// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 15.12.2021
Zpětvzetí žaloby o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky
Vyzval-li insolvenční správce přihlášeného věřitele k podání žaloby o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky, věřitel takovou žalobu podal a následně ji vzal zpět (maje za to, že popření pohledávky nevyvolalo insolvenčním zákonem předvídané účinky), nepřísluší věřiteli v rámci opravných prostředků proti (následnému) rozhodnutí o odmítnutí přihlášky pohledávky (účinná) obrana založená na tvrzení, že popření pohledávky insolvenčním správcem bylo vadné (nebylo určité a odůvodněné).
Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Takto formulovaným pravidlům se podřizuje rovněž zkoumání procesního úkonu, jímž je popěrný úkon. Je-li takový procesní úkon projeven (učiněn), aniž by jeho vady byly zkoumány (detekovány) insolvenčním soudem při přezkumném jednání, a jestliže byl přihlášený věřitel na jeho základě insolvenčním správcem řádně vyzván k podání odporové žaloby ohledně určení pravosti, výše nebo pořadí (nevykonatelné) pohledávky, pak účinky (případné vady) popěrného úkonu je povolán zkoumat insolvenční soud v řízení o odporové žalobě. Přihlášený věřitel, která na podání takové žaloby v propadné lhůtě k tomu určené rezignuje (a to i tím, že včas podanou žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vezme zpět), se tím zbavuje i možnosti namítat vady popěrného úkonu (vykládat jej jinak, než jak byl vnímán insolvenčním soudem v době, kdy jej osoba nadaná popěrným právem projevila při přezkumném jednání) v pozdějších fázích insolvenčního řízení. Jinak by tomu bylo jen tam, kde osoba nadaná popěrným právem ve skutečnosti žádný popěrný úkon neučinila (neprojevila do skončení přezkumného jednání žádný takový procesní úkon).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 13/2020, ze dne 22. 9. 2021
Dotčené předpisy:
§ 185 IZ
§ 197 IZ
§ 198 IZ
§ 42 odst. 4 o. s. ř.
§ 41 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Podáním doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 17. července 2009 (doplněným podáními ze dne 23. srpna 2010 a 18. prosince 2013) přihlásil věřitel č. 1 (AUTOMONT CSW, spol. s r. o. ̶ dále jen „věřitel“) do insolvenčního řízení dlužníka (TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o.) pohledávku v celkové výši 1.484.910,46 Kč (dále jen „pohledávka“).
Na přezkumném jednání dne 5. března 2014 insolvenční správce (FOLTAN a spol. veřejná obchodní společnost) popřel (nevykonatelnou) pohledávku co do pravosti „v celém rozsahu“; téhož dne vyrozuměl věřitele o popření nevykonatelné pohledávky a poučil ho o právu podat žalobu podle ustanovení § 198 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Výzva byla věřiteli doručena 7. března 2014.
Věřitel podal dne 3. dubna 2014 u insolvenčního soudu žalobu o určení pravosti popřené pohledávky; insolvenční soud řízení o žalobě zastavil pro její zpětvzetí usnesením ze dne 4. května 2017, č. j. 25 ICm 1133/2014-65, které nabylo právní moci dne 25. května 2017.
Proto insolvenční soud přihlášku pohledávky odmítl usnesením ze dne 2. října 2019, č. j. KSOS 25 INS 4546/2009-P1-9 a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele v insolvenčním řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání věřitele usnesením ze dne 27. listopadu 2019, č. j. KSOS 25 INS 4546/2009, 3 VSOL 639/2019-P1-15, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
Odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 185, § 197 a § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 13 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška“), ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že za stavu, kdy řízení o věřitelem podané žalobě o určení pravosti pohledávky bylo pravomocně zastaveno, nastala „situace jako by žaloba nebyla podána“; insolvenční soud proto správně přihlášku pohledávky odmítl (§ 185 insolvenčního zákona) a věřitele uvědomil o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení.
Současně dodal, že vyrozumění o popření přihlášené pohledávky obsahuje náležitosti vyžadované insolvenčním zákonem a vyhláškou. Jeho doručením věřiteli dne 7. března 2014 začala běžet lhůta pro podání žaloby o určení pravosti popřené pohledávky, která marně uplynula dne 7. dubna 2014. Přitom vyhodnotil jako nedůvodnou výhradu věřitele, podle níž byl „popěrný úkon“ insolvenčního správce vadný (a nenabyl účinků) a pohledávka měla být znovu řádně přezkoumána.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právní otázky, zda byly soudy nižších stupňů povinny zabývat se (ne)platností popěrného úkonu insolvenčního správce, přihlédnout k této neplatnosti z úřední povinnosti a vyhodnotit, zda mohly nastat účinky takového popěrného úkonu. Při řešení této otázky se odvolací soud (podle jeho názoru) zčásti odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu; současně jde o právní otázku dosud Nejvyšším soudem v úplnosti nezodpovězenou.
Dovolatel připomíná, že vzal žalobu o určení pravosti pohledávky zpět vzhledem k závěru formulovanému insolvenčním soudem v rozsudku ze dne 13. dubna 2017, č. j. 25 ICm 1134/2014-74 (vydaném v řízení o žalobě o určení pravosti pohledávky podané věřitelem AUTO DUBINA a. s. v témže insolvenčním řízení), podle něhož insolvenční soud vyhodnotil „totožný“ popěrný úkon insolvenčního správce jako nicotný („neurčitý, neodůvodněný a nepřezkoumatelný“). Přitom nesprávné vyhodnocení platnosti (a účinnosti) popěrného úkonu (respektive absence takového vyhodnocení) mělo za následek (i) nesprávné posouzení „dopadu“ výzvy insolvenčního správce k podání žaloby o určení pravosti pohledávky.
Dále s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012, a ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“),] a na obsah popěrného úkonu insolvenčního správce zdůrazňuje, že z popěrného úkonu není patrné, zda insolvenční správce popřel pravost, výši či pořadí pohledávky, přičemž z něj neplyne ani důvod popření. Popěrný úkon tak nemohl vyvolat „zamýšlené procesní účinky“ a přihlášená pohledávka „byla zjištěna“ (respektive nebyla dosud řádně a účinně přezkoumána).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil tak, že se přihláška pohledávky neodmítá a účast věřitele v insolvenční řízení nekončí.
Insolvenční správce považuje dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání věřitele je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem ve vazbě na (ne)podání žaloby o určení pravosti popřené pohledávky, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
1) Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu § 42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání [do skončení přezkumného jednání; srov. § 192 odst. 2 insolvenčního zákona a dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněném pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 57/2019“)].
2) Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, jakož i R 57/2019].
3) V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení (srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 716/2012 a R 57/2019).
4) Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce (srov. R 39/2019 a R 57/2019).
5) Věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník jako „nevykonatelnou“, a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního správce dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 185 insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, podle něhož výzvu ignoroval proto, že přihlášená pohledávka je (podle jeho názoru) pohledávkou „vykonatelnou“ (pro niž platí režim ustanovení § 199 insolvenčního zákona). Prověřit výhradu, že pohledávka je vykonatelná, by bylo možné jen v rámci řádně zahájeného incidenčního sporu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněné pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 134/2017].
Promítnuto do poměrů dané věci, vyzval-li insolvenční správce žalobce k podání žaloby o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky, žalobce takovou žalobu podal a následně ji vzal zpět (maje za to, že popření pohledávky nevyvolalo insolvenčním zákonem předvídané účinky), nepřísluší žalobci v rámci opravných prostředků proti (následnému) rozhodnutí o odmítnutí přihlášky pohledávky (účinná) obrana založená na tvrzení, že popření pohledávky insolvenčním správcem bylo vadné (nebylo určité a odůvodněné). Opačný výklad (zastávaný dovolatelem) by totiž vedl k nepřijatelné nejistotě o tom, zda je nutné na takového věřitele, ač nepodal žalobu o určení pravosti „popřené“ pohledávky, nadále pohlížet jako na účastníka insolvenčního řízení [§ 9 písm. c) a § 14 odst. 1 insolvenčního zákona].
Nejvyšší soud dále připomíná, že již ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněném pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v návaznosti na závěry formulované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněném pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil (srov. odstavec [53] tamtéž), že procesní úkony se liší od hmotněprávních úkonů především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí nebo po nich následují. Je pojmově vyloučeno, aby pro omyl, který se projevil neshodou mezi jeho vůlí a jejím projevem, účastník řízení napadl platnost svého procesního úkonu, jehož prostřednictvím se uskutečňuje vlastní cíl občanského soudního řízení. Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Takto formulovaným pravidlům se podřizuje rovněž zkoumání procesního úkonu, jímž je popěrný úkon (srov. opět důvody R 57/2019). Je-li takový procesní úkon projeven (učiněn), aniž by jeho vady byly zkoumány (detekovány) insolvenčním soudem při přezkumném jednání, a jestliže byl přihlášený věřitel na jeho základě insolvenčním správcem řádně vyzván k podání odporové žaloby ohledně určení pravosti, výše nebo pořadí (nevykonatelné) pohledávky, pak účinky (případné vady) popěrného úkonu je povolán zkoumat insolvenční soud v řízení o odporové žalobě. Přihlášený věřitel, která na podání takové žaloby v propadné lhůtě k tomu určené rezignuje (a to i tím, že včas podanou žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vezme zpět), se tím zbavuje i možnosti namítat vady popěrného úkonu (vykládat jej jinak, než jak byl vnímán insolvenčním soudem v době, kdy jej osoba nadaná popěrným právem projevila při přezkumném jednání) v pozdějších fázích insolvenčního řízení. Jinak by tomu bylo jen tam, kde osoba nadaná popěrným právem ve skutečnosti žádný popěrný úkon neučinila (neprojevila do skončení přezkumného jednání žádný takový procesní úkon); o takový případ však v této věci nešlo. Srov. mutatis mutandis (pro poměry sporů o režim popření ve vazbě na vykonatelnost přihlášené pohledávky) např. R 105/2013.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že popření pohledávky věřitele insolvenčním správcem ostatně vytýkanými vadami ani netrpí, když podle obsahu insolvenčního spisu (viz seznam přihlášených pohledávek a protokol o přezkumném jednání) popřel insolvenční správce věřitelem přihlášenou pohledávku „v celém rozsahu“ (rozuměj co do pravosti) proto, že pohledávka nevznikla.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud [při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.)] dovolání zamítl jako nedůvodné [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Autor: -mha-