// Profipravo.cz / Vlastnické právo 10.11.2025
K možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení
Závěry judikatury, podle kterých přenechá-li vlastník platně užívací oprávnění jinému, nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě, jež užívací právo neoprávněně fakticky konzumovala, se neuplatní, zanikl-li subjekt, jemuž vlastník věci původně užívací právo přenechal. V takovém případě může vlastník věci sám požadovat vydání bezdůvodného obohacení po konečném uživateli.
Klíčovým argumentem pro přijetí závěrů o limitaci možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po koncovém uživateli bylo zamezení přijímání dvojího plnění vlastníkem věci za její užívání. Neexistuje-li zde ovšem osoba, jež by vlastníku za užívání jeho věci platila, respektive ji byla oprávněna užívat bezplatně, nenajdou vylíčené závěry uplatnění, neboť vlastníku užívání jeho předmětu není nikým kompenzováno, ani neexistuje právní důvod jeho bezplatného užívání. Vlastníkovi věci se tak v daném případě dvojího plnění nedostává, pročež by se nejevilo odůvodnitelným, bylo-li by mu právo na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví bez patřičného právního důvodu odepřeno. Vyslovené ostatně odpovídá i takzvané elasticitě vlastnického práva, v jejímž důsledku po odpadnutí omezení (nehledě na to, jak dlouhodobé má být) se vlastnické právo obnoví v plné šíři.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 438/2025, ze dne 1. 10. 2025
Spisová značka: 28 Cdo 438/2025 | ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.438.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 3 o. z.
§ 2991 o. z.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 241 C 1/2021-454, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 95.440 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu do částky 100.245 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu (výroky III – V) i mezi účastníky (výrok VI). Částečně tak vyhověl žalobkyni, jež se z pozice majitelky specifikovaného nebytového prostoru domáhala vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že daný prostor v období od 1. 1. 2019 do 5. 6. 2019 užívala bezplatně, respektive jej měla uzamčen a žalobkyni (vlastnici) byl nepřístupný. Vyšel přitom ze zjištění, že v roce 1986 byla platně uzavřena hospodářská smlouva, na jejímž základě došlo osmi socialistickými organizacemi k výstavbě Domu služeb v Brně – Řečkovicích (jehož součástí je i předmětný nebytový prostor), v souladu s touto smlouvou vzniklo výstavbou zúčastněným subjektům právo bezplatného užívání konkrétně vymezených částí nemovitosti (viz též názor Nejvyššího soudu vyslovený v řízení pod sp. zn. 32 Odo 748/2004). Uvedené oprávnění by se ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen „HZ“), ve spojení s § 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ObchZ“), vztahovalo i na případné právní nástupce oprávněných osob, leč na žalovanou řečené právo bezplatného užívání nikdy nepřešlo. Nestalo se tak ani smlouvou o převodu práv a povinností uzavřenou mezi žalovanou a Drogerií Jihlava, s. p. v likvidaci, dne 17. 9. 1996, již soud prvního stupně shledal neplatnou pro absenci všech nezbytných souhlasů dotčených subjektů. Městský soud proto uzavřel, že v daném období žalovaná bezplatně užívala předmětné nebytové prostory bez patřičného oprávnění (pro nedostatek dobré víry na straně žalované odmítl i její obranu stran vydržení příslušného titulu, ať už vlastnického práva, eventuálně práva odpovídajícího věcnému břemeni), a žalobkyni, jakožto jejich majitelce, svědčí nárok na vydání takto získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Při určování výše bezdůvodného obohacení vyšel soud prvního stupně z v řízení provedeného znaleckého posudku stanovícího hladinu v místě a čase obvyklého nájemného. Neztotožnil se s míněním žalované, že by se ze strany žalobkyně jednalo o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. K námitce žalované však hodnotil uplatněné právo optikou § 2 odst. 3 o. z., a dospěl k závěru o potřebě moderace výše přiznaného nároku z důvodu aplikace korektivu dobrých mravů. V úvaze o výši přísudku městský soud především zohlednil, že již na počátku 90. let 20. století nedošlo k řádnému vyjasnění právních vztahů k nemovitosti, což nebylo vinou žalované, naopak lze řečené přičítat vedle dotčených státních podniků, národního výboru či města Brna i samotné žalobkyni. Zdůraznil, že to nebyla žalovaná, nýbrž žalobkyně (stát), kdo zapříčinil počátek komplexní nepřehlednosti důsledků jednotlivých právních úkonů i jednání a s nimi souvisejících soudních sporů. Zohledňuje nerealizované vypořádání investic do domu, patovou situaci žalované, důvěru žalované při podpisu smlouvy o převodu práv a povinností, ale současně i fakt, že ze strany žalované byly prostory prokazatelně užívány, respektive uzamčeny a ostatním včetně žalobkyně znepřístupněny, bez patřičného finančního protiplnění, rozhodl, že žalobkyni náleží takto získané bezdůvodné obohacení toliko v poměrné výši (v rozsahu ½ z částky stanovené znaleckým posudkem). S ohledem na vyřčené proto rozhodl, jak bylo shora uvedeno.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 13 Co 17/2024-509, k odvolání žalobkyně i žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II je částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 95.440 Kč s příslušenstvím, ve zbylé částce 4.805 Kč s příslušenstvím je v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III) i o nákladech státu (výroky IV – VI). Odvolací soud v plném rozsahu odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně. K právnímu posouzení věci uvedl, že mezi žalobkyní (ochuzenou) a žalovanou (obohacenou) vnikl závazek z bezdůvodného obohacení, přičemž výši peněžité náhrady, jež žalobkyni náleží, vypočetl dle judikaturou stanovených kritérií jako částku 190.880 Kč. Ztotožnil se s názorem městského soudu o neplatnosti smlouvy o převodu práv a povinností, v níž žalovaná spatřovala titul pro bezúplatné užívání předmětné nemovitosti, respektive její části. Nepřitakal však úvaze soudu prvního stupně o nutnosti moderace výše přiznané částky s ohledem na korektiv dobrých mravů. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že důvody pro částečné zamítnutí žaloby v tomto smyslu nejsou dány. Zdůraznil, že uzavření smlouvy o převodu práv a povinností mezi Drogerií Jihlava, v likvidaci a žalovanou bylo dobrovolným rozhodnutím žalované, jež si rovněž v souladu s tehdy platnou právní úpravou měla opatřit písemný souhlas všech sdružených organizací, popřípadě jejich právních nástupců. Nepostupovala-li tak, lze to přičítat k tíži jedině jí, nikoliv žalobkyni. Ke zmaření podnikatelské investice žalované nedošlo přičiněním žalobkyně, ani ze spisu nevyplývá, že by tato svá práva jakkoliv zneužívala, eventuálně jednala v rozporu s dobrými mravy. Žalobu tedy shledal důvodnou v částce 190.880 Kč s příslušenstvím.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek krajského soudu (soudě dle obsahu podání toliko ve výroku I a části výroku II, jíž byl změněn výrok II rozhodnutí městského soudu, eventuálně v akcesorických nákladových výrocích) napadá žalovaná dovoláním, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou v otázce posouzení souladu uplatněného práva s dobrými mravy, dále pak pro přítomnost rozhodovací praxí doposud neřešené otázky – může-li vlastníku věci vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě, která užívá jeho nemovitost bez právního důvodu, bylo-li užívací právo k nemovitosti smluvně zřízeno ve prospěch jiného subjektu. Odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně patřičně nereflektoval všechna specifika projednávané kauzy a důvody pro uplatnění korektivu podle § 2 odst. 3 o. z. ve smyslu moderace přisouzené výše bezdůvodného obohacení na obou stranách sporu, pročež jeho závěr o souladu uplatněného práva s dobrými mravy tak nemůže odpovídat konkrétně citované judikatuře Nejvyššího soudu. Podpůrně předestírá argumentaci o „opomenutých důkazech“, pakliže odvolací soud odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, avšak nerozhodl v souladu s nimi. Odvolací soud dále podle žalované pochybil i nedostatečným odůvodněním rozsudku v tomto směru. Rovněž ve vztahu k druhé v dovolání formulované otázce postrádá řádné odůvodnění, nevypořádal-li se odvolací soud s jejím argumentem, dle kterého na žalobkyni nikdy nemohlo přejít užívací právo po státním podniku Drogerie Jihlava, a proto se nyní nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na konkrétní rozhodnutí míní, že žalobkyni, byť vlastnici, nesvědčí právo užívání předmětného objektu, jež bylo přenecháno třetí osobě, pročež jí ani nemohl vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Připomínajíc okolnosti uzavření převodní smlouvy v roce 1996, své přesvědčení o získání užívacích práv i následné soudní spory o určení vlastnického práva, považuje rozsudek krajského soudu za nespravedlivý a jeho odůvodnění za neobstojné. Pro vylíčené navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu v napadeném rozsahu a vrácení mu věci v tomto smyslu k dalšímu řízení.
4. K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, jež je navrhla pro nepřípustnost odmítnout, s čímž vyslovila nesouhlas žalovaná.
Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání nelze shledat přípustným pro namítaný rozpor s judikaturou v posouzení souladu uplatnění žalobčina práva s dobrými mravy.
9. K první dovolatelkou vymezené otázce patří se připomenout ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež ve vztahu k problematice rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konstantně připomíná, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato dovolují v konkrétním případě závěr o (ne)rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, či ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, a ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, či jeho rozsudek ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1334/2024).
10. V nyní projednávané věci odvolací soud, reflektuje přitom náhled soudu prvního stupně, avšak neztotožňuje se s ním, v bodech 37–38 odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně osvětlil, z jakých důvodů neshledal uplatnění práva žalobkyně rozporným s dobrými mravy. Akcentoval přitom roli a povinnosti žalované při sjednávání klíčové smlouvy o postoupení práv a povinností v roce 1996, jakož i skutečnost, že ke zmaření její investice nedošlo z důvodů, jež by byly přičitatelné žalobkyni. Úvahy krajského soudu Nejvyšší soud v tomto směru nepovažuje za zjevně nepřiměřené, ba ani rozporné s judikaturou dovolacího soudu – včetně té dovolatelkou namítané a akcentující především nutnost zvážit vždy jedinečnosti posuzované kauzy (viz příkladmo jí odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, nebo ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011). Dovolání proto v této části nelze mít za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
11. K nastíněné problematice sluší se v kontextu nynější kauzy dodat, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je možné prizmatem souladu s dobrými mravy posuzovat pouze základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nikoliv jeho výši. Ačkoli je i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení přípustné poměřovat ustanovením § 2 odst. 3 o. z., tedy korektivem dobrých mravů, výše bezdůvodného obohacení nemůže být soudem změněna. Uplatnění dotčeného nároku lze z hlediska souladu s dobrými mravy aprobovat či reprobovat pouze jako celek, moderovat výši tohoto oprávnění z důvodu amorálnosti naopak soudu nepřísluší, neboť pro takový postup není zákonného podkladu (k tomu viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3102/2020, jakož i četnou judikaturu v něm zmiňovanou).
12. Konečně neobstojí ani výtky dovolatelky stran „opomenutých důkazů“, jimiž ve skutečnosti formuluje toliko svůj nesouhlas s vyhodnocením skutkových specifik projednávané věci v souvislosti s možnou aplikací shora rozebraného aspektu dobrých mravů. Reflektoval-li odvolací soud faktické okolnosti sporu, avšak tyto posoudil v intencích § 2 odst. 3 o. z. oproti soudu prvního stupně odlišně, nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že by v řízení zjištěné skutečnosti opomenul. Odůvodnění naříkaného rozsudku se v tomto smyslu jeví řádným a přezkoumatelným dle příslušných procesních ustanovení (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) i navazující judikatury (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., či jeho usnesení ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023).
13. Dovolání ovšem lze shledat přípustným ve vztahu k druhé dovolatelkou vymezené otázce, jež prozatím nebyla v předestřených souvislostech v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena.
Důvodnost dovolání
14. K problematice možnosti vlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po skutečném uživateli věci v situaci, byla-li užívací oprávnění přenechána jinému subjektu, Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že přenechá-li vlastník platně užívací oprávnění jinému, nemůže se současně domáhat kompenzace po třetí osobě, jež užívací právo fakticky konzumovala (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4910/2014, či ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1723/2013, popřípadě též jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4784/2017). Obdobně pak Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2932/2010, uzavřel, že na straně žalovaného nemohlo dojít užíváním místností ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor vlastníka nemovitosti po dobu, kdy on sám nebyl oprávněn (z důvodu existence věcného břemene doživotního užívání ve prospěch třetí osoby) užívat předmětné prostory.
15. Byť je podobnost řečených kauz s projednávaným sporem nabíledni, nelze zmíněné teze v nynější věci aplikovat bez dalšího pro zásadní fakt odlišující ji od shora uvedených. V aktuálním případě totiž (což dovolatelka ve formulaci otázky, z níž dovozuje přípustnost dovolání, opomíjí) subjekt, jenž byl oprávněn bezplatně užívat předmětné nebytové prostory (státní podnik Drogerie Jihlava) a který o převodu tohoto svého oprávnění uzavřel s žalovanou zmiňovanou neplatnou smlouvu, zanikl (k výmazu z obchodního rejstříku došlo ke dni 28. 8. 2014). Je tedy možné konstatovat, že z obsahu dovolání se podávající otázka, může-li v takovém případě vlastník věci požadovat vydání bezdůvodného obohacení po konečném uživateli, nebyla v kontextu nyní předestřených okolností judikaturou doposud řešena.
16. Nelze přehlížet, že klíčovým argumentem pro přijetí shora rekapitulovaných závěrů o limitaci možnosti vlastníka věci domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po koncovém uživateli bylo zamezení přijímání dvojího plnění majitelem věci za její užívání. Neexistuje-li zde ovšem osoba, jež by vlastníku za užívání jeho věci platila, respektive ji byla oprávněna užívat bezplatně, nenajdou vylíčené závěry uplatnění, neboť vlastníku užívání jeho předmětu není nikým kompenzováno, ani neexistuje právní důvod jeho bezplatného užívání. Majiteli věci (zde žalobkyni) se tak v daném případě dvojího plnění nedostává, pročež by se nejevilo odůvodnitelným, bylo-li by mu právo na náhradu za užívání předmětu jeho vlastnictví bez patřičného právního důvodu odepřeno.
17. Vyslovené ostatně odpovídá i takzvané elasticitě vlastnického práva, v jejímž důsledku po odpadnutí omezení (nehledě na to, jak dlouhodobé má být) se vlastnické právo obnoví v plné šíři (viz též Spáčil, J. In: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 137). Zanikl-li tedy subjekt, jemuž vlastník věci původně přenechal část svých oprávnění – zde užívací právo –, je to právě vlastník, kdo je napříště oprávněn k jejich výkonu, pročež lze uzavřít, že i jemu svědčí nárok domáhat se náhrady za bezplatný výkon užívacího práva po osobě, jež k němu není patřičně oprávněna, ve formě bezdůvodného obohacení (k řečenému viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 261/2021).
18. Z obecné judikatury k bezdůvodnému obohacení se pak konstantně podává, že jím je i stav, kdy je nemovitá věc užívána osobou odlišnou od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (k tomu srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 276/2025). V kontextu nyní projednávané věci to znamená, že je to právě vlastník, kdo je oprávněn domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že předmět jeho vlastnictví bezplatně užívala, aniž by k tomu byla oprávněna řádným právním titulem.
19. K námitce dovolatelky, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí absentuje právní posouzení jí předestřené otázky odvolacím soudem, pak lze konečně uvést, že odpověď na ni je v jeho rozsudku obsažena přinejmenším implicitně, vyřešil-li nastíněnou problematiku pozitivně, tedy pokládal-li žalobkyni za subjekt ve sporu aktivně věcně legitimovaný. K náležitostem odůvodnění a (ne)potřebě zodpovídat každý jediný argument účastníka viz shora odkazovanou judikaturu – zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2457/2023, bod 38.
Závěr
20. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v mezích uplatněného dovolacího důvodu správné. Dovolání žalované proto posoudil jako nedůvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a zamítl je podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které dovolací soud – vzhledem k tomu, že nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložila výši svých hotových výdajů – určil v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve výši 300 Kč.
Autor: -mha-