// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 12.06.2024

Nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu

I. Již existující nárok na smluvní pokutu nezaniká z důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla touto smluvní pokutou zajištěna.

II. Nesprávné (pro jeho neúplnost) je právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem, měly-li úvahy odvolacího soudu vést k závěru o nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu, tj. že v důsledku upuštění od vymáhání práva zajištěného smluvní pokutou v řízení před soudem již oprávněná nemůže právo na smluvní pokutu vykonat pro rozpor se zásadami potivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odvolací soud pouze lakonicky uvedl, že smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, neboť „žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. V rozporu s judikaturou se však řádně nezabýval všemi okolnostmi výkonu práva oprávněné na smluvní pokutu.

Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že z pouhého upuštění od soudního vymáhání zajišťované povinnosti lze bez dalšího usuzovat na ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud totiž v prvé řadě neprovedl řádný výklad ujednání o smluvní pokutě a nezjišťoval, jaké konkrétní funkce měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Neposuzoval tedy ani skutečnost, zda smluvní pokuta měla plnit případně i funkci sankční, ani to, zda taková funkce přetrvávala i poté, co oprávněná přestala soudně vymáhat povinnost zajištěnou smluvní pokutou. Správné přitom nejsou také úvahy odvolacího soudu, podle kterých soudní nevymáhání práva na odstranění vad samo o sobě znamená ztrátu preventivní (nátlakové) funkce smluvní pokuty. Jen to, že věřitel nežádá splnění zajištěné povinnosti v řízení před soudem, totiž bez dalšího neznamená, že je nežádá vůbec. Věřitel přeci může donutit dlužníka splnit zajišťovanou povinnost i bez toho, aby podal žalobu požadující její splnění (či pokračoval v řízení o takové žalobě), a to právě prostřednictvím uplatňování smluvní pokuty (příp. i opakovaně, je-li výše smluvní pokuty odvislá od délky pokračujícího prodlení), která splnění takové povinnosti zajišťuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 342/2023, ze dne 13. 3. 2024

vytisknout článek

Dotčené předpisy: 
§ 265 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 544 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 31. 8. 2016 domáhala po žalované zaplacení částky 1 461 000 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o dílo č. PM_OBL_3008/2010/10 ze dne 13. 9. 2010, jejímž předmětem byla dodávka a instalace díla (fotovoltaické elektrárny – dále též jen „FVE“ – na pozemcích parc. č. 5659, 5660 a 938/2 v katastrálním území Oblekovice, okres Znojmo – dále též jen „dílo FVE Oblekovice“ a „smlouva o dílo FVE Oblekovice“). Tvrdila, že ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení s odstraněním vad a nedodělků za každou jednotlivou vadu či nedodělek, a to až do doby jejich odstranění. Vzhledem k tomu, že žalovaná ve stanovené lhůtě ani později neodstranila vady díla vytknuté v Protokolu o finálním předání a převzetí díla ze dne 18. 3. 2011, požadovala žalobkyně smluvní pokuty ve výši 487 000 Kč za prodlení s odstraněním nedodělku „nedokončené zemní práce – zahrnutí výkopů“, ve výši 487 000 Kč za prodlení s odstraněním vady „neutěsněné průchodky kabelů do TS“ a ve výši 487 000 Kč za prodlení s odstraněním vady „chybějící EZS a kamerový systém“, vzniklé za období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013, tj. za celkem 487 dní prodlení (smluvní pokuty za předchozí období prodlení požadovala v jiném soudním řízení – pozn. dovolacího soudu).

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. 15 C 320/2016-420, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 461 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice spolu uzavřely smlouvu o dílo FVE Oblekovice, jejímž předmětem byl závazek žalované vybudovat pro žalobkyni FVE Oblekovice a závazek žalobkyně zaplatit žalované za vybudování FVE sjednanou cenu. V čl. 9.2 smlouvy si žalobkyně a žalovaná ujednaly, že v případě, že žalovaná neodstraní vady či nedodělky uvedené v protokolu o předání a převzetí díla v termínu sjednaném v protokolu o předání a převzetí díla, zaplatí žalobkyni částku 1 000 Kč za každý den prodlení s odstraněním vad a nedodělků za každou jednotlivou vadu či nedodělek, a to až do doby jejich odstranění. Dne 18. 3. 2011 podepsaly žalobkyně a žalovaná Protokol o finálním předání a převzetí díla, jehož přílohou byl seznam následujících závad s termíny pro jejich odstranění: 1. Nedokončené zemní práce – zahrnutí výkopů; termín dokončení do 15. 4. 2011; 2. Neutěsněné průchodky kabelů do TS; termín dokončení do 30. 4. 2011; 3. Chybí EZS a kamerový systém; termín dokončení do 30. 4. 2011. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že žalovaná uvedené vady v přislíbeném termínu ani nikdy později neodstranila.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že vzhledem k neodstranění v protokolu uvedených vad a nedodělků ve stanovené lhůtě má žalobkyně nárok na smluvní pokutu, jak byla vyčíslena v žalobě. Neshledal důvody pro její moderaci ve smyslu § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu. Základní částku ve výši 1 000 Kč za den prodlení za jednu vadu či nedodělek přitom ve vztahu k hodnotě díla (v řádu desítek milionů korun) a jeho předmětu (výstavba FVE) nepovažoval za nepřiměřenou. Ostatně ani hodnota neprovedených prací nebyla podle soudu prvního stupně nízká, pokud si účastnice sjednaly odklad placení částky 1 350 000 Kč do doby odstranění vad a nedodělků uvedených v protokolu. Soud prvního stupně nevyhověl ani námitce žalované o šikanózním výkonu práva. Uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně a žalovaná se navzájem žalují v desítkách soudních sporů a společně figurují i v trestním řízení. Jen na základě žalovanou izolovaně tvrzené skutečnosti, že vady a nedodělky vznikly s letitým odstupem před podáním žaloby, nelze podle soudu usuzovat na šikanózní výkon práva. Tím spíše na něj pak nelze usuzovat, pokud žalobkyně uvádí, že smluvní pokuta, jež dospěla před podáním žaloby, je žalovaná v jiném řízení.

5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dokazování doplnil o obsah rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 59 Cm 111/2012-621, a odvolacího Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 106/2021-671. Z nich zjistil, že v řízení vedeném u prvně jmenovaného soudu pod sp. zn. 59 Cm 111/2012 se žalobkyně žalobou z roku 2012 domáhala (mimo jiné) uložení povinnosti žalované bezplatně odstranit vady díla FVE Oblekovice specifikované v protokolu o finálním předání a převzetí díla ze dne 18. 3. 2011, tj. odstranění vad, ohledně kterých v tomto řízení požadovala smluvní pokutu za prodlení s jejich odstraněním. Městský soud v Praze tomuto požadavku vyhověl. Proti jeho rozhodnutí podala žalovaná odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně v tomto rozsahu žalobní návrh zpět a Vrchní soud v Praze v návaznosti na to (mimo jiné) rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a řízení v této části zastavil.

7. Při právním posouzení odvolací soud konstatoval, že smluvní pokuta je jedním z právních prostředků zajištění závazků a jejím účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Zajišťovací závazek nemůže vzniknout bez existence zajištěného závazku a zanikne-li zajištěný závazek, zaniká zajištění tohoto závazku. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním dovodil, že žalobkyně již nežádá po žalované odstranění předmětných vad, tj. nežádá splnění tohoto závazku zajištěného smluvní pokutou, ani netvrdí, že by vady odstranila, kdy a jak se tak stalo a jaké náklady v této souvislosti vynaložila. Za této situace zajištění závazku, který žalobkyně po žalované nežádá splnit, podle odvolacího soudu postrádá smysl. Zdůraznil, že účelem smluvní pokuty zakotvené v § 544 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku, přičemž smluvní pokuta má funkci prevenční i funkci reparační (jejím smyslem je též reparovat na straně věřitele újmu, která mu vznikla v důsledku porušení povinnosti ze strany dlužníka). Podle odvolacího soudu ovšem „v projednávané věci za shora popsané situace obě tyto funkce ztratila, protože žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. Proto uzavřel, že žaloba není po právu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) podala žalobkyně včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobě bude vyhověno.

9. Žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí vychází ze závěrů o akcesoritě smluvní pokuty ve vztahu k primárně porušené povinnosti. V tomto ohledu zrekapitulovala závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména rozsudků ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, či ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, které jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz) k posuzování akcesority smluvní pokuty, z nichž se podle žalobkyně toliko podává, že „akcesorickou povahu má smluvní pokuta v okamžiku svého vzniku, kdy je nutné, aby zde existovala smluvní pokutou utvrzovaná povinnost, ale existence smluvní pokuty, na jejíž plnění již věřiteli nárok vznikl, je již nezávislá na existenci utvrzované povinnosti, a jedná se o samostatně převoditelný a vymahatelný nárok věřitele“.

10. V uvedených souvislostech žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu tři otázky hmotného práva, které podle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny:

1) „Je existence smluvní pokuty, na jejíž plnění již věřiteli nárok vznikl, nadále závislá na existenci utvrzované povinnosti, nebo se po vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty již jedná o samostatně převoditelný a vymahatelný nárok věřitele nezávislý na další existenci utvrzované povinnosti?“

2) „Zaniká bez dalšího již za předchozí období vzniklý nárok na uhrazení smluvní pokuty pouze z toho důvodu, že věřitel následně přestane vůči dlužníkovi soudně uplatňovat nárok na splnění hlavního (zajištěného) závazku?“

3) „Zaniká zajištěný (hlavní) závazek a současně zpětně též již vymáhaný nárok na smluvní pokutu za porušení splnění zajištěného závazku v předchozím období pouhou skutečností, že žalobce přestane vymáhat splnění zajištěného (hlavního závazku) soudní cestou?“

11. Podle žalobkyně pouhou skutečností, že se rozhodla již dále soudně nevymáhat splnění zajišťované povinnosti, tato povinnost (tedy povinnost odstranit předmětné nedodělky) nezanikla. Nadto zdůraznila, že v období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013, tedy v období, za které v řízení požaduje uhradit smluvní pokutu, zajišťovaná povinnost existovala a nebyla žalovanou plněna a žalobkyně řádné splnění této povinnosti žalované vymáhala. I pokud by tak byla podle žalobkyně přijata nesprávná úvaha odvolacího soudu o zániku utvrzované povinnosti v roce 2022, pak by i přesto povinnost k úhradě smluvní pokuty za výše uvedené období nepochybně vznikla a tato povinnost je nadále nezávislá na existenci utvrzované povinnosti.

12. Žalobkyně namítla i překvapivost napadeného rozhodnutí, pokud ji odvolací soud nevyzval k vysvětlení, proč splnění zajišťovaného (hlavního) závazku k odstranění nedodělků od května roku 2022 již nepožaduje, a ani žádným jiným způsobem nenaznačil svůj odlišný právní názor tak, aby žalobkyni umožnil vysvětlit svůj postoj a případně doplnit svá skutková tvrzení. Dodala, že jí byla odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo jí tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit při řešení otázky: „Má odvolací soud povinnost zprostředkovat účastníkům svůj právní náhled na věc a dát možnost účastníkům právně argumentovat na právní názor odvolacího soudu, pokud rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat?“ Tím měl podle žalobkyně odvolací soud zatížit řízení vadou překvapivosti rozhodnutí.

13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

17. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky první a třetí, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro jeho rozhodnutí určující). Formulace obou těchto otázek je totiž založena na předpokladu, že zanikla (již neexistuje) povinnost zajišťovaná smluvní pokutou. Ačkoliv odvolací soud vyslovil právní závěr, že zánikem zajištěného závazku zaniká i zajištění tohoto závazku, tento závěr pro jeho právní posouzení věci určujícím nebyl. Při posouzení věci nevycházel z předpokladu, že by zajištěná povinnost již neexistovala (zanikla) a že by právě její další existence měla předurčovat též existenci nároku na smluvní pokutu, na jejíž plnění již věřiteli nárok vznikl, ani že k zániku vymáhaného nároku na smluvní pokutu došlo v důsledku zániku smluvní pokutou zajišťované povinnosti. Jinak řečeno odvolací soud nedovodil, že by právě pozdějším zánikem zajištěného hlavního závazku zaniklo i jeho zajištění a již existující nárok na smluvní pokutu. Odvolací soud totiž ve vztahu k zajišťovanému závazku pouze uzavřel (a z tohoto závěru dále vycházel), že již není žalobkyní soudně vymáhán, tj. že již žalobkyně (u soudu) nežádá jeho splnění.

18. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v rozsahu výroku II, jímž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

19. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky druhé, tj. (jinými slovy vyjádřené) otázky, zda věřitel ztrácí nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniklý za předchozí období prodlení s plněním povinnosti zajištěné smluvní pokutou, resp. nemůže jej úspěšně vymáhat před soudem pouze z toho důvodu, že následně přestane vůči dlužníkovi soudně požadovat splnění samotné zajištěné povinnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ač v něm absentuje odkaz na právní normu, kterou odvolací soud aplikoval) je patrné, že odvolací soud závěr o nedůvodnosti žaloby (o tom, že nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty „není po právu“) založil na zjištění, že žalobkyně přestala požadovat po žalované splnění smluvní pokutou zajištěné povinnosti odstranit vady díla a došlo k zániku funkcí smluvní pokuty. Napadené rozhodnutí tudíž záviselo na řešení této otázky, která zčásti v rozhodování dovolacího soudu nebyla výslovně řešena a zčásti se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

22. Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.

23. Nejvyšší soud předně uvádí, že ačkoliv odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí rezignoval na specifikaci jakékoli právní normy, kterou na předmětný skutkový stav aplikoval, a nevyhověl tak všem požadavkům na jeho odůvodnění, nelze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný, neboť tyto nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv žalobkyně, která byla schopna proti závěrům v něm uvedeným brojit právní argumentací v dovolání nadto zakládající jeho přípustnost (k přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).

24. Je zjevné, že odvolací soud při svém právním posouzení vycházel z existence povinnosti žalované odstranit vady díla, neboť podle něj žalovaná předala žalobkyni dílo s vadami a tyto vady díla neodstranila, tj. byla v prodlení s plněním povinnosti vady díla odstranit (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Z odvolacím soudem uváděných důvodů zamítnutí žaloby je také zřejmé, že odvolací soud závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované s plněním povinnosti odstranit vady díla v období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 (žaloba o zaplacení takové smluvní pokuty podle odvolacího soudu „nebyla po právu“) přisuzoval skutečnosti, že žalobkyně přestala v roce 2022 soudně vymáhat samotné právo na odstranění vad zhotoveného díla (přestala požadovat splnění smluvní pokutou zajišťované povinnosti), a že tím smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, tedy obě funkce, které podle odvolacího soudu plní smluvní pokuta podle § 544 obč. zák. Odvolací soud však výslovně neuvedl, zda tuto skutečnost právně posoudil jako důvod pro zánik samotného práva na smluvní pokutu (a tudíž i žalobou uplatněného nároku z tohoto práva vzešlého) či jako důvod pro ztrátu vymahatelnosti práva na tuto smluvní pokutu, tj. jinak řečeno, zda dospěl k závěru, že právo na smluvní pokutu již z uvedeného důvodu neexistuje, nebo že sice existuje, avšak žalobkyně jej po právu nemůže vykonat (srov. § 265 obch. zák.). V každém případě však právní posouzení odvolacího soudu není správné.

25. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního (zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze úspěšně domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale není, na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení, příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Odborná literatura a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zajedno v tom, že dojde-li ke zrušení smlouvy odstoupením (§ 48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy (resp. před zrušením smlouvy). V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, nebo též Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1607).

26. Pokud by posouzení odvolacího soudu mělo znamenat, že právo na smluvní pokutu zaniklo, pak takový závěr se z rozhodné právní úpravy nepodává. Ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by důvodem pro zánik práva na smluvní pokutu měla být pouhá skutečnost, že věřitel přestane soudně vymáhat splnění smluvní pokutou zajišťované povinnosti (pro závěr o zániku práva na smluvní pokutu přitom nelze v právní úpravě nalézt oporu ani pro případ, že smluvní pokuta pozbyla svých funkcí). Zánik již vzniklého nároku na smluvní pokutu v dané situaci pak nelze dovodit ani s ohledem na výše citované judikaturní závěry. Nezaniká-li totiž podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nárok na smluvní pokutu vzniklý dříve, než zanikl hlavní závazek smluvní pokutou zajišťovaný, tj. přetrvá-li v tomto rozsahu právo na smluvní pokutu i po zániku zajišťovaného závazku, tím spíše nemůže mít vliv na existenci práva na smluvní pokutu v daném rozsahu (na již existující nárok na smluvní pokutu) jen to, že již není věřitelem soudně vymáhána povinnost zajišťovaná touto smluvní pokutou (hlavní závazek).

27. Lze tedy uzavřít, že již existující nárok na smluvní pokutu nezaniká z důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla touto smluvní pokutou zajištěna.

28. Nesprávné (pro jeho neúplnost) je též právní posouzení věci odvolacím soudem, měly-li úvahy odvolacího soudu vést k závěru o nepřiznání ochrany výkonu práva žalobkyně na smluvní pokutu, tj. že v důsledku upuštění od vymáhání práva zajištěného smluvní pokutou v řízení před soudem již žalobkyně nemůže právo na smluvní pokutu vykonat pro rozpor se zásadami potivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.

29. Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sb. rozh. obč.). Ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003).

30. Podle judikatury Nejvyššího soudu je korektiv zásadami poctivého obchodního styku poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým (srov. například rozsudky ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009). Ustanovení § 265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a též například v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), dále Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.

31. V rozsudku ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, Nejvyšší soud přijal závěr, že není vyloučeno posuzovat za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku též jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu. Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu a zneužíval by jej k poškození dlužníka (šlo by o šikanózní výkon práva). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, v němž zdůraznil, že smluvní pokuta má (může mít) kromě preventivní a motivační funkce také funkci sankční. V rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, pak v poměrech tam projednávané věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že v době rozhodování o smluvní pokutě již byl zajišťovaný závazek splněn, a proto neplní své základní funkce – preventivní a zajišťovací, je nerozhodná a uplatňování nároku na smluvní pokutu za této situace není v rozporu s poctivým obchodním stykem.

32. V nyní projednávané věci odvolací soud pouze lakonicky uvedl, že smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, neboť „žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. V rozporu s výše citovanou judikaturou se však řádně nezabýval všemi okolnostmi výkonu práva žalobkyně na smluvní pokutu.

33. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že z pouhého upuštění od soudního vymáhání zajišťované povinnosti lze bez dalšího usuzovat na ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud totiž v prvé řadě neprovedl řádný výklad ujednání o smluvní pokutě a nezjišťoval, jaké konkrétní funkce měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Neposuzoval tedy ani skutečnost, zda smluvní pokuta měla plnit případně i funkci sankční, ani to, zda taková funkce přetrvávala i poté, co žalobkyně přestala soudně vymáhat povinnost zajištěnou smluvní pokutou. Správné přitom nejsou také úvahy odvolacího soudu, podle kterých soudní nevymáhání práva na odstranění vad samo o sobě znamená ztrátu preventivní (nátlakové) funkce smluvní pokuty. Jen to, že věřitel nežádá splnění zajištěné povinnosti v řízení před soudem, totiž bez dalšího neznamená, že je nežádá vůbec. Věřitel přeci může donutit dlužníka splnit zajišťovanou povinnost i bez toho, aby podal žalobu požadující její splnění (či pokračoval v řízení o takové žalobě), a to právě prostřednictvím uplatňování smluvní pokuty (příp. i opakovaně, je-li výše smluvní pokuty odvislá od délky pokračujícího prodlení), která splnění takové povinnosti zajišťuje.

34. Pouze pro úplnost Nevyšší soud dodává (ač právní závěry odvolacího soudu nesvědčí o aplikaci moderačního oprávnění soudu), že ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, nelze přihlížet při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty ve smyslu § 301 obch. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008). Skutečnost, že žalobkyně následně upustila od soudního vymáhání povinnosti zajištěné smluvní pokutou, tedy nemůže být důvodem pro moderaci smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. (k odlišnosti zákonných předpokladů, za kterých podle § 265 obch. zák. výkon práva nepožívá právní ochrany, a za kterých podle § 301 obch. zák. může soud smluvní pokutu snížit, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný pod číslem 17/2010 Sb. rozh. obč.).

35. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

36. Žalobkyně v dovolání namítla překvapivost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že ji odvolací soud nevyzval k vysvětlení, proč splnění zajišťovaného (hlavního) závazku k odstranění nedodělků od května roku 2022 již nepožaduje, a ani žádným jiným způsobem nenaznačil svůj odlišný právní názor tak, aby žalobkyni umožnil vysvětlit svůj postoj a případně doplnit svá skutková tvrzení.

37. Žalobkyni lze přisvědčit, že odvolací soud vskutku zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo mimo jiné ze závěru, že žalobkyně „mlčí o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad“. Z obsahu spisu (z přepisů zvukových záznamu z jednání odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2022 a ze dne 21. 9. 2022) vyplývá, že oproti vyjádření odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně „mlčí o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad“, žalobkyně v průběhu odvolacího řízení sdělila důvody, pro které vzala v jiném soudním řízení zpět žalobu, jíž se domáhala odstranění předmětných vad díla (odvolacím soudem v tamní věci konstatovaná nevykonatelnost vyhovujícího výroku soudu prvního stupně a upřednostnění zájmu na hospodárnosti řízení a na pravomocném ukončení dlouholetého sporu, v němž se kromě uvedeného nároku domáhala též zaplacení finančního plnění cca 11 000 000 Kč z důvodu existence dalších vad), a též že i nadále tvrdila, že předmětné vady díla nebyly odstraněny. I kdyby snad měl odvolací soud taková tvrzení žalobkyně o důvodech zpětvzetí žaloby v jiném řízení za nedostatečná (ač jeho vyjádření, že žalobkyně „mlčí“, spíše nasvědčuje tomu, že odvolací soud tato tvrzení žalobkyně přehlédl, což by také bylo zjevnou vadou řízení), žalobkyni o tom řádně nepoučil a v tomto ohledu ji odpovídajícím způsobem k doplnění tvrzení nevyzval. Takovým postupem odvolacího soudu byla žalobkyni odňata možnost řádně právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí. Žalobkyni tak bylo znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (srov. například žalobkyní označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006). Ve vztahu k údajné absenci tvrzení žalobkyně o tom, „zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad“, pak lze uvést, že pokud žalobkyně (i v průběhu odvolacího řízení) tvrdila, že vady díla odstraněny nebyly, neměla důvod tvrdit, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k jejich odstranění. Tvrzení o tom, že předmětné vady díla již musely být odstraněny – a to dokonce již dříve, než vznikl nárok na požadovanou smluvní pokutu – v řízení naopak uplatňovala žalovaná. Odvolací soud přitom v rozsudku vycházel ze zjištění, že předmětné vady díla žalovanou odstraněny nebyly a tím, zda případně došlo k jejich odstranění jiným způsobem, se podrobněji nezabýval.

38. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-