// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 05.04.2012
K tzv. informačnímu deficitu strany v řízení o vypořádání SJM (BSM)
Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.
Jestliže tedy v řízení o vypořádání BSM je třeba zjistit cenu podniku a strana, která disponuje (anebo by při zachování obvyklé péče měla disponovat) informacemi k takovému zjištění, neposkytne soudu potřebnou součinnost a nesplní svou vysvětlovací povinnost, bude to mít za následek hodnocení důkazů ohledně skutečností, kterých se tato povinnost týká, v neprospěch strany, která ji nesplnila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 16. 12. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. Z., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 92, proti žalované Ing. Z. Z., zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 155/2005, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. června 2009, č. j. 18 Co 350/2008-490, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 18 C 155/2005-409, v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též „BSM“) uložil žalované, aby žalobci zaplatila na vypořádacím podílu částku 37.083,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z právních názorů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 28. července 2005, č. j. 22 Cdo 1052/2004-277, kterým byly zrušeny dřívější rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 18 Co 362/2003-250, a Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. května 2003, č. j. 18 C 117/97-236, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po právní stránce věc posuzoval podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů ve znění před 1. 8. 1998.
Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. června 1994, č. j. 15 C 58/94-6, který nabyl právní moci 2. 6. 1994, bylo za trvání manželství účastníků zrušeno jejich bezpodílové spoluvlastnictví. Manželství účastníků zaniklo rozvodem k 18. 12. 2001. Minimálně do doby zrušení bezpodílového spoluvlastnictví soudem účastníci podnikali. Dne 29. 10. 1992 žalovaná jako nájemkyně uzavřela se společností AKONTA, s. r. o. se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 92 jako pronajímatelem smlouvu o leasingu, jejímž předmětem byla nemovitost č. p. 767 v ulici S. v P., a to na dobu 180 měsíců. Cena za pronájem byla sjednána ve výši 2.000.000,- Kč a pronajímatel se zavázal po skončení platnosti smlouvy uplynutím sjednané doby nemovitost prodat nájemkyni za kupní cenu ve výši 100,- Kč. Na leasingových splátkách za označený dům žalovaná zaplatila za trvání bezpodílového spoluvlastnictví částku 1.805.440,- Kč. Kupní smlouvou z 11. 5. 2001 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 11. 6. 2001 se žalovaná stala vlastnicí shora uvedeného domu č. p. 767 s přilehlými pozemky. Ze znaleckého posudku Dr. Ing. V. H. soud zjistil, že majetková hodnota podniku fyzické osoby P. Z.– COMPLETE COMPUTER SERVICE byla k 31. 12. 1994 328.000,- Kč. Majetek žalované sloužící jejímu podnikání znalec k 2. 6. 1994 neocenil z důvodu absence účetních dokladů. Hodnotu práv vyplývajících z leasingové smlouvy z 29. 10. 1992 znalec stanovil částkou 612.900,- Kč. K této částce znalec došel tak, že od reálné hodnoty předmětu leasingu k 2. 6. 1994 (2.000.000,- Kč) odečetl závazky související s leasingovou smlouvou.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. června 2009, č. j. 18 Co 350/2008-490, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila na vypořádacím podílu částku 306.450,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud se zabýval toliko otázkou vnosu ze společného majetku účastníků do odděleného majetku žalované, tj. náklady na její majetkové právo z leasingové smlouvy z 29. 10. 1992, kdy za trvání bezpodílového spoluvlastnictví byla na leasingových splátkách zaplacena částka 1.805.440,- Kč. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. Miloslava Kalouse, z něhož zjistil, že znalec ocenil nemovitosti, které byly předmětem leasingové smlouvy ze dne 29. 10. 1992, k rozhodnému datu 2. 6. 1994 porovnávací metodou (výnosová nepřicházela v úvahu) částkou 2.000.000,- Kč a po odpočtu závazků žalované podle této smlouvy k tomuto datu stanovil hodnotu práv z předmětné smlouvy částkou 612.900,- Kč. Z této částky odvolací soud vycházel při vypořádání, což odůvodnil tím, že nemohl tuto hodnotu porovnat s cenou podniku žalované k 2. 6. 1994, neboť zaviněním žalované, která nepředložila doklady ke zjištění ceny podniku s tvrzením, že je skartovala, resp. že se ztratily, se cenu podniku žalované nepodařilo zjistit. To ovšem podle odvolacího soudu nemůže být důvodem pro nevypořádání toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na majetek žalované. Dovodil, že výsledek podnikání žalované (cena jejího podniku) nemohl být nulový. Poukázal na to, že „není-li majetkové právo, jež je předmětem vypořádání, ocenitelné jen jako součet zaplacených leasingových splátek, musí logicky činit cenu nižší, než je výše zaplacených leasingových splátek z bezpodílového spoluvlastnictví, čemuž výsledek ocenění vyhovuje“. Žalované proto uložil, aby žalobci zaplatila polovinu takto zjištěné částky, tj. 306.450,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce podal dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že k ocenění majetkového práva z leasingové smlouvy z 29. 10. 1992 bylo třeba zjistit k 2. 6. 1994 cenu pronajímaných nemovitostí a výši závazků, které vyplývaly z leasingového vztahu. Namítl, že soudy obou stupňů zvolily nesprávný postup při stanovení ceny nemovitostí. Znalec Ing. Miloslav Kalous použil porovnávací metodu, nebyl však schopen uvést konkrétní nemovitosti, které při porovnávání použil. Setrval na stanovisku, že provedené dokazování v dané věci nebylo dostatečné. Podle názoru žalobce měla být předmětem vypořádání celá částka 1.805.440,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s vypořádáním částky 612.900,- Kč, kterou odvolací soud vypořádal bez ohledu na zjištění skutečné ceny podniku žalované. Podle názoru žalované pokud žalobce požaduje vypořádat majetkové hodnoty z leasingové smlouvy z 29. 10. 1992, nese důkazní břemeno ohledně hodnoty podniku žalované, která je určující pro výši vypořádacího podílu. Nelze klást k její tíži, jak to učinil odvolací soud, že neprokázala skutečnosti, které tvrdí žalobce, tj. že rozdíl aktiv a pasiv jejího podniku činil přinejmenším částku 612.900,- Kč. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání žalobce není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání žalobce do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o toto ustanovení žalobce také přípustnost opírá), tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3339).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Žalobce kromě tvrzení o zásadním právním významu této věci nevymezuje právní otázku, která by mohla z napadeného rozsudku činit rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nevymezil-li žalobce v dovolání (jehož přípustnost by se mohla opírat jen o uvedené ustanovení) právní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463). Navíc námitky žalobce mají skutkovou povahu. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5211). Pokud žalobce namítá, že předmětem vypořádání měly být částky vynaložené na oddělený majetek jednoho z manželů, je třeba upozornit na pravidla pro investice do podnikání jednoho z manželů s tím, že z tohoto podnikání má prospěch i společný majetek, takže nelze postupovat podle pravidel pro vypořádání nákladů vynaložených na věci nesloužící k podnikání; pro stručnost lze odkázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, a to rozsudek ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, který je účastníkům znám a se kterým je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Odvolací soud vycházel při vypořádání podniku žalované z částky 612.900,- Kč, což odůvodnil tím, že nemohl tuto hodnotu porovnat s cenou ke dni 2. 6. 1994, neboť zaviněním žalované, která nepředložila doklady ke zjištění ceny podniku s tvrzením, že je skartovala, popř. že se ztratily, se cenu nepodařilo zjistit. Dovolatelka má za to, že žalobce tedy neunesl důkazní břemeno ohledně ceny jejího podniku a tato skutečnost jí nemůže být k tíži. S odkazem na „teorii důkazního břemene“ tvrdí, že i za této situace byl žalobce povinen svá tvrzení ohledně ceny jejího podniku prokázat.
Dovolací soud však konstatuje, že postup odvolacího soudu byl v souladu s právní teorií, pokud jde o řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V některých případech strana zatížená důkazním břemenem však objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (srov. Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 121 a násl.; týž: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Masarykova univerzita v Brně, 2000).
Jestliže tedy v řízení o vypořádání BSM je třeba zjistit cenu podniku a strana, která disponuje (anebo by při zachování obvyklé péče měla disponovat) informacemi k takovému zjištění neposkytne soudu potřebnou součinnost a nesplní svou vysvětlovací povinnost, bude to mít za následek hodnocení důkazů ohledně skutečností, kterých se tato povinnost týká, v neprospěch strany která ji nesplnila. Z tohoto hlediska není dovolací námitka důvodná.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání žalované zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žádný z dovolatelů nebyl úspěšný a nikomu z nich tak právo na náhradu dovolacího řízení ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., nevzniklo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-