// Profipravo.cz / Vlastnické právo 25.08.2025
Vydržení na základě práva stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z.
I. S ohledem na mimořádné okolnosti, zejména zásadní společenské změny doprovázené podstatnými změnami právní úpravy a celkové právní koncepce (opuštění zásady superficies solo cedit), jakož i na skutečnost, že institut práva stavby podle zákona č. 86/1912 ř. z. z obecného povědomí vymizel, je nutné dovodit, že stavba zřízená na základě tohoto práva stavby mohla být v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předmětem samostatné držby, a tedy i vydržení vlastnického práva.
II. Oprávněná držba vlastnického práva ke stavbě jako k samostatné věci mohla být založena i v případě, že držitelé nabyli domnělý právní titul (titulus putativus) na základě rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví, kterým jim bylo potvrzeno nabytí vlastnického práva k domu, ačkoliv ten byl zřízen v rámci práva stavby. Právní omyl držitelů spočívající v neznalosti institutu stavebního práva a jeho právních důsledků je omluvitelný, byl-li zapříčiněn nepřesným označením předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu, u něhož lze důvodně předpokládat, že zná právo.
Oba držitelé zde opírali svou dobrou víru, že jim předmětný dům patří, o rozhodnutí státního notářství ze dne 19. 9. 1990, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce, že držitelé zdědili každý jednu polovinu předmětného domu. Jestliže se na základě takového rozhodnutí státního notářství ujali držby předmětného domu s přesvědčením, že jim dům patří, přestože byl zřízen v rámci práva stavby, lze jejich omyl hodnotit jako omluvitelný. Nejvyšší soud ve skutkově obdobných případech vysvětlil, že potvrzení nabytí vlastnického práva k domu státním notářstvím oprávněnou držbu zakládá. Právní omyl držitelů spočívající v neznalosti institutu stavebního práva, případně nesprávného posouzení z něj plynoucích právních důsledků, zjevně zapříčinilo nepřesné označení předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu – státním notářstvím, které namísto práva stavby potvrdilo nabytí vlastnického práva k domu, a převod tohoto práva dále aprobovalo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2059/2023, ze dne 22. 7. 2025
Dotčené předpisy:
§ 130 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013
§ 134 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013
Kategorie: vydržení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 46 C 156/2020-371, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY (dále „předmětný dům“), jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 70 Co 9/2023-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. V projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících skutkových zjištění, která jsou relevantní pro právní otázku předestřenou dovolatelem. V roce 1922 byla mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků v XY, zapsané společenstvo s ručením omezeným, (dále jen „družstvo“) uzavřena Smlouva o zřízení stavebního práva k pozemku zemského statku č. k. XY v XY (jehož částí byly dnešní pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY), na jejímž základě byl tento pozemek zatížen stavebním právem ve prospěch družstva na dobu 80 let od zaknihování (tj. do 15. 6. 2002). Na základě kupní smlouvy nabyli dne 22. 11. 1926 stavební právo Z. a M. D. (každý ideální ½). Stavební právo M. D. bylo převedeno na B. R., provdanou D., která dne 29. 8. 1938 získala i druhou polovinu stavebního práva. Dne 24. 2. 1939 bylo stavební právo prodáno V. a B. Š. a ti je smlouvou ze dne 12. 9. 1954 darovali J. a V. Š. Po smrti V. Š. schválilo Státní notářství pro XY rozhodnutím ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, dohodu o vypořádání dědictví po této zůstavitelce s tím, že M. R. (žalovaný) a A. R. (žalovaná) zdědili každý jednu polovinu „domu č. p. XY, post. na pozemku čs. státu, parc. č. XY a právem stavby o vým. 269 m2 zaps. v EN SG XY na LV č. XY k. ú. XY“.
4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalovaným svědčilo vlastnické právo k předmětnému domu nejpozději od října 2000, když v této době již uplynula desetiletá vydržecí doba podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), která počala běžet 19. 10. 1990, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Státního notářství XY, sp. zn. 10 D 1166/1990, které potvrdilo vlastnické právo k předmětnému domu žalovaným jako dědicům po zůstavitelce V. Š. Dobrá víra žalovaných, že nabyli vlastnické právo k předmětnému domu, podle odvolacího soudu nebyla ničím narušena ani v následujících deseti letech.
5. Odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu ve věcech staveb zřízených na základě totožného stavebního práva jako předmětný dům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1061/2022) se závěrem, že „institut práva stavby z obecného povědomí vymizel a případná obecnější vědomost o věcněprávním institutu práva stavby obsaženém v právních předpisech buď již zrušených, nebo prakticky v praxi neaplikovatelných byla zcela minimální, ne-li téměř nulová“. Dovětek „postaven právem stavby“ představoval naopak utvrzení nabyvatelů stavby, že se nejednalo o stavbu neoprávněnou, přičemž v dobré víře, že jsou jejími vlastníky, je utvrzovalo i rozhodnutí státního notářství ohledně vlastnictví stavby a intabulace tohoto vlastnictví.
6. Z těchto závěrů podle odvolacího soudu vyplývá, že „stavba musela být v době jejího přechodu spolu s právem stavby na žalované vnímána jako samostatná nemovitá věc a právo stavby bylo vnímáno jako obligační právo, tj. právo mít na cizím pozemku vlastní stavbu tak, jak byly v dané době obdobné závazky zřizovány smlouvami o stavebním právu, o užívání pozemku ke stavbě či o právu provést stavbu“.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Nadto uvádí, že napadené rozhodnutí trpí i dalšími vadami, které měly zřejmě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, jelikož se nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětnému domu žalovanými s ohledem na to, že stavba domu „nebyla způsobilým předmětem držby (resp. vlastnického práva), a tedy ani předmětem vydržení, neboť byla zřízena na základě stavebního práva a po dobu existence tohoto práva do 15. 6. 2002 vůbec právně do té doby jako samostatná věc neexistovala“. Podle dovolatele nemohl být předmětný dům do zániku práva stavby, tedy do 15. 6. 2002, předmětem držby; předmětný dům byl pouze příslušenstvím pozemku parc. č. XY, resp. jeho součástí. Podle dovolatele je tak rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelné, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 či sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 a dalších.
9. Podle žalobce odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru žalovaných a jejich právních předchůdců, a to při existenci práva stavby podle platné smlouvy. Namítá, že odvolací soud tím, že potvrdil závěr o vydržení vlastnického práva k předmětnému domu žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 či sp. zn. 22 Cdo 4121/2015 a další).
10. Žalobce se dovolává ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že se odvolací soud nerespektováním podstaty tohoto ustanovení, jakož i judikatury Nejvyššího soudu, „dopustil“ nesprávného právního posouzení věci.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, k novému projednání. Dále navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
12. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Současně namítají, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., žalobce předmětný pozemek nevydržel, a není proto ve věci aktivně legitimován. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
III.
Přípustnost dovolání
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek vztahujících se k povaze práva stavby zřízeného podle zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby. Konkrétně na řešení právní otázky, zda předmětná stavba – dům č. p. XY, postavený na pozemku parc. č. XY – zřízená na základě práva stavby po dobu existence tohoto práva, tj. do 15. 6. 2002, mohla být předmětem držby, resp. vydržení. Označená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena, a to ani v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na která odvolací soud odkazuje, a dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné.
16. Dovolatel pokládá i otázku posouzení dobré víry žalovaných jakožto podmínky vydržení předmětného domu. Jak bude vysvětleno níže, tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Dovolací soud na úvod předesílá, že odvolací soud s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu ve věcech staveb zřízených na základě totožného stavebního práva uzavřel, že „stavba musela být v době jejího přechodu spolu s právem stavby na žalované vnímána jako samostatná nemovitá věc“. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud touto právní otázkou vůbec nezabýval, a jeho rozhodnutí by proto bylo nepřezkoumatelné.
18. K samotné právní otázce dovolací soud uvádí následující. V době, kdy státní notářství potvrdilo žalovaným vlastnické právo k předmětnému domu (90. léta 20. století), bylo „právo stavby“ ve společnosti běžně vnímáno jako obligační právo mít na cizím pozemku stavbu, která měla povahu samostatné věci v právním smyslu, a to s ohledem na úpravu obsaženou v § 120 odst. 2 obč. zák. Toto právo bylo zřizováno zpravidla na základě inominátních smluv označovaných např. jako „smlouva o stavebním právu“, „smlouva o užívání pozemku ke stavbě“ či „smlouva o právu provést stavbu“ [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 575/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1120/2006 (tato i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Případná obecnější vědomost o věcněprávním institutu práva stavby obsaženém v právních předpisech buď již zrušených (zákon č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), nebo prakticky v praxi neaplikovatelných (zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby), byla zcela minimální, ne-li téměř nulová (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022).
19. Institut práva stavby ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z., o právu stavby, zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, či zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, z obecného povědomí vymizel. Konečně i samotným rozhodnutím Státního notářství pro XY ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce V. Š. s tím, že M. R. (žalovaný) a A. R. (žalovaná) zdědili nikoliv samotné právo stavby, ale každý jednu polovinu předmětného domu, to s pouhou poznámkou o právu stavby.
20. Je přitom nutné zohlednit, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, institut práva stavby nepřevzal. Přestože podle § 498 obč. zák. vznik práva stavby a nároky z něho vzniklé se měly řídit tím právním předpisem, podle kterého vznikly (v projednávaném případě zákonem č. 86/1912 ř. z., o právu stavby), bylo nutné nároky z práva stavby vzniklé po 1. 4. 1964 posuzovat ve vztahu k jednotlivým ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Právo stavby totiž představuje specifické věcné právo stavebníka k cizímu pozemku a je prolomením zásady superficies solo cedit. Zákon č 40/1964 Sb., občanský zákoník, však tuto zásadu neupravoval, naopak stavbu považoval za samostatnou věc, odlišnou od pozemku, na kterém stojí. S ohledem na to bylo možno samostatně převádět vlastnické právo ke stavbě a stavba jako samostatná věc mohla být i předmětem držby, a tedy i vydržení.
21. Jak vyplynulo z rozhodnutí Státního notářství pro XY ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, byla stavba předmětného domu státními orgány vnímána jako samostatná věc a vypořádávána i v rámci dědického řízení, kdy státní notářství rozhodovalo o stavbě jako samostatném předmětu vlastnického práva.
22. Nejvyšší soud proto uzavírá, že s ohledem na mimořádné okolnosti této věci, zásadní společenské změny doprovázené i podstatnými změnami právní úpravy, celkové právní koncepce (opuštění zásady superficies solo cedit) a narušení původních vlastnických vztahů, je nutné dovodit, že předmětný dům mohl být v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předmětem držby, a tedy i vydržení. Nejvyšší soud při své úvaze přihlédl i k tomu, že ani odborná právní veřejnost nevnímala právo stavby jinak než jako právo umožňující užívání předmětného pozemku či věcné břemeno a stavbu zřízenou na pozemku na základě stavebního práva považovala za samostatnou věc. Jestliže ke stejnému závěru dospěl v napadeném rozhodnutí odvolací soud, je jeho rozhodnutí ve vztahu k této právní otázce správné a dovolání není důvodné.
23. Dovolatel dále namítá nesprávné posouzení otázky dobré víry žalovaných jakožto podmínky vydržení předmětného domu.
24. Nejvyšší soud tuto otázku vyřešil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
25. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
26. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2004). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
27. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
28. Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997, s. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
29. Žalovaní opírali svou dobrou víru, že jim předmětný dům patří, o rozhodnutí Státního notářství XY ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstavitelce V. Š. s tím, že M. R. (žalovaný) a A. R. (žalovaná) zdědili každý jednu polovinu předmětného domu. Jestliže se na základě takového rozhodnutí státního notářství ujali držby předmětného domu s přesvědčením, že jim dům patří, přestože byl zřízen v rámci práva stavby, lze jejich omyl s ohledem na výše citovanou judikaturu dovolacího soudu hodnotit jako omluvitelný.
30. Nejvyšší soud ve skutkově obdobných případech (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1061/2022) vysvětlil, že potvrzení nabytí vlastnického práva k domu státním notářstvím oprávněnou držbu zakládá. To vzhledem ke specifickým okolnostem těchto případů, které dovolací soud podrobně rozebral v odstavcích 18 až 22 tohoto rozhodnutí. Právní omyl žalovaných spočívající v neznalosti institutu stavebního práva, případně nesprávného posouzení z něj plynoucích právních důsledků, zjevně zapříčinilo nepřesné označení předmětu občanskoprávního vztahu orgánem státu – státním notářstvím, které namísto práva stavby potvrdilo nabytí vlastnického práva k domu s poznámkou, že dům je postaven na pozemku „čs. státu a právem stavby“, a převod tohoto práva dále aprobovalo. Zvláště za situace, kdy putativním titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010).
31. Ve vztahu k námitce, podle níž se odvolací soud při řešení otázky vydržení vlastnického práva k předmětnému domu odchýlil „i od garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny“, dovolatel nevymezil přípustnost dovolání, neboť neoznačil žádnou právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Vzhledem k tomu, že vymezení přípustnosti dovolání je jeho obligatorní náležitostí, je dovolání žalobce v dané části stiženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto dovoláním v tomto rozsahu po věcné stránce vůbec nezabýval.
V.
Závěr
32. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl, zamítl pro nedůvodnost i návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
34. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením § 137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024, tedy z částky 3 100 Kč [vyjádření k dovolání ze dne 6. 1. 2022 – § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. Tuto částku je třeba u každého ze žalovaných snížit podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %. K tomu je nutno dále připočíst polovinu paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby učiněný jménem obou žalovaných ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 552 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Každému ze žalovaných proto na náhradě nákladů řízení náleží částka 3 182 Kč. Lhůtu k plnění uložil dovolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.; povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaných vyplývá z § 149 odst. 1 o. s. ř.
35. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Autor: -mha-