// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 17.06.2020

Fikce jednoho dlužníka dle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona

Časové omezení fikce jednoho dlužníka dle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, tedy i to, že jsou „společné“ pro oba manžele i všechny jejich závazky, trvá jen po dobu insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení (do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o společném návrhu manželů na povolení jejich oddlužení) a po dobu trvání účinků oddlužení.

Ustanovení § 394a insolvenčního zákona v žádné své části neřeší (nezakládá) fikci jednoho dlužníka ve vztahu k posuzování úpadku dlužníka při rozhodování o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona, postihující právní úkony (právní jednání) dlužníka (dlužníků) učiněné před zahájením insolvenčního řízení.

Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že fikci jednoho dlužníka podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat na dobu před zahájením insolvenčního řízení a nelze z ní vycházet ani při posouzení úpadkového stavu dlužníka ve sporu o neúčinnost jeho právního úkonu dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona (učiněného více jak 2 roky před podáním společného návrhu manželů na povolení oddlužení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 28/2018, ze dne 27. 2. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 394a odst. 3 IZ. ve znění od 01.01.2014
§ 240 odst. 2 IZ.

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 30. června 2016, č. j. 10 ICm XY, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):

1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Mgr. K. Š., LL.M., jako insolvenční správkyně dlužníků M. a J. Z.) domáhala určení, že darovací smlouva ze dne 6. února 2012 uzavřená mezi dlužnicí (J. Z.) jako dárkyní a žalovanou (V. M.) jako obdarovanou (dále jen „darovací smlouva“), jejímž předmětem je bezúplatný převod ve výroku rozhodnutí specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „ sporné nemovitosti“), je neplatná (bod I. výroku).

2/ Určil, že darovací smlouva je neúčinná (bod II. výroku).

3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

4/ Uložil žalované zaplatit České republice na soudním poplatku částku 2 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (bod IV. výroku).

Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Darovací smlouvou dlužnice převedla na žalovanou sporné nemovitosti, jejichž hodnota činila cca 730 000 Kč; účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované nastaly ke dni 8. února 2012.

2/ Žalovaná je sestrou dlužnice.

3/ Ke dni uzavření darovací smlouvy i ke dni účinků vkladu vlastnického práva měli dlužníci tyto závazky: závazek vůči žalované z půjček ve výši 246 000 Kč, splatný nejpozději v listopadu 2011, závazek z úvěrové smlouvy vůči věřiteli „CAPER“ Consumer Finance a. s. (správně CASPER Consumer Finance a. s., dále jen „věřitel C“) ve výši 7 097 Kč, splatný 7. ledna 2012, a ve výši 31 776 Kč, splatný 31. ledna 2012, závazky z titulu nájmu vůči První moravské finanční a. s. (dále jen „věřitel P“) ve výši 18 406 Kč, 87 198 Kč a 155 383 Kč, splatné v roce 2010 a závazky vůči EMI Firma Handlowo-Uslugowa Miroslaw Loska (dále jen „věřitel E“) v celkové výši minimálně 36 592,26 Kč, splatné v roce 2010.

4/ Vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku dne 20. června 2014 oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníků, a to na základě insolvenčního návrhu dlužníků ze dne 18. června 2014, spojeného s návrhem na společné oddlužení manželů.

5/ Usnesením ze dne 20. října 2014 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením a usnesením ze dne 6. března 2015 schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře.

Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z § 3 odst. 1 a 2, § 235 odst. 1, § 240 a § 394a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - dospěl k závěru, že darovací smlouva, na jejímž základě dlužnice bezúplatně převedla sporné nemovitosti na žalovanou, je úkonem bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Insolvenční soud přisvědčil žalobkyni, že fikci jednoho dlužníka dle § 394a insolvenčního zákona „lze vztáhnout i na odpůrčí žalobu“ a dovodil, že „tato fikce se vztahuje i na oddlužení formou splátkového kalendáře“. Pokračoval, že vzhledem k tomu, že dle § 394a odst. 2 insolvenčního zákona je veškerý majetek považován za majetek ve společném jmění manželů, patří do společného jmění manželů i závazky a pohledávky, které tento majetek tvoří. Pro účely posouzení, zda darovací smlouva byla uzavřena v době, kdy dlužnice byla v úpadku, insolvenční soud vyšel ze závazků obou dlužníků. Uzavřel, že k datu uzavření darovací smlouvy „měla dlužnice společně se svým manželem“ více věřitelů, u nichž měli závazky po dobu delší jak 30 dnů po splatnosti, přičemž tyto své závazky neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. srpna 2017, č. j. 10 ICm XY, 11 VSOL XY - 158 (KSOL 10 INS XY):

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že žaloba na určení neúčinnosti darovací smlouvy se zamítá (první výrok).

2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před insolvenčním soudem (druhý výrok).

3/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě IV. výroku tak, že žalované se neukládá povinnost zaplatit České republice částku 2 000 Kč (třetí výrok).

4/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem (čtvrtý výrok).

Odvolací soud - na rozdíl od insolvenčního soudu - konstatoval, že závazky dlužníka vůči věřitelům P a E nepatří mezi závazky dlužnice, když fikci jednoho dlužníka podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat v případě neúčinnosti právního úkonu, který byl učiněn před zahájením insolvenčního řízení. Dodal, že postavení nerozlučných společníků, kteří se považují za jednoho dlužníka, mají dlužníci až od podání společného návrhu na povolení oddlužení a kdyby insolvenční řízení dlužníků bylo vedeno odděleně, pohledávky věřitelů P a E by v insolvenčním řízení dlužnice nemohly být uznány a uspokojeny, neboť obligačním dlužníkem je pouze dlužník.

Po doplnění dokazování přihláškou pohledávky č. P5, z níž zjistil, že pohledávka věřitele C se stala splatnou 14. července 2012 (nikoli 31. ledna 2012, jak dovodil insolvenční soud), odvolací soud dospěl k závěru, že žalované se podařilo vyvrátit domněnku úpadku uvedenou v § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, když prokázala, že dlužnice měla v době uzavření darovací smlouvy závazky pouze vůči jednomu věřiteli (žalované), které byly po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Nic nenasvědčovalo ani tomu, že by uzavření darovací smlouvy vedlo k úpadku dlužnice. Své závěry odvolací soud podpořil odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101 (které jsou - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda v případě společného oddlužení manželů lze při posuzování úpadku jako jedné z podmínek neúčinnosti právního úkonu dle § 235 a násl. insolvenčního zákona, který učinil pouze jeden z manželů, vycházet také ze závazků druhého manžela. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatelka tím, že fikce jednoho dlužníka dle § 394a insolvenčního zákona je stanovena na principu společného úpadku obou manželů, a to bez rozlišení, kdo z nich je obligačním dlužníkem, a má podstatný význam pro určení rozsahu majetkové podstaty. Fikce se musí uplatnit nejen při posuzování podmínek oddlužení, ale také při stanovení rozsahu majetkové podstaty a rovněž v incidenčních sporech o neplatnost či neúčinnost právních úkonů. Opačný výklad by podle dovolatelky odporoval zásadám, na nichž je společné oddlužení manželů založeno.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání oponuje názoru dovolatelky a připomíná, že v průběhu řízení vysvětlila svůj nesouhlas s extenzivním výkladem § 394a insolvenčního zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení otázky dovoláním otevřené (výklad § 394a insolvenčního zákona ve vazbě na neúčinnost právního úkonu podle § 240 insolvenčního zákona) jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017.

Podle § 3 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má

a/ více věřitelů a

b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost") [odstavec 1].

Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže

a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2).

Podle § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Podle § 394a insolvenčního zákona manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 1). Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny (odstavec 2). Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (odstavec 3).

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 240 insolvenčního zákona je jednotná v závěrech, podle nichž:

1/ Ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neobsahuje samostatnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka; obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“ dává (pro insolvenční účely) ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Výrazy použité v ustanovení § 235 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (právní úkony, kterými dlužník „zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných“) přitom insolvenční zákon vykládá právě jen prostřednictvím ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s ustanoveními § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle ustanovení § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2016“).

2/ Podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 240 a § 241 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje). Srov. např. R 106/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014.

3/ Pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky [jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky)]. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 99/2017.

4/ K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu podle § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku. Viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 17/2013, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v R 106/2016 a v rozsudku ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněném pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

V daném případě soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že dlužnice poskytla plnění (darovala sporné nemovitosti) bezúplatně, a vzhledem k tomu, že obdarovanou (žalovanou) byla sestra dlužnice, tedy osoba blízká (§ 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013), posuzovaly správně neúčinnost darovací smlouvy jako neúčinnost právního úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona. Konstruuje-li insolvenční zákon v takovém případě vyvratitelnou právní domněnku, že právní úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku (§ 240 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona), žalovaná neměla jinou možnost obrany než prokázat, že dlužník v době uskutečnění právního úkonu nebyl v úpadku.

V situaci, kdy oba dlužníci (manželé) podali společný návrh na povolení oddlužení, které jim bylo povoleno plněním splátkového kalendáře, a kdy dlužnice darovací smlouvou převedla na žalovanou vlastnictví k nemovitostem ve svém výlučném vlastnictví (což účastníci nezpochybňovali), je v projednávané věci klíčové posouzení, zda naplnění znaků úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona je třeba zkoumat ve vztahu k oběma dlužníkům (manželům) nebo jen ve vztahu k dlužnici. Odvolací soud při posouzení této otázky vycházel z toho, že před zahájením insolvenčního řízení učinila odporovatelný právní úkon (pouze) dlužnice, závazky dlužníka nelze považovat za závazky dlužnice a fikci jednoho dlužníka podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat na neúčinnost právního úkonu. Tyto závěry shledává Nejvyšší soud správnými.

Především je třeba uvést, že v době uskutečnění právního úkonu (uzavření darovací smlouvy) nebyla v insolvenčním zákoně obsažena úprava § 394a odst. 3, zakládající fikci jednoho dlužníka. Ustanovení § 394a bylo do insolvenčního zákona vtěleno až novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., účinným od 1. ledna 2014.

Nejvyšší soud se výkladem § 394a odst. 3 insolvenčního zákona zabýval v usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016, přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:

1/ Samotný text daného ustanovení nevyvolává žádné nejasnosti a za použití gramatického výkladu z něj plyne, že je zde konstruována právní fikce, podle níž se na manžele, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, hledí jako na jednoho dlužníka, přičemž mají postavení nerozlučných společníků, a to po dobu trvání insolvenčního řízení o jejich společném návrhu na povolení oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení.

2/ Rovněž za použití teleologického výkladu je možné dospět ke shodnému závěru, tj. že se na manžele podle § 394a odst. 3 insolvenčního řízení hledí jako na jednoho dlužníka a mají postavení nerozlučných společníků.

3/ Tato právní fikce má současně časové omezení, tedy trvá pouze do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o společném návrhu manželů na povolení jejich oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení. Jinak řečeno, trvá buď pouze do právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o vzetí na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení (§ 394 odst. 2 insolvenčního zákona), o jeho odmítnutí (§ 390 odst. 3 a § 393 odst. 3 insolvenčního zákona) či zamítnutí (§ 395 insolvenčního zákona), nebo v případě povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) [nedojde-li k neschválení oddlužení či ke zrušení schváleného oddlužení] až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž vezme na vědomí splnění oddlužení (§ 413 insolvenčního zákona). V případě pravomocného prohlášení konkursu na majetek manželů (§ 396, § 405 odst. 1 a 2 a § 418 insolvenčního zákona) právní fikce jediného dlužníka a tím i nerozlučné společenství obou dlužníků končí. Pouze prohlášení konkursu vede ke zrušení fikce, stejný účinek naopak neplyne jen z toho, že insolvenční soud vyloučí k samostatnému projednání řízení o návrhu jednoho z manželů.

4/ Z povahy nerozlučného společenství a zákonné fikce jednoho dlužníka v řízení o společném návrhu na povolení oddlužení manželů plyne, že do doby rozhodnutí o tomto návrhu jsou „společné“ pro oba manžele mimo jiné i všechny závazky. Není tedy podstatné, který z manželů má dluh z podnikání, neboť při podání společného návrhu manželů na povolení oddlužení jej tak mají oba po dobu trvání fikce jediného dlužníka a nerozlučného společenství manželů, a to bez ohledu na eventuální postup podle § 112 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 7 insolvenčního zákona).

5/ Ustanovení § 394a insolvenčního zákona dlužníkům - manželům pouze dává právo využít tuto možnost, nejde o povinnost. Je tak zcela na manželích, aby zvážili své možnosti oddlužení a podle toho zvolili vhodný postup, tedy zda si podají insolvenční návrh s návrhem na povolení oddlužení každý sám nebo využijí práva podle § 394a insolvenčního zákona a podají společný návrh na oddlužení. Přitom se vychází z předpokladu, že při společném návrhu na povolení oddlužení manželé znají své majetkové poměry a jsou připraveni nést veškerá rizika s tím spojená. Jestliže této možnosti využijí, nesou v insolvenčním řízení následky společně a nerozdílně, a to včetně neúspěchu při snaze o dosažení oddlužení.

V usnesení ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 1/2016, Nejvyšší soud přijal závěr, že prohlášení manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů, které je (má být) povinnou součástí společného návrhu manželů na povolení oddlužení (§ 394a odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014), nemá za následek fikci, že všechen jejich majetek patří do společného jmění manželů. Ta nastává až coby důsledek rozhodnutí, jímž insolvenční soud po povolení oddlužení na základě společného návrhu manželů (§ 394a insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014) schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (§ 408 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014).

Dále Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 NSČR 78/2017, uveřejněném pod číslem 27/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že smyslem úpravy obsažené v § 394a odst. 3 insolvenčního zákona je zejména poskytnout věřitelům možnost přihlásit si své pohledávky za dlužníky - manžely do jednoho insolvenčního řízení bez rozlišení, zda v hmotněprávní rovině jde o závazek (dluh) jen jednoho z těchto manželů (dlužníků). Smysl úpravy obsažené v § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, se promítá i ve způsobu, jakým je předmětné ustanovení formulováno. Obrat, podle kterého manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, „mají (…) postavení nerozlučných společníků“ naznačuje volnější vazbu, než kdyby o stejných osobách bylo řečeno, že nerozlučnými společníky „jsou“. Nadto nelze pominout, že postavení nerozlučných společníků mají takoví manželé jen po dobu trvání insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení. Ustanovení § 394a insolvenčního zákona tedy v žádné své části neřeší (nezakládá) nerozlučné společenství manželů ve vztahu ke společně podanému insolvenčnímu návrhu.

Z výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že časové omezení fikce jednoho dlužníka dle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, tedy i to, že jsou „společné“ pro oba manžele i všechny jejich závazky, trvá jen po dobu insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení (do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o společném návrhu manželů na povolení jejich oddlužení) a po dobu trvání účinků oddlužení (viz usnesení sen. zn. 29 NSČR 140/2016 a sen. zn. 29 NSČR 78/2017).

Ustanovení § 394a insolvenčního zákona v žádné své části neřeší (nezakládá) fikci jednoho dlužníka ve vztahu k posuzování úpadku dlužníka při rozhodování o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona, postihující právní úkony (právní jednání) dlužníka (dlužníků) učiněné před zahájením insolvenčního řízení.

Jiný, dovolatelkou (a předtím insolvenčním soudem) zastávaný závěr, že právní fikce jednoho dlužníka se uplatní i ve sporech o neplatnost či neúčinnost právních úkonů, neplyne ani z insolvenčního zákona, a nelze jej dovodit ani z odůvodnění označených rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že fikci jednoho dlužníka podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat na dobu před zahájením insolvenčního řízení a nelze z ní vycházet ani při posouzení úpadkového stavu dlužníka ve sporu o neúčinnost jeho právního úkonu dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona (učiněného více jak 2 roky před podáním společného návrhu manželů na povolení oddlužení). Potud jsou tedy závěry odvolacího soudu správné.

Na rozdíl od insolvenčního soudu odvolací soud (po doplnění dokazování) uzavřel, že věřitel C neměl v době uzavření darovací smlouvy pohledávku za dlužnicí po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Dospěl proto k závěru, že v době uskutečnění právního úkonu dlužnice nebyla v úpadku (§ 240 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona), když měla pouze jednoho věřitele (žalovanou) s pohledávkou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. a/, b/ insolvenčního zákona). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však již neplyne, zda odvolací soud při hodnocení úpadkové situace posuzoval také předlužení dlužnice (§ 3 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017), respektive, zda zkoumal, jestli v době uzavření darovací smlouvy byla dlužnice osobou, u které bylo možné zjistit úpadek ve formě předlužení. K této otázce se nevztahují skutkové ani právní závěry odvolacího soudu. Přitom k vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 ICdo 86/2016). To vedlo k nesprávnému (jelikož v rozhodných souvislostech neúplnému) právnímu posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil včetně výroků o nákladech řízení (jež mají povahu závislých výroků) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů