// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo 27.05.2025
Postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem
I. Zákonným důsledkem postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.
II. Postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, ze dne 28. 4. 2025
Dotčené předpisy:
§ 1879 o. z.
§ 1880 odst. 1 o. z.
§ 1895 odst. 1 o. z.
§ 524 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou ze dne 4. 1. 2022 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně Artesa, spořitelní družstvo a dlužníky 1) GLOBALICA a. s. a 2) FORTIS Bohemia, spol. s r. o., byla dne 14. 3. 2012 uzavřena smlouva o úvěru v celkové výši 76 000 000 Kč, který byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví žalovaného (jednatele FORTIS), a to na základě zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2012. Dlužníci svou povinnost splatit úvěr sjednaným způsobem nesplnili a ocitli se v prodlení. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2018 postoupena na žalobkyni. Spolu s pohledávkou nabyla žalobkyně také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně zajištění, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala dne 18. 6. 2021 a dne 3. 11. 2021 žalovaného ke zpřístupnění nemovitostí. Dne 10. 12. 2021 žalobkyně vyčíslila žalovanému smluvní pokutu za porušení čl. 5 odst. 5.1.9 a čl. 8 odst. 8.1. zástavní smlouvy, a to dvakrát 50 000 Kč za neumožnění vstupu za účelem kontroly stavu dle protokolu ze dne 9. 7. 2021 a 26. 11. 2021.
2. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Namítl, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná jako celek, včetně souvisejících závazků, když dle předchozích rozhodnutí soudů je neplatná minimálně částečně. Neexistuje zástavní smlouva, zástavní právo ani nárok na jakoukoli smluvní pokutu. Dále namítl, že žalobkyně není aktivně legitimována, neboť byla postoupena pouze pohledávka z úvěrové smlouvy, nikoliv zástavní smlouva jako taková.
3. Rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 16 C 42/2022-171, Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, č. j. 28 Co 138/2024-206, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť ve smyslu § 1880 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), sice došlo k postoupení pohledávek vzniklých na základě smlouvy o úvěru včetně práv na smluvní pokutu ze smlouvy o úvěru a veškerých práv s pohledávkou spojených, a to včetně zajištění, nedošlo však k postoupení oprávnění, která jsou vázána na zástavní smlouvu. Přechod zástavního práva ze zákona neznamená, že by se žalobkyně stala také automaticky účastníkem zástavní smlouvy, to by totiž vyžadovalo postoupení celé zástavní smlouvy ve smyslu § 1895 o. z., k čemuž ale nedošlo. Žalobkyně se stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitostmi a ze zástavní smlouvy nemá žádná jiná práva, nemohla se tedy domáhat splnění povinností ze zástavní smlouvy žalovaným ani se domáhat smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Dovolání odůvodnila tak, že odvolací soud se při řešení otázky aktivní věcné legitimace odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, taktéž má za to, že dílčí otázky v dovolání nadnesené nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Jde o následující otázky:
[A] „Jsou soudy při zjišťování obsahu závazku (vzájemných práv a povinností) ze smlouvy o postoupení pohledávek povinny tento obsah určit dle skutečné vůle stran závazku (smlouvy) a má tato vůle přednost před dispozitivní právní úpravou?
[B] Musí být za racionálního výkladu zákona určeno, že dle ust. § 1880 odst. 1 o. z. přecházejí s postupovanou pohledávkou nejen práva s pohledávkou spojená, ale i jako akcesorická práva spojená se zajištěním, která se zajištěním tvoří funkční celek (právo zpřístupnit předmět zástavy), či že lze taková práva podřadit pod pojem „práva spojená s pohledávkou“?
[C] Je možné, aby při postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem byla, vedle prostého práva na výkon zástavního práva, postoupena i jednotlivá práva ujednaná v zástavní smlouvě bez toho, aby muselo dojít k postoupení celé zástavní smlouvy dle § 1895 an. o. z.?
[C1] Případně, je třeba – vzhledem ke znění ust. § 1880 odst. 1 o. z. – při postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy, zajištěné zástavním právem, které bylo zřízeno na základě smlouvy funkčně spojené se smlouvou o úvěru – tedy jako právo s pohledávkou spojené – převádět zástavní smlouvou zřízená subjektivní práva a povinnosti samostatnou smlouvou o postoupení smlouvy dle ust. § 1895 an. o. z.?
[C2] A pokud je odpověď na otázku pod bodem C2 ano, platí stejný požadavek i pro případ, že postoupená strana s postoupením předem souhlasila – např. již v samotné postupované smlouvě? Či v takovém případě stačí postupovanou smlouvu zahrnout do smlouvy o postoupení pohledávky s tím, že postoupení zástavní smlouvy bude vůči postoupené straně účinné okamžikem oznámení postupitelem nebo prokázání postupníkem?
[C3] Lze u vzájemných pohledávek zakládajících se na ujednáních uzavřených před účinností nového občanského zákoníku použitím nových ustanovení nového občanského zákoníku měnit požadavky na převoditelnost těchto pohledávek?
[D] Může se dlužník, jemuž bylo postoupení uplatněné pohledávky platně oznámeno postupitelem, v soudním řízení účinně bránit vůči nároku postupníka námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace postupníka (žalobce) z důvodu, že na základě postupní smlouvy nedošlo k postoupení uplatněné pohledávky?
[E] Hodlá-li se soud svým rozhodnutím odchýlit od judikaturního závěru soudu vyššího stupně, musí důvody pro tento odklon řádně odůvodnit, i když na tuto judikaturu nebyl výslovně účastníkem řízení upozorněn? Je porušením práva účastníka na spravedlivý proces, nevypořádá-li se soud s námitkou účastníka, která je pro výsledek řízení klíčová či jejíž přijetí může pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci?“
6. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se návrhu zcela vyhovuje, popř. aby byly rozsudky odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že dovolání není přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem, kdy žádný z těchto nároků nepřevyšuje částku 50 000 Kč. V dalším obhajuje rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné.
8. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve výrocích, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v těchto výrocích podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není přípustné, a proto bylo v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
12. Dovolací soud nehledal důvodnou námitku žalovaného, že dovolání není přípustné ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
13. K problematice hodnotového censu omezujícího přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjadřoval v rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, který byl uveřejněn pod č. 74/2024 Sb. rozh. obč.
14. V tomto rozsudku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „… /J/e-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
V pochybnostech o tom, zda dovoláním otevřená právní otázka vychází ze společného skutkového základu uplatněných nároků, nemůže dovolací soud dovolání odmítnout podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předmětem řízení je (totiž) peněžité plnění, které v souhrnu převyšuje 50.000 Kč a výjimku z pravidla jdoucí nad rámec dikce § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zkoumáním samostatného skutkového základu jednotlivých nároků je nutno vykládat restriktivně (v hraničních případech ve prospěch přípustnosti dovolání co do hodnotového censu) …“.
15. Výše uvedená situace nastala i v této věci; rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým sice bylo rozhodnuto o dvou nárocích (každém ve výši 50 000 Kč) se samostatným skutkovým základem, avšak důvod zamítnutí žaloby byl pro oba nároky stejný (nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně), a proti tomuto závěru též dovolání brojí.
16. Omezení přípustnosti dovolání v podobě hodnotového censu se tak v této věci neuplatní.
17. Dovolání není přípustné pro řešení otázky uvedené v bodě V/A obsahu dovolání.
18. Při formulování této otázky dovolatelka předkládá vlastní skutkový děj přehlížejíc, že soudy obou stupňů neshledaly v interpretaci smlouvy o postoupení pohledávek (jejího jazykového vyjádření) žádný problém a (implicite) ji vyložily tak, že jejím obsahem nebylo postoupení zajištění povinností žalovaného umožnit vstup na (do) zastavených nemovitostí. Přitom i závěr, že jazykové vyjádření znění smlouvy nečiní interpretační problém, je výsledkem interpretace právního jednání. Pakliže ovšem dovolatelka tvrdí, že úmysl stran smlouvy o postoupení pohledávky byl jiný, než dovodil odvolací soud, předkládá tím vlastní skutkovou verzi, která však doposud tvrzena nebyla; námitka je tak ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. nepřípustná.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, uvedená pod bodem V/D obsahu dovolání. Dovolatelka při formulování uvedené námitky přehlédla, že podle skutkových zjištění žalovaný není (nebyl v době postoupení pohledávky) obligačním dlužníkem postupitele; dovolatelka opětovně formuluje svoji námitku ze zcela odlišné skutkové situace, než byla soudy zjištěna, což je tradičně posuzováno jako postup nepřípustný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 21 Cdo 727/2023).
20. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že mezi družstvem Artesa, spořitelní družstvo, IČO 25778722 (dále jen „Artesa“), jako zástavním věřitelem a žalovaným jako zástavcem byla dne 16. 4. 2012 uzavřena zástavní smlouva, kterou byly zajištěny pohledávky Artesy za dlužníky společnostmi GLOBALICA a. s. a FORTIS Bohemia spol. s r. o. vzniklé z úvěrové smlouvy ze dne 14. 3. 2012, že podle této zástavní smlouvy se žalovaný zavázal umožnit vstup do nebo na zástavním právem zajištěné nemovitosti, že žalovaný se zavázal za porušení jakékoliv povinnosti sjednané v zástavní smlouvě zaplatit smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč, že dne 7. 12. 2018 uzavřela Artesa s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek vyplývajících z úvěrové smlouvy, že žalobkyně dne 18. 6. 2021 a dne 3. 11. 2021 vyzvala žalovaného ke zpřístupnění zastavených nemovitostí v navržených termínech, což jí nebylo v žádném z termínů umožněno.
21. Za této skutkové situace (s ohledem na důvod zamítnutí žaloby) je dovolání přípustné pro řešení otázky formulované pod body V/B, C obsahu dovolání, tedy zda při postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem byla postoupena i „jednotlivá další práva“ sjednaná v zástavní smlouvě bez toho, aby došlo k dohodě o postoupení zástavní smlouvy, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
23. Při řešení otázky, podle jakého právního předpisu je třeba přednesený problém řešit, dovolací soud vyšel z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, a v něm uvedeného závěru, že „… /V/ případě postoupení pohledávky je tak třeba vyjít z toho, že vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou zákona č. 89/2012 Sb. Jde totiž o nový vztah, který vznikl za účinnosti nového občanského zákoníku …“.
24. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
Podle § 1895 odst. 1 o. z. nevylučuje-li to povaha smlouvy, může kterákoli strana převést jako postupitel svá práva a povinnosti ze smlouvy nebo z její části třetí osobě, pokud s tím postoupená strana souhlasí a pokud nebylo dosud splněno.
Podle ustanovení § 524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“, s postupovanou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.
25. Judikatura Nevyššího soudu k výkladu ustanovení § 524 obč. zák. se ustálila na závěru, že pod slovním spojením „práva s pohledávkou spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku), právo na soudní uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010, nebo rozsudku ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3552/2010).
26. Ke stejnému závěru dospěla i odborná literatura (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1570 s.).
27. Je tak nesporné, že znění ustanovení § 1880 odst. 1 o. z. je inspirováno judikaturními závěry a výkladovou praxí k ustanovení § 524 odst. 2 obč. zák. s tím, že obsahově stejné znění bylo doplněno (podle této praxe) o dodatek „včetně jejího zajištění“.
28. Uvedené konstatuje i důvodová zpráva k uvedenému ustanovení [srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník (konsolidované znění), ze dne 3. 2. 2012 (dále jen „Důvodová zpráva“)], přiměřenou použitelnost dosavadní judikatury připouští i komentářová literatura [srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014].
29. Již ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010, byl vysloven závěr, že nelze spojení „právy s pohledávkou spojenými“ rozumět tak, že by se jednalo o „právo vyplývající ze zcela odlišné právní skutečnosti, vůči odlišnému dlužníku, které má k převáděné pohledávce pouze ten vztah, že vyplývají ze skutkově spolu souvisejícího právního úkonu a protiprávního jednání“.
30. Naopak při úvaze o tom, která práva na postupitele automaticky nepřechází v souvislosti s postoupením pohledávky, je nutno přihlížet k zavedení institutu postoupení smlouvy (§ 1895 o. z.), který právní úprava účinná do 31. 12. 2013 neznala.
31. K významu a důvodu zavedení institutu postoupení smlouvy se vyjádřila Důvodová zpráva následovně.
32. „Původně se na závazek nahlíželo jako na osobní vztah věřitele a dlužníka, který lze změnit jen jejich ujednáním. Později se připustilo, že věřitel může své právo na plnění převést postoupením pohledávky na třetí osobu, avšak pokud měl ze závazku zároveň povinnosti, zůstal jimi i nadále vůči dlužníkovi zavázán bez zřetele k tomu, že pohledávku z obligace zcizil. Postoupením pohledávky nelze totiž převést celý závazek, nýbrž právě jen pohledávku jako právo na plnění. To je z praktického hlediska nevýhodné v případech, kdy smlouva zavazuje obě strany k vzájemnému plnění. Z toho důvodu některé právní úpravy od 19. století zavedly postoupení celé smlouvy jako nový institut. Známy jsou zejména úpravy francouzská a italská. Italská úprava, ze které vychází více méně doslova i návrh CEC (rozuměj Code europeen des Contrats), je inspiračním zdrojem rovněž tohoto návrhu.
Podstata postoupení smlouvy je v tom, že po uzavření smlouvy jedna ze smluvních stran svá práva a povinnosti ze smlouvy smluvně převede na třetí osobu. Vzhledem k tomu, že se takový postup podstatně dotýká právního postavení druhé strany původní smlouvy, vyžaduje se k postupu smlouvy její souhlas udělený buď předem, anebo následně.
Postoupit smlouvu lze jen tehdy, jestliže to její povaha nevylučuje (zejména půjde o případy závazků k osobnímu plnění některé ze smluvních stran, závisí-li plnění na osobních vlastnostech jedné či druhé strany apod.) a za podmínky, že se postoupením smlouvy nezkrátí práva založená vedlejšími smluvními doložkami. Postoupení smlouvy ostatně vůbec nemůže být na újmu postoupené straně, proto jí zůstávají zachovány veškeré námitky, které jí podle smlouvy náleží. Mimoto si může při udělení souhlasu k postupu vyhradit i zachování jiných námitek, které má vůči postupníkovi i na základě jiných skutečností než právě jen z postupované smlouvy.
Účinky postupu vůči postoupené straně nastanou až notifikací, podobně jako při postoupení pohledávky. Tím okamžikem se postupitel osvobodí od svých povinností ze smlouvy (ztratí z ní ovšem také práva) a na jeho místo nastoupí třetí osoba jako postupník. Tomu však může postoupená strana zabránit prohlášením, že osvobození postupitele odmítá. Učiní-li tak, bude moci po postupiteli požadovat, aby namísto postupníka splnil povinnosti, které postupník cessí smlouvy převzal, ale nesplnil.“
33. Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky významu postoupení pohledávky pro možnost následného postoupení smlouvy uzavřel, že „… /J/jestliže postupník nabyl od prodávajícího (coby postupitele) smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ustanovení § 1879 a násl. o. z. jen pohledávku z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy, pak nic nebrání tomu, aby jiná práva a povinnosti než ta, která postupník nabyl s postoupenou pohledávkou (§ 1880 o. z.), převedl prodávající (coby postupitel) na postupníka smlouvou o postoupení kupní smlouvy (§ 1895 o. z.), jejíž účinností se postupník stane novou smluvní stranou (prodávajícím) namísto postupitele, a jako současný majitel pohledávky z titulu neuhrazené kupní ceny z kupní smlouvy bude mít případně i právo odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny kupujícím (postoupenou stranou) …“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 29 ICdo 89/2022, který byl uveřejněn pod č. 18/2024 Sb. rozh. obč. – dále jen R 18/2024).
34. Jinak řečeno, postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata.
35. Ve vztahu k zajištění postupované pohledávky (zástavním právem k nemovitosti) tak nelze pochybovat o tom, že na postupníka již v důsledku právní úpravy přechází ta práva, která jsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a zároveň lze dovodit jejich vazbu na postupovanou pohledávku, tedy právo uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy (§ 1309 odst. 1 o. z.) dohodnutým nebo zákonným způsobem (§ 1359 odst. 1 o. z.) či např. oprávnění vyplývající z pojistné události (§ 1354 o. z.).
36. Oproti tomu nepřecházejí automaticky vedlejší ujednání zástavní smlouvy (jako titulu vzniku zástavního práva), která nemají vazbu na postupovanou pohledávku (protože se váží čistě ke vztahu zástavce a zástavního věřitele, nikoliv ke vztahu obligačního věřitele postupujícího pohledávku a obligačního dlužníka, často – tak, jako je tomu v tomto případě – osoby odlišné od zástavce), tedy i ta ujednání, která zajišťují (utvrzují) povinnosti zástavce (nikoliv obligačního dlužníka).
37. Jak však již bylo uvedeno, nic nebrání postupiteli (a zároveň zástavnímu věřiteli) převést na postupníka ta oprávnění vyplývající ze zástavní smlouvy, u nichž přímý přechod ve smyslu ustanovení 1880 odst. 1 o. z. na postupníka nelze dovodit (viz již uvedené R 18/2024), což se však, jak bylo výše uvedeno, v této věci nestalo.
38. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že zákonným důsledkem postoupení pohledávky (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.
39. Pakliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nedošlo k postoupení oprávnění, která jsou vázána na zástavní smlouvu, žalobkyně se stala pouze věřitelem postoupené pohledávky ze smlouvy o úvěru zajištěné nemovitostmi, nemá tak ze zástavní smlouvy žádná jiná práva a nemohla se tedy domáhat splnění povinností ze zástavní smlouvy žalovaným ani se domáhat smluvních pokut sjednaných v zástavní smlouvě, je jeho právní hodnocení správné.
40. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny.
41. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal v rámci odůvodnění s veškerými námitkami účastníka řízení tak, aby bylo rozhodnutí přezkoumatelné. Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nepřezkoumatelný. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který byl uveřejněn pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudek odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není zjevně nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim (stejně jako odvolací soud v projednávané věci) staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Dovolací soud žádné pochybení ve smyslu shora uvedeného neshledal, neboť zejména soud odvolací své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil (srov. body 25 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
42. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
43. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva.
Autor: -mha-