// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 04.12.2007
K bezdůvodnému obohacení plněním na základě později zrušeného rozsudku
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (33 Odo 871/2005).
Nárokuje-li vrácení plnění z uvedeného titulu ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku soud řeší jako otázku předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde taková povinnost neexistovala (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 809).
V přezkoumávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že právní důvod plnění žalované vycházel z hmotného práva, neboť její povinnost byla založena již ujednáním obsaženým v nájemní smlouvě. Dovolacím soudem zrušené pravomocné rozhodnutí ukládající žalované tutéž povinnost nemělo povahu „jiné skutečnosti uvedené v zákoně“ (§ 489 obč. zák.), na jejímž základě by závazek žalované vznikl; z toho vyplývá, že zrušením rozhodnutí nezanikl (neodpadl) právní důvod, z něhož žalovaná plnila. Tento závěr, jakož i závěr na něj navazující, že plněním žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalobkyně, považuje dovolací soud za správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 11. 10. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně M., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované V., a. s., zastoupené advokátem, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 978.600,- Kč s příslušenstvím, vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 17/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007, č. j. 11 Cmo 230/2006-188, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 11 Cmo 230/2006-188, potvrdil ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení rozsudek Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 25. 4. 2006, č. j. 53 Cm 17/2003-166, jímž byl zamítnut vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 978.600,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2001 do zaplacení, a žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení; současně rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle § 213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zopakoval důkazy „Smlouvou o nájmu a pronájmu nebytových prostor č. OU/6/040/97“ ze dne 18. 7. 1997 (dále jen „nájemní smlouva“) a „Výpovědí smlouvy o nájmu a pronájmu nebytových prostor“ ze dne 25. 7. 1997 (dále jen „výpověď nájmu“) a ztotožnil se i s jeho právními závěry potud, že právním důvodem plnění žalované byla nájemní smlouva; podle odvolacího soudu se konkrétně jednalo o ujednání zakládající povinnost žalované zaplatit žalobkyni ušlý zisk v případě zániku nájemního vztahu z důvodu prodlení žalované s placením dohodnutého nájemného (čl. III poslední věta). Výpověď nájmu ze strany žalované odvolací soud nepovažoval za platnou, neboť neobsahovala výpovědní důvod stanovený zákonem či sjednaný účastníky v nájemní smlouvě. Bezdůvodné obohacení, z jehož titulu se žalovaná vůči žalobkyni domáhá navrácení poskytnutého plnění, nebylo žalovanou prokázáno.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v potvrzujícím výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uvádí, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka předně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že právním důvodem jejího plnění bylo ujednání obsažené v nájemní smlouvě. Namítá, že „důvodem zaplacení nějaké částky byl právě jen fakt, že k takovému plnění byl žalovaný pravomocně odsouzen“; zrušením obou pravomocných rozsudků důvod, ze kterého bylo plněno, odpadl, čímž se žalobkyně na úkor žalované bezdůvodně obohatila. Dopisem ze dne 17. 1. 2000 žalovaná žalobkyni sdělila, že předmětná částka je poukazována na účet žalobkyně do okamžiku skončení sporu za účelem „zamezení dalších škod“, „tedy že (žalovaná) neplní a že zaplacením rozhodně neuznává žádný žalobcův nárok“. Záměrem žalované bylo zabránit dalšímu nárůstu jejího dluhu u žalobkyně a vyhnout se případné exekuci jejího majetku. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalovaná spatřuje v tom, že žádný ze soudů se přes její námitky nezabýval „otázkou neplatnosti ujednání smlouvy, podle něhož měl nájemce hradit nájemné za prostory, které neužívá, a zároveň zvýšenou smluvní pokutou 1 % z dlužné částky denně, pro rozpor s dobrými mravy.“ Předmětné ustanovení nájemní smlouvy, jež odvolací soud vykládá jako ujednání o smluvní pokutě a považuje za právní důvod plnění žalované, pokládá žalovaná za vůči ní nepřiměřeně tvrdé a tedy pro rozpor s dobrými mravy neplatné. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o. s. ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze – s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001). Jinými slovy smluvní pokutu ve výši 1 % z dlužné částky denně bez dalšího (tj. bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem každého případu) za rozpornou s dobrými mravy označit nelze. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, a ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005). Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně, a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006). Řešení této otázky proto postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. touto námitkou založit nelze.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že právním důvodem plnění žalované bylo ujednání obsažené v nájemní smlouvě, a proto žalovanou poskytnutým plněním nedošlo na straně žalobkyně k bezdůvodnému obohacení.
Nejvyšší soud shledal dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, neboť spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky, zda peněžité plnění poskytnuté na základě povinnosti uložené pravomocným rozsudkem odvolacího soudu se okamžikem jeho zrušení v důsledku mimořádného opravného prostředku stává plněním, jehož právní důvod odpadl.
Podle § 489 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) závazky vznikají z právních úkonů, zejména smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení a z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí plnění vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
V odborné literatuře i soudní praxi je bezdůvodné obohacení pojímáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§ 48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§ 518 obč. zák.), dohody stran (§ 572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§ 36 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 4189]. Nárokuje-li vrácení plnění z uvedeného titulu ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku soud řeší jako otázku předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde taková povinnost neexistovala (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 809).
V přezkoumávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že právní důvod plnění žalované vycházel z hmotného práva, neboť její povinnost byla založena již ujednáním obsaženým v nájemní smlouvě. Dovolacím soudem zrušené pravomocné rozhodnutí ukládající žalované tutéž povinnost nemělo povahu „jiné skutečnosti uvedené v zákoně“ (§ 489 obč. zák.), na jejímž základě by závazek žalované vznikl; z toho vyplývá, že zrušením rozhodnutí nezanikl (neodpadl) právní důvod, z něhož žalovaná plnila. Tento závěr, jakož i závěr na něj navazující, že plněním žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalobkyně, považuje dovolací soud za správné.
Uvádí-li žalovaná s odkazem na obsah „dopisu ze dne 17. 1. 2000“, že poskytnutá finanční částka nesměřovala k uspokojení pravomocně přiznaného nároku, nýbrž byla „pouze z opatrnosti poukázána na účet žalobkyně do okamžiku skončení sporu“, nezpochybňuje žádný z právních závěrů odvolacího soudu, ale skutkové zjištění, z něhož odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel, resp. nesouhlasí se skutkovým závěrem, že plnění žalované směřovalo k úhradě pohledávky žalobkyně. Tato námitka je svým obsahem podřaditelná dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však (jak již bylo výše uvedeno) v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. úspěšně uplatnit nelze. Nad rámec dovolacího přezkumu je třeba uvést, že žalovaná předestřenou argumentaci sama vyvrací tvrzeními, že důvodem zaplacení předmětné částky byl fakt, že k takovému plnění byla „pravomocně odsouzena“ a že jejím záměrem bylo „vyhnout se exekuci“ a zabránit dalšímu nárůstu jejího dluhu u žalobkyně.
Dovolací soud se následně zabýval vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Námitku dovolatelky, že soud prvního stupně ani odvolací soud se nezabývaly platností předmětného smluvního ujednání (včetně zde dohodnuté smluvní pokuty ve výši 1 % z dlužné částky denně) z hlediska jeho rozporu s dobrými mravy, však nepovažuje za důvodnou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shledal toto ujednání určitým a srozumitelným (§ 37 odst. 1 obč. zák.); jeho neplatnost s ohledem na zásadu smluvní volnosti nedovodil ani z ustanovení § 39 obč. zák., které mimo jiné předpokládá rozpor právního úkonu (jeho oddělitelné části) s dobrými mravy.
Jelikož žalovaná své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřuje „do obou jeho výroků“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti výroku rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání proti potvrzujícímu výroku ve věci samé jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl; ve zbývající části, v níž směřuje vůči nákladovému výroku, jej jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalované; žalobkyni však náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -pkr-