// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák. 18.01.2006
K právní způsobilosti městské části hlavního města Prahy
Městské části hlavního města Prahy ode dne 24.11.1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, jsou právnickými osobami ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) obč. zák., neboť zákon (přestože je za právnické osoby výslovně neoznačuje) jim přiznává vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují (srov. R 52/1995). Ani zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, kterým byl zákon č. 418/1990 Sb. ke dni 12.11.2000 zrušen, na tomto stavu nic nezměnil (jeho ustanovení § 3 odst. 1 a 2 upravují existenci a právní postavení městských částí hlavního města Prahy totožně).
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 654/2005, ze dne 13. prosince 2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně MUDr. I. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Městské části P. a 2) P. s. s. z., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. a 6 C 19/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2005 č.j. 62 Co 494/2004-385, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 21.11.1986 domáhala, aby jí žalovaný 1) (původně „O. ú. n. z.“, poté „S. a. z.“, a nakonec „Městská část P.“) odškodnil nemoc z povolání - virovou hepatitidu typu A, která u ní byla zjištěna dne 7.2.1985. Na základě podání žalobkyně ze dne 1.2.1994 Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7.2.1994 č.j. 6 C 112/86-149 „přibral do řízení na straně žalovaného“ jako žalovanou 2) „P. s. s. z.“, vůči níž rozsudkem ze dne 4.7.1994 č.j. 6 C 112/86-160 žalobu „v celém rozsahu“ pravomocně zamítl z důvodu nedostatku její pasivní věcné legitimace v daném sporu.
Následně v průběhu řízení před soudem prvního stupně, kterému byla věc vrácena po částečném zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4.7.1994 č.j. 6 C 112/86-160 ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 4.4.1996 č.j. 6 C 112/96-188 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.12.1996 č.j. 23 Co 323,324/96-200 ve znění usnesení ze dne 17.12.1996 č.j. 23 Co 323,324/96-204 rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.2.1999 č.j. 21 Cdo 376/98-237, žalobkyně (její zástupce) u jednání dne 14.7.2004 uvedla, že „žádá, aby soud nadále jednal namísto Městské části P. se žalovaným označeným jako Obec hl. m. Praha, zastoupená Magistrátem hl. m. Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, s odkazem na zákon o hl. m. Praze“.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 19.7.2004 č.j. 6 C 19/99-362 rozhodl, že „návrhu žalobkyně, aby v řízení bylo dále pokračováno jako s prvým žalovaným se subjektem: Obec hlavního města Prahy, zast. Magistrátem hl. m. Prahy se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, se nevyhovuje“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že poté, co právním nástupcem původního žalovaného 1) O. ú. n. z. se stala samostatná příspěvková organizace S. a. z. a následně po jejím zrušení Městská část P. jako její zřizovatel, „nebylo prokázáno, že by nastala další právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti žalovaného 1), o něž v řízení jde“. Protože žalobkyně „neprokázala své tvrzení o singulární sukcesi“, nelze jejímu návrhu na rozhodnutí podle ustanovení § 107a o.s.ř. vyhovět.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.1.2005 č.j. 62 Co 494/2004-385 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť ani podle názoru odvolacího soudu po zahájení řízení nebyla prokázána („ani žalobkyní konkrétně označena“) existence skutečnosti, s níž je právními předpisy spojován přechod či převod práv a povinností ze subjektu, jenž byl dosud označen jako účastník řízení (Městská část P.), na jiný subjekt, tj. subjekt, jehož vstup do řízení je navrhován. Uvedl, že v průběhu řízení „figuroval“ na místě žalovaného 1) Obvodní ústav národního zdraví, poté S. a. z., jež bylo zřízeno jako samostatná příspěvková organizace Městskou částí P., a následně po jeho zrušení Městská část P. jako zřizovatel a právní nástupce tohoto subjektu, na nějž podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb. přecházela dnem zániku práva a závazky zrušené organizace. Vzhledem k tomu, že „obdobné ustanovení je obsaženo též v § 27 odst. 3 zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, není zřejmé, z čeho žalobkyně dovozovala podmínky pro procesní nástupnictví Obce hl. m. Prahy“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně shledal její návrh na rozhodnutí podle ustanovení
§ 107a o.s.ř. o procesním nástupnictví na místě žalovaného 1) neopodstatněným.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „přechod práv a závazků ze zrušeného subjektu – tedy Městské části v P., přechází na Obec hl. m. Praha ze zákona“. Zdůraznila, že „procesní úprava nového subjektu (v pořadí dvaceti let trvání tohoto sporu) je již šestou změněnou v pořadí“ a že „bránit tomuto logickému postupu při změně subjektu je v podstatě totéž jako nárok zamítnout a pouze hledat důvody na koho svést nedostatek při výrobě právního názoru“, což „odpovídá ne příliš humánnímu postupu, který však český soud má povinnost uzavřít“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o.s.ř.).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v projednávané věci žalobu o odškodnění pracovního úrazu dne 21.11.1986 podala proti O. ú. n. z. K návrhu žalobkyně Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 14.4.1993 č.j. 6 C 112/86-119 připustil „změnu názvu žalovaného“ [dále označován - s ohledem na přibrání dalšího účastníka řízení na straně žalovaného - jako žalovaný 1)] na S. a. z., s poukazem na „zřizovací listinu“, z níž „se zjišťuje, že podle § 14 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a v souladu s ust. § 10 zákona č. 418/1990 Sb., o hl. m. Praze, s účinností ke dni 1.1.92 zřídila Městská část P. svým usnesením samostatnou příspěvkovou organizaci S. a. z.“ (která „přebírá veškerá práva a povinnosti z právních úkonů, které učinil O. do 31.12.1991 v rozsahu, který se tohoto sdružení týká a která nepřebírají ostatní nově vzniklé organizace“ - bod 6 zřizovací listiny). Podle usnesení obvodního zastupitelstva Městské části P. č. 314 ze dne 27.10.1998 byla příspěvková organizace S. a. z. ke dni 31.12.1998 zrušena a podle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), její práva a závazky přešly dnem zániku na zřizovatele, tj. Městskou část P. Obvodní soud pro Prahu 6 proto dále pokračoval v řízení jako s žalovaným 1) s Městskou části P.
Žalobkyně v dovolání namítá, že „ze zákona“ nastal „přechod práv a závazků ze zrušeného subjektu – tedy Městské části v P., na Obec hl. m. Praha“ a že tak došlo ke „změně subjektu“ na straně žalovaného 1).
Podle ustanovení § 9 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, který nabyl účinnosti dnem 24. listopadu 1990, městská část (jako část území hlavního města Prahy – srov. § 2 odst. 2 věty první cit. zákona ve znění účinném od 31.12.1992) v rozsahu stanoveném tímto zákonem, dalšími obecně závaznými právními předpisy a Statutem vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů.
Ze zmíněných ustanovení vyplývá, že městské části hlavního města Prahy ode dne 24.11.1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, jsou právnickými osobami ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 písm. d) obč. zák., neboť zákon (přestože je za právnické osoby výslovně neoznačuje) jim přiznává vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995, pod č. 52). Vzhledem k tomu, že ani zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, kterým byl zákon č. 418/1990 Sb. ke dni 12.11.2000 zrušen, na tomto stavu nic nezměnil (jeho ustanovení § 3 odst. 1 a 2 upravují existenci a právní postavení městských částí hlavního města Prahy totožně), nelze sdílet úvahu dovolatelky o „zrušeném subjektu – Městské části v P.“.
Protože v daném případě – jak se podává z výše uvedeného - nenastala situace, že by účastník řízení [žalovaná 1) Městská část P.] byl v průběhu řízení zrušen (zanikl) a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení, nepřichází v úvahu postup podle ustanovení § 107 o.s.ř., které upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v souvislosti s hmotněprávním přechodem práv a povinností (sukcesí), kdy účastník občanského soudního řízení (v době od zahájení řízení do jeho pravomocného skončení) ztratí způsobilost být účastníkem řízení. Za tohoto stavu soudy obou stupňů správně uvažovaly toliko postup podle ustanovení § 107a o.s.ř.
Podle ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.
Podle ustanovení § 107a odst. 2 o.s.ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje.
K procesnímu nástupnictví podle ustanovení § 107a o.s.ř. může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí. K návrhu, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, jestliže po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je legitimován výlučně žalobce. K rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o.s.ř. soud nemůže – na rozdíl od rozhodnutí podle ustanovení § 107 o.s.ř. - přistoupit z vlastní iniciativy (i bez návrhu).
V posuzovaném případě žalobkyně poukazuje obecně na přechod práv a závazků ze žalované 1) Městské části P. na Obec hl. m. Praha „ze zákona“; z jejích podání a vyjádření obsažených ve spise vyplývá, že tím míní „zákon o hl. m Praze“ a „zákon o obcích“.
Přechod práva nebo povinnosti (závazku), o něž se v daném sporu jedná, z dosavadního účastníka řízení na straně žalovaného 1) Městské části P. „na Obec hl. m. Praha“, však z uvedených zákonů dovozovat nelze. Ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze (předtím, než byl tento zákon k 12.11.2000 zrušen), upravovalo přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů a jiných vztahů pracovníků podle zvláštních předpisů z Národního výboru hlavního města Prahy a obvodních a místních národních výborů na území hlavního města Prahy na hlavní město Prahu a příslušné městské části, ke kterému došlo již dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 24.11.1990), a tedy o několik let dříve než se – jako právní nástupce zrušené příspěvkové organizace S. a. z. - stala účastníkem tohoto řízení na straně žalované Městská část P. Uvedenou otázku neřešil ani zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), předtím než byl k 12.11.2000 zrušen zákonem č. 128/2000 Sb., který měl ve vztahu k zákonu č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, toliko subsidiární povahu, neboť se na hlavní město Prahu vztahoval pouze tehdy, „nestanovil-li tento zákon jinak“ (srov. § 41 zákona č. 418/1990 Sb.). Odvolací soud proto za tohoto stavu dospěl ke správnému závěru, že podmínky pro žalobkyní navržené procesní nástupnictví na místě žalovaného 1) nebyly splněny.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst.1 a § 151 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-