// Profipravo.cz / Právní úkony 23.07.2025
K výkladu dohody o zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva
Smlouva o zřeknutí se dědického práva (tzv. renunciační smlouva) podle § 1484 o. z. je dvoustranným právním jednáním mezi (budoucím) zůstavitelem a pravděpodobným (presumptivním či budoucím) dědicem (renunciantem), který se zříká svého (budoucího) dědického práva po zůstaviteli. Ujednání (dohoda) o zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva je rovněž dvoustranným právním jednáním mezi zůstavitelem a renunciantem, jímž se ruší práva a povinnosti plynoucí z mezi nimi dříve uzavřené smlouvy o zřeknutí se dědického práva. Při posuzování její určitosti je třeba postupovat v souladu s interpretačními pravidly dle § 555 a násl. o. z. a dát přednost výkladu, který nezakládá neplatnost právního jednání.
Nepřesnost v označení osoby notáře, který původní renunciační smlouvu sepsal, nezpůsobuje sama o sobě neurčitost či zdánlivost zrušovací dohody, lze-li i přesto bez pochybností dovodit, která konkrétní smlouva měla být zrušena (např. proto, že mezi stranami byla v daném období uzavřena jediná taková smlouva).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1323/2025, ze dne 18. 6. 2025
Dotčené předpisy:
§ 555 odst. 1 o. z. ve znění k 23. 11. 2022
§ 556 o. z. ve znění k 23. 11. 2022
§ 1484 o. z. ve znění k 23. 11. 2022
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 27.12.2023) domáhal určení, že je dědicem po zůstavitelce V. B., zemřelé dne 10.12.2022. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalobce (syn zůstavitelky) dne 3.2.2016 sepsal se zůstavitelkou u notářky JUDr. V. dohodu, kterou se zřekl svého dědického práva po zůstavitelce, a to i vůči svým potomkům a včetně případného práva na povinný díl. Tuto dohodu žalobce uzavřel z důvodu nedobrých vztahů se žalovaným (svým bratrem). Poté se však situace v rodině zhoršila, od roku 2020 měla zůstavitelka zdravotní problémy, které žalovaný nijak neřešil a o zůstavitelku neprojevoval zájem. Zůstavitelka trpěla vážnou nemocí, avšak do října 2022 byla soběstačná a zcela orientovaná. Od 7. do 9.11.2022 byla hospitalizována v nemocnici, jinak jí domácí péči poskytoval žalobce. S ohledem na nezájem žalovaného se zůstavitelka rozhodla dohodu o zřeknutí se dědického práva žalobcem zrušit. Za tímto účelem se žalobce dotazoval notářské kanceláře na postup, kdy mu bylo dne 22.11.2022 e-mailem sděleno, že dohodu o zřeknutí se dědického práva lze zrušit opět pouze dohodu, která ale již nemusí být sepsána u notáře. Dohodu o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva z roku 2016 pak žalobce se zůstavitelkou sepsali a podepsali dne 23.11.2022. Zůstavitelka byla při podpisu v dobré kondici a bylo jí zřejmé, co podepisuje, sepsání dohody sama iniciovala. K záměně jmen notářek došlo z důvodu, že žalobce ani zůstavitelka neměli smlouvu o zřeknutí se dědického práva ze dne 3.2.2016 k dispozici, věděli však, že v minulosti spolupracovali s notářku JUDr. H. Dohodu o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva ze dne 23.11.2022 žalobce dne 25.11.2022 osobně donesl do kanceláře notářky JUDr. V. a notářská koncipientka potvrdila převzetí originálu podpisem a razítkem s datem přijetí. V průběhu pozůstalostního řízení však žalovaný zpochybnil pravost a platnost citované dohody ze dne 23.11.2022, a proto byl žalobce pověřenou soudní komisařkou odkázán k podání této žaloby.
2. Žalovaný namítal, že dohoda o zřeknutí se dědického práva žalobcem z roku 2016 byla iniciována zůstavitelkou a měla žalovanému vyvážit předchozí dary, které žalobce od zůstavitelky obdržel. Dohoda o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva byla podepsána 18 dnů před smrtí zůstavitelky, kdy byl její zdravotní stav velmi nepříznivý (zůstavitelka byla v terminálním stadiu rakoviny). Podle zdravotní dokumentace zůstavitelka nebyla dne 23.11.2022 schopna provádět složitější úvahy nebo činit složitější rozhodnutí, a tedy nebyla ve stavu, aby mohla vážně projevit vůli. Žalovaný rozporoval také podpis na této listině, neboť již při příjmu do hospicové péče dne 18.11.2022 nebyla zůstavitelka schopna se podepsat. Žalovaný rovněž namítal, že zrušovací dohoda „není pro svou vnitřní rozpornost určitým a srozumitelným právním jednáním“, a poukázal na skutečnost, že žalobce předložil zůstavitelce k podpisu listinu rušící předchozí dohodu, která byla „zcela účelově“ specifikována uvedením jména notářky JUDr. H., neboť zůstavitelka jedno jednání (závěť) sepsané u JUDr. H. rušila v minulosti; takováto specifikace rušené dohody tak byla podle přesvědčení žalovaného „způsobilá uvést zůstavitelku v omyl o tom, jaké právní jednání má být zrušeno“. Z uvedených důvodů žalovaný považoval dohodu o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva za absolutně neplatné právní jednání.
3. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 2.7.2024 č.j. 9 C 149/2023-141 žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 25.966,30 Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného. Zabývaje se otázkou platnosti listiny ze dne 23.11.2022 označené jako „Dohoda o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva, sepsané v roce 2016“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zde „není naplněn požadavek určitosti právního jednání“, neboť „není jednoznačné a určité, jaká dohoda žalobce a zůstavitelky měla být zrušena, pro její jednoznačné určení je označení názvem a rokem 2016 nedostatečné, navíc pak je tato neurčitost ještě zvyšována údajem o tom, že rušenou dohodu měla sepsat JUDr. H., která však žádnou takovou dohodu žalobce a zůstavitelky v roce 2016 nesepsala“; v daném případě je tak označení rušené dohody (tj. předmět právního jednání) „dalším obsahem dohody nikoli vyjasňován, ale naopak ještě více činěn neurčitým, když v textu je právě obsažen odkaz na notářku JUDr. H.“. Akcentoval přitom, že pro platnost dotčeného právní úkonu je zákonem stanovena pod sankci neplatnosti písemná forma, a proto musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je projev vůle zaznamenán. Nestačí tedy, jestliže bylo smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, pokud to není objektivně seznatelné osobám, které účastníky smlouvy nejsou. V daném případě se tak podle názoru soudu prvního stupně „jedná o ujednání neurčité a nesrozumitelné, neboť ze samotného textu dohody není zřejmé, co bylo jejím předmětem, jaké konkrétní právní jednání mělo být zrušeno, není zcela jasně specifikována dohoda, která měla být zrušena“. Zároveň jde o právní jednání, které souvisí s pořízením pro případ smrti, „a proto i s ohledem na tyto skutečnosti je třeba na takové právní jednání a jeho obsah klást zvýšené nároky, pokud jde o jeho určitost a srozumitelnost“. Přihlédnout je třeba také k prokázanému velmi nepříznivému zdravotnímu stavu zůstavitelky v době, kdy mělo být právní jednání učiněno, „kdy s ohledem na tuto skutečnost bylo třeba klást na srozumitelnost a určitost právního jednání (na vymezení dohody, která měla být zrušena) větší důraz v tom směru, aby zůstavitelce bylo zcela jasné, jaké jednání činí, jaká dohoda má být zrušena“. Protože „těmto požadavkům předložená dohoda datovaná dne 23.11.2022 nedostála“, soud prvního stupně uzavřel, že „je absolutně neplatným právním jednáním pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost“. Dohoda o zřeknutí se dědického práva žalobcem tak zůstává v platnosti a žalobce proto „není dědicem zůstavitelky ze zákona“.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.11.2024 č.j. 24 Co 250/2024-190 (ve znění opravného usnesení ze dne 21.1.2025 č.j. 24 Co 250/2024-207) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Odvolací soud zdůraznil, že pokud si osoby, které spolu uzavírají právní jednání mezi živými o zřeknutí se dědického práva, popř. o zrušení práv a povinnosti ze smlouvy o zřeknutí se dědického práva v povinné písemné formě, tzv. přejí, aby jejich právní jednání mezi živými pro případ smrti mělo ty právní následky, které si skutečné přejí, že mají nastat po smrti konkrétní osoby (zůstavitele) ve vztahu k dědickému právu po ní, „pak musí velmi pečlivě zvažovat to, jak se písemnou formou při těchto svých právních jednáních vyjádří, protože již nebude možné případnou nesrozumitelnost jejich smluvních ujednání vyložit, resp. jiným vyjádřením tuto nesrozumitelnost napravit, protože tak nemohou smluvní strany učinit společně (objektivně), pokud již jedna ze smluvních stran nežije“. S přihlédnutím k těmto požadavkům odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že „obsah posuzované soukromé listiny s datem 23.11.2022, předložené žalobcem, je neurčitým vyjádřením toho, co měla jedna z jednajících (zůstavitelka) za svého života k datu, který je na listině uveden, v úmyslu, tj. k čemu směřovala její vůle, neboť se nabízejí různé možnosti výkladu tohoto obsahu této předložené soukromé listiny, tím spíše, že kromě slovního označení v záhlaví této listiny a roku (2016) není v tomto textu nijak blíže specifikována smlouva, ve vztahu k níž mají být již dříve nastalá práva a povinnosti novou smlouvou zrušována, což je dále i umocňováno skutečností, že je v listině zmiňováno jméno a příjmení odlišné osoby notářky, než která ve skutečnosti svým notářským zápisem smlouvu zůstavitelky a žalobce o zřeknutí se jím dědického práva po zůstavitelce za jejího života s nimi sepisovala“. Podle názoru odvolacího soudu je v tomto případě „zapotřebí zcela přesné určení předmětu právního jednání, tím spíše, mají-li jím být měněna (zrušena) již nastalá práva a povinnosti ze smlouvy, pořízené dříve ve formě veřejné listiny, a to proto, že, vzniknou-li po smrti jedné ze smluvních stran pochybnosti o tom, co bylo ujednáno, je namístě na takové právní jednání pohlížet jako na zdánlivé právní jednání ve smyslu § 553 o. z.“. V dané věci si „jiný důsledek než sankci v podobě neexistence, čili zdánlivosti, takového právního jednání, ani nelze představit“. Určitost písemného projevu vůle – jak odvolací soud dále akcentoval – „je objektivní kategorií“, přičemž „písemný projev vůle nesmí vzbuzovat důvodné pochybnosti o obsahu u těch osob, které samy stranami smluvního vztahu nejsou“. Z obsahu listiny s datem 23.11.2022 však „není jednoznačně pro soud zřejmé, bez jakýchkoliv pochybnosti o jeho obsahu, to, zda vůbec, popř. jakým způsobem, za svého života konkrétního dne zůstavitelka chtěla zrušit práva a povinnosti, založená již dříve za jejího života v minulosti pro její potomky k otázkám dědického práva“. Změna smlouvy přitom – jak odvolací soud uvažoval – „mohla teoreticky z její strany směřovat jen k potomkům žalobce, tak aby vůči nim toto již nepůsobilo“, a také „si lze představit i jiným způsobem změněnou vůli zůstavitelky ohledně dosud založených práv a povinností k otázkám dědického práva po ní ve vztahu k jejím potomkům v souvislosti s jejími předchozími pořízeními pro případ smrti za jejího života, např. že by se práva a povinnosti v předchozích právních jednáních změnily jen k určitým věcem, v možnosti ponechání si zřeknuvším se potomkem práva na povinný díl, apod.“. Konečně podle názoru odvolacího soudu „nelze ani obecně vzato zcela vyloučit tu možnost, že při podpisu posuzované soukromé listiny mohla mít zůstavitelka, s ohledem právě na způsob označení rušené listiny, představu o tom, že činí zcela jiné právní jednání, než v tomto řízení tvrdí žalobce, případně že mohla zůstavitelka zcela záměrně při plném vědomí si této skutečnosti v posuzované soukromé listině ponechat chybnou formulaci ohledně označení rušené listiny s představou, že tak nebude vyvolávat účinky zrušení předchozí dohody k otázce dědického práva po ní“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil otázku určitosti dohody o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva žalobcem ze dne 23.11.2022 v rozporu se soudní judikaturou (např. rozhodnuti NS sp.zn. 27 Cdo 1858/2022 a sp. zn. 29 Cdo 61/2017, nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3379/19 a sp. zn. II. ÚS 2124/14), která mj. akcentuje, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; neplatnost smlouvy má proto být výjimkou, nikoli zásadou. Dovolatel uvedl, že opakovaně ve svých písemných podáních vysvětlil okolnosti týkající se sepisu předmětné dohody ze dne 23.11.2022 a hlavně důvody, pro které v textu dokumentu došlo k záměně v příjmení notářky. Zdůraznil, že u podpisu předmětné dohody byl prokazatelně J. H., který se zůstavitelkou žil ve společné domácnosti po dobu 28 let, a také ostatní členové rodiny žalobce, a že o sepisu i podepsání této dohody byla již dne 25.11.2022 informována notářská kancelář JUDr. V. Dovolatel ani zůstavitelka „neměli v době sepisu dohody od této notářské kanceláře k dispozici konkrétní listinu o zřeknutí se dědického práva z roku 2016 (notářský zápis ze dne 3.2.2016) a neměli ani patřičné vědomosti k tomu, aby správně popsali a písemně tak vyjádřili svoji vůli, která ale jednoznačně směřovala ke zrušení zřeknutí se dědického práva ze strany dovolatele tak, aby se dovolatel stal do budoucna dědicem zůstavitelky ze zákona“. A tato jejich společná vůle byla známa mnoha osobám z jejich blízkého okolí. Navíc – jak dále uvedl – takovéto ujednání (dohoda o zřeknutí se dědického práva žalobcem) „mezi nimi bylo uzavřeno jako jediné a pouze v jednom případě právě v roce 2016“, a proto „zůstavitelka nemohla svým jednáním a podpisem na dohodě ze dne 23.11.2022 rušit jinou listinu než tu, ve které se dovolatel dědictví v roce 2016 vzdal“. Dohoda o zřeknutí se dědického práva ze dne 3.2.2016 byla sepsána a úředně evidována v notářské kanceláři, kam oba v minulosti docházeli a znali i zde pracující administrativní personál. Vlivem událostí okolo zdravotního stavu zůstavitelky si ale ani jeden z nich nevzpomněl, že tento notářský zápis ze dne 3.2.2016 (zvláště když jej neměli k dispozici) již s nimi sepisovala notářka jiná (JUDr. V.), která funkci dosavadní notářky JUDr. H. i s adresou a administrativou převzala. Podle názoru dovolatele, kdyby soudy dodržely interpretační postupy naznačené ve výše zmíněné soudní judikatuře, musely by dojít k závěru, že ujednání obsažené v písemné dohodě ze dne 23.11.2022 „je nutné považovat za určité i srozumitelné a že z textu dohody je zřejmé, co bylo jejím předmětem, jaké jednání a jaké předchozí projevení vůle žalobce a zůstavitelky mělo být zrušeno“. Kromě toho dovolatel vytkl soudům, že v rámci zjišťování zdravotního stavu zůstavitelky v době uzavření dohody ze dne 23.11.2022 „hodnotily bez dalších souvislostí toliko část zdravotnické dokumentace zůstavitelky založené ve spise“, a to se zaměřením především ke dnům 22. - 24.11.2022, a niž by vzaly v úvahu i jiné skutečnosti vztahující se ke zdravotní kondici zůstavitelky v době před tímto datem i po něm. Navíc zdravotnická dokumentace předložená žalovaným „vykazuje množství nepřesností v údajích časových, hodnotových ukazatelů zůstavitelky či záměn v příjmeních ošetřujícího personálu, který měl informace o stavu zůstavitelky poskytovat“. Ačkoli dovolatel namítal „zmanipulování“ celé zdravotní dokumentace, soudy jeho důkazy, jimž to hodlal prokázat, ignorovaly. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví-farmakologie pak sice byl vypracován soudním znalcem, ale na objednávku žalovaného, přičemž tento soudní znalec při jeho zpracování neměl k dispozici dostatečné podklady. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť žádnou z jeho námitek nelze považovat za opodstatněnou.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
10. V projednávané věci se z obsahu spisu – mimo jiné – podává, že zůstavitelka po sobě zanechala dva syny – žalobce a žalovaného. V průběhu života sepsala dne 18.7.1996 ve formě notářského zápisu jedinou závěť, kterou dne 10.2.1997 formou notářského zápisu odvolala; oba notářské zápisy učinila notářka JUDr. M. H. v notářské kanceláři v P. Dne 3.2.2016 zůstavitelka se žalobcem uzavřela, opět formou notářského zápisu, smlouvu o zřeknutí se dědického práva, podle níž se účastníci dohodli, že se žalobce (jako v úvahu přicházející dědic zůstavitelky) „zříká svého dědického práva“ s tím, že „zřeknutí působí i vůči jeho potomkům“, a současně vzal žalobce na vědomí, že „zřeknutím se dědického práva se zříká i práva na povinný díl“. Tento notářský zápis učinila notářka JUDr. M. V., která po JUDr. M. H. převzala notářskou kancelář v P. Podle listiny, označené jako „Dohoda o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva, sepsané v roce 2016“, žalobce a zůstavitelka dne 23.11.2022 „uzavřeli tuto dohodu: Ruší se v plném rozsahu naše dohoda z roku 2016, učiněná v P. před notářkou JUDr. H. a pojednávající o zřeknutí se dědického práva P. B. (žalobce) ve vztahu k jeho matce V. B. (zůstavitelce)“; dohoda je podepsána oběma stranami a je (spolu s datem 25.11.2022) opatřena razítkem a podpisem Mgr. L. F., notářské koncipientky pověřené notářkou JUDr. M. V. Žalobce z uvedené dohody dovozuje, že zůstává nadále dědicem po zůstavitelce na základě zákonné dědické posloupnosti. Žalovaný platnost dohody zpochybňuje.
11. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – založil svůj konečný úsudek o neopodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na názoru, že ve sporné dohodě ze dne 23.11.2022 je „neurčitě, nepřesně a nejednoznačně označen předmět dohody“, což má za následek „sankci v podobě neexistenci čili zdánlivosti takového právního jednání“. Vzhledem k tomu, že žalobce v dovolání tento názor odvolacího soudu podrobuje kritice, závisí rozhodnutí odvolacího soudu za tohoto stavu na vyřešení hmotněprávní otázky určitosti a výkladu právního jednání obsaženého v listině ze dne 23.11.2022. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. Právní otázku, otevřenou dovolacímu přezkumu, je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že sporná dohoda o zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva byla uzavřena dne 23.11.2022 – podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném k tomuto datu (dále též jen „o.z.).
14. Podle ustanovení § 1484 odst. 1 o.z. dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem; není-li jinak ujednáno, působí zřeknutí i proti potomkům. Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl; kdo se však zřekne jen práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti. Smlouva vyžaduje formu veřejné listiny; práva a povinnosti z ní však mohou být zrušeny, pokud strany dodrží písemnou formu (§ 1484 odst. 3 o.z.).
15. Smlouva o zřeknutí se dědického práva (tzv. renunciační smlouva) je dvoustranným právním jednáním mezi (budoucím) zůstavitelem a pravděpodobným (presumptivním či budoucím) dědicem (renunciantem), který se zříká svého (budoucího) dědického práva po zůstaviteli. Jde o jediné právní jednání, kterým lze platně nakládat s dědickým právem ještě za života zůstavitele (srov. § 1480 o.z.). Zatímco renunciační smlouva musí mít kvalifikovanou formu veřejné listiny, tedy především formu notářského zápisu (srov. § 3026 odst. 2 o.z.), její zrušení zákon umožňuje i prostou písemnou formou (soukromou listinou). Ujednání (dohoda) o zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva je rovněž dvoustranným právním jednáním mezi zůstavitelem a renunciantem, jímž se ruší práva a povinnosti plynoucí z mezi nimi dříve uzavřené smlouvy o zřeknutí se dědického práva. Jde tedy o souhlasný projev vůle dvou smluvních stran vyvolávající právní následky, které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o.z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) právního jednání (projevu vůle).
16. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o.z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o.z.). O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o.z.).
17. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku (srov. § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013), výše citovaná právní úprava obsažená v novém občanském zákoníku opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016). V tomto směru tudíž není správný kategorický závěr odvolacího soudu, že „určitost projevu vůle je objektivní kategorií“, a že „písemný projev vůle nesmí vzbuzovat důvodné pochybnosti o obsahu u těch osob, které samy stranami smluvního vztahu nejsou“. Jak vyplývá z interpretačních pravidel obsažených ve výše citovaném ustanovení § 556 o.z., objektivní a subjektivní výkladová hlediska se do určité míry prolínají, a to i v případě interpretace dvoustranného právního jednání (smlouvy), kdy jedna ze smluvních stran – tak jako v posuzované věci – již nežije. Objektivní metoda výkladu je zde pojata takovým způsobem, že se nezjišťuje obecný, doslovný či objektivní význam použitých pojmů, ale význam, který by pojmům dala rozumně uvažující osoba v postavení smluvních stran v době uzavření smlouvy a vycházející z okolností daného případu. Hledisko rozumné osoby zde tedy nelze chápat v obecném významu, ale naopak musí být individualizováno a zvažováno v kontextu okolností daného případu (obdobně srov. HANDLAR, Jiří. § 556 [Výklad právních jednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1770, marg. č. 28.). Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního jednání (§ 553 odst. 1 o.z.) je namístě jen tehdy, nepodaří-li se soudu ani výkladem celého právního jednání nebo jeho části podle ustanovení § 555 a násl. o.z. ozřejmit, k jakým právním následkům projevená vůle účastníků směřovala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2020 sp. zn. 33 Cdo 99/2020).
18. V této souvislosti je rovněž třeba připomenout, že – jak na to přiléhavě poukazuje i dovolatel – základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14.4.2005 sp. zn. I. ÚS 625/03, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2022 sp. zn. 24 Cdo 3507/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2005 sp. zn. 22 Cdo 2531/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2014 sp. zn. 30 Cdo 1719/2014).
19. Je mimo pochybnost, jak v odůvodnění napadeného rozsudku akcentoval i odvolací soud, že předpokladem určitosti právního jednání je označení jeho předmětu takovým způsobem, aby byl nezaměnitelně rozpoznatelný od předmětů jiných. U nedostatků označení předmětu právního jednání je ovšem vždy nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu právního jednání, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu, které lze překlenout jeho výkladem (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 13.10.2004 sp.zn. III. ÚS 447/03).
20. V listině, označené jako „Dohoda o zrušení dohody o zřeknutí se dědického práva, sepsané v roce 2016“, žalobce a zůstavitelka dne 23.11.2022 „uzavřeli tuto dohodu: Ruší se v plném rozsahu naše dohoda z roku 2016, učiněná v P. před notářkou JUDr. H. a pojednávající o zřeknutí se dědického práva P. B. (žalobce) ve vztahu k jeho matce V. B. (zůstavitelce)“. Tuto smlouvu tedy blíže specifikovali tak, že byla „sepsána v roce 2016 v P. před notářkou JUDr. H.“, ačkoli ovšem ve skutečnosti tuto smlouvu dne 3.2.2016 sepsali v P. před notářkou JUDr. M. V. Uvedený rozpor a také skutečnost, že zrušovaná renunciační smlouva není vymezena přesným datem jejího uzavření, odvolací soud hodnotil za natolik závažné, že znamenají „neurčitě, nepřesně a nejednoznačně označený předmět dohody“, u něhož si „jiný důsledek, než sankci v podobě neexistence, čili zdánlivosti takového právního jednání ani nelze představit“. Na závěr odvolací soud uzavřel, že „z obsahu písemného projevu vůle zůstavitelky, zachyceného na zkoumané listině, není zřejmé bez jakýchkoli pochybností to, zda vůbec a jakým způsobem se zůstavitelka rozhodla smluvně vypořádat vzniklý již dříve vztah k presumptivním dědicem ohledně následných majetkových poměrů“. S takovým úsudkem odvolacího soudu však nelze souhlasit.
21. Odvolací soud především zcela opomenul učinit součástí svých úvah skutečnost, na niž upozorňuje i žalobce v dovolání, že mezi žalobcem a zůstavitelkou byla „v roce 2016“ ve formě notářského zápisu „sepsána v P.“ pouze jedna smlouva o zřeknutí se dědického práva, podle které se žalobce zřekl (budoucího) dědického práva po zůstavitelce s tím, že „zřeknutí působí i vůči jeho potomkům“. Již tento fakt zásadním způsobem eliminuje možnost záměny předmětu právního jednání, obsaženého ve sporné listině ze dne 23.11.2022 (tj. jaká smlouva měla být zrušena), od předmětů jiných. Dále pak, pokud jde o formu právního jednání, použité výrazy i způsob označení předmětu právního jednání, nelze přehlédnout, že spornou listinu vyhotovoval sám žalobce poté, co ze strany notářské kanceláře JUDr. M. V. obdržel informaci, že smlouvu o zřeknutí se dědického práva, která je u ní evidována, mohou se zůstavitelkou zrušit i sami v prosté písemné formě bez účasti notáře. I přes laické zpracování sporné listiny je ovšem z výslovného vyjádření smluvních stran, že „se ruší v plném rozsahu naše dohoda z roku 2016“ (pojednávající o zřeknutí se dědického práva žalobce ve vztahu k zůstavitelce), jednoznačně patrné, že předmětem tohoto právního jednání bylo zrušení všech práv a povinností vyplývajících z dříve uzavřené smlouvy o zřeknutí se dědického práva žalobce ve vztahu k zůstavitelce. Za tohoto stavu je proto zavádějící hypotetická úvaha odvolacího soudu, že „změna smlouvy mohla teoreticky ze strany zůstavitelky směřovat jen k potomkům žalobce tak, že by vůči nim již toto nepůsobilo“, a že „ostatně si lze představit i jiným způsobem změněnou vůli zůstavitelky ohledně založených dosud práv a povinností k otázkám dědického práva po ní ve vztahu k jejím potomkům v souvislosti s jejími předchozími pořízeními pro případ smrti za jejího života, např. že by se práva a povinnosti v předchozích právních jednáních změnily jen k určitým věcem, v možnosti ponechání si zřeknuvším se potomkem práva na povinný díl, apod.“.
22. Stran nesprávného označení notářky pak jistě není bez významu okolnost, že v P. je pouze jedna notářská kancelář, ve které před notářkou JUDr. M. V., která sepsala se zůstavitelkou a žalobcem renunciační smlouvu ze dne 3.2.2016, působila notářka JUDr. M. H., u níž zůstavitelka v minulosti také učinila několik právních jednání (závěť z roku 1996, odvolání závěti z roku 1997 a dvě darovací smlouvy se žalobcem z roku 2011). Za tohoto stavu, kdy sepis právních jednání zůstavitelky se pravidelně uskutečňoval v téže notářské kanceláři v P., se nejeví, že by označení předešlé notářky na sporné listině bylo způsobilé vyvolat u zůstavitelky „představu o tom, že činí zcela jiné právní jednání“, jestliže – jak bylo zdůrazněno výše – mezi žalobcem a zůstavitelkou byla „v roce 2016“ v notářské kanceláři v P. sepsána pouze jediná smlouva o zřeknutí se dědického práva. V této souvislosti tak opět zůstává pouze v rovině spekulací úvaha odvolacího soudu, nepodloženě presumující nanejvýš odborný právní úsudek zůstavitelky, že tato „mohla zcela záměrně při plném vědomí si této skutečnosti v posuzované soukromé listině ponechat chybnou formulaci ohledně označení rušené listiny s představou, že tak nebude vyvolávat účinky zrušení předchozí dohody k otázce dědického práva po ní“.
23. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval při výkladu smlouvy (dohody) účastníků, obsažené v listině ze dne 23.11.2022 zcela formalisticky, bez zřetele k interpretačním pravidlům obsaženým v ustanovení § 556 o.z. a svými úvahami neopodstatněně zpochybnil obsah jinak jasného právního jednání.
24. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek (včetně opravného usnesení) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Autor: -mha-