// Profipravo.cz / Věcná práva 09.10.2019
K nabytí zástavního práva od neoprávněného
I. Nabýt zástavní právo od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu.
II. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu.
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
III. Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
IV. Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu mohou být i informace vyplývající z katastru nemovitostí – poznámka spornosti zápisu zapsaná do katastru nemovitostí na žádost osoby, jejíž věcné právo je zápisem dotčeno, která se domáhá odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem a která prokáže, že své právo uplatnila u soudu, nebo vyznačená informace (plomba), že probíhá řízení o zápisu takové poznámky. Zápis poznámky spornosti (vyznačení plomby) o probíhajícím řízení o odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem (například řízení o určení vlastnického práva k zapsaným nemovitostem) vyvolává objektivně odůvodněné pochybnosti o tom, zda stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu.
V. V projednávané věci byly obě zástavní smlouvy uzavřeny k zajištění dluhů zástavce vůči zástavnímu věřiteli z důvodu zápůjček. I když zástavní právo nemá samo o sobě majetkovou hodnotu a majetek zástavního věřitele se jeho zřízením nezvyšuje a ze skutkových zjištění ani nevyplývá, že by byla poskytnuta za zřízení zástavních práv zvláštní úplata, je třeba zástavní smlouvy, jimiž byla zřízena zástavní práva k zajištění poskytnutých zápůjček, považovat za úplatná právní jednání ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., neboť zřízení zástavních práv zde bylo vyváženo poskytnutím zápůjčky.
VI. Objektivně opodstatněné pochybnosti o tom, zda je zástavce skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohly být rozptýleny tím, že řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, a že zástavní věřitel měl kromě toho „k dispozici“ i vzdání se práva odvolání proti němu, neboť vydání usnesení soudu o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nezakládá (a to ani po nabytí právní moci) překážku věci rozsouzené, a nebrání proto tomu, aby tatáž věc byla na základě nové žaloby soudem projednána znovu a rozhodnuta meritorně.
S přihlédnutím k tomu, že si zástavní věřitel neověřil důvody a okolnosti vedení sporu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem ani důvody a okolnosti zpětvzetí žaloby, jakož i k dalším okolnostem (zástavce „nabyl vlastnické právo“ k nemovitostem „těsně před uzavřením zástavních smluv“ a „zapůjčil si poměrně vysoké částky, které měl do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z jakých prostředků tak bude schopen učinit“), je na místě závěr, že zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti měl a mohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí je jejich skutečným vlastníkem. Právní názor odvolacího soudu, že zástavní věřitel nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních práv zatěžujících předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí v dobré víře ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. a že proto nemohla tato zástavní práva vzniknout, je tak v souladu se zákonem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, ze dne 25. 6. 2019
Dotčené předpisy:
§ 980 odst. 2 o. z.
§ 984 odst. 1 o. z.
§ 7 o. z.
Kategorie: zástavní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Právní předchůdce žalobkyně L. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 18. 10. 2016 domáhal, aby bylo určeno, že podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 24. 4. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 2 500 000 Kč, když zápis byl proveden v katastru nemovitostí“ dne 24. 6. 2015 pod sp. zn. V-31384/2015-101, a podle smlouvy o zřízení zástavního práva smluvního ze dne 26. 5. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 1 000 000 Kč se zákazem zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva, když zápis byl proveden v katastru nemovitostí“ dne 29. 6. 2015 pod sp. zn. V-39922/2015-101, uzavřených mezi žalovanými 1) a 2), „zástavní právo není a není zákaz zcizení a zatížení po dobu zástavního práva k nemovitostem – pozemku parc. č. XY označený jako zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům XY a pozemek parc. č. XY označený jako zahrada, list vlastnictví č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro k. ú. XY, obec XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako vlastník uvedených nemovitostí uzavřel dne 19. 2. 2015 s žalovaným 2) jako kupujícím kupní smlouvu, že byl žalovaným 2) uveden v omyl, že vůlí žalobce nebylo převést nemovitosti za podmínek uvedených v kupní smlouvě, že žalovaný 2) zřídil žalovanému 1) jako zástavnímu věřiteli k nemovitostem zástavní smlouvou ze dne 24. 4. 2015 zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 2 500 000 Kč a zástavní smlouvou ze dne 26. 5. 2015 zástavní právo se zákazem zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva k zajištění pohledávky ve výši 1 000 000 Kč, že se žalobou ze dne 23. 3. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal určení, že předmětné nemovitosti jsou v jeho vlastnictví, toto řízení bylo ale usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 18 C 89/2015-15 z důvodu zpětvzetí žaloby ze dne 9. 4. 2015 zastaveno, že obdobný návrh na určení vlastnického práva k nemovitostem byl u Obvodního soudu pro Prahu 9 podán dne 3. 6. 2015, že v tomto řízení soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2015 č. j. 40 C 170/2015-27, který byl potvrzen odvolacím soudem, rozhodl tak, že vlastníkem nemovitostí je žalobce L. P., a že o podání obou žalob byly v katastru nemovitostí zapsány s právními účinky ke dni 24. 3. 2015 a 4. 6. 2015 poznámky. Původní žalobce měl za to, že žalovaný 1) nebyl při uzavírání zástavních smluv v dobré víře, neboť obě zástavní smlouvy uzavřel „s vědomostí, že vlastnické právo žalovaného 2) není postaveno najisto, a že v případě určení neplatnosti této kupní smlouvy od samého počátku, uzavřené zástavní smlouvy s ‚nevlastníkem‘ budou rovněž od počátku neplatné“.
Žalovaný 1) namítal, že byl při uzavření zástavních smluv v dobré víře, neboť si „řádně prověřil veškeré skutečnosti osvědčující vlastnické právo“ žalovaného 2) k nemovitostem a „jeho oprávněnost uzavřít zástavní smlouvu“, ke dni 24. 4. 2015 měl k dispozici usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 18 C 89/2015-15, kterým bylo řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, a vzdání se práva na odvolání proti tomuto usnesení ze dne 23. 4. 2015, a ani ke dni podání návrhu na vklad zástavního práva (26. 5. 2015) podle zástavní smlouvy ze dne 25. 5. 2015 nebyly v katastru nemovitostí uvedeny žádné jiné poznámky než řízení o žalobě na určení vlastnického práva ze dne 23. 3. 2015, u níž měl žalovaný 1) „prokázáno, že bylo řízení zastaveno a že došlo ke vzdání se práva odvolání“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 52 C 307/2016-265 žalobě vyhověl a uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů řízení 27 591,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Friče. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že poznámka spornosti „o probíhajícím řízení o určení vlastnického práva k žalovaným nemovitostem“ pod sp. zn. 18 C 89/2015 byla zapsána s právními účinky ke dni 24. 3. 2015, tedy „před zápisem“ obou zástavních práv do katastru nemovitostí, že žalovaný 1) „neměl (a ani mít nemohl) v době uzavírání zástavních smluv ze dne 24. 4. 2015 a ze dne 26. 5. 2015 pravomocné usnesení o zastavení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 18 C 89/2015, o určení vlastnického práva k žalovaným nemovitostem“, že se „nezajímal o obsah poznámky spornosti zapsané v katastru nemovitostí týkající se žalovaných nemovitostí“, že „neznal ani obsah žaloby na určení vlastnického práva“ a ani se „nepokusil kontaktovat žalobce za účelem zjištění všech podstatných skutečností, týkajících se sporného vlastnictví k žalovaným nemovitostem“. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný 1) nejednal „při vzniku zástavního práva k žalovaným nemovitostem“ v dobré víře, a že proto „omezené vlastnické právo žalobce požívá ochrany“ v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a „s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv“. Soud prvního stupně uzavřel, že podle § 547 a § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou obě zástavní smlouvy pro rozpor se zákonem neplatné, přičemž se jedná o relativně neplatné právní jednání, jehož neplatnost žalobce namítl.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze – poté, co Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 3. 1. 2018 č. j. 52 C 307/2016-314 rozhodl, že na místo dosavadního žalobce (zemřelého dne 15. 8. 2017) vstupuje do řízení jeho pozůstalá dcera M. H. – rozsudkem ze dne 15. 5. 2018 č. j. 21 Co 383/2017-326 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Friče. Odvolací soud uvedl, že se v daném případě jedná o nabytí věcného práva za úplatu ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku, neboť „zástavní právo bylo zřízeno v souvislosti s poskytnutím půjčky“, a je proto podstatné, „zda žalovaný 1) nabyl zástavní právo od žalovaného 2) v dobré víře“. Shodně se soudem prvního stupně shledal, že žalovaný 1) nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních práv do katastru nemovitostí v dobré víře, neboť za situace, kdy „v katastru nemovitostí byla před uzavřením zástavních smluv vyznačena poznámka spornosti, tj. informace o vedení sporu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem“, tedy „existoval objektivní důvod, který vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2) skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí“, a žalovaný 1) „si nezjistil, z jakého důvodu se vlastnický spor vedl a z jakého důvodu došlo ke zpětvzetí žaloby“, a podle názoru odvolacího soudu „nezachoval náležitou opatrnost“, a to i s přihlédnutím k tomu, že zde existovaly další „podezřelé okolnosti“, konkrétně že žalovaný 2) nabyl vlastnické právo k nemovitostem „těsně před uzavřením zástavních smluv“ a že „si zapůjčil poměrně vysoké částky, které měl do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z jakých prostředků tak bude schopen učinit“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že zástavní práva nemohla „platně vzniknout“.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítal, že zachoval „obvyklou míru opatrnosti“ a jeho dobrá víra byla prokázána, neboť nejen že „byl srozuměn se zpětvzetím žaloby“, z něhož lze usuzovat, že „sporný stav, kvůli kterému byla žaloba podána, je zcela odstraněn, resp. ke zpětvzetí žaloby tento sporný stav již neexistuje“, ale „trval i na vydání usnesení o zastavení řízení a vzdání se práva odvolání samotným žalobcem, tedy původním vlastníkem“. Je přesvědčen, že nelze „spravedlivě požadovat, aby po předchozím vlastníkovi každý zástavní věřitel v rámci nového vlastníka zkoumal, zda původní vlastník nezahájil soudní řízení z titulu určení vlastnictví k nemovitosti“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „zrušil a věc mu vrátil s právním názorem k dalšímu řízení“.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl, neboť nesplňuje „po formální ani věcné stránce náležitosti dovolání“ a současně považuje rozsudek odvolacího soudu za „věcně správný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že původní žalobce L. P. kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným 2) dne 19. 2. 2015 převedl na žalovaného 2) nemovitosti – pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemek parc. č. XY, zahrada, vše v k. ú. XY, a žalovaný 2) byl v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník, že na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) jako zástavním dlužníkem dne 24. 4. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 2 500 000 Kč“ byl dne 24. 6. 2015 proveden v katastru nemovitostí „zápis o zřízení zástavního práva“ s právními účinky ke dni 24. 4. 2015, že na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) jako zástavním věřitelem a žalovaným 2) jako zástavním dlužníkem dne 26. 5. 2015 „pro peněžitou pohledávku ve výši 1 000 000 Kč“ byl dne 29. 6. 2015 proveden v katastru nemovitostí „zápis o zřízení zástavního práva smluvního, se zákazem zcizení a zatížení po dobu trvání zástavního práva“ s právními účinky ke dni 26. 5. 2015, že v katastru nemovitostí byla zapsána „s právními účinky zápisu“ ke dni 24. 3. 2015 poznámka spornosti o probíhajícím řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015, že toto řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby podané L. P. zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 18 C 89/2015-15, které nabylo právní moci dne 19. 6. 2015, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2015 č. j. 40 C 170/2015-27 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016 č. j. 30 Co 356/2016-122 bylo na základě další žaloby podané L. P. určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je L. P., a že poznámka spornosti o tomto řízení byla v katastru nemovitostí zapsána s „právními účinky zápisu“ ke dni 4. 6. 2015.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek může zástavní věřitel nabýt zástavní právo na základě zástavní smlouvy uzavřené se zástavcem, který je zapsán ve veřejném seznamu jako vlastník zástavy, ačkoli ve skutečnosti vlastníkem není. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) není důvodné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že sporné zástavní smlouvy byly uzavřeny dne 24. 4. 2015 a 26. 5. 2015 – posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“).
Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje.
Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje v době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Podle ustanovení § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že nabýt věcné právo (a takovým právem je i zástavní právo) od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Existenci dobré víry je nutno zkoumat v časové souvislosti s okamžikem, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, posuzuje se dobrá víra se zřetelem k době, kdy byl podán návrh na zápis práva do tohoto seznamu.
Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Je proto třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva nebo že tento právní důvod dodatečně odpadl“.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením § 980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení § 984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
Objektivním důvodem vzbuzujícím pochybnost o souladu skutečného právního stavu a stavu zapsaného ve veřejném seznamu mohou být i informace vyplývající z katastru nemovitostí – poznámka spornosti zápisu zapsaná do katastru nemovitostí na žádost osoby, jejíž věcné právo je zápisem dotčeno, která se domáhá odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem a která prokáže, že své právo uplatnila u soudu [srov. § 24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2015], nebo vyznačená informace (plomba), že probíhá řízení o zápisu takové poznámky [srov. § 2 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění účinném do 31. 3. 2017]. Zápis poznámky spornosti (vyznačení plomby) o probíhajícím řízení o odstranění nesouladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem (například řízení o určení vlastnického práva k zapsaným nemovitostem) vyvolává objektivně odůvodněné pochybnosti o tom, zda stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému právnímu stavu.
V projednávané věci byly obě zástavní smlouvy uzavřeny k zajištění dluhů žalovaného 2) [zástavce] vůči žalovanému 1) [zástavnímu věřiteli] z důvodu zápůjček ve výši 2 500 000 Kč a 1 000 000 Kč poskytnutých žalovaným 1) žalovanému 2). I když zástavní právo nemá samo o sobě majetkovou hodnotu a majetek zástavního věřitele se jeho zřízením nezvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod č. 35 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5145/2009) a ze skutkových zjištění soudů ani nevyplývá, že by žalovaný 1) poskytl žalovanému 2) za zřízení zástavních práv zvláštní úplatu, je třeba zástavní smlouvy, jimiž byla zřízena zástavní práva k zajištění poskytnutých zápůjček, považovat za úplatná právní jednání ve smyslu § 984 odst. 1 o. z., neboť zřízení zástavních práv zde bylo vyváženo poskytnutím zápůjčky (peněz) žalovanému 2) jako vydlužiteli a zástavci z majetku žalovaného 1) jako zapůjčitele a zástavního věřitele.
Za daných okolností bylo tedy třeba posoudit, zda žalovaný 1) byl v okamžiku podání návrhu na zápis zástavních práv do katastru nemovitostí v dobré víře, že žalovaný 2) zapsaný v katastru nemovitostí jako oprávněná osoba (vlastník předmětných nemovitostí) je osobou oprávněnou i podle skutečného právního stavu. Návrh na zápis zástavního práva ve prospěch žalovaného 1) [jako zástavního věřitele] byl podán dne 24. 4. 2015 k zástavní smlouvě ze dne 24. 4. 2015 a dne 26. 5. 2015 k zástavní smlouvě ze dne 26. 5. 2015, tedy poté, co byla do katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti o řízení zahájeném dne 23. 3. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015 o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (poznámka spornosti byla v katastru nemovitostí zapsána dne 11. 5. 2015 s právními účinky ke dni 24. 3. 2015, ode dne podání návrhu na zápis poznámky, tedy od 24. 3. 2015, byla v katastru nemovitostí vyznačena plomba o tomto návrhu). Vzhledem k této poznámce spornosti v katastru nemovitostí odvolací soud správně dovodil, že zde existoval objektivní důvod, který vzbuzoval pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2) skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí.
Objektivně opodstatněné pochybnosti o tom, zda je žalovaný 2) skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohly být rozptýleny tím, že řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vedené na základě žaloby L. P. u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015 bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2015 č. j. 18 C 89/2015-15, které nabylo právní moci dne 19. 6. 2015, a že ke dni 24. 4. 2015 měl žalovaný 1) kromě tohoto usnesení „k dispozici“ i vzdání se práva odvolání proti němu, neboť vydání usnesení soudu o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nezakládá (a to ani po nabytí právní moci) překážku věci rozsouzené (srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.), a nebrání proto tomu, aby tatáž věc byla na základě nové žaloby soudem projednána znovu a rozhodnuta meritorně (jak se také v projednávané věci stalo, když na základě další žaloby podané L. P. bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 10. 2015 č. j. 40 C 170/2015-27 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2016 č. j. 30 Co 356/2016-122 určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je L. P.). S přihlédnutím k tomu, že žalovaný 1) si neověřil důvody a okolnosti vedení sporu o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem mezi L. P. a žalovaným 2) ani důvody a okolnosti zpětvzetí žaloby ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 89/2015, jakož i k dalším okolnostem akcentovaným odvolacím soudem [žalovaný 2) „nabyl vlastnické právo“ k nemovitostem „těsně před uzavřením zástavních smluv“ a „zapůjčil si poměrně vysoké částky, které měl do 6 měsíců vrátit, přestože vůbec nebylo zřejmé, z jakých prostředků tak bude schopen učinit“], je na místě závěr, že žalovaný 1) při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na uvedené okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), měl a mohl mít důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný 2) zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí je jejich skutečným vlastníkem. Právní názor odvolacího soudu, že žalovaný 1) nebyl ke dni podání návrhu na zápis zástavních práv zatěžujících předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí v dobré víře ve smyslu ustanovení § 984 odst. 1 o. z. a že proto nemohla tato zástavní práva vzniknout, je tak v souladu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
(…)
Autor: -mha-