// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 13.11.2020
Vypořádání dosaženého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění
Žádné ustanovení insolvenčního zákona nebrání tomu, aby tam, kde je zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře po dobu (nejdéle) 5 let, byl před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení, vypořádán nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Skutečnost, že předmět zajištění byl (za trvání insolvenčního řízení) zpeněžen až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, nemá na práva zajištěného věřitele žádného vlivu. Nastane-li taková situace, je insolvenční soud povinen před vydáním usnesení, jímž se končí insolvenční řízení (usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádat dosažený výtěžek zpeněžení předmětu zajištění; insolvenční soud, který takto nepostupuje, koná v rozporu s insolvenčním zákonem a také s elementární logikou. Zajištěný věřitel, který zpeněžením předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení o zajištění své pohledávky přišel, totiž nedostává na uspokojení své zajištěné pohledávky ničeho, což je nepřijatelný následek, jemuž je insolvenční soud povinen se svou procesní aktivitou vyhnout.
Skončí-li insolvenční řízení (lhostejno proč) poté, co dojde ke zpeněžení předmětu zajištění, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodne postupem dle § 298 insolvenčního zákona (při předchozím řešení úpadku dlužníka oddlužením nebo konkursem) o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je úkolem insolvenčního správce provést výplatu odpovídající části čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele v mezích činnosti, k níž je povinen v době od skončení insolvenčního řízení do doby, než jej insolvenční soud zprostí funkce. Insolvenční soud, jenž i po skončení insolvenčního řízení může plnit určité funkce (např. rozhodovat o zproštění funkce insolvenčního správce), je povinen poskytnout insolvenčnímu správci ke splnění této jeho povinnosti potřebnou součinnost i tím, že v souladu s ustanovením § 298 insolvenčního zákona k návrhu insolvenčního správce rozhodne o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 140/2018, ze dne 28. 7. 2020
Dotčené předpisy:
§ 298 odst. 2 IZ
§ 398 odst. 3 IZ
§ 409 odst. 3 IZ
§ 413 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 3. ledna 2018, č. j. KSPL 27 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice M. B. (bod I. výroku).
2/ Zprostil funkce insolvenčního správce dlužnice AS ZIZLAVSKY v. o. s. (bod II. výroku).
3/ Přiznal insolvenčnímu správci odměnu ve výši 20.872,50 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a náhradu hotových výdajů ve výši 4.174,50 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), s tím, že tyto položky budou hrazeny ze záloh na odměnu a náhradu hotových výdajů (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel především z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 17. května 2012, č. j. KSPL 27 INS XY (mimo jiné):
- Povolil dlužnici oddlužení (bod I. výroku).
- Schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře (bod II. výroku).
2/ Stávajícího insolvenčního správce ustanovil do funkce usnesením ze dne 20. července 2015, č. j. KSPL 27 INS XY (místo zproštěného insolvenčního správce AGENTURY PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ - ARES, v. o. s.).
3/ Usnesením ze dne 9. září 2015, č. j. KSPL 27 INS XY, schválil zprávu o činnosti zproštěného insolvenčního správce a přiznal zproštěnému insolvenčnímu správci odměnu ve výši 35.317,50 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) a náhradu hotových výdajů ve výši 8.081,50 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), s tím, že tyto položky byly hrazeny ze záloh na odměnu a náhradu hotových výdajů a zálohy na náklady řízení.
4/ Podle zprávy insolvenčního správce o splnění oddlužení (z 22. září 2017), ve znění opravy (z 16. října 2017), uspokojila dlužnice zjištěné pohledávky nezajištěných věřitelů z 31,15 %.
[3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 38 odst. 3 a § 413 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a na ustanovení § 3 písm. b/ a § 7 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“) – měl za prokázané, že dlužnice splnila schválené oddlužení a že přihlášení věřitelé byli uspokojeni ve výše uvedeném rozsahu. Proto vzal na vědomí splnění oddlužení a zprostil funkce insolvenčního správce. Dále insolvenční soud uzavřel, že podle zprávy insolvenčního správce z 16. října 2017 uhradila dlužnice insolvenčnímu správci všechny zálohy za měsíce červenec 2015 až květen 2017 včetně, takže podle označených ustanovení vyhlášky o odměně přiznal insolvenčnímu správci za toto období odměnu sestávající z měsíční částky 750 Kč a částky odpovídající dani z přidané hodnoty a hotové výdaje sestávající z měsíční částky 150 Kč a částky odpovídající dani z přidané hodnoty.
[4] K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2018, č. j. KSPL 27 INS XY, 2 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. ledna 2018 v bodech II. a III. výroku.
[5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 398 odst. 3, § 409 a § 413 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[6] Lhůta 5 let určená dlužníku při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje termín první splátky [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“); usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[7] Z hlediska naplnění plánu oddlužení plněním splátkového kalendáře není rozhodné, zda zajištěný věřitel požádal (ve smyslu § 409 odst. 3 insolvenčního zákona), aby insolvenční správce zpeněžil majetek podstaty sloužícího k zajištění jeho zjištěné pohledávky, a zda před splněním oddlužení (před dovršením běhu splátkového kalendáře) došlo ke zpeněžení předmětu zajištění a vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.
[8] Dojde-li ke splnění takového oddlužení skončením zákonné lhůty jeho trvání nebo plným uspokojením (nezajištěných věřitelů) před uplynutím této lhůty, pak insolvenční správce již neplní žádné povinnosti směřující k provedení tohoto způsobu oddlužení. Provede jen úkony, které souvisí s ukončením oddlužení, tj. podá soudu zprávu o splnění oddlužení, (o dosaženém rozsahu uspokojení nezajištěných pohledávek pojatých do splátkového kalendáře) a vyúčtuje svoji odměnu a hotové výdaje.
[9] Insolvenční soud je povinen bezodkladně deklarovat (formálně vzít na vědomí) splnění daného oddlužení usnesením dle § 413 insolvenčního zákona, jímž současně musí zprostit funkce insolvenčního správce a rozhodnout o odměně a hotových výdajích insolvenčního správce.
[10] V dané věci plnila dlužnice splátkový kalendář od června 2012; uplynutím posledního měsíce jeho trvání (květen 2017) bylo oddlužení splněno, takže počínaje červnem 2017 byly splněny (bez dalšího, bez ohledu na nedokončené zpeněžení předmětu zajištění vyžádané zajištěným věřitelem) zákonné podmínky pro vydání usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení (a formálně tak ukončí insolvenční řízení dlužnice) a zprostí funkce insolvenčního správce. Jakkoli insolvenční soud takové usnesení vydal až 3. ledna 2018, nic to nemění na tom, že oddlužení bylo splněno v květnu 2017 a poté již insolvenční správce nemohl vykonávat jinou činnost, než závěrečné úkony související se skončením (splněním) oddlužení a s ukončením jeho funkce. Od června 2017 tudíž nebylo opodstatněno, aby insolvenční správce pokračoval ve zpeněžení předmětu zajištění, ohledně něhož uzavřel 19. října 2017 kupní smlouvu.
[11] Rozhodnutím, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení a proti němuž není přípustné odvolání, se insolvenční řízení končí a insolvenční správce není zákonem povolán k žádným dalším úkolům souvisejícím s insolvenčním řízením (jak je tomu podle § 313 insolvenčního zákona při zrušení konkursu). Proto ustanovení § 413 insolvenčního zákona nedává insolvenčnímu soudu možnost úvahy, zda poté, co vezme na vědomí splnění oddlužení, zprostí funkce insolvenčního správce.
[12] Při určení odměny insolvenčního správce vyšel odvolací soud z toho, že k realizaci nároků ze zajištění během oddlužení nedošlo.
[13] Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
1/ Má insolvenční soud zprostit funkce insolvenčního správce, který zpeněžuje (dle pokynu zajištěného věřitele) „zajištěnou nemovitost“?
2/ Může insolvenční soud zprostit insolvenčního správce funkce dříve, než rozhodne o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli?
3/ Jak má být naloženo s výtěžkem zpeněžení nemovitosti, jestliže insolvenční soud zprostil insolvenčního správce funkce dříve, než rozhodl o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli?
[14] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[15] V mezích uplatněného dovolacího důvodu poukazuje dovolatel na to, že při zpeněžení předmětu zajištění je vázán pokynem zajištěného věřitele (§ 293 odst. 1 insolvenčního zákona); ten mu byl v dané věci udělen za trvání oddlužení (2. listopadu 2016), byť k vlastnímu zpeněžení předmětu zajištění došlo až po splnění splátkového kalendáře.
[16] Dovolatel míní, že učinil-li na základě pokynu zajištěného věřitele kroky směřující ke zpeněžení předmětu zajištění, a vznikly-li náklady spojené se zpeněžením a správou předmětu zajištění (jež měly být uspokojeny z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění), pak v situaci, kdy ke zpeněžení předmětu zajištění nedošlo před ukončením splátkového kalendáře, měl insolvenční soud vyčkat s vydáním usnesení dle § 413 insolvenčního zákona do doby, než bude výtěžek zpeněžení předmětu zajištění vydán zajištěnému věřiteli (o což dovolatel neúspěšně žádal). Jestliže tak insolvenční soud nepostupoval, měl uvedenou skutečnost zohlednit odvolací soud se zřetelem k tomu, že v době podání odvolání již byl zpeněžen předmět zajištění (což v odvolání uvedl).
[17] Výtěžek zpeněžení předmětu zajištění (jenž měl sloužit k uspokojení nákladů spojených se zpeněžením a správou a odměny insolvenčního správce a ve zbytku měl být vydán zajištěnému věřiteli) se nachází na účtu majetkové podstaty, avšak není postaveno najisto, jak s ním má být naloženo.
[18] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[19] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
[20] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[21] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[22] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[23] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 298
(…)
(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.
(…)
§ 398
(…)
(3) Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
(…)
§ 409
(…)
(3) Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
§ 413
Splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné; právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce.
[24] Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 398 odst. 3, § 409 odst. 3 a § 413 insolvenčního zákona již v době povolení a schválení oddlužení (17. května 2012) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení § 298 odst. 2 insolvenčního zákona v citované podobě (pro věc opět rozhodné) platí od 1. ledna 2014 a do vydání napadeného rozhodnutí též nedoznala změn.
[25] Ve výše ustaveném právním rámci Nejvyšší soud především poznamenává, že ve skutkové rovině nebylo před soudy nižších stupňů pochyb o tom (a obsah insolvenčního spisu dokládá), že:
1/ V rámci schváleného způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře připadala poslední splátka na květen 2017.
2/ Insolvenční správce dlužníka (jako prodávající) uzavřel dne 19. října 2017 s J. N. (jako kupujícím) kupní smlouvu, kterou kupujícímu prodal označenou nemovitost ve vlastnictví dlužnice, nacházející se v katastrální území XY, obci XY, (jež sloužila k zajištění zjištěné pohledávky zajištěného věřitele A. C. C., jenž měl dát pokyn ke zpeněžení 24. srpna 2017) za dohodnutou kupní cenu ve výši 700.000 Kč, zcela uhrazenou před podpisem kupní smlouvy (B-85).
3/ Podáním datovaným 23. ledna 2018 (B-85), došlým insolvenčnímu soudu 6. března 2018 a zveřejněným v insolvenčním rejstříku 7. března 2018, požádal insolvenční správce insolvenční soud o souhlas s vydáním čistého výtěžku zpeněžení ve výši 603.722,92 Kč zajištěnému věřiteli a o souhlas s čerpáním zálohy na odměnu ze zpeněžení ve výši 73.780,08 Kč.
[26] K položeným právním otázkám pak Nejvyšší soud činí následující závěry:
[27] Judikatura Nejvyššího soudu je vskutku ustálena v závěru, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou (nejzazší), přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení (§ 406 odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona) [R 77/2013]. Již v usnesení ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 NSČR 15/2020, Nejvyšší soud nicméně ozřejmil, že závěry formulované (coby zásada) v R 77/2013 (kde šlo o přezkoumání rozhodnutí vydaného za trvání insolvenčního řízení podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. října 2012) je nutné poměřovat také tím, co se v insolvenčním řízení před jeho skončením fakticky událo. Z R 77/2013 nadto plyne, že se týkalo jen plnění splátkového kalendáře, tedy uspokojování pohledávek nezajištěných věřitelů. K tomu, dokdy lze zpeněžovat předmět zajištění (v souladu s ustanovením § 409 odst. 3 insolvenčního zákona) v insolvenčním řízení dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře, a dokdy lze takto dosažený (čistý) výtěžek zpeněžení zajištění vydat zajištěnému věřiteli (§ 298 odst. 2 insolvenčního zákona), se označené rozhodnutí nevyjadřovalo a odvolací soud se mýlí, dovozuje-li, že R 77/2013 je (může být) oporou závěru, že po uplynutí pětileté doby splácení nemůže být předmět zajištění účinně zpeněžen.
[28] Žádné ustanovení insolvenčního zákona nebrání tomu, aby tam, kde je zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře po dobu (nejdéle) 5 let, byl před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení (v intencích § 413 insolvenčního zákona před vydáním usnesení, jímž insolvenční soud bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádán v souladu (s ustanovením § 298 insolvenčního zákona) nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Skutečnost, že předmět zajištění byl (za trvání insolvenčního řízení) zpeněžen až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, nemá na práva zajištěného věřitele žádného vlivu. Nastane-li taková situace, je insolvenční soud povinen před vydáním usnesení, jímž se končí insolvenční řízení (usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádat dosažený výtěžek zpeněžení předmětu zajištění; insolvenční soud, který takto nepostupuje, koná v rozporu s insolvenčním zákonem a také s elementární logikou. Zajištěný věřitel, který zpeněžením předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení o zajištění své pohledávky přišel (§ 285 odst. 1 insolvenčního zákona), totiž nedostává na uspokojení své zajištěné pohledávky ničeho, což je nepřijatelný následek, jemuž je insolvenční soud povinen se svou procesní aktivitou vyhnout. Skončí-li insolvenční řízení (lhostejno proč) poté, co dojde ke zpeněžení předmětu zajištění, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodne postupem dle § 298 insolvenčního zákona (při předchozím řešení úpadku dlužníka oddlužením nebo konkursem) o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je úkolem insolvenčního správce provést výplatu odpovídající části čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele v mezích činnosti, k níž je povinen v době od skončení insolvenčního řízení do doby, než jej insolvenční soud zprostí funkce. Insolvenční soud, jenž i po skončení insolvenčního řízení může plnit určité funkce (např. rozhodovat o zproštění funkce insolvenčního správce), je povinen poskytnout insolvenčnímu správci ke splnění této jeho povinnosti potřebnou součinnost i tím, že v souladu s ustanovením § 298 insolvenčního zákona k návrhu insolvenčního správce rozhodne o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. Srov. k tomu v obdobných souvislostech v poměrech upravených zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, mutatis mutandis např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 961/2006, uveřejněné pod číslem 72/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[29] V poměrech dané věci lze k obecným závěrům formulovaným v předchozím odstavci především uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu zkoumat, proč v závěrečné fázi insolvenčního řízení selhala komunikace mezi insolvenčním soudem na straně jedné a insolvenčním správcem na straně druhé, ani akademicky rozebírat, jak mohlo být postupováno, kdyby některé kroky nebyly v insolvenčním řízení učiněny. Jako „fait accompli“ (nevratný krok, který již nelze změnit) je nutno v mezích dovolacího přezkumu přijmout fakt, že insolvenční řízení pravomocně skončilo 3. ledna 2018; jde o den, kdy insolvenční soud vydal usnesení označené v odstavci [1] odůvodnění; bod I. výroku tohoto usnesení (jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice), nabyl totiž (vzhledem k tomu, že proti tomuto výroku není podle § 413 insolvenčního zákona odvolání přípustné) právní moci dnem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. § 74 odst. 1 insolvenčního zákona), tedy opět 3. ledna 2018. Jakkoli ustanovení § 413 insolvenčního zákona předpokládá, že o zproštění funkce insolvenčního správce rozhodne insolvenční soud „současně“ s rozhodnutím, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení, je takový krok vyloučen, jestliže by insolvenční soud tímto způsobem ukončil činnost procesního subjektu (§ 9 písm. d/ insolvenčního zákona) povinného (přesto, že insolvenční řízení jíž skončilo) připravit vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.
[30] Zbývá určit, zda skutkový stav věci shrnutý výše dovoluje uzavřít, že ke zpeněžení předmětu zajištění vskutku došlo za trvání insolvenčního řízení. Den právní moci usnesení, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (3. leden 2018) se shoduje se dnem, kdy katastrální úřad povolil vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy, kterou byl předmět zajištění zpeněžen (3. leden 2018). Z toho, že právní účinky vkladu měly nastat k 4. prosinci 2017, však plyne, že insolvenční řízení v dané věci skončilo až poté, co došlo ke zpeněžení předmětu zajištění.
[31] Napadené rozhodnutí tedy není souladné s výše formulovanými závěry. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že usnesení insolvenčního soudu se mění tak, že insolvenční správce se funkce nezprošťuje.
Autor: -mha-