// Profipravo.cz / Nájem 14.04.2020
Nájem pozemku v podílovém spoluvlastnictví
I. Spoluvlastnický podíl vyjadřuje podle o. z. pouze rozsah, v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou shodná práva a povinnosti, které pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku. U podílových spoluvlastníků jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. Jestliže nedojde k reálnému rozdělení pozemků mezi spoluvlastníky, nemůže být samostatným předmětem nájmu či pachtu ideální spoluvlastnický podíl na pozemcích; smluvní projevy účastníků však mohou být vyjádřeny na více listinách. Vznik práva nájmu ideálního podílu (reálně blíže neurčeného) je proto pojmově vyloučen (stejně jako za předcházející právní úpravy).
II. Věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem nájemního vztahu, je i pozemek, který je pouze částí parcely; takový pozemek však musí být vymezen určitě a srozumitelně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 508/2019, ze dne 8. 1. 2020
Dotčené předpisy:
§ 556 odst. 2 o. z.
§ 561 odst. 2 o. z.
§ 1117 o. z.
§ 1122 odst. 1 o. z.
§ 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 46 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 137 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: nájem; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 1. 6. 2017 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit jí výkon nájemního a pachtovního práva zřízeného (tam specifikovanými) nájemními smlouvami uzavřenými s právními předchůdci žalovaného na (tam specifikovaných) pozemcích, a to tak, že je povinen strpět plný a nerušený výkon dočasného užívání a požívání těchto pozemků k provozování zemědělské výroby - zemědělskému obhospodařování, tedy umožnit orbu, osetí, hnojení, ošetřování plodin, sklizeň, seč. Zároveň se domáhala vyklizení těchto pozemků a odstranění oplocení, jehož umístění rovněž konkretizovala. Tvrdila, že pozemky užívala na základě smluv o nájmu a pachtu, které uzavřela s jednotlivými právními předchůdci žalovaného, kteří jednali ve shodě, smlouvy byly uzavřeny platně a několik let bylo podle nich plněno. Žalovaný poté, co pozemky nabyl do vlastnictví, jí však oznámil, že smlouvy považuje za neplatné, má proto za to, že pozemky užívá neoprávněně, a následně je sám začal užívat (osel je, vybudoval seník a oplocení) a brání jí ve výkonu práva nájmu a pachtu.
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 7 C 160/2017-260,
- výrokem I. uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni výkon práva nájmu a pachtu na pozemcích parc. č. XY a XY v kat. území XY, obec XY, zřízeného nájemní smlouvou (uzavřenou s M. K.) a pachtovní smlouvou (uzavřenou se Z. P.) k provozování zemědělské výroby - zemědělskému obhospodařování, tedy umožnit orbu, osetí, hnojení, ošetřování plodin, sklizeň, seč,
- výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se domáhala umožnění výkonu nájemního a pachtovního práva zřízeného nájemní smlouvou 20 ze dne 5. 6. 2012 (uzavřenou s M. Š.), nájemní smlouvou 21 ze dne 9. 6. 2012 (uzavřenou se Z. T.), nájemní smlouvou 5062 ze dne 30. 3. 2013 (uzavřenou s M. V.), nájemní smlouvou 790 ze dne 1. 6. 2013 (uzavřenou s V. V.), pachtovní smlouvou 791 ze dne 12. 1. 2015 (uzavřenou s P. V.), a to tak, že žalovaný je povinen strpět plný a nerušený výkon dočasného užívání a požívání pozemků v kat. území XY, obec XY, a to pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY (dále též jen „Pozemky“) k provozování zemědělské výroby - zemědělskému obhospodařování, tedy umožnit orbu, osetí, hnojení, ošetřování plodin, sklizeň, seč,
- výrokem III. zastavil řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) v části týkající se vyklizení pozemků v kat. území XY, obec XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a v části týkající se odstranění oplocení umístěného na hranici mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (v délce 148 m), na hranici mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (veřejná komunikace v délce 51,98 m) a na hranici pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (veřejná komunikace v délce 34 m), a o návrhu žalobkyně, že žalovaný je povinen umožnit žalobkyni výkon nájemního a pachtovního práva na pozemku parc. č. XY v kat. území XY, obec XY,
- výrokem IV. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 17 Co 218/2018-307, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I., II. a IV. potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně s jednotlivými právními předchůdci žalovaného uzavřela k jednotlivým pozemkům nájemní, případně pachtovní smlouvy. Dne 5. 6. 2012 uzavřela nájemní smlouvu č. 20 s M. Š., spoluvlastnicí podílu o velikosti 1/2 pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, dne 9. 6. 2012 nájemní smlouvu č. 21 se Z. T., spoluvlastnicí podílu o velikosti 1/2 k těmto pozemkům. Se spoluvlastníky dalších pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, pak uzavřela dne 30. 3. 2013 nájemní smlouvu č. 5062 s M. V. (spoluvlastnice podílu o velikosti 1/2), dne 1. 6. 2013 nájemní smlouvu č. 790 s V. V., dne 12. 1. 2015 pachtovní smlouvu č. 791 s P. V. (spoluvlastník podílu o velikosti 1/4). S M. K., výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY, uzavřel nájemní smlouvu dne 27. 9. 2013 a se Z. P., výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY, pachtovní smlouvu dne 30. 9. 2014. Dále zjistil, že žalovaný předmětné pozemky užívá (od podzimu roku 2016), část z nich oplotil a na části vybudoval seník.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl mj. k závěru, že nájemní smlouvy č. 20, 21, 5062 a 790 a pachtovní smlouva č. 791 jsou absolutně neplatné, neboť M. Š., Z. T., P. V., V. V. a M. V. byli v době podpisu nájemních smluv spoluvlastníky – tedy nikoli výlučnými vlastníky – předmětných pozemků a každý uzavíral s žalobkyní smlouvu sám, aniž by jejich podíl byl většinový nebo měli zmocnění ostatních spoluvlastníků k uzavření nájemní (pachtovní) smlouvy. Uzavření nájemní smlouvy (smlouvy o pachtu) je hospodařením se společnou věcí, o kterém spoluvlastníci rozhodují většinou počítanou podle spoluvlastnických podílů. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uzavřel, že došlo-li k uzavření smlouvy menšinovým či rovnodílným spoluvlastníkem bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, je nájemní smlouva neplatná. Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že z obsahu smluv a jejich příloh je zřejmé, že žádné reálné části Pozemků ve smlouvách ani v jejich přílohách vymezeny nebyly a že vůle jednotlivých spoluvlastníků směřovala vždy pouze k pronájmu či propachtování jen jejich spoluvlastnických podílů; z jejich textu ani z jiných provedených důkazů nevyplývá, že měly být uzavřeny k celku, a takovou vůli nelze dovodit ani ze skutečnosti, že postupně byly smlouvy uzavřeny se všemi spoluvlastníky. Měl rovněž za to, že vůle uzavřít jednotlivé smlouvy jen ohledně spoluvlastnického podílu je zřejmá i z označení výše spoluvlastnického podílu a ze skutečnosti, že nájemné (pachtovné) bylo vypočteno a placeno ve výši odpovídající tomuto podílu. Ideální spoluvlastnický podíl však vyjadřuje pouze míru, jakou se mají spoluvlastníci podílet na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, nemůže být předmětem nájmu. Uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že jde proto o smlouvy absolutně neplatné, je správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby (uvádí sice, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, dovolání však zjevně podle obsahu – § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“ – nesměřuje proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost umožnit jí výkon práva nájmu a pachtu na pozemcích parc. č. XY a XY; ostatně v této části by dovolání nebylo ani subjektivně nepřípustné). Měla za to, že otázka možnosti pronájmu spoluvlastnického podílu nebyla doposud v kontextu současné právní úpravy – účinné od 1. 1. 2014 – dovolacím soudem řešena. Zdůraznila, že stávající právní úprava stojí oproti již neúčinné právní úpravě na diametrálně odlišných principech a vznesená otázka by proto měla být vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe. Současně namítala, že při posouzení otázky platnosti nájemních (resp. pachtovních) smluv se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu týkající se výkladu smluv. Zdůraznila, že smlouvy je nutné vykládat tak, aby byly hodnoceny jako platné, a jen výjimečně jako neplatné. Vytýkala odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jasné vůli účastníků předmětných smluv dát jí Pozemky do dočasného užívání a nedostatečně zohlednil i skutečnost, že v každém konkrétním případě byl souhlas s pronájmem dán vždy všemi spoluvlastníky a není významné, s jakým časovým odstupem se tak stalo. Žádný z právní předchůdců žalovaného platnost smluv nenapadl. Zdůraznila, že pro závazkové smluvní vztahy platí zásada bezformálnosti, činí-li úkon více osob, nemusí být jejich podpisy (nestanoví-li to zákon) na jedné listině, smlouvy musí být vykládány nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale i podle vůle jejich účastníků a musí být chráněna jejich dobrá vůle (odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007). Měla za to, že odvolací soud rezignoval na princip autonomie vůle smluvních stran, na ochranu soukromoprávních vztahů, dopustil se přepjatého formalismu a porušil její právo na spravedlivý proces. Závěr o neplatnosti smluv současně považovala za odporující dobrým mravům, nemající oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil a žalovanému uložil povinnost umožnit jí na Pozemcích výkon práva nájmu a pachtu, případně rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření zdůvodnil, proč považuje dovolání za nepřípustné, ztotožnil se s napadeným rozhodnutím a vyvracel jednotlivé dovolací námitky. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti napadené části rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné (§ 237 o. s. ř.), neboť dovoláním zpochybněný výklad obsahu smluv o nájmu a pachtu a závěr o jejich neplatnosti je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; otázka možnosti nájmu spoluvlastnického podílu k pozemku nebyla za účinnosti současné právní úpravy dovolacím soudem řešena.
Platnost smluv o nájmu je třeba posuzovat podle předcházejícíh předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť byly uzavřené do 31. 12. 2013 (§ 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“), smlouvu o pachtu uzavřenou v roce 2015 pak podle současné právní úpravy (zejména o. z.).
Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 mohla každá věc (i nemovitost) patřit jedinému vlastníku nebo mohla být v podílovém spoluvlastnictví více osob (§ 136 obč. zák.). Podílové spoluvlastnictví bylo občanským zákoníkem charakterizováno jako spoluvlastnictví ideální, neboť výše spoluvlastnického podílu každého ze spoluvlastníků neodpovídala konkrétní části společné věci.
Podstata podílového spoluvlastnictví spočívala v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu (srov. § 137 odst. 1 obč. zák.); výše spoluvlastnického podílu - protože šlo o právní vztah jen "ideální" - nevyjadřovala konkrétní reálnou část věci, ale míru, kterou se jednotliví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009).
Obdobně podle současné právní úpravy osoby, jimž náleží společně vlastnické právo k věci, jsou spoluvlastníky (§ 1115 odst. 1 o. z.); každý ze spoluvlastníků má právo k věci jako k celku a toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (§ 1117 o. z.). Ustanovení § 1122 odst. 1 o. z. definuje podíl tak, že vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.
Spoluvlastnický podíl tedy vyjadřuje podle o. z. pouze rozsah, v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou shodná práva a povinnosti, které pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku. U podílových spoluvlastníků jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. Jestliže nedojde k reálnému rozdělení pozemků mezi spoluvlastníky (věcí v právním smyslu, způsobilou být předmětem nájemního vztahu, je i pozemek, který je pouze částí parcely; takový pozemek však musí být vymezen určitě a srozumitelně), nemůže být samostatným předmětem nájmu ideální spoluvlastnický podíl na pozemcích. Vznik práva nájmu ideálního podílu (reálně blíže neurčeného) je proto pojmově vyloučen (stejně jako za předcházející právní úpravy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1513/2018).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl při výkladu uzavřených nájemních smluv a smlouvy o pachtu k závěru, že jejich předmětem byly jen ideální podíly jednotlivých spoluvlastníků a že jsou proto tyto smlouvy neplatné.
Za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vznikne-li o obsahu právního úkonu pochybnost, formuluje § 35 odst. 2 obč. zák. výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Na vůli účastníků smlouvy je možno při výkladu právního úkonu ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (k tomu srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4142/2008).
Ještě větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob klade současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předmětem smlouvy o nájmu či pachtu mohly být Pozemky, které byly ve spoluvlastnictví více osob a nebyly reálně rozděleny, jen jako celek, smluvní projevy účastníků však mohly být vyjádřeny na více listinách [§ 46 odst. 2 obč. zák., § 561 odst. 2 o. z.; ostatně smlouva o nájmu (vyjma nájmu bytu) nemusí mít obligatorně písemnou formu ani podle předcházející, ani podle současné právní úpravy].
Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavíral-li každý ze spoluvlastníků smlouvu (o nájmu, pachtu) sám, každému z nich mělo být placeno nájemné (pachtovné) ve výši odpovídající jeho podílu a v příloze ke smlouvě byl uveden jeho spoluvlastnický podíl, pak byl pronajat (propachtován) vždy jen daný podíl spoluvlastníka a smlouvy nebyly uzavřeny v souladu s vůlí všech spoluvlastníků k celým Pozemkům. Takový výklad předmětných smluv však neodpovídá všem (shora zmíněným) výkladovým pravidlům. Jestliže projevy vůle spoluvlastníků mohly být vyjádřeny na více listinách, pak jen ze skutečnosti, že účastníci výslovně ve smlouvách neuvedli, že jde právě o tuto situaci, neznamená, že jejich vůle směřovala k pronajmutí „ideálního podílu“ a nikoliv Pozemků jako celku. Vůli pronajmout pouze „ideální podíl“ nelze dovozovat ani jen ze skutečnosti, že každému spoluvlastníkovi měla být úhrada za užívání Pozemků vyplacena ve výši odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. I kdyby totiž byly pronajaty Pozemky jako celek, náleželo by každému vlastníkovi nájemné (pachtovné) také ve výši toliko odpovídající jeho podílu na celé věci. Na vůli účastníků smlouvy je možno (při výkladu právního úkonu, jednání) usuzovat také z okolností, za nichž byl učiněn, s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. V této souvislosti nelze přehlédnout, že účastníci všech smluv se těmito smlouvami řídili několik let, v řízení nebylo tvrzeno, že by některý z nich zpochybnil jejich platnost (tu zpochybnil až žalovaný, který se posléze stal vlastníkem Pozemků) a že ke všem Pozemkům byly smlouvy uzavřeny se všemi jejich spoluvlastníky.
Odvolací soud se tak sice při posuzování (ne)platnosti nájemních a pachtovních smluv zabýval tím, zda jejich předmětem byly celé pozemky či jen ideální podíly jednotlivých spoluvlastníků, důsledně se však nevypořádal se všemi okolnostmi uzavření předmětných smluv, co uzavření smluv předcházelo (předsmluvní jednání), zda vůlí účastníků těchto smluv bylo pronajmout Pozemky společně jako celek, a to i s přihlédnutím k následnému chování účastníků (jinak řečeno, zda došlo k uzavření smlouvy projevy účastníků na více listinách), nebo zda došlo nezávisle na sobě k pronájmu pouze ideálních podílů na společné věci; bez významu přitom není ani hledisko časové – zejména skutečnost, s jakým odstupem byly jednotlivé smlouvy, vztahující se k témuž pozemku (souboru pozemků), uzavřeny. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že při svých úvahách dostatečně nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, jeho právní posouzení věci je proto neúplné a tudíž nesprávné. Měl-li snad odvolací soud za to (jak se naznačuje z odůvodnění napadeného rozhodnutí), že skutková tvrzení žalobkyně k vůli účastníků uzavřít smlouvy o nájmu a pachtu Pozemků jako celku na více listinách nejsou dostatečná, případně, že je neprokázala, pak měl postupovat podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a poučit ji o tom.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho v napadené části podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-