// Profipravo.cz / Vlastnické právo 24.06.2025
Povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi
Současná právní úprava předpokládá, že v řádně učiněné nabídce prodávajícího předkupníkovi (§ 2147 odst. 1 o. z.) bude oznámen obsah „uzavřené smlouvy“; tuto povinnost nelze splnit dříve, než takový obsah uzavřením smlouvy vůbec vznikl. Povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2143 o. z. proto nelze splnit před uzavřením smlouvy prodávajícího s koupěchtivým.
Povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 odst. 1 o. z.) tedy není splněna, dojde-li k nabídce před uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3491/2024, ze dne 27. 5. 2025
Dotčené předpisy:
§ 1124 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020
§ 2140 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 2143 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 2147 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
Kategorie: věcná práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti ¾ na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a na pozemcích parc. č. XY a XY, vše v katastrálním území XY. Tvrdila, že je spoluvlastníkem ideální ¼ těchto nemovitostí, které žalovaní nabyli do společného jmění manželů kupní smlouvou ze dne 29. 5. 2020, jejíž účinky nastaly stejného dne, od R. M., který však řádně vůči žalobkyni nesplnil povinnost nabídnout svůj spoluvlastnický podíl ke koupi, a porušil tak zákonné předkupní právo žalobkyně. Žalovaní namítali, že R. M. nabídl žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl ke koupi ještě před uzavřením kupní smlouvy, a to za shodnou kupní cenu. Na nabídku žalobkyně nereagovala, navíc byla ke dni učinění nabídky v režimu schváleného oddlužení, a nabídku k odkupu spoluvlastnického podílu by tak s vysokou mírou pravděpodobnosti nebyla schopna akceptovat.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 24 C 130/2023-259, nahradil projev vůle žalovaných uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o převodu ideálních ¾ na předmětných nemovitostech ve znění specifikovaném ve výroku I, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle „ve zbývajícím rozsahu navrhovaného znění kupní smlouvy“ (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 75 Co 45/2024-310, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu ve znění specifikovaném ve výroku I, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Odvolací soud sice shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nabídka ke koupi spoluvlastnického podílu nesplňovala náležitosti řádné nabídky podle § 2174 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) ve znění účinném do 30. 6. 2020, měl však za to, že je nutno posoudit věc v celém kontextu. Zohlednil, že prodávající svoji povinnost učinit spoluvlastnici nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu neignoroval, a tuto povinnost naopak splnil, když žalobkyni doručil písemnou nabídku, a to i přesto, že nabídka neměla formální náležitosti a byla doručena před uzavřením kupní smlouvy s žalovanými. Byla však dostatečně konkrétní, aby z ní bylo zcela zřejmé, že hodlá svůj spoluvlastnický podíl prodat a za jakou kupní cenu. Rovněž bylo také zřejmé, kdo je koupěchtivý, neboť jeden z nich přímo žalobkyni písemnou nabídku předal. Žalobkyně tak měla dost informací, aby na nabídku jakkoli reagovala. Ačkoli mohla reagovat minimálně sdělením, že o koupi má zájem, nabídka však nemá potřebné náležitosti, zůstala zcela nečinná. Podle názoru odvolacího soudu nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v době nabídky a až do 14. 12. 2022 byla žalobkyně v úpadku, a měla tak „omezené možnosti, jak dispozice s finančními prostředky, tak pokud jde o další právní jednání“. Počínání prodávajícího, který 29. 5. 2020 uzavřel s žalovanými kupní smlouvu v důvodném přesvědčení, že žalobkyně o spoluvlastnický podíl zájem nemá, označil odvolací soud za zcela logické. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že prodávající se spolu s žalovanými snažili předkupní právo žalobkyně obejít. Dodal, že pokud by snad měli takový úmysl, stačilo s uzavřením kupní smlouvy počkat do 1. 7. 2020. Soudu prvního stupně také vytknul, že zcela pominul, že žalobkyně uplatnila předkupní právo až po téměř třech letech od uzavření kupní smlouvy. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které delší časový odstup při uplatnění práva může spolu s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku z porušení předkupního práva je zneužitím práva podle § 8 o. z. Za takové okolnosti považoval odvolací soud vědomost žalobkyně o úmyslu prodávajícího převést spoluvlastnický podíl, absenci jakékoli reakce na oznámení úmyslu spoluvlastnický podíl převést a rovněž skutečnost, že žalobkyně (i celá její rodina) byla v insolvenci. Dodal, že rovněž nelze přehlédnout, že probíhá řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
6. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to:
1) Zda lze splnit povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2143 o. z. před uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
2) Které konkrétní podmínky smlouvy musí být předkupníkovi ohlášeny, aby byla nabídka učiněna řádně, v souladu s § 2143 o. z.
7. Má rovněž za to, že odvolací soud se při posouzení otázky zneužití práva odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, 22 Cdo 5064/2015, 22 Cdo 741/2018 a 22 Cdo 364/2007. Za nesprávně právně posouzenou, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, považuje i otázku náhrady nákladů řízení.
8. Odvolacímu soudu vytýká, že přestože dovodil, že nabídka k využití předkupního práva nebyla řádná a v době učinění nabídky nebyly podmínky kupní smlouvy známy ani kupním stranám, dospěl k závěru, že předkupní právo žalobkyně porušeno nebylo. Není ani zřejmé, z čeho dovodil, že žalobkyni byly známy osoby koupěchtivých. Bylo prokázáno, že R. M. ani žalovaní nepočítali s tím, že by na žalobkyni mohl být spoluvlastnický podíl převeden, neboť se nacházela v insolvenčním řízení. Dispoziční oprávnění dlužníka je však po dobu oddlužení zachováno a neúplná nabídka předkupního práva nemůže způsobit předpokládané účinky. K závěru o zneužití práva dodala, že není právně vzdělaná a nebyla jí známa ochrana, kterou předkupníkovi zákon poskytuje, nemovitosti užívá už od roku 1983 k bydlení a má k nim citový vztah. Žalobkyně nebyla vedena přímým úmyslem způsobit jinému újmu, dovolává se rovněž domněnky podle § 7 o. z. Poukázala také na to, že ideální ¼ získal R. M. z insolvenčního řízení za 490 000 Kč, které získal zápůjčkou od koupěchtivých, od kterých za svou ideální ½ požadoval 2 000 000 Kč.
9. Žalovaní k dovolání uvedli, že provedené vymezení dovolacích důvodů je přinejmenším protichůdné, neboť buď se jedná o otázku dosud nevyřešenou, anebo jde o otázku dovolacím soudem vyřešenou a odvolací soud se od takového řešení odchýlil. Odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu k náležitostem dovolání a připomínají vázanost dovolacího soudu dovolacím důvodem. Mají za to, že dovolatelka žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala a ani neuvedla, které z kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. má u každé z jednotlivých námitek za splněné. Dodali, že žalobkyně v rámci dovolání opakuje přesně to, co uváděla v odvolacím řízení, odkazují proto na svá vyjádření učiněná v průběhu odvolacího řízení. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Právní otázka, které konkrétní podmínky smlouvy musí být předkupníkovi ohlášeny, aby byla nabídka učiněna řádně, v souladu s § 2143 o. z., přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi může být splněna i nabídkou, která není řádná, a že v řešené věci bylo dostatečné, měl-li předkupník informace k tomu, aby mohl „jakkoli reagovat“ (například i sdělením, že nabídka nemá potřebné náležitosti), nezabýval se tedy tím, jaké konkrétní podmínky smlouvy s koupěchtivým by měla obsahovat nabídka řádná.
13. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu.
14. Dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda lze splnit povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2143 o. z. před uzavřením smlouvy s koupěchtivým. Dovolání je přípustné i z toho důvodu, že odvolací soud se při posouzení otázky zneužití práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV.
Důvodnost dovolání
K nabídce učiněné předkupníkovi před uzavřením smlouvy s koupěchtivým
15. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost nabídnout věc ke koupi předkupníkovi může být splněna i v případě, že nabídka je učiněna ještě před uzavření smlouvy s koupěchtivým.
16. K uzavření smlouvy s koupěchtivými došlo v řešené věci 29. 5. 2020, dovolací soud proto při posouzení otázky, zda lze splnit povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2143 o. z. před uzavřením smlouvy s koupěchtivým, postupoval u předkupního práva mezi spoluvlastníky podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020.
17. Podle § 1124 odst. 1 o. z., ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
18. V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud dovodil, že v případech zákonného předkupního práva je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018), tedy ustanovení § 2140 a násl. o. z. Judikatura (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3982/2009) i odborná literatura (srovnej např. Porod, J. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2170) se dále shodují na tom, že zákonná předkupní práva mají zásadně povahu věcných práv.
19. Podle § 2140 odst. 1 o. z. ujedná-li si předkupník k věci předkupní právo, vzniká dlužníku povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě (koupěchtivému).
20. Podle § 2143 o. z. povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
21. Podle § 2147 odst. 1 o. z. nabídku učiní prodávající předkupníkovi ohlášením všech podmínek. Při nabídce se vyžaduje oznámení obsahu smlouvy uzavřené s koupěchtivým. Nabídka ke koupi nemovité věci vyžaduje písemnou formu.
22. Zákon výslovně stanoví okamžik, kdy povinnost nabídnout věc předkupníkovi dospěje, tento okamžik spojuje s uzavřením smlouvy s koupěchtivým. V důvodové zprávě se k úpravě předkupního práva uvádí, že návrh ustanovení o předkupním právu reaguje na praktické zkušenosti s dosavadní úpravou, která nedokonalostí vede k různým interpretacím a k celkové právní nejistotě.
23. Spoluvlastník může samozřejmě nabídnout svůj spoluvlastnický podíl ke koupi spoluvlastníkovi s předkupním právem i bez uzavření smlouvy s koupěchtivým, v takovém případě však nejde o splnění povinnosti nabídnout věc předkupníkovi podle § 2143 o. z., ale jen o učinění nabídky na uzavření kupní smlouvy. Nabídkou věci ke koupi učiněnou před uzavřením smlouvy s koupěchtivým, tj. dříve než předkupní právo dospělo, dlužník nesplní svou povinnost nabídnout věc ke koupi [srovnej Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 2073, marg. 3)]. Odmítnutí nebo nevyužití takové nabídky by proto nemělo účinek odmítnutí nebo nevyužití předkupního práva [shodně Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 118 s.].
24. Teprve uzavřením smlouvy s koupěchtivým jsou konečným způsobem fixovány podmínky převodu věci zatížené předkupním právem, což spolu s oznámením obsahu smlouvy uzavřené s koupěchtivým (§ 2147 o. z.) poskytuje předkupníkovi potřebnou právní jistotu nejen o právní povaze učiněné nabídky, ale také o všech podmínkách, za kterých by se v případě přijetí této nabídky koupě uskutečnila.
25. Povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi podle § 2140 o. z. může být splněna (není-li dohodnuto jinak) pouze za existence kupní smlouvy uzavřené s koupěchtivým. To plyne nejen z jazykového znění § 2143 o. z., který okamžik vzniku povinnosti nabídnout věc předkupníkovi výslovně stanoví, a § 2147 o. z., který pro řádnou nabídku vyžaduje oznámení obsahu smlouvy uzavřené s koupěchtivým, ale také z jasného úmyslu zákonodárce vyjádřeného k nové úpravě předkupního práva v důvodové zprávě k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
26. Možnost učinit předkupníkovi řádnou nabídku již po obdržení oferty od koupěchtivého, která je dovozována v části odborné literatury (viz Tichý, L., Pipková P. J., Balarin, J.: Kupní smlouva v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 322, 323 s, nebo výklad k § 2173 o. z. in ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-5-7]), současné právní úpravě neodpovídá. Tento závěr je činěn s odkazem na komentář k zákonu č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský, (dále jen „o. z. o.“) (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1936, díl IV., s. 812). V tomto zákoně však nebyl okamžik, kdy povinnost nabídnout předkupníkovi věc ke koupi dospěje, výslovně upraven a možnost učinit nabídku již po obdržení vážně míněné nabídky od koupěchtivého vyplývala i z § 1077 o. z. o., který odkazoval na cenu a další podmínky, které byly „třetí osobou nabídnuty“ (Kdo jest oprávněn k výkupu, musí zapraviti úplnou cenu, která byla třetí osobou nabídnuta, vyjímajíc případ jiné úmluvy. Nemůže-li splniti vedlejších podmínek, nabídnutých kromě obyčejné trhové ceny, a nelze-li je vyrovnati ani odhadní cenou; nemůže býti předkupní právo vykonáno). Současná právní úprava je však odlišná, předpokládá, že v řádně učiněné nabídce bude oznámen obsah „uzavřené smlouvy“. Uvedenou povinnost pak nelze splnit dříve, než takový obsah uzavřením smlouvy vůbec vznikl.
27. Povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi (§ 2140 odst. 1 o. z.) tedy není splněna, dojde-li k nabídce před uzavřením smlouvy s koupěchtivým.
K zneužití práva
28. Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žalobou uplatněného nároku rovněž na závěru, že uplatnění nároku žalobkyně z porušeného předkupního práva představuje zneužití práva.
29. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
30. Problematikou dobrých mravů v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. Dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (uvedený závěr převzal Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
31. Ustanovení § 8 o. z. (dříve § 3 odst. 1 obč. zák.) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srovnej souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021).
32. Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení (srovnej například rozsudky ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, či usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018). Ostatně v rozsudku ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3385/2021, Nejvyšší soud zdůraznil, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2155/2021).
33. V konkrétní věci může delší časový odstup při uplatnění předkupního práva společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017). Při posuzování konkrétních okolností případu je však třeba mít vždy na paměti, že shledání výkonu předkupního práva jako rozporného s dobrými mravy, resp. jako zneužití práva, přichází do úvahy toliko výjimečně, kdy konkrétní okolnosti případu tomuto závěru jednoznačně nasvědčují (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015).
34. Také v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 741/2018, Nejvyšší soud uvedl, že delší časový odstup mezi okamžikem, kdy se spoluvlastník dozvěděl o porušení zákonného předkupního práva, a okamžikem, kdy nárok ze zákonného předkupního práva uplatnil, sám o sobě nečiní uplatnění zákonného předkupního práva rozporné s dobrými mravy, resp. není zjevným zneužitím práva; v poměrech konkrétní věci však může společně s dalšími podstatnými okolnostmi případu vést k závěru, že uplatnění nároku na učinění nabídky spoluvlastnického podílu ke koupi z důvodu porušení zákonného předkupního práva je zneužitím práva. Zdůraznil však, že je třeba vzít do úvahy, že hospodářské zájmy a potřeby spoluvlastníka se během uplynutí tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároků z předkupního práva mohou měnit, a pak i ten spoluvlastník, který zpočátku nároky z porušení předkupního práva neuplatňoval, tak může zcela legitimně učinit později.
35. Zjevné zneužití práva ze strany žalobkyně shledal odvolací soud ve skutečnosti, že nárok z porušení předkupního práva byl žalobou uplatněn až před koncem promlčecí lhůty, žalobkyně nijak nereagovala na nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu (která sice nebyla formálně řádná, ale ze které žalobkyně věděla o úmyslu spoluvlastníka jeho podíl prodat), žalobkyně a celá její rodina byla „v insolvenčním řízení“ a probíhá řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.
36. Z uvedených skutečností však neplyne, že by žalobkyně neměla žádný nebo jen nepatrný zájem na výkonu předkupního práva, že by uplatnění předkupního práva vedlo k jinému užitku na její straně, než ke kterému výkon předkupního práva skutečně směřuje, nebo že skutečným účelem výkonu předkupního práva bylo poškození druhé strany. Skutečnost, že žalobkyně byla v době převodu spoluvlastnického podílu v úpadku a probíhalo insolvenční řízení naopak svědčí o objektivních důvodech, pro které nároky z porušení předkupního práva uplatnila až v době, kdy měla možnost spoluvlastnický podíl trvale nabýt. O zneužití práva nesvědčí ani snaha domoci se spoluvlastnického podílu po zahájení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Závěr o zneužití práva uplatněním nároků z porušení předkupního práva přitom nelze odůvodnit ani nedostatkem nepoctivého úmyslu na straně koupěchtivých nebo toho, kdo měl povinnost předkupníkovi věc ke koupi nabídnout, ani jejich přesvědčením, že předkupník nemá o využití předkupního práva zájem nebo že v jeho možnostech koupě není. Možnost dovolávat se předkupního práva v tříleté promlčecí lhůtě byla navíc založena porušením předkupního práva, kterého si byli vědomi i koupěchtiví; při řádné nabídce by žalobkyně, která nemá povinnost upozornit na případné nedostatky nabídky podle § 2147 o. z., byla omezena lhůtou podle § 2148 o. z.
37. Úvahu odvolacího soudu o tom, že uplatnění nároku žalobkyně z porušení předkupního práva přestavuje zjevné zneužití práva, kterému nelze poskytnout ochranu, považuje proto dovolací soud za zjevně nepřiměřenou.
V.
Závěr
38. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného rozsudku, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
39. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-