// Profipravo.cz / Vlastnické právo 23.01.2025
„Nezastavěný pozemek“ ve smyslu § 61 zákona o ochraně přírody
Při vymezení pojmu „nezastavěný pozemek“ užitého v § 61 zákona o ochraně přírody, ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze vyjít ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1559/2024 [byť byly přijaty při výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě].
Za „nezastavěný pozemek“ ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny je tak nutno zpravidla považovat pozemek, který není žádným způsobem dotčen stavbou v občanskoprávním smyslu. Jelikož zákon o ochraně přírody a krajiny neobsahuje žádnou výjimku z předkupního práva pro některé druhy staveb [na rozdíl od § 11 odst. 1 písm. c) zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 1. 11. 2019, podle kterého lze pozemek oprávněné osobě vydat, byl-li zastavěn např. stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo stavbou umístěnou pod povrchem země], nevznikne předkupní právo ve smyslu § 61 odst. 1 věty první tohoto zákona k pozemku, je-li dotčen jakoukoliv stavbou v občanskoprávním smyslu. Jinými slovy, nejsou-li v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny zakotveny žádné výjimky z předkupního práva v případě výkladu pojmu „nezastavěný pozemek“, nelze je dovozovat ani výkladem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 833/2023, ze dne 17. 12. 2024
Dotčené předpisy: § 61 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb. ve znění od 1. 6. 2017 do 31. 12. 2021
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 15 C 349/2021-112, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek p. č. XY v k. ú. XY (dále též „pozemek“ nebo „předmětný pozemek“) a která je blíže specifikována ve výroku I. Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 21 Co 231/2022-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a změnil je ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo životního prostředí) se v tomto řízení domáhá uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnictví k pozemku p. č. XY v k. ú. XY. Má za to, že jí svědčí předkupní právo k tomuto pozemku zakotvené v § 61 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále rovněž jako „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Podle žalobkyně bylo předkupní právo porušeno, jelikož žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2018 uzavřené s I. S., aniž by byla učiněna vůči žalobkyni nabídka koupě pozemku ve smyslu § 2144 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
4. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni předkupní právo k pozemku nesvědčí, neboť se nejedná o nezastavěný pozemek ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zohlednil, že na pozemku, resp. pod jeho povrchem, je umístěn vodojem, který slouží k zásobování budovy č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalovaných, vodou. Z tohoto důvodu rovněž pozemek parc. č. XY tvoří souvislý celek s budovou č. p. XY [srovnej § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“)].
5. Podle odvolacího soudu nelze ani zohlednit poměr plochy stavby (60 m2) k výměře celého pozemku (5 827 m2).
6. Dále uvedl, že pro výklad pojmu nezastavěný pozemek ve smyslu příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny není přiléhavá judikatura týkající se restitučního zákonodárství, na kterou v průběhu řízení odkazovala žalobkyně (podle této ustálené rozhodovací praxe bylo možné v intencích zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) vydat pozemky, pod jejichž povrchem byla umístěna podzemní stavba). Vyložil, že účelem restitučních předpisů byla co možná nejširší naturální náprava křivd vzniklých v době nesvobody. Tento účel však není totožný s účelem sledovaným § 61 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dovodil, že „cílem tohoto ustanovení je soustředit pozemky nacházející se na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek v rukách státu (v jeho vlastnictví), avšak nikoli za cenu toho, aby s uplatněním předkupního práva ČR vznikly další nevyřešené, sporné vztahy (např. vztahy z bezdůvodného obohacení apod.).“
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právní otázce, kterou řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY je zastavěným pozemkem, a proto žalobkyni nesvědčí předkupní právo ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Poukazuje na § 2 odst. 1 písm. c) stavebního zákona a má za to, že předmětný pozemek nenaplňuje definici zastavěného pozemku ve smyslu tohoto právního předpisu. Pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako trvalý travní porost, není pod společným oplocením s pozemkem označeným jako stavební parcela ani netvoří souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami nacházejícími se na pozemku evidovaném v katastru nemovitostí jako stavební parcela. V ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu považuje za neřešenou otázku výkladu pojmu zastavěný pozemek ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
9. Podle žalobkyně odvolací soud dostatečně nezohlednil ani poměr výměry stavby nacházející se na předmětném pozemku (cca 60 m2) a celkové výměry tohoto pozemku (5 767 m2). Dovolací soud doposud neřešil otázku, zda je možné předkupní právo zakotvené v § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny aplikovat pouze na část pozemku, která není zastavěná.
10. Dovolatelka má dále za to, že v poměrech projednávané věci je přiměřeně aplikovatelná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přijatá v souvislosti s restitučním zákonodárstvím. Z této rozhodovací praxe se podává, že lze vydat osobě oprávněné zastavěné pozemky, jedná-li se o stavbu umístěnou pod povrchem země (žalobkyně odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2721/2019). I v projednávané věci se na pozemku žalovaných nachází pouze stavba umístěná pod povrchem země, a proto svědčí žalobkyni předkupní právo ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Žalovaní ve vyjádření k dovolání předně namítají, že žalobkyně neformuluje v dovolání relevantní právní otázky, na kterých by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Proto by měl Nejvyšší soud dovolání pro formální vady odmítnout. Ztotožňují se se závěrem odvolacího soudu, že jde o zastavěný pozemek ve smyslu § 61 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobkyni tak předkupní právo k tomuto pozemku nesvědčí. Mají také za to, že nelze případně uplatnit předkupní právo pouze k části pozemku, na kterém se nenachází stavba (jak namítá žalobkyně). Podle žalovaných není přiměřeně aplikovatelná v poměrech posuzované věci ani ustálená rozhodovací praxe vztahující se k restitučnímu zákonodárství, ze které vyplývá, že bylo možné vydat pozemky zastavěné stavbou umístěnou pod povrchem země. Poznamenává, že v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, je přímo zakotvena možnost vydat pozemek dotčený stavbou, je-li umístěna pod povrchem země. Zákon o ochraně přírody a krajiny však žádnou podobnou výjimku (ve smyslu úpravy podmínek předkupního práva) neobsahuje. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze považovat pozemek, pod jehož povrchem je umístěna stavba, za nezastavěný ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [tedy v době, kdy nastala skutečnost rozhodná pro dospělost předkupního práva – povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, která dospěla uzavřením smlouvy s koupěchtivým (k tomu srovnej § 2143 o. z. a závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3248/2023, dostupném, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), k čemuž došlo v posuzované věci 14. 12. 2018].
15. Jelikož tato právní otázka nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je jeho účelem za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry.
17. Podle § 2 odst. 1 citovaného zákona se ochranou přírody a krajiny podle tohoto zákona rozumí dále vymezená péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.
18. Podle § 14 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny jsou kategoriemi zvláště chráněných území, mimo jiné, národní parky.
19. Podle § 15 zákona o ochraně přírody a krajiny lze vyhlásit za národní parky rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam (odst. 1). Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením (odst. 2). Činnosti, které jsou na území národního parku zakázány, jsou uvedeny v § 16 zákona.
20. Podle § 58 odst. 1 zákona o ochraně přírody je ochrana přírody a krajiny veřejným zájmem. Každý je povinen při užívání přírody a krajiny strpět omezení vyplývající z tohoto zákona.
21. Podle § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny Česká republika má předkupní právo k nezastavěným pozemkům ležícím mimo zastavěná území obcí na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a pozemkům souvisejícím s jeskyněmi.
22. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nabyl účinnosti dne 1. 6. 1992. V textu tohoto zákona nebyl pojem „nezastavěný pozemek“, na který výslovně odkazuje citovaný § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny, definován.
23. V době nabytí účinnosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, platil zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který ve znění účinném do 30. 6. 1998 rovněž pojem „nezastavěný pozemek“ nedefinoval. Podle § 139b odst. 15 zákona č. 50/1976 Sb., o územní plánování a stavebním řádu, ve znění účinném od 1. 7. 1998 platilo, že stavebním pozemkem se rozumí část území určená regulačním plánem nebo územním rozhodnutím k zastavění a pozemek zastavěný hlavní stavbou. Podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2023, platilo, že zastavěným stavebním pozemkem se rozumí pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako stavební parcela a další pozemkové parcely zpravidla pod společným oplocením, tvořící souvislý celek s obytnými a hospodářskými budovami.
24. Z uvedeného se podává, že v době nabytí účinnosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nebyl pojem „nezastavěný pozemek“ v tomto právním předpisu ani v zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, definován. V rámci zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, je poprvé zmíněn pojem „pozemek zastavěný hlavní stavbou“ až v jeho znění účinném od 1. 7. 1998. Pojem „nezastavěný pozemek“ nebyl definován ani v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2023.
25. Neurčitostí právních pojmů v právním řádu se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17 [ve věci návrhu na zrušení zákona č. 123/2017 Sb., novely zákona o ochraně přírody č. 114/1992 Sb., ev. jeho ustanovení, včetně § 61 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz)]. Uvedl: „Neurčitost právních pojmů není v právním řádu ničím neobvyklým, ve své podstatě plyne z abstraktní a regulativní povahy právních norem a sama o sobě nezakládá protiústavnost právního předpisu. Za rozpornou s požadavkem právní jistoty, která je jedním z komponentů právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), by mohla být neurčitost považována tehdy, jestliže by její intenzita vylučovala možnost stanovení normativního obsahu právního předpisu pomocí obvyklých interpretačních postupů…. Legislativní používání tzv. neurčitých pojmů je postaveno na tom, že jejich konkrétní obsah naplňuje až aplikační činnost orgánů veřejné moci, aniž by to mělo znamenat v právním státě porušení ústavního pořádku (např. právní jistoty); v opačném případě by bylo nemožné efektivně realizovat veřejnou správu.“
26. Právní úprava předkupního práva podle zákona o ochraně přírody a krajiny odpovídá soukromoprávní úpravě obsažené v občanském zákoníku, která se na případný „odkup" pozemků státem podpůrně užije (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, bod 129, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1691/2018).
27. Podle § 2 o. z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (odst. 1). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu (odst. 2). Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (odst. 3).
28. Ke dni 1. 6. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon o ochraně přírody a krajiny, byl již účinný zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (tedy právní předpis řešící zmírnění následků některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, a představující jeden ze základních právních předpisů restitučního zákonodárství). Podle § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona platilo, že pozemky nebo jejich části nelze vydat oprávněné osobě v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku.
29. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se potom podává, že pro účely výkladu pojmu „zastavěný pozemek“ pro účely restitučního zákonodárství se za stavbu ve smyslu těchto právních předpisů považovala stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud byl tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), tedy pokud byl tento výsledek stavební činnosti způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93, publikovaný pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012).
30. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž vyložil, že stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je nutné vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, mohla, být samostatným předmětem práv a povinností (§ 120 odst. 2 obč. zák.), a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1249/2023). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3871/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024).
31. Dovolací soud dospěl k závěru, že při vymezení pojmu „nezastavěný pozemek“ užitého v § 61 zákona o ochraně přírody, ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze vyjít ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1559/2024 [byť byly přijaty při výkladu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Za „nezastavěný pozemek“ ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny je tak nutno zpravidla považovat pozemek, který není žádným způsobem dotčen stavbou v občanskoprávním smyslu. Jelikož zákon o ochraně přírody a krajiny neobsahuje žádnou výjimku z předkupního práva pro některé druhy staveb [na rozdíl od § 11 odst. 1 písm. c) zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 1. 11. 2019, podle kterého lze pozemek oprávněné osobě vydat, byl-li zastavěn např. stavbou movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou nebo stavbou umístěnou pod povrchem země], nevznikne předkupní právo ve smyslu § 61 odst. 1 věty první tohoto zákona k pozemku, je-li dotčen jakoukoliv stavbou v občanskoprávním smyslu. Jinými slovy nejsou-li v rámci zákona o ochraně přírody a krajiny zakotveny žádné výjimky z předkupního práva v případě výkladu pojmu „nezastavěný pozemek“, nelze je dovozovat ani výkladem. Podle Nejvyššího soudu nemůže být smyslem uvedeného ustanovení založení takového důsledku, který by se příčil dosavadnímu, zpravidla respektovanému, výkonu práv, a vytvářel tak případně obtížně řešitelné situace příčící se výkonu vlastnických práv jednotlivých subjektů k pozemkům a stavbám nacházejícím se na těchto pozemcích či pod jejich povrchem.
32. V poměrech projednávané věci Nejvyšší soud vyšel ze závěru soudů nižších stupňů, že pod povrchem pozemku p. č. XY se nachází vodojem. Odvolací soud rovněž uzavřel, že tento vodojem je stavbou ve smyslu občanskoprávním (tento závěr není v dovolání zpochybněn, a proto je jím Nejvyšší soud vázán a není oprávněn jej přezkoumávat). V takovém případě ovšem platí, že je nutné tento pozemek považovat za zastavěný ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto žalobkyni předkupní právo k tomuto pozemku nesvědčí.
33. Důvodná není v této souvislosti ani námitka žalobkyně, že je možné aplikovat předkupní právo pouze k části pozemku, pod níž se stavba vodojemu nenachází. Zákon o ochraně přírody a krajiny žádnou takovou možnost neupravuje. Je nutno mít na paměti, že uvedenou právní úpravou se omezuje jedna ze složek vlastnické triády – dispoziční oprávnění (ius disponendi). V takovém případě platí, že nelze omezit vlastnické právo více, než vyplývá z daného právního předpisu.
V. Závěr a náklady řízení
34. Jestliže odvolací soud uzavřel, že pozemek p. č. XY nelze považovat za nestavěný ve smyslu § 61 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny (jelikož se pod jeho povrchem nachází stavba vodojemu), a proto žalobkyni předkupní právo k tomuto pozemku nevzniklo, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně tak není důvodné, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) zamítl.
Autor: -mha-