// Profipravo.cz / Půjčka a výpůjčka 09.08.2022
K odstoupení při (ne)podstatném porušení smluvní povinnosti prodlením
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 456/2021 shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.); uvedené režimy se liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o. z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.). Dovolací soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že účinky odstoupení mohou nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.
Ve světle výše uvedeného výkladu lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě prodlení (nedodržení sjednané lhůty k plnění) neznamenalo podstatné porušení smluvní povinnosti žalovaného předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce je reálným kontraktem a sama písemnost obsahující text smlouvy o půjčce, ještě neprokazuje, že půjčka byla skutečně poskytnuta (že vznikl právní vztah ze smlouvy o půjčce). Pro posouzení, zda prodlení s předáním originálu listiny obsahující text smlouvy o půjčce bylo podstatným nebo nepodstatným porušením smluvní povinnosti, je rozhodující, jaké následky mělo prodlení žalovaného pro žalobce. V posuzovaném případě potřeboval žalobce listinu obsahující smlouvu o půjčce teprve v průběhu insolvenčního řízení, kdy měl prokázat existenci své pohledávky. Prodlení žalovaného, tj. nedodržení desetidenní lhůty od účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemělo pro žalobce žádné vážné (definitivní) následky při vymáhání pohledávky, jejímž titulem byla půjčka, neboť i při opožděném předání listiny (tj. i v případě prodlení) mohl touto listinou v insolvenčním řízení doložit (a prokázat) své tvrzení o existenci půjčky (mohl být úspěšný při uplatnění své pohledávky z titulu půjčky); není proto pochyb, že se jednalo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením. Řečeno jinak, samo nedodržení lhůty sjednané pro předání smlouvy o půjčce (tj. samo prodlení se splněním této povinnosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek nemožnost domoci se práva z postoupené pohledávky; byla-li by povinnost předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce žalovaným splněna v dodatečně určené lhůtě, mohl žalobce své tvrzení o existenci půjčky listinou podpořit, resp. mohl své právo z postoupené pohledávky úspěšně uplatnit.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, ze dne 25. 5. 2022
Dotčené předpisy: § 1978 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 216 C 7/2019-91, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 100.000,- Kč s 9 % úroky z prodlení ročně z částky 100.000,- Kč od 6. 12. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č. j. 18 Co 177/2020-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako postupitel a žalobce jako postupník spolu uzavřeli dne 16. 9. 2016 smlouvu o postoupení pohledávky za společností PROJEKT MORAVSKÁ s. r. o., jejímž titulem je smlouva o půjčce ze dne 10. 12. 2013; pohledávka byla postoupena za sjednanou úplatu 1.240.000,- Kč, kterou žalobce žalovanému uhradil. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný předá žalobci do deseti dnů od nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky originál předmětné smlouvy o půjčce. Protože žalovaný smlouvu o půjčce žalobci ve sjednané lhůtě nepředal, žalobce ho k předání vyzval 2. 7. 2018 (výzva byla žalovanému doručena 11. 7. 2018); učinil tak poté, co pohledávku, která mu byla postoupena, bezúspěšně uplatnil v insolvenčním řízení vedeném vůči PROJEKT MORAVSKÁ s. r. o. (incidenční spor stran pravosti pohledávky plynoucí ze smlouvy o půjčce z 10. 12. 2013 je veden u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Icm 2929/2018). Žalovaný na výzvu nereagoval. Písemností ze 17. 10. 2018 žalobce žalovaného vyzval opětovně, aby splnil svou smluvní povinnost, popřípadě aby mu dodal jiný doklad prokazující poskytnutí půjčky společnosti PROJEKT MORAVSKÁ s. r. o., k čemuž mu stanovil dodatečnou lhůtu v délce 5 dnů; současně ho informoval, že při nesplnění závazku mu další lhůta nebude poskytnuta. Protože žalovaný ani na tuto výzvu k dodatečnému splnění smluvní povinnosti nereagoval, žalobce dopisem z 22. 11. 2018 od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupil a vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.240.000,- Kč. V rámci řízení požadoval vrácení části plnění ze zrušené smlouvy ve výši 100.000,- Kč.
Odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, posoudil nárok žalobce jako oprávněný, když uzavřel, že byly naplněny podmínky pro odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti (předat smlouvu o půjčce) prodlením podle § 1978 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Nad rámec uvedeného doplnil, že s ohledem na to, že smlouva o půjčce je reálným kontraktem a samotný dokument existenci půjčky neprokazuje, nelze nepředání písemného vyhotovení smlouvy o půjčce, resp. prodlení s předáním, hodnotit jako podstatné porušení smlouvy o postoupení pohledávky (tedy takové, že by smluvní strana smlouvu neuzavřela, pokud by takové porušení předpokládala). Prodlení s plněním smluvní povinnosti žalovaného se projevilo v okamžiku, kdy byl žalobce neúspěšný s uplatněním práv ze smlouvy o půjčce (v okamžiku, kdy mu bylo dne 2. 10. 2018 doručeno popření pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení vedeném proti dlužníkovi PROJEKT MORAVSKÁ s. r. o.), žalobce žalovaného vyzval k nápravě (ke splnění povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky) ve smyslu § 1978 o. z. a poskytl mu k tomu dodatečnou lhůtu, čímž naplnil podmínku nutnou pro odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením ve smyslu tohoto ustanovení; výzvu nelze považovat z hlediska § 1978 o. z. za opožděnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že „napadené rozhodnutí spočívá na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pak v otázce, kdy lze odstoupit od smlouvy pro její nepodstatné porušení vyložené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012“, a dále z toho, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, odvolací soud nedodržel povinnost vyložit, proč vnímá porušení smluvní povinnosti jako (ne)podstatné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřil k dovolacím námitkám a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že prodlení postupitele s předáním smlouvy o půjčce založilo nepodstatné porušení povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky. Namítá, že pokud si účastníci písemně sjednali (zakomponovali do textu smlouvy o postoupení pohledávky), že postupitel je povinen předat postupníkovi smlouvu o půjčce do deseti dnů od nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, vyjádřili tím, že předání dokumentu považují za důležité. Bez patřičné smluvní dokumentace, je totiž uplatnění předmětné pohledávky velmi ztíženo až de facto vyloučeno. Že bylo předání smlouvy o půjčce postupníkovi důležitou povinností postupitele, potvrzuje to, že smlouva o půjčce byla požadována v insolvenčním řízení a její nepředložení vyústilo v úspěšné popření pohledávky co do pravosti. Ačkoli postoupená pohledávka vyplývala z reálného kontraktu, byla písemná dokumentace zachycující úmysly smluvních stran prakticky nepostradatelnou pro případné vymáhání pohledávky. Soudy však na tuto skutečnost a realitu obchodních vztahů vůbec nereagovaly a omezily své závěry pouze na teoreticky právní rovinu, kdy jediným argumentem bylo, že se jedná o kontrakt reálný nikoli konsenzuální, kdy je možné domáhat se plnění z něj i bez nutnosti původní smlouvy. Skutkové zjištění stran neúspěšného uplatnění postoupené pohledávky a důvodu tohoto neúspěchu přitom mělo podle názoru dovolatele vyústit v právní závěr, že se jednalo o podstatné porušení smlouvy, neboť kdyby žalobce věděl, že mu předmětná dokumentace nebude předána a jeho možnosti úspěšně pohledávku uplatnit tak budou de facto vyloučeny, smlouvu o postoupení pohledávky by neuzavřel, což je přímo definicí podstatného porušení smlouvy. Žalobce měl proto od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co se o porušení dozvěděl, což neučinil; že žalovaný svou smluvní povinnost porušil, přitom věděl už následující den po uplynutí desetidenní lhůty.
Je třeba zdůraznit, že v řízení se jedná o porušení smluvní povinnosti prodlením a je sporné, zda se jednalo o porušení podstatným způsobem či založilo-li prodlení postupitele nepodstatné porušení jeho smluvní povinnosti. Z obsahu dovolání je především zřejmé, že dovolatel ztotožňuje případy, kdy k odstoupení od smlouvy došlo pro její podstatné porušení a kdy smluvní strana odstoupila od smlouvy z důvodu prodlení druhé strany se splněním smluvní povinnosti poté, kdy prodlévající strana svoji povinnost nesplnila ani v dodatečně přiměřené lhůtě.
Podle ustanovení § 1977 o. z., poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla.
Podle ustanovení § 1978 o. z., zakládá-li prodlení jedné ze smluvních stran nepodstatné porušení její smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky (odst. 1). Oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty od smlouvy odstoupil (odst. 2).
Samo porušení smlouvy podstatným způsobem je upraveno v ustanovení § 2002 o. z. Podle něho poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není (odst. 1). Strana může od smlouvy odstoupit bez zbytečného odkladu poté, co z chování druhé strany nepochybně vyplyne, že poruší smlouvu podstatným způsobem, a nedá-li na výzvu oprávněné strany přiměřenou jistotu (odst. 2). Žalovaný v dovolání porušení smlouvy podstatným způsobem nad rámec právního posouzení věci dovolacím soudem zmiňuje, byť, jak bude vysvětleno níže, nárok podle § 2002 o. z. v posuzovaném případě nebyl uplatněn, resp. žalobce neodstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky z důvodu jejího porušení.
K právní úpravě odstoupení od smlouvy pro porušení smluvní povinnosti prodlením a pro porušení smlouvy podstatným způsobem podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále znovu jen „o. z.“), se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021. Shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.); uvedené režimy se liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o. z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.). Dovolací soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že účinky odstoupení mohou nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.
Ve světle výše uvedeného výkladu lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě prodlení (nedodržení sjednané lhůty k plnění) neznamenalo podstatné porušení smluvní povinnosti žalovaného předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce je reálným kontraktem a sama písemnost obsahující text smlouvy o půjčce, ještě neprokazuje, že půjčka byla skutečně poskytnuta (že vznikl právní vztah ze smlouvy o půjčce). Pro posouzení, zda prodlení s předáním originálu listiny obsahující text smlouvy o půjčce bylo podstatným nebo nepodstatným porušením smluvní povinnosti, je rozhodující, jaké následky mělo prodlení žalovaného pro žalobce. V posuzovaném případě potřeboval žalobce listinu obsahující smlouvu o půjčce teprve v průběhu insolvenčního řízení, kdy měl prokázat existenci své pohledávky. Prodlení žalovaného, tj. nedodržení desetidenní lhůty od účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemělo pro žalobce žádné vážné (definitivní) následky při vymáhání pohledávky, jejímž titulem byla půjčka, neboť i při opožděném předání listiny (tj. i v případě prodlení) mohl touto listinou v insolvenčním řízení doložit (a prokázat) své tvrzení o existenci půjčky (mohl být úspěšný při uplatnění své pohledávky z titulu půjčky); není proto pochyb, že se jednalo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením. Řečeno jinak, samo nedodržení lhůty sjednané pro předání smlouvy o půjčce (tj. samo prodlení se splněním této povinnosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek nemožnost domoci se práva z postoupené pohledávky; byla-li by povinnost předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce žalovaným splněna v dodatečně určené lhůtě, mohl žalobce své tvrzení o existenci půjčky listinou podpořit, resp. mohl své právo z postoupené pohledávky úspěšně uplatnit. Nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Žalovaný se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil nezbytnost úvahy, zda posuzovaná smlouva (smlouva kupní) byla porušena podstatným způsobem, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že tak neučinil a jeho právní posouzení věci je proto neúplné, a tudíž nesprávné (absentovala v něm aplikace § 345 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). I kdyby byla teze přijatá v citovaném rozhodnutí (tj. nutnost zvažovat, o jak závažné porušení se jedná) uplatnitelná, nelze pominout, že odvolací soud v nyní posuzovaném případě řádně zvažoval význam (závažnost) prodlení žalovaného, tedy zkoumal, zda prodlení bylo podstatným nebo nepodstatným porušením smluvní povinnosti žalovaného a pomine-li se odlišnost porovnávaných kauz, od namítaného rozhodnutí dovolacího soudu se nikterak neodchýlil.
Významnou část argumentace věnuje žalovaný námitce, že žalobce musel o jeho prodlení vědět podstatně dříve než v okamžiku (neúspěšného) uplatnění postoupené pohledávky v insolvenčním řízení (tj. dva roky po podpisu smlouvy o postoupení pohledávky), neboť smlouva o postoupení pohledávky obsahuje ujednání, v němž se žalovaný výslovně zavázal předat žalobci originál smlouvy o půjčce do deseti dnů od nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Pro případ, že dovolací soud (oproti odvolacímu soudu) přisvědčí názoru, že prodlení založilo podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, dovolatel prosazuje, že musel-li si být žalobce již 11. den po nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky vědom prodlení, neodstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu ve smyslu § 1977 o. z. Protože, jak bylo již výše uvedeno, se dovolací soud ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že prodlení žalovaného při plnění smluvní povinnosti předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce neznamenalo její podstatné porušení - a je proto namístě zjištěný skutkový stav věci poměřovat ustanovením § 1978 nikoli § 1977 o. z. - je uvedená argumentace podpořená odkazem na rozsudek ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval ke lhůtě „bez zbytečného odkladu“, lichá a nemůže založit přípustnost dovolání.
Konečně pro případ, že dovolací soud posoudí porušení povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky prodlením jako nepodstatné, formuluje dovolatel otázku, „jaká je spravedlivá a zákonná lhůta pro uplatnění práv při nepodstatném porušení smlouvy prodlením“, kterou má za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Je přesvědčen, že realizace všech práv má své časové limity. Prosazuje, že i nepodstatné porušení smlouvy prodlením je třeba uplatnit bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dotčená smluvní strana dozví. Nesouhlasí s tím, že odstoupení od smlouvy pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením lze učinit v libovolné době závislé na vůli věřitele (odstupující strany).
Ačkoliv je jeho úlohou zejména vykládat právní normy, resp. sjednocovat jejich výklad napříč soustavou soudů, nemůže Nejvyšší soud doplňovat obsah právních norem a jimi implikovaných práv a povinností nad rámec textu (a z něho přímo či nepřímo vyplývajícího obsahu) schváleného zákonodárcem v řádném legislativním procesu. Takovým postupem by Nejvyšší soud přesáhl svoje pravomoci a neoprávněně (a protiústavně) by na sebe atrahoval legislativní roli. Ustanovení § 1978 o. z. neuvádí žádné omezení, do kdy - poté, co se dotčená smluvní strana o prodlení dozví - má druhou stranu (prodlévajícího) vyzvat ke splnění jeho smluvní povinnosti v dodatečné přiměřené lhůtě (tato lhůta může být dokonce poskytnuta i jen mlčky). Dovolací soud nemůže takovouto lhůtu tvořit namísto zákonodárce. Obiter dictum nelze přehlédnout, že zatímco z ustanovení § 1977 o. z. se podává, že v případě podstatného porušení smluvní povinnosti prodlením může prodlením dotčená smluvní strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí „bez zbytečného odkladu“ poté, co se o prodlení dozvěděla (tedy odstoupení je určitým způsobem časově limitováno), v § 1978 o. z. lhůta pro „nápravu“ nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením absentuje. To nasvědčuje tomu, že zákonodárce nepovažoval takovou lhůtu za podstatnou. Nadto dovolací soud ve svém (již výše citovaném) rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 456/2021 přijal a odůvodnil závěr, že účinky odstoupení v případě podstatného porušení smlouvy prodlením mohou nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu, neboť nedodržení uvedené lhůty má význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje (viz výše). Logicky vzato, dovodil-li dovolací soud, že je lhůta „bez zbytečného odkladu“ při trvajícím prodlení dlužníka způsobujícím podstatné porušení smlouvy prodlením bezvýznamná, lze si jen těžko představit, že by lhůta pro oznámení o určení dodatečné lhůty k plnění u nepodstatného porušení smlouvy prodlením měla být více omezena. Nelze pominout, že obecné právo počítá s omezením lhůty pro uplatnění práva institutem prodlení. Obecná tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.) běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), tj. od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (§ 619 odst. 2 o. z.). Promítnuto na nyní projednávanou věc – požádal-li žalobce žalovaného o dodatečné splnění smluvní povinnosti předat mu smlouvu o půjčce dne 2. 7. 2018 (výzva se dostala do sféry žalovaného doručením 11. 7. 2018), pak svůj nárok z porušení smluvní povinnosti prodlením uplatnil dříve než tři roky poté, co se o pochybení žalovaného dozvěděl (dohnáno ad absurdum, jeho právo vytknout nepodstatné porušení smlouvy prodlením by nebylo promlčeno ani v případě žalovaným prosazované skutkové verze, že by si žalobce byl vědom prodlení žalovaného již 11. den od nabytí účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky).
Právní relevanci nemá námitka dovolatele, že „kdyby žalobce věděl, že mu dokumentace nebude předána a že nebude moct předmětnou pohledávku uplatnit, tak by předmětnou smlouvu neuzavřel“. Směřuje totiž k prosazení aplikace § 2002 o. z., přičemž zcela pomíjí, že žalobce neodstoupil od smlouvy o postoupení pohledávky proto, že žalovaný tuto smlouvu (podstatným způsobem) porušil, nýbrž proto, že žalovaný svou smluvní povinnost předat mu listinu obsahující darovací smlouvu nesplnil ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu výslovně poskytl (tedy v režimu § 1978 o. z.). Krom toho žalovaný v tomto směru nevymezil přípustnost dovolání (neidentifikoval žádné z kritérií přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., které je třeba vymezit u každé dovolací námitky zvlášť).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výtky žalovaného podpořené odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5232/2009, a ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, vydané za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., že soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazu protokolem o předání smlouvy o půjčce ze dne 19. 9. 2016 a že odvolací soud dostatečně neodůvodnil, proč tento důkazní návrh neakceptoval a jeho rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné. Nepředstavují totiž uplatnění způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Lichými shledal dovolací soud námitky žalovaného proti postupu soudu prvního stupně, který nepřipustil důkaz protokolem o předání smlouvy o půjčce (s ohledem na opožděnost jeho návrhu a jeho následné opakované nedodání, případně opakované nedostavení se zástupce žalovaného na nařízená jednání), neboť dovolací řízení slouží výhradně k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 o. s. ř. a contrario). Z toho důvodu je bez významu odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, jímž se žalovaný snaží domoci přehodnocení postupu soudu prvního soudu (při zamítnutí důkazního návrhu na provedení důkazu protokolem o předání smlouvy o půjčce).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Autor: -mha-