// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 22.08.2018
Smluvní pokuta sjednaná v tzv. rezervační smlouvě po 31. 12. 2013
Smluvní pokuta je i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nadále svou povahou vedlejším (akcesorickým) závazkem. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je tudíž existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen.
Smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitele a dlužníka hlavního (utvrzeného) závazku.
I nadále také platí závěry vyjádřené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle nichž se mohou k uzavření budoucí smlouvy zavázat pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy. Je-li sjednán závazek uzavřít budoucí smlouvu mezi jinými subjekty, než mezi nimiž má být v budoucnu uzavřena, nejde o závazek, který by byl vynutitelný žalobou na nahrazení projevu vůle; taková žaloba logicky vzato nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy.
Odvolací soud tak zde dospěl k nesprávném závěru, že žalované vzniklo právo na smluvní pokutu (resp. že si oprávněně ponechala rezervační depozitum coby smluvní pokutu), aniž se zabýval otázkou, zda žalobci vznikl platně závazek uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou, který měl být smluvní pokutou utvrzen.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 671/2017, ze dne 21. 6. 2018
Dotčené předpisy: § 2048 o. z.
Kategorie: smluvní pokuta zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 14 Co 227/2016-183, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2016, č. j. 15 C 40/2015-158, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 60.000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 24. 10. 2014 smlouvu o rezervaci koupě nemovitosti z majetku insolvenční podstaty (bytu o velikosti 4+1 - dále jen „nemovitost“) za kupní cenu 1.150.000 Kč + daň z nabytí nemovitých věcí. Žalovaná (zprostředkovatelka) se ve smlouvě zavázala, že do 10. 1. 2015 nebude nabízet prodej nemovitosti třetím osobám a že bude vyvíjet činnost a poskytovat veškerou možnou součinnost směřující k tomu, aby žalobce (zájemce - budoucí kupující) měl možnost uzavřít kupní smlouvu s insolvenční správkyní (prodávající, která pověřila žalovanou zprostředkováním prodeje). Žalobce se zavázal složit k rukám žalované rezervační depozitum ve výši 60.000 Kč při podpisu smlouvy; současně si smluvní strany sjednaly, že v den uzavření kupní smlouvy bude rezervační depozitum započítáno na úhradu kupní ceny. Žalobce se zavázal nejpozději do skončení rezervační lhůty uzavřít s insolvenční správkyní kupní smlouvu. Účastníci se dohodli, že nebude-li kupní smlouva uzavřena do skončení sjednané rezervační lhůty pro překážky na straně žalobce, má žalovaná nárok na smluvní pokutu ve výši rezervačního depozita (bod 4.4 smlouvy), a stane-li se tak pro překážky na straně insolvenční správkyně či žalované, bude rezervační depozitum vráceno žalobci (bod 4.6 smlouvy). Žalobce žalované rezervační depozitum v dohodnuté výši složil, avšak ve sjednané lhůtě kupní smlouvu neuzavřel, neboť mu nebyl poskytnut hypoteční úvěr na úhradu kupní ceny. Žalovaná mu částku rezervačního depozita nevrátila a ponechala si ji coby smluvní pokutu. Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že insolvenční správkyně odmítla splnit příslib daný žalobci, že s bankou uzavře k nemovitosti zástavní smlouvu k zajištění pohledávky z úvěru, a že tudíž k uzavření kupní smlouvy nedošlo pro překážky na straně insolvenční správkyně, resp. žalované, která neposkytla žalobci potřebnou součinnost k jinému způsobu financování koupě, odvolací soud vyšel ze zjištění, že insolvenční správkyně se před uzavřením rezervační smlouvy nezavázala a ani žalobci nedala příslib, že s bankou uzavře zástavní smlouvu ke zřízení zástavního práva k nemovitosti za účelem získání úvěru. Ani žalovaná takové ujištění žalobci před uzavřením rezervační smlouvy nedala. Z obsahu rezervační smlouvy pak nevyplývá jakýkoli závazek žalované, že poskytne žalobci součinnost k zajištění prostředků na úhradu kupní ceny. Žalobce před uplynutím doby, na kterou byla rezervační doba sjednána, žalované sdělil, že o uzavření kupní smlouvy nemá zájem. Odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že k uzavření kupní smlouvy ve sjednané lhůtě nedošlo pro překážky na straně žalobce, který si včas nezajistil financování koupě nemovitosti. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že žalobci vznikla v souladu se zněním rezervační smlouvy z 24. 10. 2014 povinnost zaplatit žalované sjednanou smluvní pokutu ve výši rezervačního depozita a že žalovaná si je oprávněně ponechala coby smluvní pokutu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, a jeho usnesením ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1814/2008. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry v nich vyjádřené, jež se uplatní i na posuzovaný případ, a nezabýval se otázkou platnosti smlouvy o rezervaci koupě nemovitosti uzavřené účastníky řízení z hlediska vynutitelnosti závazku žalobce uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou, která nebyla účastníkem rezervační smlouvy, a na to navazující otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. Má za to, že žalovaná nevystupovala při uzavření rezervační smlouvy jako nepřímý zástupce budoucího prodávajícího (insolvenční správkyně disponující prodávaným majetkem), a rezervační smlouva nebyla uzavřena mezi těmi subjekty, které měly být účastníky budoucí kupní smlouvy; závazek z rezervační smlouvy uzavřít zamýšlenou kupní smlouvu je tudíž soudně nevynutitelný. Jestliže nebyl platně sjednán hlavní závazek, nemůže být platné ani akcesorické ujednání o smluvní pokutě. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu spotřebitelský charakter rezervační smlouvy, a připomíná právní úpravu obsaženou v § 1814 písm. c/ a f/ zákona č. 89/2012 Sb., kterou dále rozvádí. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožňuje se skutkovými, jakož i právními závěry odvolacího soudu, a dovolání navrhuje pro jeho kvalifikované vady odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 Sb. (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 2048 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
Smluvní pokuta není sice podle stávající právní úpravy koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení (ve smyslu posílení postavení věřitele), občanský zákoník však v zásadě převzal institut smluvní pokuty, jak byl vymezen v ustanovení § 544 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Smluvní pokuta je i nadále svou povahou vedlejším (akcesorickým) závazkem. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je tudíž existence hlavního závazku, který má být smluvní pokutou utvrzen. Jinými slovy, má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí platně vzniknout (hlavní) závazek, aby mohl být smluvní pokutou utvrzen. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže tak vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou mělo být splnění povinnosti utvrzeno. Smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitele a dlužníka hlavního (utvrzeného) závazku. I nadále platí závěry vyjádřené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, jeho usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5143/2014, jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3261/2015, nebo jeho usnesení ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5511/2016), podle nichž se mohou k uzavření budoucí smlouvy zavázat pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena; jiný subjekt se sám může zavázat, že do dohodnuté doby uzavře smlouvu, pouze je-li nepřímým zástupcem účastníka budoucí smlouvy. Je-li sjednán závazek uzavřít budoucí smlouvu mezi jinými subjekty, než mezi nimiž má být v budoucnu uzavřena, nejde o závazek, který by byl vynutitelný žalobou na nahrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.); taková žaloba logicky vzato nepřichází v úvahu tam, kde má budoucí smlouvu uzavřít osoba odlišná od účastníků rezervační smlouvy.
Poněvadž odvolací soud dospěl k závěru, že žalované vzniklo právo na smluvní pokutu (resp. že si oprávněně ponechala rezervační depozitum coby smluvní pokutu), aniž se zabýval otázkou, zda žalobci vznikl platně závazek uzavřít kupní smlouvu s třetí osobou (insolvenční správkyní), který měl být smluvní pokutou utvrzen, podařilo se žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost právního posouzení věci v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-