// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 13.05.2019
Smluvní pokuta za prodlení zhotovitele s předáním díla
Prodlení je stav, který trvá po celou dobu, po kterou dlužník neplní svůj závazek řádně a včas. Pokud tedy v projednávané věci účastníci řízení sjednali smluvní pokutu za prodlení zhotovitele s předáním díla, aniž by působnost tohoto ujednání z časového či věcného hlediska nějak omezili, je třeba dovodit, že smluvní pokuta zajišťovala povinnost k předání díla po celou dobu její existence a právo na její zaplacení vznikalo (resp. mělo vznikat) po celou dobu, po kterou tato povinnost nebyla zhotovitelem řádně a včas plněna (tj. po dobu, kdy byl s jejím plněním žalovaný v prodlení).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 495/2018, ze dne 16. 1. 2019
Dotčené předpisy:
§ 365 obch. zák.
§ 537 odst. 1 obch. zák.
Kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V projednávané věci se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 82 449,10 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené smluvní pokuty. Podle žaloby byla mezi žalobcem a žalovaným dne 10. 7. 2000 uzavřena smlouva o dílo, kterou se žalovaný jako zhotovitel zavázal pro žalobce jako objednatele provést dodávku a montáž solárního zařízení na ohřev TUV na stavbě žalobce v obci XY. Dokončení díla bylo smluvními stranami dohodnuto do 30. 7. 2000 a předání díla do 31. 7. 2000. Žalovaný dílo ve sjednaném termínu řádně nedokončil, proto po něm žalobce požaduje sjednanou smluvní pokutu za každý den prodlení s předáním díla ve výši 0,5 % ze smluvené ceny díla, která činí 122 148,40 Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 32 C 78/2004-507, žalobu zamítl, (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 15 Co 315/2016-570, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), výrok II o náhradě nákladů účastníků řízení změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 10. 7. 2000 uzavřena smlouva o dílo, kterou se žalovaný zavázal realizovat pro žalobce dodávku a montáž solárního systému pro ohřev TUV na novostavbě rodinného domu žalobce a jeho manželky za cenu 122 148,40 Kč. Předmětem díla bylo kromě dodávky a montáže solárního systému také jeho odzkoušení a zaškolení obsluhy. V bodě 8.1. smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení zhotovitele s předáním díla nebo v případě prodlení objednatele s úhradou smluvené ceny sjednávají smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně ze smluvené ceny díla. Termín dokončení díla byl sjednán do 30. 7. 2000 a termín předání díla nejpozději do 31. 7. 2000 (tento termín byl do smlouvy napsán ručně žalobcem a žalovaným byl akceptován). Dne 29. 7. 2000 byla stavba předána žalovanému za účelem provedení díla a téhož dne byla stranami dohodnuta změna termínu pro dokončení díla na 2. 8. 2000. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že v době od 31. 7. 2000 do 15. 10. 2000 nebyl v domě žalobce dokončen a zapojen řádně zrevidovaný trvalý zdroj elektrické energie a vody, v této době tedy nemohl být žalovaným zapojen a zprovozněn předmětný solární systém a nebylo možno dílo řádně dokončit. Povinnost zajistit připravenost stavby k provedení a dokončení díla měl žalobce, který se dostal s plněním této povinnosti do prodlení. Odvolací soud dále dovodil, že smluvní pokuta byla ve smlouvě o dílo ujednána za porušení konkrétně stanovené povinnosti, a to povinnosti předat dílo včas právě (a pouze) ve smluveném termínu do 31. 7. 2000. Odmítl naopak názor žalobce, že smluvní pokuta zajišťovala povinnost dílo předat, a nikoli povinnost předat je v konkrétním sjednaném termínu. Podle odvolacího soudu tento závěr plyne nejen z jazykového, ale i logického výkladu daného smluvního ujednání. Smluvní pokuta zajišťovala včasné splnění povinnosti žalovaného dílo předat, tj. předat je právě v termínu uvedeném ve smlouvě. Právě proto žalobce do smlouvy vepsal termín díla, protože řádné splnění tohoto termínu pro něj bylo podstatné s ohledem na navazující práce na domě. Tento závěr plyne i z následného jednání žalobce, který požadoval po žalovaném smluvní pokutu již za dobu od 1. 8. 2000. Ve věci vedené odvolacím soudem pod sp. zn. 15 Co 355/2010 (jehož předmětem je stejná smluvní pokuta požadovaná pouze za jiné období) pak žalobce sám potvrdil, že smluvní pokuta byla sjednána jako zajišťovací podmínka, že žalovaný provede dílo ve sjednaných termínech. Vzhledem k tomu, že ke dni 31. 7. 2000 nemohl žalovaný dílo dokončit pro absenci součinnosti na straně žalobce, nemohl se k tomuto dni dostat do prodlení s plněním svého závazku k předání díla. Jelikož smluvní pokuta zajišťovala splnění závazku předat dílo ve smluveném termínu, tj. ke dni 31. 7. 2000, a k tomuto dni byly dány překážky na straně žalobce, právo na smluvní pokutu žalobci nevzniklo. Žádný jiný termín pro předání díla následně sjednán nebyl, takže smluvní pokuta předání díla k jinému termínu nezajišťovala. Poté, co odpadly překážky k dokončení a předání díla, měl žalovaný nepochybně povinnost dílo dokončit a předat, tato povinnost mu zanikla až okamžikem, kdy žalobce nechal dílo dokončit na konci roku 2001 jiným zhotovitelem. Okolnosti, které nastaly po datu 31. 7. 2000, však nejsou z hlediska hmotného práva pro posouzení věci rozhodné, protože smluvní pokuta zajišťovala závazkovou povinnost předat dílo ke dni 31. 7. 2000, nikoli již povinnost předat dílo kdykoli poté.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolaní odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce předně namítl, že soudy hodnotily otázku ujednání o smluvní pokutě jako otázku předběžnou, nezohlednily však předchozí rozhodnutí, která byla vydána ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 240/2002, jejímž předmětem byla mezi stejnými účastníky stejná smluvní pokuta požadovaná pouze za jiné období. Podle závěrů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu musí soud při opakovaném posouzení jedné a téže předběžné otázky brát ohled na to, jak byla tato otázka posouzena jiným soudem, a pokud se chce od takového řešení odchýlit, musí vysvětlit, proč tak činí (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4855/2009, sp. zn. 28 Cdo 2979/2010 a sp. zn. 30 Cdo 4778/2009). Odvolací soud nesprávně vyhodnotil také otázku připravenosti stavby pro splnění závazku žalovaného k předání díla. Pokud se žalovanému v srpnu 2000 nepodařilo dílo zprovoznit, bylo to jeho chybami a nezkušeností, nikoli tím, že dům neměl revizi elektřiny a přípojku na vodovodní řad. Odvolací soud také v rozporu se závěry Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4569/2008, a usnesení ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006) nesprávně zhodnotil otázku změny termínu pro dokončení díla, ke které došlo konkludentními projevy vůle účastníků. Žalovaný navrhl změnu smlouvy zápisem ve stavebném deníku dne 22. 8. 2000 a v dopise ze dne 10. 9. 2000, ve kterých požadoval po žalobci poskytnutí součinnosti. Žalobce tím, že nejpozději k 15. 10. 2000 součinnost poskytl, konkludentně tuto navrženou změnu smlouvy akceptoval, takže došlo ke změně termínu pro dokončení díla na 15. 10. 2000. Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 856/2001), když vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani nevyšly za řízení najevo. Odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu také otázku interpretace smlouvy o dílo (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 543/03, a ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98). Judikatura zdůrazňuje, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu slov, doslovný výklad textu smlouvy nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Shodná vůle smluvních stran však má přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že smluvní pokuta zajišťovala závazkovou povinnost žalovaného předat dílo ke dni 31. 7. 2000, nikoliv však povinnost předat dílo kdykoli poté, považuje žalobce za nepřípustný formalismus nerespektující skutečnou vůli smluvních stran, který klade nerealistické nároky na laiky při psaní smluv a vede k absurdním důsledkům. Odvolací soud konečně nevzal v úvahu některé závěry znaleckého posudku ČVUT z 15. 5. 2015, které jsou pro posouzení věci významné, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů žalobce Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky právních následků ujednání o smluvní pokutě za prodlení zhotovitele s předáním díla objednateli u smlouvy o dílo (kterou žalobce v návaznosti na odůvodnění napadeného rozsudku formuluje jako otázku vadného výkladu ujednání o smluvní pokutě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V projednávané věci došlo k uzavření smlouvy o dílo i k tvrzenému porušení smlouvy před 1. 1. 2014, proto je třeba právní vztah účastníků posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Právní vztah účastníků se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), na jehož použití se smluvní strany dohodly (§ 262 odst. 1 obch. zák.).
Ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (kterým je dovolací soud vázán a jehož správnost v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) plyne, že účastníci řízení uzavřeli dne 10. 7. 2000 smlouvu o dílo, kterou se žalovaný jako zhotovitel zavázal provést pro žalobce jako objednatele dodávku a montáž solárního systému specifikovaného ve smlouvě za cenu 122 148,40 Kč. Termín dokončení díla byl sjednán do 30. 7. 2000 a termín předání díla nejpozději do 31. 7. 2000. V bodě 8.1. smlouvy bylo dále sjednáno, že v případě prodlení zhotovitele s předáním díla sjednávají smluvní strany smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně ze smluvené ceny díla.
Odvolací soud dospěl k závěru, že citované ujednání o smluvní pokutě je třeba vyložit tak, že smluvní pokuta byla sjednána za porušení povinnosti žalovaného předat dílo právě (a pouze) ve smluveném termínu do 31. 7. 2000, smluvní pokuta však nezajišťovala povinnost předat dílo kdykoli poté.
Podle § 365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Prodlení dlužníka nastává objektivně, jestliže nesplní svůj závazek řádně a včas. Prodlení trvá, jestliže závazek nezanikl odstoupením od smlouvy (či jiným způsobem), do doby, kdy je splněn, a pokud bylo plněno vadně, do uspokojení práv z odpovědnosti za vady. Prodlení dlužníka nenastává jen v případě, že dlužník nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/201232, či ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3504/2013).
Z uvedeného plyne, že prodlení je stav, který trvá po celou dobu, po kterou dlužník neplní svůj závazek řádně a včas. Pokud tedy v projednávané věci účastníci řízení sjednali smluvní pokutu za prodlení žalovaného s předáním díla, aniž by působnost tohoto ujednání z časového či věcného hlediska nějak omezili, je třeba dovodit, že smluvní pokuta zajišťovala povinnost žalovaného k předání díla po celou dobu její existence a právo na její zaplacení vznikalo (resp. mělo vznikat) po celou dobu, po kterou tato povinnost nebyla žalovaným řádně a včas plněna (tj. po dobu, kdy byl s jejím plněním žalovaný v prodlení). Odvolací soud tedy posoudil věc nesprávně, pokud uzavřel, že smluvní pokuta byla vázána k povinnosti žalovaného předat dílo právě (a pouze) ve smluveném termínu do 31. 7. 2000, a nezabýval se prodlením žalovaného po tomto datu, neboť je považoval za právně bezvýznamné.
K uvedenému je ale třeba dodat, že odvolací soud dospěl také k závěru, že dne 29. 7. 2000, kdy byla stavba předána žalovanému za účelem provedení díla, se účastníci dohodli, že termín pro instalaci solárních panelů se posunuje na 2. 8. 2000 (tuto dohodu odvolací soud zhodnotil jako změnu termínu pro dokončení díla), aniž by však změnili i termín pro předání díla. Vzhledem k tomu, že sjednáním nového termínu pro dokončení díla se původní termín pro předání díla (datovaný k 31. 7. 2000) stal nemožný a jiný termín pro předání díla sjednán nebyl, nebyla nadále určena doba, ve které měl žalovaný dílo žalobci předat (tuto dobu nelze zaměňovat s dobou dokončení díla). Vzhledem k tomu, že nedodržení sjednaného termínu pro dokončení díla mohlo založit pouze prodlení žalovaného s dokončením díla, nikoli však prodlení s předáním díla (za které byla ujednána smluvní pokuta), bude třeba se v dalším řízení zabývat předně otázkou, zda a kdy se povinnost žalovaného k předání díla stala dospělá (ať již dohodou účastníků, či na základě zákona /§ 537 odst. 1 obch. zák./), a teprve poté otázkou, zda se s předáním díla dostal žalovaný do prodlení.
Z výše rozvedených důvodů lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-