// Profipravo.cz / Ostatní 16.02.2021
Smlouva mezi občanským sdružením a členem jeho statutárního orgánu
I podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo v případě člena statutárního orgánu občanského sdružení možné, aby se vztah mezi ním a občanským sdružením řídil – vedle zákona o sdružování občanů a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – smlouvou upravující výkon funkce (plnění povinností spadajících do působnosti statutárního orgánu).
Tato smlouva není (jako celek) neplatná jen proto, že ji smluvní strany „podřídily“ režimu zákoníku práce. Jakkoliv nezaloží mezi stranami pracovněprávní poměr (člen statutárního orgánu se na jejím základě nestane zaměstnancem občanského sdružení), její ujednání, která neodporují kogentním právním normám, smluvní strany zavazují.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1597/2019, ze dne 11. 11. 2020
Dotčené předpisy:
§ 6 odst. 2 písm. d) zák. č. 83/1990 Sb.
§ 3045 o. z.
§ 2 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 58 C 32/2013-153, zamítl žalobu o zaplacení 229.696,14 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 17 Co 229/2014-216, ve znění usnesení ze dne 22. 12. 2014, č. j. 17 Co 229/2014-220, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby co do částky 228.513,50 Kč s úrokem z prodlení a dále ve výroku II., řízení o odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1.182,64 Kč s úrokem z prodlení a proti výroku III. zastavil (výrok první) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok druhý).
[3] Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 1193/2015-255, zrušil výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou části výroku o zastavení odvolacího řízení), jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně (s výjimkou části výroku, ve které byla žaloba zamítnuta co do částky 1.182,64 Kč s úroky z prodlení, a výroku III.).
[4] Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, č. j. 58 C 32/2013-352, opětovně zamítl žalobu o zaplacení 228.513,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok první) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok druhý).
[5] Vyšel přitom zejména z toho, že:
1) Žalovaný vznikl jako občanské sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Od 1. 1. 2014 se považuje za spolek podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
2) Žalobce zastával funkci jednatele (člena statutárního orgánu) žalovaného od roku 1995 do 24. 4. 2010.
3) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 1. 12. 2006 pracovní smlouvu nahrazující smlouvu předešlou ze dne 1. 1. 1999, ve které se žalobce zavázal vykonávat pro žalovaného práci „vedoucího provozu“. Náplní práce žalobce bylo vedení provozu železničního muzea V. J., zajišťování administrativy a účetnictví, vedení jednání s dalšími právními subjekty a osobami, zajišťování provozu drážní dopravy a provozu drah.
4) Dodatkem č. 2 k pracovní smlouvě uzavřeným dne 1. 1. 2008 si žalobce a žalovaný ujednali, že při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele vyplatí zaměstnavatel zaměstnanci odstupné ve výši desetinásobku průměrného měsíčního výdělku; toto ujednání neplatí při výpovědi dané zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 53 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
5) Žalobce se dne 24. 4. 2010 vzdal funkce jednatele žalovaného. Dne 30. 9. 2010 doručil žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
6) Stanovy žalovaného neurčují, že se jmenováním nebo volbou na vedoucí místo zakládá pracovní poměr.
[7] Soud prvního stupně dovodil, že smlouva ze dne 1. 12. 2006 má charakter smíšené smlouvy, neboť jedna její část spočívá v zajištění administrativy, účetnictví a provozu drážní dopravy muzea a další, „nikoli nepodstatná“ část pracovní náplně spočívá v zastupování občanského sdružení navenek, tj. v jednání se třetími subjekty a v uzavírání smluv, a tedy též ve výkonu činnosti statutárního orgánu (jednatele) občanského sdružení.
[8] Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1850/2001, a ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3104/2010, soud prvního stupně vysvětlil, že výkon funkce statutárního orgánu občanského sdružení není druhem práce ve smyslu § 34 zákoníku práce. Smlouva ze dne 1. 12. 2006 přitom jako druh práce upravovala (mimo jiné) i zastupování žalovaného navenek, tedy činnost spadající do náplně funkce statutárního orgánu.
[9] Jelikož náplní pracovního poměru měl být výkon funkce statutárního orgánu žalovaného, je smlouva ze dne 1. 12. 2006 neplatným právním úkonem, na jehož základě nemohl mezi stranami vzniknout pracovněprávní vztah, který by bylo možné ukončit výpovědí ze strany zaměstnavatele (žalovaného). Proto také žalobci nemohlo vzniknout právo na zaplacení odstupného.
[10] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, na který poukazoval žalobce, nedopadá podle soudu prvního stupně na projednávanou věc. Označený nález se týká toliko obchodních korporací.
[11] Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 11. 2018, č. j. 17 Co 138/2018-383, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
[12] Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný neměl organizační řád a jeho organizační struktura nebyla upravena, a že členská schůze žalovaného (jakožto nejvyšší orgán) se scházela jednou až dvakrát ročně.
[13] Zdůraznil, že do působnosti statutárního orgánu nespadá toliko zastupování sdružení (spolku) navenek, ale taktéž rozhodování „o vnitřní správě a organizaci“ a „ stálé zajištění celkového chodu“. Do působnosti statutárního orgánu náleží i vedení sdružení (spolku), organizování a řízení činnosti, zajištění vedení účetnictví. Tedy činnosti, jež byly dohodnutou náplní práce podle smlouvy ze dne 1. 12. 2006.
[14] Aby bylo možné určitý vztah považovat za pracovněprávní, musí být – mimo jiné – vykonáván ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, podle pokynů zaměstnavatele. Z postavení statutárního orgánu je přitom zjevné, že při výkonu své funkce tyto znaky nenaplňuje (nemůže naplňovat). Není zde nikoho, kdo by mu byl nadřízen, kdo by mu uděloval pokyny a zadával úkoly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017).
[15] Smlouva ze dne 1. 12. 2006 je proto neplatná pro rozpor se zákonem, nezaložila mezi účastníky pracovněprávní vztah, jenž proto nemohl být ukončen výpovědí zaměstnavatele. Právo na odstupné tudíž žalobci nevzniklo.
II. Dovolání
[16] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
[17] Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil (v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, „zda je možné, aby spolek sám svými stanovami rozprostřel mezi své orgány výkon činnosti odlišně, než to odpovídá obvyklé praxi v obchodních korporacích, a zda je možné bez dalšího aplikovat výkladová pravidla platící pro obchodní korporace (zejména ve smyslu souběhu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace a pracovního poměru např. vedoucího zaměstnance) i na orgány občanských sdružení“.
[18] Dovolatel zdůrazňuje, že stanovy žalovaného toliko určují, že jednatelé jsou statutárním orgánem a že zastupují sdružení navenek, aniž by se zmiňovaly o dalších rolích dovnitř sdružení. Nejvyšším orgánem sdružení je přitom členská schůze.
[19] Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015 a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014) zcela pominul, že podle uzavřené smlouvy měl vykonávat i činnosti, které nespadají do náplně funkce statutárního orgánu. Jde např. o faktické vystavování účetních dokladů, účtování či vedení mzdové agendy, anebo o činnost vedoucího drážní dopravy, „jež neměla s činností statutárního orgánu (…) nic společného“. Přitom i člen statutárního orgánu může vykonávat v pracovním poměru činnosti, jež nespadají do náplně funkce statutárního orgánu.
[20] Konečně dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, maje za to, že závěry v něm formulované by měly být aplikovány i na občanské sdružení (spolek), resp. na projednávanou věc.
III. Přípustnost dovolání
[21] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
[22] První z dovolatelem předestřených otázek nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejím zodpovězení napadené rozhodnutí (správně) nespočívá. I v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 platilo, že působnost, již právní předpisy či (v souladu s nimi) stanovy nesvěřují jinému orgánu občanského sdružení, náleží tato působnost statutárnímu orgánu (srov. od 1. 1. 2014 výslovně § 163 o. z.). V projednávané věci přitom stanovy žalovaného neupravovaly (odlišně od zákona) působnost orgánů žalovaného (občanského sdružení). Neurčovaly, že řízení, správa či zabezpečení vedení účetnictví spadá do působnosti jiného orgánu občanského sdružení, odlišného od statutárního orgánu. Za této situace tak není pro poměry projednávané věci významné, zda tak stanovy žalovaného mohly učinit a zda by v takovém případě mohl dovolatel činnosti, jež by stanovy svěřily do působnosti jiného orgánu, vykonávat na základě pracovní smlouvy v pracovním poměru.
[23] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky platnosti smlouvy ze dne 1. 12. 2006, již odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
[24] Nejvyšší soud považuje za potřebné předeslat, že odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, vycházely v projednávané věci ze závazného právního názoru, vyjádřeného v předchozím (kasačním) rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1193/2015.
[25] Nicméně, po přijetí rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1193/2015 byl uvedený právní názor překonán [v souladu s postupem předjímaným ustanovením § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích)] rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněným pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 35/2019“).
[26] Velký senát v označeném rozsudku přijal (mimo jiné) následující právní závěry:
1) Členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.
2) Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí zákoníkem práce. Ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly zákoníku práce podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce.
3) Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu zákoníku práce přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
4) Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první obch. zák., podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim zákoníku práce.
5) Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se zákoníku práce, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a obchodní korporaci za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem [resp. s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)] a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
6) Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 obch. zák., resp. ustanovením § 59 odst. 1 z. o. k.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim zákoníku práce. V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace) jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.
7) Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (popř. v souběžně uzavřené „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí zákoníkem práce, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku (resp. právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
[27] K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019 (uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudcích ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, a ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4482/2018, či v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1018/2018.
[28] V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2016 Nejvyšší soud ke shora popsaným závěrům doplnil, že:
1) Uvedené závěry platí nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.
2) I v jejich případě totiž platí, že jsou to právě členové statutárního orgánu, kdo řídí činnost právnické osoby, vytváří její vůli (resp. slovy ustanovení § 151 odst. 1 o. z. „za ni rozhodují a nahrazují její vůli“) a zastupují ji ve všech záležitostech. Ani oni tuto činnost (logicky) nevykonávají ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů právnické osoby a jejich činnost není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 zákoníku práce.
3) To však neznamená, že by si právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu (nezakazuje-li to zákon) nemohli sjednat, že se jejich vztah při výkonu funkce řídí zákoníkem práce.
4) Učiní-li tak, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance (§ 6 zákoníku práce) a právnickou osobu za zaměstnavatele (§ 7 zákoníku práce), a jejich vztah (z výkonu funkce člena statutárního orgánu) nelze považovat za pracovněprávní. Tento vztah i nadále zůstává vztahem občanskoprávním, jenž se řídí občanským zákoníkem (a případně zvláštním právním předpisem) a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu právnické osoby a jeho vztah s právnickou osobou. Jinými slovy, ani sjednáním „režimu“ zákoníku práce se nelze odchýlit od těch ustanovení občanského zákoníku, popř. v úvahu připadajících zvláštních právních předpisů, u nichž to zákon (přímo či nepřímo) výslovně zakazuje (srov. § 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z.).
5) Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně. Ještě jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.
[29] Jakkoliv byly uvedené závěry vysloveny při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, prosadí se obdobně i při výkladu předchozí právní úpravy (jež je pro projednávanou věc rozhodná). I v případě člena statutárního orgánu občanského sdružení bylo proto možné, aby se vztah mezi ním a občanským sdružením řídil – vedle zákona o sdružování občanů a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou upravující výkon funkce (plnění povinností spadajících do působnosti statutárního orgánu).
[30] Tato smlouva není (jako celek) neplatná jen proto, že ji smluvní strany „podřídily“ režimu zákoníku práce. Jakkoliv nezaloží (z důvodů výše vyložených) mezi stranami pracovněprávní poměr (člen statutárního orgánu se na jejím základě nestane zaměstnancem občanského sdružení), její ujednání, která neodporují kogentním právním normám, smluvní strany zavazují.
[31] Opačný závěr odvolacího soudu (vycházející ovšem ze závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí) tudíž není správný. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
[32] V dalším řízení odvolací soud mimo jiné nepřehlédne závěry, jež ohledně možnosti, že vztah ze smlouvy upravující výkon funkce, ač nejde o smlouvu pracovněprávní, přetrvá i poté, kdy dotčené osobě zanikne funkce člena statutárního orgánu právnické osoby, učinil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, a posoudí, zda i v projednávané věci vztah ze smlouvy ze dne 1. 12. 2006 přetrval i poté, kdy dovolateli zanikla funkce člena statutárního orgánu, a pokud ano, zda mu vznikl nárok na odstupné sjednané v dodatku k této smlouvě.
[33] V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-