// Profipravo.cz / Ostatní 30.08.2019
ÚS: Obvyklé bydliště dítěte; čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy
Analytická právní věta
Soud je při rozhodování o tom, zda došlo k protiprávnímu přemístění nezletilého ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, povinen zohlednit veškeré skutkové okolnosti a nejlepší zájem nezletilého a nejdříve rozhodnout, kde měl nezletilý v čase přemístění obvyklé bydliště, a až následně zvažovat, jaký dopad mělo přemístění na právo druhého rodiče pečovat o nezletilého. Při rozhodování o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je soud povinen přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilého vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace. Opačný postup zakládá porušení čl. 12 Haagské úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
1. Závěr krajského soudu o vyloučení možnosti, že nezletilá měla založeno obvyklé bydliště ve smyslu Haagské úmluvy na území České republiky již před jejím odjezdem z Ukrajiny, nebyl opřen o všechny skutkové okolnosti, které byly schopné výraznou mírou ovlivnit posouzení, zda vůle rodičů směřovala v tomto období k přemístění obvyklého bydliště z Ukrajiny do České republiky.
2. Míru a závažnost omezení práva otce pečovat o nezletilou dceru, dočasné přerušení jejich kontaktů musí soud poměřovat i důvody, které matku nezletilé přiměly k odjezdu z Ukrajiny a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích, a to s cílem nalézt rovnováhu při posouzení nejlepšího zájmu nezletilé.
3. Soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace [srov. nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 (N 71/85 SbNU 257), bod 35-36]. Nelze nevidět, že míra integrace rodičů nezletilé v jejich sociálním a rodinném prostředí se podstatně změnila v důsledku rozpadu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a z důvodů, pro které stěžovatelka odmítá návrat na Ukrajinu. Při úvahách o aplikovatelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je nerozhodné, kdo nastalou situaci přivodil, rozhodné je posouzení, zda tento stav ve vztahu k nezletilé naplňuje předpoklady tímto článkem stanovené.
4. Rozhoduje-li soud o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je třeba, aby uplatnění této výjimky posoudil nejen ve světle rozhodujících skutkových okolností projednávaného případu, ale především ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Rozhodnutí krajského soudu musí být učiněno po důkladné úvaze o životní situaci nezletilé, ve které by se ocitla po nařízení jejího návratu na Ukrajinu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 428/19, ze dne 30. 7. 2019
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 18. 9. 2018 č. j. 125 Nc 2503/2018-381 tak, že nařídil navrácení nezletilé vedlejší účastnice do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině ve lhůtě a za podmínek stanovených ve výroku rozsudku.
2. Ze spisu městského soudu sp. zn. 125 Nc 2503/2018 vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "matka") a vedlejší účastník (dále též "otec") jsou rodiči vedlejší účastnice (dále též "dcera") a všichni tři jsou státní příslušníci Ukrajiny s povolením k trvalému nebo dlouhodobému pobytu na území České republiky. Dne 17. 8. 2017 matka a dcera odjely z Ukrajiny do České republiky a setrvaly zde. Dne 3. 8. 2018 otec navrhl, aby nezletilá byla navrácena do místa jejího obvyklého pobytu ve městě Č. na Ukrajině. Po provedeném dokazování městský soud návrh otce zamítl, neboť dospěl k závěru, že nezletilá nebyla dne 17. 8. 2017 protiprávně přemístěna ve smyslu čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., dále jen "Haagská úmluva"), neboť odcestovala z Ukrajiny do České republiky v doprovodu své matky na základě písemného souhlasu otce s vycestováním. Městský soud vzal za prokázané, že rodiče nezletilé sepsali dne 4. 2. 2016 formou notářského zápisu prohlášení, jímž poskytli vzájemný souhlas s dočasným vycestováním jejich dcery z Ukrajiny do České republiky v období od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu rodičů nebo jednoho z nich. Dle shodného tvrzení obou rodičů byl písemný souhlas stále platný a nebyl do doby rozhodnutí městského soudu odvolán. Městský soud nepřisvědčil tvrzení otce, že písemný souhlas byl vydán pouze pro účely jednání s úřady v České republice prozískání dlouhodobého resp. trvalého pobytu pro matku a dceru, neboť nic takového v něm není uvedeno, uvedeno je pouze to, že se jedná o pobyt dočasný a že po jeho skončení se nezletilá vrátí zpět na Ukrajinu. Městský soud poukázal na výpovědi stěžovatelky a vedlejšího účastníka učiněné dne 22. 3. 2017 na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, v souvislosti s vyřizováním žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu jejich dcery na území České republiky, podle kterých oba rodiče výslovně projevili společný úmysl usadit se s nezletilou v České republice a vyjádřili se k jejich společnému plánu žít zde, když za tím účelem koupili a zrekonstruovali dům v K. S těmito výpověďmi korespondovala i výpověď svědkyně Anny S. (jedná se o pseudonym), která společný úmysl rodičů nezletilé usadit se v České republice výslovně potvrdila. Městský soud proto uzavřel, že i přesto, že nezletilá měla v době tvrzeného protiprávního přemístění obvyklý pobyt na Ukrajině, k jejímu přemístění a k dalšímu pobytu v České republice došlo se souhlasem navrhovatele a v souladu s plány jejích rodičů. Městský soud rovněž zmínil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2017, č. j. 60 P 184/2017-66, které vedlejší účastník osobně převzal a které nabylo právní moci dne 11. 1. 2018, bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla nezletilá předána do péče matky. Otec nezletilé se proti předběžnému opatření nikterak nebránil a podle městského soudu tak lze mít za to, že s mezinárodní příslušností českých soudů konkludentně souhlasil a s nastalou situací se dodatečně smířil. V odůvodnění rozsudku městský soud dále zmínil, že rozhodnutím Sosnivského okresního soudu města Č. ze dne 19. 4. 2018 byla nezletilá svěřena do péče otce; toto rozhodnutí však Obvodní soud pro Prahu 3 neuznal (usnesení ze dne 7. 8. 2018 č. j. 60 P 184/2017-287, 10 Pa NC 154/2018, výrok I.), neboť podle čl. 54 písm. d) dvoustranné Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2002 Sb. m. s. a č. 77/2008 Sb. m. s.) rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže o téže věci mezi týmiž účastníky rozhodl pravomocně již dříve justiční orgán smluvní strany, na jejímž území se má rozhodnutí uznat a vykonat, nebo pokud mezi týmiž účastníky v téže věci bylo dříve zahájeno řízení před justičním orgánem smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno a vykonáno.
3. K odvolání otce krajský soud zopakoval a zčásti i doplnil dokazování a poté rozsudek městského soudu změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu v Č., uložil stěžovatelce, aby tak učinila do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, v opačném případě by byl vedlejší účastník oprávněn za tímto účelem nezletilou od stěžovatelky v České republice převzít. Aby návrat stěžovatelky a navrácení nezletilé do místa jejich obvyklého pobytu bylo bezproblémové, krajský soud podmínil navrácení splněním záruk ze strany vedlejšího účastníka (zajistit stěžovatelce a nezletilé samostatné bydlení v místě obvyklého bydliště nezletilé za podmínek v rozsudku blíže stanovených, uhradit stěžovatelce výživné na nezletilou za dobu a ve výši stanovené v rozsudku, zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a uhradit stěžovatelce náklady spojené s návratem ve výši stanovené v rozsudku).
4. V odůvodnění rozsudku krajský soud vymezil hmotněprávní a procesně právní rámec úpravy problematiky navrácení nezletilého dítěte do místa obvyklého pobytu, připomněl její základní cíle a zdůraznil, že právní úprava je poměrně jasná a striktní; dojde-li k protiprávnímu přemístění a je-li podán rodičem návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního zadržení nebo přemístění, soud musí nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá pouze tehdy, je-li dána některá z výjimek uvedených v čl. 13 nebo čl. 20 Haagské úmluvy, i tyto výjimky je však nutno vykládat restriktivně. S poukazem na Haagskou úmluvu, Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen "Nařízení"), Úmluvu o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), v odůvodnění rozsudku konkrétně označenou, a praxi v zemích anglosaského práva krajský soud v obecné rovině nastínil, jak je třeba přistupovat k výkladu pojmu "místo obvyklého bydliště dítěte" a jak v únosové agendě reflektovat "nejlepší zájem dítěte". Zmínil se i o obtížnosti posouzení, které řešení je pro budoucnost dítěte lepší, jakou váhu mají jednotlivá kritéria a jak se v některých zemích přistupuje k hodnocení případného konfliktu zájmu rodičů a nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud uvedl, že podle Haagské úmluvy je třeba považovat přemístění nebo zadržení dítěte za protiprávní, jestliže došlo k porušení práva péče o dítě, které svědčí výlučně nositeli rodičovské odpovědnosti. Cílem komplexu právních předpisů je zajistit, aby nikdo nemohl těžit ze svého protiprávního chování či jednání, a proto rodič, který dítě nezákonně přemístil či zadržel, je nucen prostřednictvím zásahu státní moci dítě bezodkladně navrátit do jeho původního bydliště. Krajský soud věnoval pozornost pojmům "právo společné péče" a "neoprávněné odebrání nebo zadržení dítěte" se zdůrazněním, že dítě se zásadně nenavrací k druhému z rodičů, ale navrací se do místa obvyklého bydliště (srov. body 6 až 21 rozsudku).
5. Ve věci samé krajský soud předeslal, že rozsah dokazování a skutkové závěry městského soudu shledal adekvátními, pro stručnost na ně odkázal, nicméně nesouhlasil se závěrem, že s přemístěním nezletilé a jejím dalším pobytem v České republice měl vedlejší účastník vyslovit souhlas ve společném prohlášení rodičů. Podle krajského soudu představuje písemnost označená jako souhlas s vycestováním nezletilé z území Ukrajiny administrativně právní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie za situace, kdy rodina plánovala jezdit do České republiky častěji, mimo jiné také za účelem zamýšleného investování. Předmětné prohlášení v žádném případě nevypovídá nic o tom, že by snad vedlejší účastník byl srozuměn s tím, že jednoho dne stěžovatelka bez jeho souhlasu a vědomí převeze dceru natrvalo do České republiky a bude zde s ní trvale pobývat. Naopak stěžovatelka se dosti jasně vyjádřila v tom směru, že z Ukrajiny odešla "před navrhovatelem", neboť nebyla v manželství dlouhodobě spokojená, cítila se být trýzněná, sužovaná a manžel na ní měl páchat násilí. To však nebylo provedeným dokazováním prokázáno a není ani úkolem soudu v návratovém řízení v tomto směru vést dokazování. Řešit touto cestou manželské neshody a legitimizovat pobyt matky s dcerou v České republice je v rozporu s účelem Haagské úmluvy, jakkoliv pro to mohou být důvody charitativní, sociální či prostý soucit. Krajský soud uzavřel, že nezletilá nemůže mít na území České republiky založen obvyklý pobyt jen a právě na základě potvrzení vydaného pro účely krátkodobých či dlouhodobých návštěv v České republice, které by nyní mělo sloužit jako zákonný podklad pro separaci rodičů a zejména totální odloučení dcery od otce. Krajský soud proto rozhodl o návratu nezletilé do místa obvyklého pobytu, státu a města, kde má nezletilá kořeny, z něhož pochází, kde bydlí, resp. bydleli oba rodiče, kteří zde založili manželství a společně se podíleli na výchově nezletilé.
6. K namítané výluce podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, tedy tvrzenému vážnému nebezpečí duševní újmy dítěte, které by mělo nastat po návratu nezletilé na Ukrajinu, krajský soud uvedl, že není v projednávané věci aplikovatelná. Jeho rozhodnutí je předběžným opatřením sui generis, přičemž důvody pro nenavrácení je třeba vykládat spíše restriktivně. Krajský soud nenavrací nezletilou druhému z rodičů, ale do místa jejího obvyklého pobytu. Rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č., které fakticky stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem v Č., krajský soud označil za rozhodnutí vydané mimo zákonem svěřenou pravomoc soudu a v příkrém rozporu s cílem a charakterem Haagské úmluvy, neboť ukrajinský soud měl vyčkat na rozhodnutí zdejšího únosového soudu a teprve poté ve věci iniciovat řízení ve věci samé. Předběžné opatření Obvodního soudu pro Prahu 3 krajský soud naopak označil za legitimní, nicméně i to pozbude účinnosti okamžikem vykonatelnosti rozsudku únosového soudu.
7. Krajský soud při hodnocení zájmu dítěte vzal do úvahy i zájmy všech zúčastněných osob. Připomněl, že nezletilá se na Ukrajině narodila tamním rodičům, vyrůstala zde, má zde kořeny sociální, etnické, náboženské, do daného prostředí patří, a to jak právně, tak i fakticky, má zde prarodiče a další příbuzné. Z tohoto prostředí byla nečekaně a násilně přemístěna a nežádoucím způsobem oddělena od otce. Stěžovatelka brání styku vedlejšího účastníka s nezletilou, poukazujíc na jeho násilnickou povahu, despotismus a nebezpečnost; podle krajského soudu taková povahová charakteristika z obsahu spisu městského soudu nevyplynula. Krajský soud má naopak za to, že rodina žila v Č. na prestižní adrese, udržovala čilý a široký společenský život v nadstandardním a na tamější poměry nebývalém materiálním dostatku, bez signálů, že by vedlejší účastník stěžovatelku nějakým způsobem izoloval. Krajský soud zohlednil aktuální rozhodnutí Ukrajinského policejního vyšetřujícího orgánu Č. oblasti ze září 2018, podle kterého se podezření ze spáchání trestného činu mučení, násilí, bití a ponižování stěžovatelky ze strany vedlejšího účastníka neprokázalo a oznámení učiněné policii bylo odloženo; tímto rozhodnutím se cítil být vázán veden zásadou důvěry v mezinárodní justiční spolupráci. Krajský soud shrnul, že nezletilá má právo být vychovávána oběma rodiči, i když jejich partnerské soužití aktuálně selhalo, a její nejlepší zájem (ve smyslu Haagské úmluvy) bude naplněn navrácením na Ukrajinu, čímž bude zaručena kontinuita sociálního prostředí, v němž vyrůstala. Krajský soud v závěru svého rozsudku též rozvedl, jakými úvahami byl veden při stanovení záruk, které musí vedlejší účastník naplnit, aby se stěžovatelka po návratu s nezletilou na Ukrajinu neocitla v nouzi.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka předeslala, že vedlejší účastník je jejím bývalým manželem (manželství bylo rozvedeno rozsudkem Sosnivského okresního soudu v Č. ze dne 27. 3. 2018), se kterým žila společně ve městě Č. na Ukrajině, nicméně od roku 2016 rodina bydlela převážně v K. a na Ukrajinu se vracela jen občasně. V posledních letech byla stěžovatelka vystavena domácímu násilí ze strany vedlejšího účastníka, jehož svědkem bývala i nezletilá. Po příjezdu do České republiky v srpnu 2017 stěžovatelka podala trestní oznámení a byla jí poskytnuta policejní ochrana včetně utajení adresy. Trestní řízení vedené proti vedlejšímu účastníkovi bylo z formálních důvodů odloženo, neboť se ho nepodařilo obeslat. V mezidobí vedlejší účastník po stěžovatelce pátral a dne 8. 11. 2018 ji před domem fyzicky napadl, dceru vytrhl z náručí a odjel s ní. Policie České republiky ho zadržela na česko-polských hranicích, nezletilá byla vrácena stěžovatelce a vedlejší účastník byl v době podání ústavní stížnosti vazebně stíhán.
9. Ve věci samé stěžovatelka označila závěry krajského soudu jako chybné. Podle jejího přesvědčení nelze při posouzení obvyklého bydliště nezletilé vycházet pouze ze skutečnosti, že se nezletilá na Ukrajině narodila a má ukrajinské státní občanství, a pominout, že podstatnou část svého života strávila v České republice, v době, kdy již vnímala svět, zde pobývala převážně, navázala mnohem silnější sociální vazby a adaptovala se, což však krajský soud nezkoumal. Námitku vedlejšího účastníka, že cesty do České republiky měly pouze rekreační nebo zdravotní charakter, označila za účelovou. Uvedla, že jako rodiče nezletilé měli zájem jezdit do České republiky častěji, pobývat zde a natrvalo se zde usadit. O záměru změnit obvyklé bydliště nezletilé svědčí nákup nemovitosti pro bydlení, podnikatelské záměry vedlejšího účastníka a v neposlední řadě i řízení o povolení trvalého pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny. V rámci tohoto řízení při zkoumání vazeb žadatelů na Českou republiku, dosavadní délku pobytu, budoucích plánů žadatelů, souhlasu rodičů s trvalým pobytem nezletilé na území České republiky vedlejší účastník výslovně uvedl, že má v plánu se v České republice usadit ("nepředstavuji si budoucnost mne, manželky a dcery na Ukrajině"). Lze tedy mít za to, že v rámci pobytového řízení dal vedlejší účastník rovněž souhlas s pobytem dcery v České republice. V současné době mají všichni tři členové rodiny povolen trvalý či dlouhodobý pobyt v České republice; vedlejší účastník již sedmnáct let, podle jeho tvrzení před úřady České republiky zde žije trvale a hodlá zde žít i nadále. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že nevzal v úvahu všechny skutečnosti nasvědčující tomu, že přítomnost nezletilé v České republice neměla pouze dočasnou nebo příležitostnou povahu a že její pobyt vykazoval i jistou integraci v rámci sociálního prostředí. Přitom ve svém jiném rozhodnutí tentýž soud označil za relevantní faktory při posouzení obvyklého bydliště dítěte délku pobytu, pravidelnost pobytu, záměry a důvody pro předchozí stěhování a následný pobyt dítěte v daném členském státě (...), jakož i úmysl rodičů usadit se v členském státě a neposlední řadě i nákup, prodej či pronájem nemovitosti rodiči dítěte v daném členském stát nebo jejich další významnější majetkové dispozice (ve věci sp. zn. 20 Co 365/2012).
10. Stěžovatelka zopakovala, že s nezletilou odcestovala do České republiky legálně, neboť k tomu měla souhlas vedlejšího účastníka platný až do roku 2021, navíc nezletilá je v České republice domicilována. Úvaha soudu, že stěžovatelka odešla od vedlejšího účastníka, nemůže platnost souhlasu otce s vycestováním nezletilé z Ukrajiny zpochybnit či vyloučit přihlédnutí k němu. Rovněž tvrzení vedlejšího účastníka, že Haagská úmluva má zabránit tomu, aby rezignoval na výkon rodičovské odpovědnosti z důvodu vzdálenosti, je chybná, neboť bylo-li jeho dlouholetou snahou žít trvale v České republice, může se s nezletilou vídat v České republice podle pravidel stanovených českými soudy. Z tohoto pohledu je jeho aktuální snaha vrátit nezletilou na Ukrajinu účelová. I stěžovatelka chce natrvalo zůstat v České republice a rozhodnutí o péči o nezletilou řešit prostřednictvím českých soudů. Obává se, že po případném odcestování na Ukrajinu by jí vedlejší účastník bránil v péči o nezletilou. Podmínku stanovenou krajským soudem (zdržet se odejmutí nezletilé z její faktické péče) označila za formální, neboť český soud nemůže nijak zajistit její dodržení; nemá k dispozici žádné rozhodnutí ukrajinského soudu, které by jí po návratu zaručovalo styk s nezletilou či svěření do její péče.
11. Stěžovatelka dále oponovala krajskému soudu v posouzení aplikace čl. 13 Haagské úmluvy, podle kterého soud nenařídí navrácení dítěte, jestliže je prokázáno, že a) osoba, která měla pečovat o dítě, ve skutečnosti nevykonávala právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení, nebo souhlasila či se později smířila s přemístěním nebo zadržením dítěte, nebo b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Stěžovatelka má za to, že důvody k nenařízení navrácení nezletilé jsou dány jednak z důvodu existence souhlasu vedlejšího účastníka s vycestováním nezletilé do České republiky a jednak z důvodu fyzického napadání stěžovatelky, kterého byla nezletilá přítomna. Krajský soud pominul zásadní okolnost, že vedlejší účastník byl v době podání ústavní stížnosti ve vazbě právě z důvodu svého protizákonného jednání a tvrzení o svém agresivním chování bagatelizoval. Podle stěžovatelky se krajský soud postavil k celé věci formalisticky, když uvedl, že mu nepřísluší hodnotit otázku "manželských neshod" mezi rodiči a odmítl se zabývat situací v rodině. Nezletilá však trpí separační úzkostnou poruchou vzniklou jako následek toho, že byla dlouhodobě svědkem fyzického a sexuálního napadání matky otcem a její stav se zhoršil po únosu vedlejším účastníkem v listopadu 2018.
12. Stěžovatelka dále namítla porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť krajský soud posoudil věc jinak, provedl důkazy i přesto, že jeho rozhodnutí bylo konečné a nemůže podléhat dalšímu instančnímu přezkumu. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé, neboť ji krajský soud o svém jiném právním náhledu na věc nepoučil, neseznámil ji s ním a neumožnil jí vyjádřit se k němu.
13. K tvrzenému porušení práv vyplývajících z čl. 32 Listiny stěžovatelka uvedla, že výkonem napadeného rozhodnutí budou porušena její rodičovská práva, zatímco v případě ponechání nezletilé v České republice práva vedlejšího účastníka neutrpí. Zopakovala, že i když s nezletilou odcestovala do České republiky, fakticky se nachází ve státě, kde s pobytem nezletilé vedlejší účastník písemně souhlasil a trvale zde pobývá již řadu let nejen on, ale i stěžovatelka a nezletilá.
14. Otázku, zda fakticky došlo k přemístění nezletilé z místa obvyklého bydliště do jiného státu, stěžovatelka označila za primární. Podle jejího názoru se tak nestalo, neboť rodina v České republice již převážnou dobu žila a realizovala svoje plány se zde usadit, vedlejší účastník i nezletilá zde mají povolený trvalý pobyt. Další otázkou je posouzení protiprávnosti přemístění nezletilé. Stěžovatelka má za to, že šlo o legální vycestování, neboť vedlejší účastník vždy souhlasil s pobytem nezletilé v České republice. Jeho souhlas nebyl pouze formální, ale i faktický, když dal jako rodič písemný souhlas k zajištění jejího trvalého pobytu v České republice. Na závěr stěžovatelka uvedla, že v případě závěru, že došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé, je třeba přísně hodnotit podmínky pro nenařízení navrácení nezletilé podle čl. 13 Haagské úmluvy, neboť hrozí vážné nebezpečí, že návrat na Ukrajinu by nezletilou vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostal do nesnesitelné situace.
15. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který blíže odůvodnila zájmem dítěte.
(…)
X.
Obecná východiska právní úpravy podmínek navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí
43. Základní pravidla pro navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného nebo zadrženého, včetně možnosti odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech, jsou upravena v Haagské úmluvě, která je součástí právního řádu České republiky podle čl. 10 Ústavy. Jejím cílem je chránit děti před škodlivými účinky protiprávního přemístění nebo zadržování, stanovit postupy k zajištění bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, zajistit ochranu práva styku s nimi a odradit od šíření mezinárodních únosů dětí jakožto hlavních obětí traumat způsobených protiprávním přemístěním nebo zadržováním [srov. též rozsudky ESLP ve věci Maumousseau a Washington proti Francii č. 39388/05 ze dne 6. 12. 2007, § 69 a ve věci Macready proti České republice č. 4824/06, č. 15512/08 ze dne 22. 10. 2010, § 62].
44. Článek 3 Haagské úmluvy stanoví, kdy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, a spojuje je s porušením práva péče o dítě podle právního řádu státu, v němž dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením. Právo péče o dítě může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu a podle čl. 5 písm. a) Haagské úmluvy zahrnuje zejména právo určit místo pobytu dítěte. Podle čl. 12 odst. 1 Haagské úmluvy (relevantním v posuzované věci), jestliže bylo dítě protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte. Čl. 13 Haagské úmluvy stanoví podmínky, za kterých nemá orgán dožádaného státu povinnost nařídit navrácení dítěte; podle písm. b) citovaného ustanovení tak lze učinit v případě, že "je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace".
45. Podle judikatury ESLP je Haagskou úmluvu třeba vykládat v souladu s požadavky čl. 8 Evropské úmluvy při respektování nejlepšího zájmu dítěte. Aspekty, které utváří nejlepší zájem dítěte, jsou dvojí povahy, jde jednak o udržení rodinných vazeb, pokud nejsou nežádoucí, a jednak o možnost vyvíjet se ve zdravém prostředí, kdy rodič není oprávněn k opatřením, která by poškodila zdraví a vývoj dítěte; zájem dítěte může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče, ačkoli zájmy rodičů, zejména právo na pravidelný kontakt s dítětem, zůstávají relevantním hlediskem při vyvažování dotčených zájmů. Soud posuzující žádost o navrácení dítěte tedy musí důkladně přezkoumat rodinnou situaci a při zohlednění řady faktorů, zejména skutkové, emocionální, psychologické, materiální či zdravotní povahy vyváženě a přiměřeně posoudit zájmy každé osoby za neustálé snahy o určení nejlepšího řešení pro dítě (srov. rozsudky ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6. 7. 2010, č. 41615/07, § 134 a § 136, a ve věci Sneersone a Kampanella proti Itálii ze dne 12. 7. 201, č. 14737/09, § 85).
46. Nejlepší zájem dítěte je v kontextu řízení upraveného Haagskou úmluvou třeba posuzovat i ve světle výjimek uvedených v jejím čl. 12, čl. 13 či čl. 20, neboť jejich existence napovídá, že návrat dítěte nemůže být nařízen automaticky či mechanicky. Soud rozhodující o žádosti o navrácení dítěte proto musí důkladně vážit skutečnosti odůvodňující jejich uplatnění, zejména upozorní-li na ně některý z účastníků řízení, rozhodnout o nich a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit (srov. rozsudek ESLP ve věci X proti Lotyšsku ze dne 26. 11. 2013, stížnost č. 27853/09).
47. Pojem "obvyklé bydliště dítěte", který má význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti, resp. protiprávnosti přemístění nebo zadržení dítěte Haagská úmluva výslovně nedefinuje a je na vnitrostátním soudu, aby určil obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Z dosavadní rozhodovací praxe českých soudů, jakož i z mezinárodní judikatury (dostupné na www. INCADAT.com) vyplývá, že jde o místo, kde se zpravidla dítě zdržuje obvykle delší dobu a vytvoří si zde sociální vazby. Časové určení délky pobytu pro vznik obvyklého bydliště či stálost jeho pobytu na území jiného státu se však liší v závislosti na okolnostech toho kterého případu (srov. např. rozhodnutí ve věci Cameron v. Cameron, ref. č. INCADAT: HC/E/UKs 71), významným mohou být i důvody a podmínky pobytu dítěte v jiném státě sledující zájem jeho rodičů na přesídlení (srov. např. rozhodnutí ve věci DeHaan v. Gracia, 2004, ref. č. INCADAT: HC/E/CA 576). Jisté vodítko při výkladu tohoto pojmu může poskytnout i judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), jíž se lze v posuzované věci inspirovat, a podle které obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (např. rozsudky ve věci C-523/07 A. ze dne 2. 4. 2009 a ve věci C-497/10 PPU).
X.
Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
48. V posuzované věci se stěžovatelčina ústavněprávní argumentace, jíž napadla právní závěry krajského soudu, koncentrovala do dvou základních námitek směřujících k
- posouzení obvyklého bydliště dítěte a posouzení, zda přemístění nezletilé do České republiky bylo protiprávní ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy,
- posouzení podmínek pro aplikaci výluky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
K námitce první:
49. Krajský soud vyloučil, že by nezletilá mohla mít na území České republiky založeno obvyklé bydliště a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že za místo jejího obvyklého pobytu je třeba považovat Č. na Ukrajině. Konstatoval, že nezletilá se narodila na Ukrajině, má zde svoje kořeny, bydleli tam oba rodiče, kteří zde založili manželství a společně se podíleli na její výchově. V nejlepším zájmu nezletilé byl podle krajského soudu její návrat do místa, kde vyrůstala. Společné prohlášení rodičů s vycestováním nezletilé z Ukrajiny krajský soud hodnotil jako administrativně právní úkon sui generis, zpracovaný pro účely cizinecké policie, který nic nevypovídal o souhlasu otce s trvalým přemístěním dcery do České republiky.
50. Má-li být pojem "obvyklého bydliště dítěte" vykládán vždy ve vztahu k reálné situaci dítěte a okolnostem jeho života, pak v případě, kdy jde o malé dítě, nabývá na zvláštním významu i jeho věk. Prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodina tvořená osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které je opatrují a pečují o ně a dítě je na nich závislé. V tomto ohledu je třeba hodnotit míru integrace těchto osob (rodičů) v jejich sociálním a rodinném prostředí, včetně jejich záměrů o své budoucnosti, resp. budoucnosti své rodiny.
51. V této souvislosti Ústavní soud zejména poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, který v rámci žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky na Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, regionálního oddělení pobytu cizinců v K., dne 22. 3. 2017 (č. l. 337 a násl. správního spisu) uvedl, že je v České republice již 16 let (pozn.: na základě povolení k trvalému pobytu) a že se rozhodl zde usídlit ... za tím účelem koupil dva domy, které se rekonstruují, jeden je určen pro podnikání, druhý pro bydlení rodiny. Na dotaz správního orgánu, jak si představuje budoucnost své dcery na území České republiky, odpověděl, že si nepředstavuje budoucnost manželky a dcery na Ukrajině, poté, co dcera dostane doklady, chce ji dát do školky a poté do školy, a dodal, že se tak rozhodl i proto, že na Ukrajině je plno zbraní a válka se vede i uvnitř země; ke svému podnikání na Ukrajině uvedl, že jeho přítomnosti tam není třeba, byznys tam bude omezovat a v České republice rozšiřovat. Rovněž stěžovatelka ve své výpovědi učiněné téhož dne uvedla, že jakmile obdrží dokumenty, budou bydlet v domě v K., jehož rekonstrukce se dokončuje. Stěžovatelka se vyjádřila o budoucnosti své dcery shodně jako vedlejší účastník a zmínila i plány na budoucí pracovní a podnikatelské aktivity v České republice - rodina hodlá v domě v K. otevřít fitness, kde ona i vedlejší účastník budou pracovat jako trenéři - z tohoto důvodu má zájem na urychleném vystavení potřebných dokladů, neboť "muž chce ukončit práci a přestěhovat se sem už úplně".
52. Z vyžádaných spisů správního orgánu vyplynulo, že nezletilá pobývala v České republice na základě dlouhodobého víza a poté získala povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (rozhodnutí ze dne 23. 5. 2017 č. j. OAM-1068-20/TP-2017 s platností od 20. 6. 2017), v současné době je držitelkou průkazu o povolení k pobytu platným od 12. 10. 2018 do 19. 6. 2022. Přestože správní rozhodnutí není odůvodněno, ze správního spisu vyplývá, že důvodem žádosti (a jejímu následnému vyhovění) bylo zajištění společného soužití nezletilé žadatelky s jejím otcem pobývajícím na území České republiky. Stěžovatelka získala povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. s účelem rodinným, s platností od 20. 3. 2017 do 19. 3. 2019, (rozhodnutí ze dne 17. 5. 2017 č. j. OAM-1252-24-DP-2017; v současné době bylo k žádosti stěžovatelky povolení zrušeno a stěžovatelka má v České republice povolen přechodný pobyt). Vedlejší účastník žádal o povolení k trvalému pobytu v roce 2001 a žádosti bylo vyhověno.
53. Záměru rodičů, nevyjímaje vedlejšího účastníka, usadit se i s nezletilou v České republice nasvědčovala i další hmatatelná opatření, např. koupě nemovitostí, jejich příprava pro život rodiny a pro podnikání, účty rodičů u českých bank či daňová přiznání vedlejšího účastníka svědčící o jeho příjmech plynoucích na území České republiky.
54. Pokud jde o souhlas rodičů nezletilé k jejímu vycestování z Ukrajiny do České republiky, krajský soud jej hodnotil jako administrativně právní úkon sui generis zpracovaný pro účely cizinecké policie. Z listiny založené ve spisu krajského soudu na č. l. 125 vyplývá, že oba rodiče udělili dne 4. 2. 2016 souhlas k dočasnému výjezdu nezletilé za hranice Ukrajiny do České republiky pro dobu od 4. 2. 2016 do 4. 2. 2021 v doprovodu obou rodičů nebo v doprovodu jednoho z nich a zaručili v něm návrat nezletilé na Ukrajinu. Dočasnost výjezdu nezletilé, tj. doba po jakou nezletilá opouští Ukrajinu, nebyla v písemném souhlasu nikterak blíže specifikována. Ústavní soud má proto za to, že vůli obou rodičů v předmětném souhlasu je třeba interpretovat podle výslovného jazykového vyjádření tak, že nezletilá může v doprovodu jednoho z rodičů (od)cestovat do České republiky a pobývat zde, a to po dobu blíže neurčenou, nejdéle však do 4. 2. 2021. Prohlášení rodičů též nikterak nespecifikuje účel výjezdu nezletilé do České republiky a neobsahuje žádné jiné omezení, než obecně formulovanou záruku obou rodičů, že se nezletilá (po ukončení dočasného výjezdu) vrátí na Ukrajinu. Ústavní soud považuje hodnocení předmětného prohlášení krajským soudem za nesprávné (extrémně rozporné s jeho obsahem), neboť mu byl přisouzen význam, který z jeho obsahu nevyplývá. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a nelze jím nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Souhlas s vycestováním nezletilé z Ukrajiny (na dobu pěti let) do České republiky je třeba také hodnotit v kontextu s dalšími úkony jejích rodičů a projevenými záměry, jak byly zmíněny shora.
55. Po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že se krajský soud dostatečně nezabýval otázkou, zda chování rodičů, jejich reálné konání a výslovná vyjádření o budoucím uspořádání svého rodinného života nasvědčovalo postupné realizaci legálního přesídlení rodiny do České republiky nebo přinejmenším úmyslu zřídit zde když ne trvalé, tak minimálně obvyklé centrum svých zájmů. Skutková zjištění krajského soudu a právní závěry z nich vyvozené tak dostatečně nereflektovaly všechny konkrétní skutkové okolnosti, které byly schopné výraznou mírou ovlivnit posouzení, zda vůle rodičů směřovala k přemístění obvyklého bydliště nezletilé do České republiky. Podle Haagské úmluvy rodiče dítěte, které toho není schopné, mají právo určit místo pobytu dítěte a je tedy na krajském soudu, aby posoudil, zda po udělení povolení k trvalému pobytu nezletilé za účelem sloučení rodiny (tj. s vedlejším účastníkem pobývajícím zde na základě povolení k trvalému pobytu a projevujícím vůli zde i nadále s rodinou setrvat) došlo k založení obvyklého bydliště nezletilé v České republice již před jejím odjezdem z Ukrajiny v srpnu 2017; délka doby, po kterou zde předtím pobývala, je v jejím případě bez většího významu.
56. Teprve po řádném vyhodnocení všech skutkových okolností relevantních pro zodpovězení otázky, kde měla nezletilá v srpnu 2017 místo svého obvyklého bydliště, bude krajský soud moci posoudit, jaký dopad do práv vedlejšího účastníka měl odjezd nezletilé. Míru a závažnost omezení práva vedlejšího účastníka pečovat o nezletilou, dočasné přerušení jejich osobních a rodinných kontaktů (čl. 8 Evropské úmluvy) bude zcela nezbytné poměřovat i důvody, které stěžovatelku přiměly k odjezdu z Ukrajiny, a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích. Těmi se totiž krajský soud způsobem, jaký vyžaduje posouzení nejlepšího zájmu dítěte, nezabýval. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že není úkolem soudu v návratovém řízení vést dokazování o manželském soužití rodičů nezletilé, případně o podezření na domácí násilí, s čímž Ústavní soud souhlasí, nicméně od tvrzení stěžovatelky nelze zcela odhlédnout. Krajský soud na jedné straně tvrdí, že ho manželské neshody nemohou zajímat, na straně druhé straně však konstatuje, že k neshodám nedocházelo a že nic nesvědčí o opaku. K tomu závěru dospěl na základě vyjádření vedlejšího účastníka a svědectví jím označených osob, aniž by jakkoliv vzal v úvahu tvrzení stěžovatelky o tom, že byla obětí domácího násilí. Nelze přehlédnout, že stěžovatelce byla po příjezdu do České republiky přidělena policejní ochrana a společně s dcerou byla ubytována na chráněném místě v P. Její výpověď byla podnětem pro zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka Policií České republiky pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a důvodem k přidělení dočasné ochrany. Krajský soud sice uvedl, že je vázán rozhodnutím ukrajinského policejního vyšetřujícího orgánu Č. oblasti ze září 2018 o ukončení trestního stíhání vedlejšího účastníka, což Ústavní soud respektuje, nicméně jeho závěr, že rodina žila v Č. málem idylickým způsobem, je opět třeba hodnotit jako jednostranný, opírající se pouze a jenom o výpověď vedlejšího účastníka a jím obstaraných svědeckých výpovědí. Nelze též pominout, že vázanost rozhodnutím ukrajinského policejního orgánu má pouze relativní význam, neboť české vyšetřující orgány rozhodly o ukončení dočasného upuštění od některých úkonů trestního řízení s pokynem věcí se znovu zabývat [§ 108 odst. 4 písm. d) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci]. Ústavní soud není oprávněn, stejně jako krajský soud, hodnotit zda či v jaké míře docházelo k manželským neshodám a jak se na nich ten který z manželů podílel, nicméně byla-li těmito neshodami dotčena i nezletilá, což podle stěžovatelčina (zatím nevyvráceného) tvrzení byla, nelze je při rozhodování, které má sledovat nejlepší zájem dítěte (srov. bod 45), pominout.
57. Aniž by Ústavní soud usuzoval o budoucím závěru krajského soudu stran obvyklého bydliště nezletilé a s tím souvisejícího posouzení jejích přemístění, považuje na tomto místě za žádoucí vyjádřit svůj náhled na rozhodnutí krajského soudu o vyloučení aplikace výjimky z bezodkladného návratu nezletilé a připojit svůj náhled na případný postup krajského soudu, bude-li ho třeba.
K námitce druhé:
58. Závěr krajského soudu, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, považoval Ústavní soud za nepřesvědčivý a nedostatečně podložený. Článek 13 Haagské úmluvy stanoví, že bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže že "b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace". Krajský soud odmítl aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy v podstatě s odůvodněním, že "nevrací nezletilou druhému z rodičů, ale vrací nezletilou do místa obvyklého pobytu". Připustil, že "daná věc je poněkud specifická v té otázce, že v mezidobí (zcela proti cílům Úmluvy a její dikci) bylo vydáno Sosnivským soudem města Č., státu Ukrajina, rozhodnutí, které (podle obsahu posuzováno) stanovilo obvyklý pobyt nezletilé s otcem na adrese v Č., stát Ukrajina". I když krajský soud toto rozhodnutí označil za rozhodnutí vydané mimo svěřenou pravomoc ukrajinského soudu, nezamýšlel se nad jeho dopady, které by pro nezletilou představovalo v případě jejího návratu na Ukrajinu, a to v kontextu všech okolností případu, zejména dalšího navazujícího rozhodnutí téhož soudu z prosince 2018, na jehož základě byla nezletilá matce odebrána a svěřena do péče otce.
59. Ústavní soud zde sdílí shodný názor jako opatrovník nezletilé, a to že vedlejší účastník předkládá ukrajinskému soudu informace jednostranně zaměřené, na základě kterých ukrajinský soud rozhoduje, ač pravomoc rozhodovat v tomto směru nemá. Obava stěžovatelky, že v případě návratu nezletilé na Ukrajinu lze mít důvodně za to, že vedlejší účastník by převzal nezletilou do své výlučné péče, se na základě skutkových okolností případu jeví jako reálná. Změna výchovného prostředí by pro nezletilou, která byla doposud v péči matky, na kterou má i s ohledem na svůj nízký věk velmi silnou citovou vazbu, by byla nepochybně traumatizující. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že krajský soud klade značný důraz na prvek vzájemnosti při dodržování Haagské úmluvy ze strany jejích signatářů, nelze však nevidět realitu věci, a to, že zde není (kromě nevymahatelného slibu otce) žádná relevantní záruka ve formě rozhodnutí, že by stěžovatelka měla možnost stýkat se s nezletilou, přičemž české justiční orgány nemají žádnou možnost dohlédnout na to, aby rozhodnutí Sosnivského okresního soudu města Č., vydaná mimo stanovenou pravomoc, nebyla vykonána.
60. Ústavní soud dal již dříve najevo, že aplikace článku 13 písm. b) Haagské úmluvy by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. Konstatoval však zároveň, že tato skutečnost nezbavuje soudy povinnosti důkladně zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení, zvláště tehdy, uvádí-li účastník řízení konkrétní okolnosti směřující k takovému závěru a navrhne důkazy k prokázání svých tvrzení. Krajský soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace [srov. nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017 (N 71/85 SbNU 257), bod 35-36]. Nelze nevidět, že míra integrace rodičů nezletilé v jejich sociálním a rodinném prostředí se podstatně změnila v důsledku rozpadu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a z důvodů, pro které stěžovatelka odmítá návrat na Ukrajinu. Při úvahách o aplikovatelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy je nerozhodné, kdo nastalou situaci přivodil, rozhodné je posouzení, zda tento stav ve vztahu k nezletilé naplňuje předpoklady tímto článkem stanovené. V rámci těchto úvah je rovněž nepominutelné, že vedlejší účastník je v České republice trestně stíhán pro únos nezletilé, která je v postavení oběti trestného činu, což ve svém souhrnu minimálně signalizuje potřebu posouzení míry její dosavadní traumatizace doložené lékařskými zprávami.
61. Krajský soud rovněž nevěnoval pozornost námitce stěžovatelky týkající se bezpečnostní situace na Ukrajině, o které se zmínil i vedlejší účastník v souvislosti se žádostí o udělení trvalého pobytu pro nezletilou.
62. Bude-li krajský soud rozhodovat o aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, je třeba, aby uplatnění této výjimky posoudil nejen ve světle rozhodujících skutkových okolností projednávaného případu, ale především ve světle požadavků vyplývajících z čl. 8 Evropské úmluvy. Rozhodnutí krajského soudu musí být učiněno po důkladné úvaze o životní situaci nezletilé, ve které by se ocitla po nařízení jejího návratu na Ukrajinu.
63. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu nesplňuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění pro nařízení postupu podle čl. 12 Haagské úmluvy a porušuje tak ústavně zaručené právo stěžovatelky na řádné soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona ve všech jeho výrocích zrušil.
XI.
Rozhodnutí o návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení
64. Návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem Ústavní soud nevyhověl. Náklady řízení před Ústavním soudem si zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám (§ 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); pouze v odůvodněných, výjimečných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník nevysvětlil, v čem spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, přičemž ani Ústavní soud takové důvody neshledal.
Autor: US