// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 02.09.2022
ÚS: Přepjatě formalistický výklad smlouvy o smlouvě budoucí
I. Právní jednání je určité tehdy, má-li jistý minimální obsah a může-li být zjištěn jeho smysl. Podstatné je, aby obsah právního jednání byl v okamžiku uzavření smlouvy zřejmý především smluvním stranám.
II. Je povinností soudů volit přednostně takový výklad právního jednání, který zakládá jeho platnost, a nikoliv jeho neplatnost nebo zdánlivost. Odepřou-li soudy formalistickým výkladem smlouvy autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které zamýšlely právním řádem nezakázaným právním jednáním ve své právní sféře vyvolat, poruší tím jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Na smlouvu o smlouvě budoucí nelze klást co do její určitosti tytéž požadavky jako na realizační kupní smlouvu, která následně slouží jako podklad pro vkladové řízení u katastrálního úřadu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 129/21, ze dne 2. 8. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo na veřejné projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a obsahu soudního spisu vedeného Okresním soudem v Trutnově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 106 C 31/2017, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podává, že stěžovatel se žalobou podanou dne 29. 12. 2017 u okresního soudu domáhal po městě Dvůr Králové nad Labem (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, která měla představovat smluvní pokutu podle smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 14. 12. 2007, ve znění dodatku k ní ze dne 1. 12. 2009. Tou bylo mimo jiné sjednáno, že budoucí kupní smlouva o převodu nemovitostí, a to pozemků parcelní čísla X1, X2, X3 a X4, resp. jejich částí dle přiloženého geometrického plánu, všechny v obci a katastrálním území Dvůr Králové nad Labem, které jsou ve výlučném vlastnictví stěžovatele, bude uzavřena do 30 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního povolení k výstavbě čistírny odpadních vod (dále jen "ČOV"), nejpozději však do 31. 12. 2019. Kupní cena byla stanovena na 200 Kč/m2. Dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 1. 12. 2009 pak v čl. 1 stanovil, že "podkladem pro uzavření kupní smlouvy bude geometrický plán nového zaměření a číslování stávajících pozemků ve vlastnictví prodávajícího č. 3862-216/2009 ze dne 27. 7. 2009, který je nedílnou součástí této smlouvy a platná projektová dokumentace... Vymezení převáděných částí pozemků je provedeno předběžně, smluvní strany prohlašují, že je mezi nimi nesporné, že předmětem prodeje budou jen ty části pozemkových parcel, které budou dotčeny reálnou výstavbou ČOV a budou přesně určeny geometrickým zaměřením po dokončení výstavby ČOV". Mezi smluvními stranami byla sjednána smluvní pokuta pro případ porušení závazku o uzavření (budoucí) kupní smlouvy ve výši 2 000 000 Kč (viz čl. 1 Dodatku ze dne 1. 9. 2009).
3. Okresní soud vydal dne 11. 6. 2018 č. j. 106 C 31/2017-105 platební rozkaz, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a náklady soudního řízení. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor, pročež okresní soud nařídil ve věci jednání.
4. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že navzdory pravomocnému stavebnímu povolení ze dne 18. 7. 2014 vydanému Městským úřadem Dvůr Králové nad Labem pod č. j. VÚP/32586-2014/5130-2013/bre, a opakovaným výzvám stěžovatele k uzavření kupní smlouvy, nedošlo k jejímu uzavření. Dne 13. 11. 2017 proto stěžovatel písemně vyzval žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve lhůtě do 22. 11. 2017.
5. Okresní soud věc posoudil podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), a dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele je důvodná. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2018 č. j. 106 C 31/2017-147 proto žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (I. výrok) a povinnost k náhradě nákladů řízení (II. výrok). Smlouva o smlouvě budoucí byla podle okresního soudu uzavřena platně v souladu s § 50a odst. 1 občanského zákoníku, když se smluvní strany dohodly na všech podstatných náležitostech. Nemovitosti byly ve smlouvě o smlouvě budoucí označeny tak, že nebyly zaměnitelné s jiným předmětem převodu a jejich rozsah byl vymezen odkazem na geometrický plán, který tvořil součást smlouvy. Okresní soud zdůraznil, že jelikož účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale uzavření budoucí hlavní smlouvy, je třeba vymezení pozemků hodnotit jako dostatečné. Námitky žalovaného, že na základě předmětné smlouvy o smlouvě budoucí nemůže být zavázán k uzavření kupní smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu budoucího převodu, proto shledal jako nedůvodné. Podle okresního soudu žalovaný porušil svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí, čímž stěžovateli vzniklo právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty.
6. Proti rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 4. 2019 č. j. 26 Co 29/2019-180 napadený rozsudek zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem jeho postupu byla nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu, neboť podle krajského soudu z rozsudku nevyplývá, jaké pozemky, resp. jejich části, měly být předmětem kupní smlouvy. Odkazuje-li okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí na geometrický plán, ten neměl při svém rozhodování k dispozici.
7. Rozsudkem ze dne 13. 12. 2019 č. j. 106 C 31/2017-264 okresní soud opět uložil žalovanému povinnost k zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a povinnost k náhradě nákladů řízení. Z vyžádaného soudního spisu je přitom patrné, že okresní soud vycházel jak z geometrického plánu (č. l. 207 a násl.), tak z rozhodnutí o změně využití území a rozhodnutí o umístění stavby ČOV (č. l. 238 a násl.) na pozemcích parc. č. X5, X6, X4, X3, X7, X8, X1, X9, X10, X11, X12, X13, X14, X15, X16, X17, X18, X19, X20, X21, X22 a stavební parcely č. X23, vše v katastrálním území Dvůr Králové nad Labem, z nichž některé byly ve výlučném vlastnictví stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud zdůraznil, že "po provedení doplňujících důkazů bylo dále geometrickým plánem č. 3862-216/2009 ze dne 27. 7. 2009 ve spojení s projektovou dokumentací společnosti Póyry, a. s. - zejména částí D - výkresová dokumentace, D1 - situace celková prokázáno, že stavbou Čistírny odpadních vod podle projektové dokumentace obchodní společností Póyry, a. s. byly dotčeny části pozemků žalobce oddělené geometrickým plánem č. 3862-216/2009, který byl součástí dodatku č. 1 Smlouvy o budoucí smlouvě kupní - konkrétně pozemky označené jako č. X24 o výměře 2182 m2, č. X25 o výměře 6462 m2 a č. X26 o výměře 2657 m2, které tak měly být předmětem budoucí smlouvy kupní... Veřejnou vyhláškou (rozhodnutí o změně územního rozhodnutí) Městského úřadu ve Dvoře Králové nad Labem, odbor výstavby a územního plánování čj. VÚP/27854-2013/5111- 2012/bre ze dne 23. 8. 2013 bylo prokázáno, že i po vydání rozhodnutí o změně územního rozhodnutí čl. 24/2009, které bylo vydáno dne 18. 8. 2009 pod č. j. VÚP/26415-08/2993- 2008/bre ve věci umístění stavby Čistírna odpadních vod, kterým došlo ke změně některých podmínek územního rozhodnutí, zůstávají i nadále stavbou čistírny dotčeny pozemky žalobce X4, X3 a X2 v k. ú. Dvůr Králové nad Labem" (body 9 a 12 odůvodnění). Okresní soud zopakoval, že šlo toliko o smlouvu o smlouvě budoucí, která sama podle projevené vůle smluvních stran předpokládala další upřesnění, nikoliv o smlouvu, která by byla podkladem pro vkladové řízení u katastrálního úřadu. Podle okresního soudu "nelze přitom přehlédnout, že žalovaný sám již po zahájení řízení přípisem ze dne 19. 2. 2018 žalobce vyzval k jednání o uzavření kupní smlouvy. Žalovaný sám nepochybně považoval vymezení předmětu budoucí kupní smlouvy i podmínek zaplacení kupní ceny za dostatečně určité, sám text smlouvy, resp. dodatku připravoval, přičemž, jak vyplývá z korespondence účastníků, námitku neplatnosti smlouvy pro její neurčitost před zahájením soudního sporu nikdy neuplatnil, a to ani v reakci na předžalobní výzvu žalobce" (bod 14 odůvodnění). Nedůvodnými shledal okresní soud též námitky žalovaného ohledně promlčení nároku na zaplacení smluvní pokuty (bod 14 in fine), jakož i otázku kupní ceny a její splatnosti, neboť ta je věcí smluvní volnosti účastníků.
8. Proti v pořadí již druhému rozsudku okresního soudu ve věci podal žalovaný opět odvolání, kterému krajský soud vyhověl, když ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl (I. výrok) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem ani krajským soudem (II. výrok). Krajský soud zdůraznil, že smluvní strany si v dodatku sjednaly, že je "mezi smluvními stranami nesporné, že předmětem prodeje budou jen ty části pozemkových parcel, které budou reálně dotčeny výstavbou ČOV a budou přesně určeny geometrickým zaměřením po dokončení výstavby ČOV". Takovéto "vymezení předmětu budoucí kupní smlouvy dle závěru odvolacího soudu nesplňuje požadavek určitosti. Pozemky, které měly být předmětem koupě, nebyly blíže specifikovány (jejich poloha, rozměr atd.), nebyly seznatelným způsobem označeny, resp. nešlo o takové označení, že by bylo možno uzavřít, že šlo o vymezení, které by bylo nezaměnitelné a určité" (bod 14 odůvodnění). Smlouva o smlouvě budoucí je tak podle krajského soudu neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Jelikož platně nevznikl hlavní závazek, nemohlo dojít ani k porušení povinnosti z této smlouvy a stěžovateli nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil krajský soud odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud přihlédl k tomu, že byť měl ve věci plný úspěch žalovaný, jde o subjekt, který je vybaven odborným personálem s právnickým vzděláním. Právě žalovaný měl přitom o koupi pozemků zájem a připravil návrh neplatné smlouvy o smlouvě budoucí.
9. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu včasné dovolání, jehož přípustnost shledal v tom, že se krajský soud při rozhodnutí ve věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť "jeho výklad je formalistickým postupem, jímž je za použití sofistikované argumentace odůvodněna zřejmá nespravedlnost", přičemž odkázal na několik rozhodnutí Ústavního soudu (č. l. 302 a 303 soudního spisu). Rozhodnutí krajského soudu se podle stěžovatele odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe také v tom, že nevzalo v potaz následné chování smluvních stran, přičemž odkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Krajskému soudu rovněž vytkl odlišné právní posouzení smlouvy a dodatku k ní oproti okresnímu soudu, aniž však by krajský soud důkaz těmito listinami provedl. Podotkl přitom, že smlouva o smlouvě budoucí, včetně jejího dodatku, byla připravena žalovaným jako územním samosprávným celkem. Smlouva byla smluvními stranami dodržována po celou dobu její existence, neplatnost smlouvy začal žalovaný namítat až v souvislosti s požadavkem na zaplacení smluvní pokuty. Stěžovatel zdůraznil, že plnil všechny své povinnosti ze smlouvy a vycházel žalovanému vstříc i s dalšími požadavky, které pro účely stavby ČOV vznesl. Stěžovatel v dovolání vymezil dvě právní otázky: 1) zda jsou na obec kladeny při soukromoprávních jednáních vyšší nároky než na ostatní osoby a 2) zda je v souladu s principy právního řádu, aby obec, která způsobila absolutní neplatnost smlouvy, mohla na základě této smlouvy nabýt práva založená neplatnou smlouvou na úkor druhé smluvní strany.
10. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Zdůraznil, že pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií dovolání podle § 237 o. s. ř. Stěžovatel nejenže ani u jedné z právních otázek "řádně nevylíčil předpoklady přípustnosti dovolání (omezil se na citaci § 237 o. s. ř., aniž specifikoval, které ze čtyř zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání má za naplněné), ale současně přehlédl, že na nich napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá". Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani výtka stěžovatele, že se rozhodnutí krajského soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe v tom, že nevzalo v potaz následné chování účastníků ani to, že na základě smlouvy a dodatku bylo dosaženo zamýšleného účelu. Těmito výtkami však podle Nevyššího soudu stěžovatel nenapadá žádný právní závěr krajského soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde "o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.". Konečně Nejvyšší soud uvedl, že "námitkou, že odvolací soud postupoval při rozhodování formalisticky a za použití sofistikované argumentace odůvodnil zřejmou nespravedlnost a výtkou, že smlouvu a její dodatek hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, aniž by tyto důkazy v odvolacím řízení zopakoval, žalobce nezpochybnil právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou zásadně způsobilé založit přípustnost dovolání."
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu byla porušena jeho výše uvedená základní práva (viz bod 1). Je toho názoru, že v soudním řízení prokázal svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty, čemuž dvakrát přisvědčil okresní soud. Uvádí, že krajský soud rozhodoval při vydání ústavní stížností napadeného rozsudku ve stejném složení senátu jako při rozhodování o prvním odvolání žalovaného, přičemž podruhé, když rozhodnutí okresního soudu změnil, "nezaložil své rozhodnutí na doplněném dokazování, jako výsledku svého pokynu, ale na textu smlouvy, resp. jejího dodatku, který měl k dispozici již při svém prvním rozhodování o věci". To, že žalovaný věděl, které konkrétní pozemky mají být smlouvou dotčeny, podle stěžovatele potvrzuje i rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že "lidsky řečeno krajský soud svým rozhodnutím aproboval chování žalovaného, kterému bylo zřejmé, o jaké pozemky má zájem při uzavírání smlouvy i dodatku, při žádosti o vydání stavebního povolení na zhotovení ČOV, a o jaké pozemky mu jde, mu přestalo být zřejmé až v momentě, kdy měl podle smlouvy uhradit smluvní pokutu". Rozhodnutí krajského soudu považuje stěžovatel rovněž za překvapivé, když krajský soud přistoupil ke změně rozsudku, aniž o tom stěžovatele dopředu informoval a umožnil mu reagovat na náhled krajského soudu na právní hodnocení věci.
12. Konstatování Nejvyššího soudu, že dovolání vychází z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily nalézací soudy, není podle stěžovatele pravdivé. Z rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu totiž vyplývá, že smlouva o smlouvě budoucí (včetně jejího dodatku) byla koncipována žalovaným, který před porušením svých smluvních povinností vůbec nevznášel námitku její neplatnosti. Stěžovatel je toho názoru, že řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání a vymezil právní otázky, pročež mělo být jeho dovolání věcně projednáno a rozhodnutí krajského soudu zrušeno.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
14. Krajský soud ve svém stručném vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že účastníci řízení nebyli v odvolacím řízení zbaveni možnosti skutkově a právně argumentovat, pročež jeho rozhodnutí nelze považovat za překvapivé. Podle krajského soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a jeho ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta.
15. Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání stěžovatele odmítl z několika důvodů. Na právních otázkách, které stěžovatel v dovolání vytyčil, rozhodnutí krajského soudu nezáviselo, nadto k nim stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Námitku o odchýlení se krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při neposouzení chování účastníků po uzavření smlouvy, založil stěžovatel na vlastní verzi skutku, pročež tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit. Vytkl-li stěžovatel v dovolání krajskému soudu, že postupoval při rozhodování formalisticky, a že smlouvu a její dodatek hodnotil odlišně od krajského soudu, "nezpochybnil tím právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž namítal vady řízení", kterými by se mohl Nejvyšší soud zabývat jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné. Námitka, že rozhodnutí krajského soudu bylo překvapivé, nebylo v dovolání uplatněno. Nejvyšší soud nesdílí názor stěžovatele, že usnesením o odmítnutí dovolání byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.
16. Ústavní soud zaslal výzvu k vyjádření se i žalovanému, městu Dvůr Králové nad Labem, kterému by náleželo postavení vedlejšího účastníka řízení. Žalovaný byl poučen o tom, že i vedlejší účastník musí být v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem, včetně doložení plné moci. Žalovaný nevystupoval vůči stěžovateli jako orgán veřejné moci, ale jako právnická osoba v soukromoprávním postavení jedné ze smluvních stran, proto i on musel být zastoupen advokátem (shodně viz HOLLÄNDER, P. In FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 137). Žalovaný se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě ani po jejím uplynutí prostřednictvím advokáta nevyjádřil. Bez zastoupení advokátem pouze zaslal stručnou písemnost, z níž se podává, že s ústavní stížností nesouhlasí a ta má být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. V souladu s mu poskytnutým poučením se má proto za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
17. Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahují zásadní skutečnosti stěžovateli neznámé, a s ohledem na výsledek řízení, Ústavní soud nezasílal tato vyjádření stěžovateli k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Výklad a použití běžných zákonů náleží především obecným soudům. Ty ovšem při rozhodování ve věci nesmí popřít žádnou z ústavních záruk řádného procesu. Těm by neodpovídal takový výklad a použití právní normy, který by nezohlednil dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc nebo by nerespektoval jednoznačně znějící kogentní normu, popř. by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi uznáván, a který odpovídá všeobecně přijímanému chápání dotčených právních institutů [viz nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát (viz např. nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 2729/21, veřejně dostupný na internetu na adrese http://nalus.usoud.cz). Soudy se rovněž musejí vystříhat svévole při výkladu a použití práva; za tu Ústavní soud považuje mimo jiné výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (typicky tzv. přepjatý formalismus), jakož i výklad a použití zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a v právním myšlení konsensuálně přijímaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)].
20. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, obsahem soudního spisu vedeného obvodním soudem a vyjádřeními účastníků řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z níže rozvedených důvodů má Ústavní soud za to, že krajský soud v projednávané věci postupoval svévolně a přepjatě formalisticky, a že proto z pohledu kvalitativního tato věc dosahuje ústavněprávní roviny [srov. např. nálezy ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 728/15 (N 170/78 SbNU 543), ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3929/16 (N 190/87 SbNU 147) nebo ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16 (N 62/85 SbNU 137)], neboť právní závěry krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku zjevně kolidují s výše uvedenými ústavněprávními východisky a principy a v konečném důsledku porušují právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele nerozpoznal a nenapravil v řízení o dovolání ani Nejvyšší soud, který nepřípustně odmítl jeho dovolání (viz body 28 a 29 níže).
21. Předmětem sporu byla otázka, zda lze smlouvu o smlouvě budoucí ve znění jejího dodatku (viz bod 2 výše) považovat za platnou, a zda má tudíž stěžovatel v případě porušení povinnosti plynoucí z této smlouvy žalovaným nárok na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Obvodní soud dospěl dvakrát k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí je platná a nárok stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty je dán. Krajský soud nejprve považoval první rozsudek okresního soudu ve věci za nepřezkoumatelný (bod 6 výše), druhý rozsudek pak za věcně nesprávný (bod 8 výše), neboť vymezení předmětu smlouvy shledal jako neurčité a neplatné. S přepjatě formalistickým výkladem právního jednání (terminologií občanského zákoníku z roku 1964 "právního úkonu"), který provedl krajský soud, se Ústavní soud nemůže ztotožnit.
22. Přestože občanský zákoník z roku 1964, na rozdíl od § 574 nyní platného a účinného zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně nestanovil, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné (zásada potius valeat actus quam pereat, resp. in favorem negotii), bylo toto východisko dovozeno soudní judikaturou i pro právní jednání (úkony) posuzovaná i podle občanského zákoníku z roku 1964 [viz např. nález ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171) nebo ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)]. Například v nálezu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2124/14 (N 13/80 SbNU 163) Ústavní soud k otázce (ne)platnosti smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a občanského zákoníku z roku 1964 zdůraznil, "jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita takového výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Obecné soudy proto pochybily, pokud z pouhé absence vymezení přesného spoluvlastnického podílu na společných částech domu dovodily neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí kupní...". V témže nálezu Ústavní soud upozornil na to, že výklad "smlouvy má, ve srovnání s výkladem právních norem... řadu specifik, v nichž je zohledněn jak odlišný charakter jejich tvůrců (účastníků smluvních vztahů), zejména tedy jejich schopnosti (včetně právní erudice) používat pregnantní terminologii či docílit systematického uspořádání a koherentní struktury, tak specifický charakter samotné smlouvy, což je třeba vzít do úvahy i při výkladu jejího obsahu..." (bod 22 jeho odůvodnění). V nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85) pak Ústavní soud uvedl, že "ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy zaručují základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat."
23. V obecné rovině platí, že aby bylo možno hovořit o (perfektním) právním jednání, je třeba takové vůle (jejího projevu), která je pravá, vědomá, vážná a určitá (viz již TILSCH, E. Občanské právo. Část všeobecná. 3. vyd. Praha: Všehrd, 1925, s. 160 a násl.). Právní jednání je určité tehdy, má-li jistý minimální obsah a může-li být zjištěn jeho smysl (tamtéž, s. 161). K určitosti (určitelnosti) předmětu smlouvy již prvorepubliková právní nauka podotýkala, že ten může být individuálně určen, anebo "jsou určeny jen hranice, v nichž se má individuální plnění pohybovat" (SEDLÁČEK, J. Obligační právo. Obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. 2. vyd. Brno: Právník, 1933, s. 82). Při posuzování (ne)určitosti smlouvy o smlouvě budoucí je nutné zohlednit její smysl a účel, kterým je toliko založit závazek k budoucímu uzavření hlavní (realizační) smlouvy. Motivem k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí je přitom to, že smluvní strany momentálně nemohou nebo nechtějí uzavřít smlouvu hlavní. Podle § 50a odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 platilo, že "účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech". Soudní praxe i odborná literatura přitom dospěly k závěru, že "účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření budoucí - hlavní - kupní smlouvy; proto postačuje, aby předmět této smlouvy o smlouvě budoucí byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem" (ŠVESTKA, J. In ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 442).
24. K požadované míře určitosti smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a občanského zákoníku z roku 1964 a její (ne)platnosti se Ústavní soud vyslovil rovněž v nálezu ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2095/14 (N 190/75 SbNU 139). V něm konstatoval, že "při výkladu právních úkonů je nutno přihlížet k tomu, že jejich autoři, často laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z principu priority občana nad státem... Pokud je ve smlouvě o smlouvě budoucí uvedeno, že kupní smlouva bude uzavřena po vyřešení majetkoprávních vztahů k pozemkům náležejícím k obytnému domu, nelze tuto formulaci považovat za natolik neurčitou, že by založila absolutní neplatnost této smlouvy podle § 39 občanského zákoníku... Z celkových okolností případu je totiž zřejmé, že smluvními stranami dohodnutá a definovaná lhůta byla v době uzavření smlouvy srozumitelná, jasná a přijatelná pro oba účastníky řízení, o čemž ostatně dostatečně vypovídá i to, že teprve poté, co nastala tato dohodnutá podmínka, stěžovatel ... usiloval o uzavření hlavní kupní smlouvy" (body 28 a 31 jeho odůvodnění). Přehnaný formalismus při posouzení neplatnosti či zdánlivosti smlouvy o smlouvě budoucí shledal Ústavní soud protiústavním například také v nálezu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 770/11 (N 59/64 SbNU 711), v němž obecným soudům mimo jiné vytkl, že nepřihlédly k pozdějšímu vývoji vztahů mezi smluvními stranami a jejich chování.
25. Smluvní strany ve smlouvě o smlouvě budoucí, resp. jejím dodatku, označily pozemky parcelním číslem a katastrálním územím (tj. nezaměnitelným způsobem), a v souladu s autonomií vůle a smluvní volností si dále sjednaly, že předmětem prodeje budou jen ty části specifikovaných pozemkových parcel, které budou dotčeny reálnou výstavbou ČOV a budou přesně určeny geometrickým zaměřením po dokončení výstavby ČOV (viz bod 2 výše). Nedílnou součástí dodatku ke smlouvě pak byl rovněž geometrický plán č. 3862-216/2009, na který smlouva odkazovala. Na základě těchto skutečností je předmět smlouvy bezpochyby určitý, resp. určitelný. Ostatně ani ze stručného odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz bod 8 výše) není patrné, proč by nemělo být ze smlouvy a jejího dodatku, ve spojení s geometrickým plánem, projektovou dokumentací ČOV a správním rozhodnutím o umístění stavby ČOV zjistitelné, kterých částí ve smlouvě (dodatku) specifikovaných pozemků se má budoucí kupní smlouva týkat. S ohledem na výše uvedená východiska a s přihlédnutím k tomu, že šlo toliko o smlouvu o smlouvě budoucí, a nikoliv o realizační smlouvu kupní, která by byla podkladem pro vkladové řízení za účelem zápisu do katastru nemovitostí, je třeba hodnotit projev vůle smluvních stran jako dostatečně určitý, resp. určitelný. Platí přitom, že "smlouva o smlouvě budoucí nemusí nutně obsahovat všechny formální náležitosti budoucí smlouvy" (nález ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2095/14; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 33 Cdo 466/2012). Nelze také pominout, že návrh smlouvy a jejího dodatku připravil podle skutkového zjištění okresního soudu žalovaný jako územní samosprávný celek, přičemž ten se považoval být - až do porušení své smluvní povinnosti (z níž vyplynula povinnost k zaplacení smluvní pokuty) - smlouvou vázán. Lze se ztotožnit se stěžovatelem v tom, že žalovanému, který připravoval návrh smlouvy, bylo zřejmé, o jaké pozemky má zájem, a které mají být předmětem budoucí kupní smlouvy. Neurčitost a neplatnost smlouvy začal namítat až v důsledku porušení své smluvní povinnosti. Podstatné však je, že právě v okamžiku uzavření smlouvy byl obsah právního jednání zřejmý samotným smluvním stranám, přičemž "není naopak důležité, aby mimo strany právního jednání a eventuálně relativně omezený okruh třetích osob byl projev vůle určitý. V tomto horizontu je zapotřebí, aby právní jednání plnilo funkci zamýšleného pravidla chování" (TICHÝ, L. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 213). Tomuto požadavku přitom předmětná smlouva o smlouvě budoucí ve znění jejího dodatku bezpochyby dostojí.
26. Ústavní soud zdůrazňuje, že okresní soud, navzdory představě krajského soudu, nebyl povinen ve svém rozsudku o přiznání nároku na zaplacení smluvní pokuty, přesně vymezovat (typicky zakreslením do oddělovacího geometrického plánu) ty části pozemku, které mají být předmětem budoucí kupní smlouvy. Byť by bylo přesné určení (zakreslení) těchto částí pozemků možné, a to na základě identifikace parcelních čísel ve smlouvě ve spojení s přiloženým geometrickým plánem a geometrickým zaměřením, projektovou dokumentací, správním rozhodnutím o umístění stavby ČOV, event. rovněž na základě místního šetření, předmětem řízení před soudy nebylo nahrazení projevu vůle žalovaného podle § 50a odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964, ale rozhodnutí o nároku na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 téhož zákona. Z bodu 7 výše nadto vyplývá, že okresní soud doplnil dokazování i o obsah geometrického plánu, správního rozhodnutí o změně využití území a rozhodnutí o umístění stavby ČOV, přičemž ty jsou součástí soudního spisu na č. l. 207 a násl. a č. l. 238 a násl.
27. Odůvodnění rozhodnutí okresního soudu hodnotí Ústavní soud jako přiměřené a závěry v něm obsažené jako logické a ústavně slučitelné. Naopak výklad právního jednání provedený krajským soudem je třeba shledat jako přehnaně formalistický, svévolný a nereflektující vůli smluvních stran v okamžiku uzavření smlouvy, následné chování smluvních stran, ani smysl a účel smlouvy o smlouvě budoucí.
28. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že podle čl. 4 Ústavy jsou obecné soudy zavázány k ochraně základních práv a svobod, přičemž se nemohou zbavit povinnosti poskytnout tuto ochranu pouze odkazem na nedostatek kompetence v podústavním právu. Rovněž formalistické odmítnutí dovolání za souběžného porušení základních práv a svobod nelze považovat za ústavně souladné, neboť je též věcí Nejvyššího soudu zabývat se otázkou, zda nedošlo k porušení základních práv a svobod dovolatele (viz nález ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2095/14). Je sice pravdou, že stěžovatel v dovolání nejprve cituje § 237 o. s. ř., následně však již jasně vymezuje, že rozhodnutí krajského soudu se podle něj odchýlilo od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (tato rozhodnutí přitom v dovolání specifikuje), a to nepřípustným a formalistickým výkladem a absencí přihlédnutí k následnému chování smluvních stran. Tím stěžovatel fakticky vymezil i dovolací důvod v užším slova smyslu (§ 241a o. s. ř.) jako identifikaci právní otázky hmotného práva, kterou se má Nejvyšší soud zabývat (srov. SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 447), neboť krajský soud ji vyřešil chybně, resp. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Platí přitom, že "povinnost Nejvyššího soudu respektovat vymezený dovolací důvod nesmí vést k přepjatému formalismu, který by i při nepodstatné právní mýlce dovolatele v tom, v čem je podstata právního problému, vedl k odmítnutí dovolání. Zároveň je třeba respektovat, že Nejvyšší soud není vázán tím, jaké řešení... právní otázky by měl přijmout. Jestliže tedy dovolatel vymezí dovolací důvod skrze konkrétní právní otázku, ale z obsahu dovolání a rozhodnutí dovolacího soudu je patrné, že dovolací otázka měla být vymezena šířeji nebo přesněji, nic Nejvyššímu soudu nebrání, aby dovolací otázku upřesnil... Do očí bijící nesprávnost při právním posouzení věci... nemůže Nejvyšší soud ignorovat" (SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 450 až 451).
29. Ústavní soud nemůže přisvědčit Nejvyššímu soudu ani v tom, že vytkl-li stěžovatel krajskému soudu, že při rozhodování postupoval formalisticky, uplatnil tím toliko (jinou) vadu řízení, která nemůže sama o sobě přípustnost dovolání založit (srov. body 10 a 15 výše). Označil-li totiž stěžovatel výklad předmětného právního jednání krajským soudem za přehnaně formalistický, zpochybnil tím především právní hodnocení věci krajským soudem. Vadu řízení stěžovatel uplatnil v dovolání až o dva odstavce dále a v jiné souvislosti (č. l. 303 soudního spisu), když namítal neprovedení důkazu. Konečně nelze souhlasit ani s tím, že by stěžovatel v dovolání vycházel z jiného skutkového stavu než krajský soud. Je třeba nadto zdůraznit, že samotný skutkový stav věci nebyl mezi účastníky sporný (viz bod 4 výše) a předmětem sporu bylo v zásadě pouze právní posouzení věci, zejména pak určitosti smlouvy a jejího dodatku.
30. Lze uzavřít, že se krajský soud při projednávání věci odchýlil od výše citované judikatury Ústavního soudu a dopustil se přepjatého formalismu při výkladu právního jednání, které označil za neplatné, v důsledku čehož stěžovateli nepřiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty coby institutu akcesorické povahy. V ústavní stížností napadeném rozsudku (na rozdíl od okresního soudu) rovněž nezohlednil skutečnou vůli smluvních stran, jejich následné chování, a nevzal v potaz ani smysl a účel smlouvy o smlouvě budoucí. Na tu kladl v zásadě tytéž nároky jako na kupní smlouvu, která by sloužila jako listina pro vkladové řízení u katastrálního úřadu. To je však s ohledem na shora uvedená východiska ústavně nepřijatelné. Nejvyšší soud tento zjevný exces krajského soudu ignoroval a formalistickým posouzením přípustnosti dovolání odmítl stěžovateli poskytnout ochranu jeho ústavně zaručeným právům. Tím krajský soud i Nejvyšší soud porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
31. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu. V dalším řízení bude krajský soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právními závěry vyslovenými Ústavním soudem v tomto nálezu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US