// Profipravo.cz / Věcná práva 30.05.2013
K existenci naléhavé komunikační potřeby užívání účelové komunikace
I. Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.
V dané věci odvolací soud neučinil závěr, že by žalovaný na svoje pozemky neměl jiný přístup; naopak se ze spisu podává, že žalobkyně cestu zahradila, že žalovaný jezdí přes obec, která to, navzdory obtěžování občanů těžkou technikou, trpí. Z odůvodnění rozhodnutí se pak podává, že nezbytnou komunikační potřebu odvolací soud vidí v tom, že jiné cesty ohrožují občany a zhoršují jim pohodu bydlení; jiný způsob cesty „zatěžuje neúměrně obec“. V těchto důvodech však nelze spatřovat „nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu“. Ochrana veřejného zájmu a životního prostředí nezakládá komunikační potřebu; tyto zájmy lze řešit např. vyvlastněním pozemku za náhradu, pokud jsou pro něj splněny zákonné podmínky. Odvolací soud tak sice zohlednil legitimní veřejný zájem na ochraně životního prostředí, ten však nelze v tomto případě uspokojovat na úkor vlastníka pozemku bez poskytnutí náhrady (viz čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K tomu rozhodování o existenci práva obecného užívání účelové komunikace neslouží.
II. Na některých pozemcích, které byly později vydány v restituci oprávněným osobám, v tzv. rozhodném období socialistická organizace v rámci jejího tehdejšího oprávnění zřídila účelovou komunikaci. Restituční předpisy upravily případy, ve kterých byly za znehodnocené nemovitostí poskytovány náhrady (§ 14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), za zatížení pozemku právem veřejného užívání účelové komunikace však kompenzaci neposkytly a ani další existence tohoto práva se nijak nedotkly. Nicméně jestliže nyní vlastník s další existencí účelové komunikace nesouhlasí, je třeba zvlášť pečlivě a přísně zvažovat podmínky pro trvání práva veřejného užívání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2178/2012, ze dne 16. 5. 2013
(kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. B., zastoupené JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dr. Šmerala 1181/6, proti žalované ZEMSPOL STUDÉNKA, a. s., se sídlem v Pustějově 92, IČO 61974986, zastoupené JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, o stanovení povinnosti zdržet se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 266/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 11 Co 629/2008-203, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2012, č. j. 11 Co 629/2008-203, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Novém Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 12 C 266/2003-89, uložil žalované povinnost zdržet se vstupu a vjezdu na pozemek parc. č. 891/3 – ostatní plocha, který je zapsán na LV č. 514 pro okres Nový Jičín, obec a k. ú. P. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, který nabyla v roce 1994 darem od své právní předchůdkyně, která získala pozemek v restituci. Pozemek dříve užíval právní předchůdce žalované - Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Odra v Pustějově; to provedlo v roce 1985 ohlášenou stavební úpravu polní komunikace, která byla v témže roce Městským národním výborem ve Studénce kolaudována jako obslužná účelová komunikace pro JZD Odra Pustějov. Žalovaná užívá bez souhlasu žalobkyně a proti její vůli k příjezdu zemědělské techniky na své pozemky a do svého areálu pozemek žalobkyně parc. č. 891/3. Soud dospěl k závěru, že pruh pozemku, který žalovaná bez souhlasu žalobkyně užívá, není komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Žalobkyně má právo na ochranu svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) proti žalované, která do něj neoprávněně zasahuje.
Poté, co rozhodnutí odvolacího soudu v této věci byla opětovně zrušena dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo 4777/2007-136, rozsudek ze dne 20. září 2011, č. j. 22 Cdo 4003/2009-170), v dalším řízení Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 11 Co 629/2008-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaná prokázala nutnou a ničím nenahraditelnou potřebu užívání sporné komunikace, která byla ve své době zřízená v souladu se zákonem. Žalovaná je velkou zemědělskou firmou provozující rostlinnou i živočišnou výrobu a také dvě bioplynové stanice. Ke své činnosti potřebuje jak nákladní automobily, tak těžkou zemědělskou techniku. V roce 1985 byla sporná účelová komunikace vybudovaná k tomu účelu, aby těžká zemědělská technika neprojížděla obcí Pustějov a obec průjezd této techniky nezatěžoval. Z výslechu starosty obce vzal soud za prokázané, že průjezd těžké zemědělské techniky obcí je nežádoucí, zatěžuje životní prostředí, zhoršuje pohodu bydlení, zvyšuje riziko dopravní nehody i přesto, že jsou v obci chodníky, a nutné je přihlédnout k tomu, že obec nebyla budována a dimenzována pro průjezd zemědělskou technikou. Soud dále vzal za prokázané, že předmětná komunikace vede napříč přes pozemky vlastněné či užívané žalovanou, dále přes pozemky žalobkyně a opět přes pozemky ve vlastnictví nebo v nájmu žalované až do jejího areálu. Z ekonomických důvodů není možné, aby si žalovaná vykoupila příslušné pozemky a vybudovala si novou příjezdovou komunikaci na východě kolem potoka a přes pole. Odvolací soud dovodil, že daný případ je nesrovnatelný s věcí, o které rozhodoval Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 268/06.
Soud se zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaná může uspokojit svou komunikační potřebu cestou, která na východě vede podél potoka, a vzal za prokázané, že cesta je zpevněná v úseku podél potoka a dále se jedná o nezpevněnou komunikaci, která v případě nepříznivého počasí – mokra je nevhodná pro těžkou zemědělskou techniku. Není ve finančních možnostech žalované vybudovat z této polní cesty komunikaci, která by splňovala potřebné parametry pro jízdu těžkotonážními vozidly. Příjezd ze západu ze směru od Nového Jičína (Potůčky) do areálu žalované je možný po zpevněné cestě a projíždí určitou částí obce, ovšem je využitelný pouze ze směru od Nového Jičína. Pokud by se zemědělská technika měla dostat ze severu na jih za využití cesty Potůčky, musela by opět projet zastavěnou částí obce ve směru na Hladké Životice, takže by docházelo ke stejné situaci jako dosud.
Odvolací soud uzavřel, že jakýkoliv příjezd k areálu žalované mimo předmětnou komunikaci zatěžuje neúměrně obec Pustějov.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že nevycházel ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, na který odkazoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. září 2011, č. j. 22 Cdo 4003/2009-170, kterým zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu. Poukazuje na názor vyslovený Ústavním soudem, že „existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát přednost těmto jiným způsobům“. Zdůrazňuje, že pro danou věc existuje jiná možnost komunikačního spojení areálu žalované, kterou lze nahradit stávající cestu. Žalobkyně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uvedené závěry nelze pro odlišnost na danou věc použít. Naopak se domnívá, že věc je srovnatelná, neboť v obou případech se jedná o nemovitosti vydané v restituci a zatížené omezením vlastnického práva; v těchto případech neplatí bezvýjimečně, že není třeba souhlasu nového vlastníka s tímto omezením.
Domnívá se, že závěr, že cesta byla družstvem zřízena v souladu s tehdy platnými předpisy, nemůže zhojit absenci souhlasu vlastníka pozemku. Rovněž nelze přičítat k tíži žalobkyni (její právní předchůdkyni), že požádala o vydání pozemku, i když si byla vědoma existence cesty, neboť chtěla získat zpět svůj majetek v původním rozsahu. Bylo na vydávající organizaci posoudit, zda vznesený restituční nárok je oprávněný a případně ho odmítnout, pokud vydaný pozemek zastavěný stavbou by bránil zemědělskému nebo lesnímu využití ostatních pozemků.
Odvolací soud se nepozastavil nad skutečností, že předmětný úsek komunikace není žalovanou již léta užíván, a že cesta není v důsledku opatření žalobkyně průjezdná v celé své délce do areálu žalované; z toho je nepochybné, že přístup do areálu lze zajistit jinak. Přístup je možný příjezdovou komunikací na východě podél potoka a dále přes pole. Zástupce žalobkyně prohlídkou na místě samém ověřil, že tato cesta je zpevněná a průjezdná pro motorová vozidla, což žalobkyně dokládá fotodokumentací. Není proto nutné budovat novou komunikaci, jak tvrdí žalovaná, ale stačí pouze zlepšovat stávající. Žalobkyně vidí rozpor na jedné straně v tvrzení odvolacího soudu, že žalovaná je velkým zemědělským podnikem s živočišnou i rostlinnou výrobou a přidruženou činností – bioplynovou stanicí a na druhé straně tvrdí, že není v jejích ekonomických možnostech, aby se vypořádala se změnou vlastnických poměrů na venkově. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle obsahu spisu byl v době, kdy byla sporná komunikace zřízena, vlastníkem pozemku stát; pozemek byl po roce 1990 vydán v restituci matce žalobkyně, která jej poté darovala žalobkyni. Na tomto pozemku zřídilo JZD účelovou komunikaci, kolaudovanou dne 9. prosince 1985. V tomto stavu nabyla vlastnické právo v restituci matka žalobkyně a později žalobkyně sama. Spor je o to, zda je důvodná námitka žalované společnosti proti vlastnické žalobě, že sporný pozemek užívá na základě práva obecného užívání účelové komunikace.
Účelová komunikace (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), je pozemní komunikací (§ 2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§ 19 odst. 1 cit. zákona).
Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je mimo jiné existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům (nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
Na některých pozemcích, které byly později vydány v restituci oprávněným osobám, v tzv. rozhodném období socialistická organizace v rámci jejího tehdejšího oprávnění zřídila účelovou komunikaci. Restituční předpisy upravily případy, ve kterých byly za znehodnocené nemovitostí poskytovány náhrady (§ 14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), za zatížení pozemku právem veřejného užívání účelové komunikace však kompenzaci neposkytly a ani další existence tohoto práva se nijak nedotkly. Nicméně jestliže nyní vlastník s další existencí účelové komunikace nesouhlasí, je třeba zvlášť pečlivě a přísně zvažovat podmínky pro trvání práva veřejného užívání.
Má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace.
V dané věci odvolací soud neučinil závěr, že by žalovaný na svoje pozemky neměl jiný přístup; naopak se ze spisu podává, že žalobkyně cestu zahradila, že žalovaný jezdí přes obec, která to, navzdory obtěžování občanů těžkou technikou, trpí. Z odůvodnění rozhodnutí se pak podává, že nezbytnou komunikační potřebu odvolací soud vidí v tom, že jiné cesty ohrožují občany a zhoršují jim pohodu bydlení; jiný způsob cesty „zatěžuje neúměrně obec“. V těchto důvodech však nelze spatřovat „nutnou a nenahraditelnou komunikační potřebu“. Ochrana veřejného zájmu a životního prostředí nezakládá komunikační potřebu; tyto zájmy lze řešit např. vyvlastněním pozemku za náhradu, pokud jsou pro něj splněny zákonné podmínky. Odvolací soud tak sice zohlednil legitimní veřejný zájem na ochraně životního prostředí, ten však nelze v tomto případě uspokojovat na úkor vlastníka pozemku bez poskytnutí náhrady (viz čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). K tomu rozhodování o existenci práva obecného užívání účelové komunikace neslouží.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyložil pojem „nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba“ příliš extenzívně, když při jejím posuzování vycházel z hledisek ochrany životního prostředí. Takové hledisko by mohlo být relevantní jen v případě, že by užívání jiné cesty bránil s ohledem na dopad na životní prostředí obecně závazný právní předpis.
Je tedy třeba zabývat se pouze otázkou, zda má žalovaný ke svému objektu jiný přístup, než přes pozemky žalobkyně; přitom bude třeba vzít do úvahy, že podle obsahu spisu i tvrzení dovolatelky přinejmenším část pozemků již delší dobu jako cestu neužívá, protože ji dovolatelka zahradila. Z toho se – bude-li to prokázáno – podává závěr, že přístup lze zajistit jinak a že tu tedy nutná a naléhavá komunikační potřeba není.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-