skutkové zjištění, že žalobkyně, byť i v daném jednotlivém případě, pověřila J. K. k uzavření leasingové smlouvy v písemné formě, budou naplněny podmínky zastoupení žalobkyně při uzavření posuzované leasingové smlouvy ve smyslu zákonného zastoupení podnikatele podle § 15 obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy, který stanovil, že ten, kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Je třeba konstatovat, že toto pověření může být učiněno neformálně, nemusí vyplývat ani z organizačního členění subjektu a ani z pracovního zařazení. Skutečnost, že svědek J. K. nepodepisoval žádnou jinou leasingovou smlouvu, nemůže sama o sobě vést k závěru, že uvedený svědek nebyl pověřen právě v tomto konkrétním případě k uzavření oné jediné předmětné leasingové smlouvy.
Je namístě odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2010, sp. zn. 23 Cdo 3568/2009, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sv. 1/2011, pod označením 12/2011, řešící speciální právní úpravu jednání podnikatele obsažené v obchodním zákoníku (§ 13, § 15, § 16 obch. zák.) a rozhodnutí ze dne 26.5.2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, uveřejněném v Soudní judikatuře sv. 6/2004, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v ustanovení § 15 obch. zák. se jedná o speciální úpravu, která je sice podobnou, ale přece jenom odlišnou od ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. K tomu, aby určitá osoba mohla jednat podle § 15 obch. zák. jako zákonný zástupce podnikatele, musí být splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Pověřená osoba nemusí být zaměstnancem, ani v jiném obdobném vztahu k podnikateli. Obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí "pověřením". Výslovně nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem formalizováno. V praxi takové pověření může mít například podobu vymezení pracovní náplně ve vnitřních organizačních předpisech podnikatele, avšak tato skutečnost není podmínkou pro vznik pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku.
V daném případě je rozhodující, že J. K. byl podle zjištění soudu prvního stupně pověřen žalobkyní k uzavření leasingové smlouvy s žalovaným, a byla naplněna i druhá podmínka vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci, jak výše uvedeno, neboť v případě pověření k uzavření smlouvy osobou pověřenou touto činností uzavírá pověřená osoba takovou smlouvu, případně i její dodatky, jak to bylo i v daném případě, obvykle v písemné formě.
Nutno tedy konstatovat, že nesprávný právní závěr odvolacího soudu založený na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že J. K. nebyl pověřen k uzavření písemného dodatku leasingové smlouvy s žalovaným ohledně smluvní pokuty, a nesprávný právní názor soudu, že určitá osoba nemůže být pověřena k jednotlivé činnosti, k učinění jednotlivého právního úkonu, pak měl za následek nesprávné právní posouzení uplatněného nároku žalobkyně na zaplacení dlužných leasingových splátek.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rovněž dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, byl žalobkyní uplatněn rovněž důvodně.
Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném výroku II. správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. výrok II. rozsudku odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil včetně závislých výroků III. a IV. o náhradě nákladů řízení a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-