// Profipravo.cz / Právní úkony 13.09.2024
ÚS: Povinnost respektovat autonomní projev vůle smluvních stran
I. Z čl. 2 odst. 3 Listiny plyne též právo jednotlivce (a odvozeně právnických osob) na to, aby veřejná moc respektovala jeho právní jednání a práva a povinnosti sjednané ve smlouvě. Toto právo obecný soud poruší i tehdy, pokud formalistickým výkladem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely. Je proto nepřípustný takový svévolný výklad právního jednání, který by například odňal smlouvě rozumný význam, který jí chtěly smluvní strany dát.
II. Pokládá-li stěžovatel Nejvyššímu soudu otázku, zda došlo k převzetí stěžovatelovy povinnosti vedlejším účastníkem, a činí tak na základě zjištěného skutkového stavu, nelze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že zjištění práv a povinností vyplývajících ze smlouvy za pomoci výkladu projevu vůle je zde otázkou skutkovou.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1089/23, ze dne 24. 7. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006 Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 č. j. 53 C 104/2006-132 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 3 977 594,68 Kč. Tuto částku stěžovatel zaplatil K. H. na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 44 Co 150/2013 jako vypořádání nároku z investic učiněných K. H. do vybudování bytové jednotky v domě, který vedlejší účastník nabyl od stěžovatele na základě ,,kupní smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o zřízení věcného břemene" ze dne 1. 7. 2003 (dále jen ,,kupní smlouva"). Stěžovatel argumentoval tím, že podle § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,občanský zákoník") se vedlejší účastník v čl. IV. kupní smlouvy zavázal splnit namísto něj závazky vůči K. H., vyplývající z nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvy o budoucí nájemní smlouvě (dále jen ,,nájemní smlouva") uzavřené mezi stěžovatelem a K. H., tj. uzavřít nájemní smlouvu ve sjednané lhůtě nebo vypořádat investice do bytové jednotky. Tyto povinnosti však vedlejší účastník nesplnil. Povinnost vypořádat investice byla uložena stěžovateli, vedlejší účastník je nyní povinen mu je nahradit. Městský soud dospěl k závěru, že dům byl převeden až po skončení nájemního vztahu mezi stěžovatelem a K. H. a nový nájemní vztah mezi nimi nevznikl. Práva a povinnosti stěžovatele na vedlejšího účastníka nepřešly. Vedlejší účastník tedy neporušil povinnost uzavřít s K. H. nájemní smlouvu. Jde-li o vypořádání investic, z ustanovení čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy nevyplývá, jaká práva a závazky z nájemní smlouvy vedlejší účastník přebírá. Pokud by se mělo jednat o investice, které by byl povinen hradit vedlejší účastník za stěžovatele, odporuje to čl. IV. odst. 1, kde prodávající prohlásil, že na předmětné nemovitosti neváznou žádné dluhy ani věcná břemena, zástavní práva, restituční nároky, apod. Investice byly navíc odsouhlaseny až v době po uzavření kupní smlouvy, jejich výše nebyla v době uzavření kupní smlouvy známa.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154 rozhodnutí městského soudu potvrdil. Protože pro nedostatek součinnosti ze strany K. H. nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, nedošlo k porušení povinnosti vedlejším účastníkem a stěžovateli nemohlo vzniknout právo na náhradu škody. Nemohl se ani bezdůvodně obohatit. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 16. 7. 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200 odmítl. V odůvodnění mj. uvedl, že rozhodnutí není založeno na výkladu § 534 občanského zákoníku, ale na tom, že se vedlejší účastník nezavázal vypořádat investice K. H. místo stěžovatele. Pokud stěžovatel na základě výkladu čl. IV. kupní smlouvy prosazuje opak, činí tak na základě vlastní verze skutkového stavu, tedy procesně nepřípustným způsobem.
4. Výše uvedená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu Ústavní soud nálezem ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20 (dále jen ,,kasační nález") zrušil. Krajský soud došel k závěru, že vedlejší účastník převzal závazek uzavřít nájemní smlouvu (k uzavření však nedošlo pro nedostatek součinnosti s K. H., vedlejší účastník tedy neporušil svou povinnost). Podle Ústavního soudu vedlejší účastník povinnost uzavřít nájemní smlouvu neměl, neboť lhůta k uzavření smlouvy uplynula ještě před uzavřením kupní smlouvy. Na uzavření se mohli dohodnout dodatečně, právo na vypořádání investic by tak zaniklo. K závazku vypořádání investic se ale krajský soud vůbec nevyjádřil. Stěžovatel to přitom v řízení namítal. Rozhodnutí krajského soudu je tedy nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Ústavní soud navíc zdůraznil, že skutečnost, že výše investic nebyla známa v době uzavření smlouvy, nemůže odůvodnit neurčitost povinnosti vedlejšího účastníka. V řízení je třeba postavit najisto, zda projev vůle vedlejšího účastníka převzít práva a závazky z nájemní smlouvy je odrazem jeho vůle převzít stěžovatelův závazek spočívající v uzavření nájemní smlouvy, resp. ve vypořádání investic.
5. K rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud judikuje, že dovozuje-li soud z právního úkonu (jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění. Ústavní soud však s tímto názorem opakovaně vyjádřil nesouhlas. V dovolacím řízení nelze vyloučit možnost otevřít právní otázky, jež mohou v souvislosti s procesem interpretace právních jednání vyvstat [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827)]. Posouzení zjištěných skutečností z hlediska toho, zda odůvodňují závěr o "(ne)převzetí" stěžovatelovy povinnosti bytovým družstvem (rovněž) vypořádat investice, je podle názoru Ústavního soudu otázkou právní (konkrétně zda byla naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 534 občanského zákoníku).
6. Krajský soud věc opětovně projednal a napadeným rozsudkem dospěl opět k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek městského soudu potvrdil. Podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník kupní smlouvou přebral závazky vztahující se k vypořádání investic. Krajský soud argumentuje čl. IV. odst. 1 kupní smlouvy. Dále uvádí, že z jednání stěžovatele před i po uzavření smlouvy je zřejmé, že si nebyl vědom tohoto závazku vůči K. H., když po uzavření kupní smlouvy schválil vložené investice. Jedná se přitom o částku převyšující hodnotu, za kterou byla vedlejším účastníkem koupena celá nemovitost (dům). Vedlejší účastník mohl důvodně předpokládat, že by mu takový závazek nebyl zamlčen. Tato skutečnost by měla vliv na rozhodnutí uzavřít kupní smlouvu.
7. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání pro nepřípustnost. Rozpor rozsudku krajského soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 493/2005 staví podle něho stěžovatel na vlastní verzi skutku. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Na projednávanou věc nedopadají ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2741/2005. Rozhodnutí soudu není založeno na výkladu ustanovení § 534 občanského zákoníku, ale na tom, že se vedlejší účastník nezavázal vypořádat investice. Prosazuje-li stěžovatel opak, činí tak opět na základě vlastní skutkové verze, tedy procesně nepřípustným způsobem. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 není relevantní. Ačkoli stěžovatel obsáhle polemizuje s tím, jak krajský soud rozhodl, ve vztahu k otázce výkladu projevu vůle vedlejšího účastníka převzít práva a závazky nevymezil předpoklady přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se krajský soud opětovně odmítl argumentací stěžovatele zabývat. Nejvyšší soud znovu odmítl dovolání stěžovatele, aniž by jakkoliv reflektoval nález Ústavního soudu. Stěžovatel uvádí, že soudy porušily princip kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu. Rozhodnutí jsou tak stižena stejnými vadami jako původně zrušená rozhodnutí. Krajský soud pouze konstatoval skutkové hodnocení a svůj závěr, aniž by je v odůvodnění logicky propojil. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud neřešil otázku příčinné souvislosti a není tedy jasné, jak mohl vedlejší účastník převzít povinnost uzavřít nájemní smlouvu, ale současně nemohl odpovídat za splnění povinnosti, kterou převzal. Pokud krajský soud došel k závěru (na rozdíl od původního rozhodnutí), že zde nebyla povinnost uzavřít nájemní smlouvu, neví stěžovatel, z čeho tak soud dovozuje. Změna skutkového stavu proběhla bez bližšího odůvodnění. Odmítavé usnesení Nejvyššího soudu je odůvodněno v rozporu se zrušovacím nálezem. Jeho odůvodnění je téměř totožné s původním rozhodnutím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatele
10. Soudce zpravodaj vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že spatřoval-li stěžovatel přípustnost svého dovolání v rozporu napadeného rozhodnutí se závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 493/2005 a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, pak v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, z jakých příčin tyto judikáty v nyní souzené věci nejsou aplikovatelné. Ostatně k této otázce se Nejvyšší soud již (shodně) vyjadřoval v Ústavním soudem zrušeném usnesení, přičemž sám Ústavní soud v tomto směru dal Nejvyššímu soudu za pravdu (viz bod 34 kasačního nálezu Ústavního soudu). Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odkazuje na bližší argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí.
11. Vedlejší účastník se v úvodu vyjádření vymezuje vůči některým tvrzením stěžovatele. Stěžovatel podle něj opakovaně polemizuje s právními závěry, ke kterým dospěly po regulérním procesu obecné soudy, bez toho, že by řádně specifikoval případné vady ústavněprávního rozměru. Krajský soud se s argumentací stěžovatele řádně vypořádal. Ústavní soud v kasačním nálezu nezavázal, protože ani nemohl, krajský soud ke "změně právního hodnocení". Argument, že Nejvyšší soud nereflektoval kasační nález Ústavního soudu je pro svou obecnost nedostatečný.
12. Stěžovatel k vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že se i nadále domnívá, že se krajský soud věcí řádně nezabýval a nepostavil najisto projev vůle vedlejšího účastníka. Krajský soud jako jedno z východisek uvádí výši pohledávky a následně se zabývá pouze textem smlouvy. Jiné důvody, které jej vedly k jeho závěru nejsou známy. Krajský soud tak nepostavil najisto projev vůle vedlejšího účastníka. Řádně tedy opět nevyhodnotil původní námitku stěžovatele, že ujednání obsažené v kupní smlouvě obsahuje všechny náležitosti uvedené v § 534 občanského zákoníku. K vyjádření Nejvyššího soudu pak uvádí, že Nejvyšší soud pouze opětovně setrvává na svém původním závěru, že rozhodnutí krajského soudu není založeno na výkladu § 534 občanského zákoníku, ale na tom, že se vedlejší účastník nezavázal vypořádat investice místo stěžovatele.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
14. V posuzované věci je třeba připomenout, že Ústavní soud již jednou nálezem rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu v této věci zrušil. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyslovil opakovaně. Tato závaznost (za nezměněného skutkového stavu) znamená bezpodmínečné respektování nálezu Ústavního soudu [nálezy ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221), ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 nebo ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1642/11 (N 191/63 SbNU 219)]. Uvedené závěry byly potvrzeny také v mnoha dalších rozhodnutích Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU 763) nebo ze dne 19. 8. 2020 sp. zn. II. ÚS 4162/19 (N 167/101 SbNU 158)]. Právní názor Ústavního soudu vyslovený ve vykonatelném nálezu představuje řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci. Proto musí být obecným soudem věrně proveden a respektován bez ohledu na pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Jde o požadavek tvořící jednu ze záruk majících základ v právu na soudní ochranu zaručeném v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právní spory a soudní řízení musí být někdy dokončeny a nesmí vést k prodlužování soudního řízení toliko z důvodu, že si každý ze soudů trvá na svém [nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 57 až 59, srov. i nález ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1638/23].
15. V posuzované věci je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil, zda krajský soud a Nejvyšší soud splnily požadavky na ně kladené v kasačním nálezu, a zda jejich rozhodnutí již z ústavněprávního hlediska obstojí.
V. a)
Naplnění požadavků na odůvodnění rozhodnutí krajským soudem
16. Ústavní soud v kasačním nálezu krajskému soudu vytýkal, že se v rozhodnutí nedostatečně vypořádal s argumenty stěžovatele. Nevypořádal-li krajský soud námitku týkající se otázky, na níž závisí výsledek soudního řízení, v důsledku čehož nejsou seznatelné důvody jeho rozhodnutí, je to v rozporu s požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí.
17. Povinnost soudu vypořádat se s argumenty účastníků řízení, a to včetně předložených právních argumentů, je v judikatuře Ústavního soudu zdůrazňována opakovaně. ,,Obecný soud se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá, dostatečným a výstižným způsobem vypořádá, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak jim Ústavní soud rozumí" [nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151), k vypořádání se s argumenty účastníků obecně srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2946/16].
18. Základní otázkou, na jejímž zodpovězení záviselo rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci, bylo, zda se vedlejší účastník v kupní smlouvě zavázal převzít práva a závazky vyplývající z nájemní smlouvy spočívající v uzavření nájemní smlouvy, případně vypořádání investic.
19. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že interpretace smluvních ujednání je úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (srov. usnesení ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1886/13). V těchto mezích také Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal.
20. Z čl. 2 odst. 3 Listiny plyne též právo jednotlivce (a odvozeně též právnických osob) na to, aby veřejná moc respektovala jeho právní jednání a práva a povinnosti sjednané ve smlouvě. Toto právo obecný soud poruší i tehdy, pokud formalistickým výkladem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely. Je proto nepřípustný takový svévolný výklad právního jednání, který by například odňal smlouvě rozumný význam, který ji chtěly smluvní strany dát [takto např. již nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)].
21. Na základě obsahu kupní smlouvy a tvrzení účastníků ohledně okolností jejího uzavření krajský soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník přebral závazek vypořádání investic K. H. K obsahu kupní smlouvy krajský soud uvádí, že z čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy jednoznačně vyplývá, že stěžovatel neinformoval vedlejšího účastníka o tom, že na nemovitosti vázne dluh v podobě investic V čl. IV. odst. 1 totiž potvrdil, že žádné dluhy, věcná břemena atd. na nemovitosti neváznou. Ústavní soud však tento závěr neshledává jako dostatečně odůvodněný. Při výkladu jazykového vyjádření právního jednání zachyceného ve smlouvě musí být použity nejen gramatické výkladové prostředky, ale i výkladové prostředky logické a systematické. Ty však krajský soud nepoužil, resp. z odůvodnění jeho rozhodnutí to nevyplývá. Přitom systematickým výkladem je možné dojít k závěru, že v odst. 1 uvedeného článku je uvedeno obecné tvrzení, z něhož je v dalším ustanovení téhož článku zakotvena výjimka.
22. Základním účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajícího. Právní úkony vyjádřené slovy je proto třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Dovozování vůle čistě z jazykového výkladu psaného textu může být pro prokázání skutečného úmyslu stran nedostatečné. K okolnostem uzavření smlouvy krajský soud pouze stručně uvádí, že ani stěžovatel si nebyl vědom závazku vypořádání investic vůči K. H., když po uzavření kupní smlouvy schválil K. H. vložené investice. Jde přitom o částku převyšující hodnotu, za kterou byla vedlejším účastníkem koupena celá nemovitost (dům). Ústavní soud k tomu namítá, že z těchto úvah závěr o tom, že by účastníci právního vztahu neměli v úmyslu převést povinnost vypořádání investic na vedlejšího účastníka, nevyplývá. Naopak by bylo naprosto nelogické, aby stěžovatel nemovitost prodal za cenu nižší, než by následně byla výše investic, které by musel sám vypořádat. Ničím podložený není ani závěr soudu, že pokud by stěžovatel o tomto závazku vedlejšího účastníka informoval, lze důvodně očekávat, že by to mělo podstatný vliv na rozhodnutí uzavřít kupní smlouvu. Pokud krajský soud dospěl k tomu, že stěžovatel vedlejšího účastníka neinformoval o závazcích vyplývajících z nájemní smlouvy, je tato skutečnost v rozporu s tím, k čemu došel krajský soud ve zrušeném rozhodnutí, aniž by to krajský soud jakkoliv vysvětlil. V něm totiž (ve vztahu k povinnosti uzavřít nájemní smlouvu) uvádí, že se vedlejší účastník zavázal převzít závazek uzavřít na požádání nájemní smlouvu s K. H. a vedlejší účastník musel být s nájemní smlouvou seznámen. Dostatečně odůvodněný není ani závěr krajského soudu, že nemůže jít o existenci případného závazku, který vyjde najevo nebo vznikne až následně. Pokud tak krajský soud dovozuje z toho, že výše investic nebyla známá v době uzavření smlouvy, Ústavní soud se k tomu vyjádřil již ve svém kasačním rozhodnutí.
23. V obecné rovině není možné přesně vyjádřit hierarchii jednotlivých interpretačních argumentů, ani specifikovat okolnosti, za nichž má mít jednotlivý argument přednost před argumentem jiným. Úkolem soudu je, aby přihlédl ke vzájemným vztahům v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit, s ohledem na specifika dané kauzy [srov. nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)]. Jednotlivé použité interpretační metody i úvahy, které soud vedly k učiněným závěrům, však musí z rozhodnutí jednoznačně vyplývat a tvořit navzájem propojený logický argumentační řetězec. Jedině řádně odůvodněné rozhodnutí naplňuje znaky přesvědčivosti, transparentnosti a vylučuje libovůli při rozhodování. Krajský soud bohužel požadovaná kritéria nenaplnil. V rozhodnutí se již sice zabýval tím, zda měl vedlejší účastník povinnost vypořádat investice K. H. či nikoliv, opět tak z pohledu Ústavního soudu ale činí zcela nedostatečně.
V. b)
Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem
24. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu vyslovil Ústavní soud v kasačním nálezu nesouhlas s jeho závěry, že dovozuje-li soud z právního úkonu (jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění. Posouzení zjištěných skutečností z hlediska toho, zda odůvodňují závěr o "(ne)převzetí" stěžovatelovy povinnosti bytovým družstvem (rovněž) vypořádat investice, je podle názoru Ústavního soudu v kontextu posuzovaného případu otázkou právní (konkrétně, zda byla naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 534 občanského zákoníku).
25. Nejvyšší soud použil shodnou argumentaci odůvodňující nepřípustnost dovolání znovu i ve stížností napadeném rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu není podle něj založeno na výkladu ustanovení § 534 občanského zákoníku, nýbrž na tom, že se vedlejší účastník nezavázal vypořádat investice K. H. místo stěžovatele. Prosazuje-li stěžovatel opak, činí tak na základě vlastní verze, tedy procesně nepřípustným způsobem. Ústavní soud má ale k této argumentaci opět výhrady. Nelze souhlasit s tím, že by stěžovatel činil své závěry na základě vlastní skutkové verze. Vůči ní se v dovolání nijak nevymezuje. Na základě zjištěného skutkového stavu pokládá Nejvyššímu soudu otázku, zda došlo k převzetí stěžovatelovy povinnosti vedlejším účastníkem, tedy zda byla naplněna hypotéza právní normy. Nelze souhlasit se závěrem, že zjištění obsahu smlouvy za pomoci výkladu projevu vůle, je zde otázkou skutkovou.
26. Ústavní soud si je vědom své judikatury ohledně toho, že ,,má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu (jde-li o výklad obsahu právního úkonu) považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň "seznatelné", umožňuje-li to povaha námitky, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právně upravená, popř. obecně uznávaná, měla být porušena. Nezbytným se jeví určité "zevšeobecnění" sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení; to ostatně dovolateli dává "klíč" k důslednému rozlišení skutkových a právních otázek" [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827)]. Zároveň je třeba mít na zřeteli, že ,,účelem dovolání není pouze sjednocování judikatury, ale že se rovněž jedná o prostředek ochrany subjektivních práv, kterých se jedinec dovolává. Z tohoto plyne požadavek, aby Nejvyšší soud vykládal podmínky připuštění dovolání tak, aby byl nejen naplněn účel sjednocování judikatury, ale především také ochrana základních subjektivních práv podle čl. 4 Ústavy. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury." [bod 30 nálezu ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 2310/19 (N 119/100 SbNU 324)]. Nejvyšší soud tedy nesmí postupovat při posouzení naplnění předpokladů přípustnosti dovolání formalisticky.
27. Z dovolání podle Ústavního soudu výše uvedená právní otázka vyplývá, přičemž stěžovatel ji pokládá na základě skutkového stavu zjištěného krajským soudem. Nejvyšší soud má posoudit postup krajského soudu při výkladu právního jednání. Na vyřešení právní otázky týkající se toho, zda byla naplněna hypotéza právní normy v § 534 občanského zákoníku pak závisí rozsah práv a povinností vedlejšího účastníka. Ústavní soud má tedy za to, že Nejvyšší soud opět dostatečně nerozlišil mezi pojmy ,,právní posouzení" a ,,skutkové zjištění" a v důsledku toho restriktivně vyložil § 237 o. s. ř.
VI.
Závěr
28. Soudy v posuzovaném případě za nezměněného stavu nerespektovaly závazné závěry kasačního nálezu a opětovně porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona a napadená rozhodnutí zrušil.
29. Krajský soud musí opětovně posoudit, zda se vedlejší účastník zavázal převzít plnění vyplývající z nájemní smlouvy a své závěry náležitě odůvodnit. Úkolem Nejvyššího soudu bude případně znovu posoudit přípustnost dovolání stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou dotčené soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu.
30. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US