// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 14.04.2021
Korektiv dobrých mravů a ochrana slabší strany ve vztazích mezi podnikateli
I. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
II. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).
Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.
Ustanovení § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné, tj. k jeho aplikaci zároveň není nutné dovodit porušení jiného (zvláštního) podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany.
Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace ustanovení § 433 o. z. tedy nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.
III. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Nelze tak vyloučit, že taková smlouva o úvěru může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
IV. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.
V. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021
Dotčené předpisy:
§ 433 o. z.
§ 588 o. z.
§ 1797 o. z.
§ 1800 o. z.
§ 1801 o. z.
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. 16. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo do té části I. výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se určuje, že žalobkyně má za dlužníkem XY v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 17471/2017 dílčí pohledávku č. 2 ve výši 142.445 Kč a dílčí pohledávku č. 4 ve výši 66.732 Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila důvod přípustnosti dovolání ani dovolací důvod. Z obsahu dovolání plyne, že žádná ze zde uvedených otázek se těchto výroků zjevně netýká, a ohledně těchto výroků dovolatelka v dovolání žádným způsobem neargumentovala.
19. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té časti I. výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se určuje, že žalobkyně má za dlužníkem XY v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 17471/2017 dílčí pohledávku č. 1 ve výši 160.249,64 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 68.744 Kč, je dovolání přípustné, neboť v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze ve vztazích mezi podnikateli za účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014 vyslovit neplatnost ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy a za jakých předpokladů.
20. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí ustanoveními tohoto zákona.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je též důvodné.
Rozhodná právní úprava
23. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.
24. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
25. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.
26. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.
27. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.
28. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
29. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
30. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
31. Podle § 1797 o. z. podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z., ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z.
32. Podle § 1798 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (odst. 1). Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (odst. 2).
33. Podle § 1799 o. z. doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.
34. Podle § 1800 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen (odst. 1). Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud
rozhodne obdobně podle § 577 (odst. 2).
35. Podle § 1801 o. z. odchýlí-li se strany od § 1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. To neplatí pro smlouvy uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.
Rozhodné právní otázky řešené v projednávané věci
36. Dovolání je přípustné, neboť v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda lze ve vztazích mezi podnikateli za účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014 vyslovit neplatnost ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy a za jakých předpokladů. V souvislosti s touto otázkou vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů je třeba současně vyřešit:
a) Není-li tento korektiv vyloučen ani mezi podnikateli, co je právním následkem jeho porušení;
b) Není-li tento korektiv vyloučen ani mezi podnikateli, zdali je korektiv dobrých mravů korektivem primárním, případně zdali se odvolací soud měl zabývat i korektivy dalšími, poskytujícími právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany);
c) Jde-li o ochranu podnikatele v postavení slabší strany, zdali je přímo aplikovatelná právní ochrana takové slabší strany prostřednictvím ustanovení § 433 o. z., příp. jde-li o adhezní smlouvy, prostřednictvím ustanovení § 1798 a násl. o. z.;
d) Nepřipustil-li odvolací soud aplikaci korektivu dobrých mravů s odkazem na § 1797 o. z. vylučující lichvu mezi podnikateli, jaký je vztah § 1797 o. z. ke korektivu dobrých mravů podle § 588 o. z., příp. k ochraně slabší strany prostřednictvím § 433 o. z.;
e) Je-li vzhledem k dovolacím důvodům dovolacímu přezkumu otevřena toliko otázka sjednaného úroku, zdali a za jakých podmínek lze přezkoumávat výši úroku sjednaného mezi podnikateli prostřednictvím korektivu dobrých mravů, případně právní ochranou slabší strany podnikatele prostřednictvím § 433 o. z. či úpravou adhezních smluv.
Aplikovatelnost korektivu dobrých mravů ve vztazích mezi podnikateli
37. Odvolací soud svůj závěr o existenci pohledávky č. 1 ve výši 160.249,64 Kč a pohledávky č. 3 ve výši 68.744 Kč odůvodnil s tím, že nemůže-li se dle § 1797 o. z. podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, dovolávat neplatnosti dle § 1796 o. z., pak se nemůže dovolávat neplatnosti ujednání o úrocích pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z.
38. Takové právní posouzení je však v otázce obecného principu použitelnosti korektivu dobrých mravů na vztahy mezi podnikateli v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, dovodil a odůvodnil závěr, dle kterého „i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.)“.
39. Závěr, dle kterého dopad § 1797 o. z. nevylučuje možnost dovolat se neplatnosti ujednání pro rozpor s dobrými mravy i ve vztahu mezi podnikateli, obecně přijímá i literatura (viz např. Dočkal, T. Zásada přiměřenosti a její odraz v neúměrném zkrácení a lichvě. Právní rozhledy, 2014, č. 9, s. 310 a násl.; Janoušek, M. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1879; Bejček, J. Soukromoprávní ochrana slabšího obchodního partnera. Bulletin advokacie, 2015, 7-8, s. 24-36).
40. Ve věci sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 Nejvyšší soud posuzoval otázku možnosti aplikace korektivu dobrých mravů na sjednané úroky z prodlení. Dospěl přitom k závěru, že korektiv dobrých mravů lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Podle citovaného rozhodnutí „postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Pro podnikatele je v § 1797 o. z. zapovězeno požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1 o. z. (neúměrné zkrácení), či se dovolávat neplatnosti smlouvy podle § 1796 o. z. (lichva). Z důvodové zprávy k občanskému zákoníku vyplývá, že toto ustanovení respektuje dřívější právní úpravu § 267 odst. 2 obch. zák., podle níž nebylo možné v podnikatelských vztazích napadnout smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tato dřívější úprava přitom neznamenala, že by nebylo možné posuzovat ujednání o úrocích z prodlení ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy […]. Ani v poměrech nové právní úpravy Nejvyšší soud neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti [srov. obdobně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 341]“.
41. Citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, připouštějící aplikaci korektivu dobrých mravů ve vztazích mezi podnikateli se v tomto základním principu použijí i v nyní projednávané věci. Je však třeba zdůraznit, že s přihlédnutím k tomu rozdílu, že ve věci sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 byly přezkoumávány smluvené úroky z prodlení za porušení závazku prodlením dlužníka, přičemž v projednávané věci jde o úrok, který představuje úplatu za užívání půjčené jistiny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005), a tedy poměrnou část peněžitého závazku hlavního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). Úrokem v právním smyslu je tak plnění, jehož poskytování je závislé na běhu času, které představuje úplatu za užívání věřitelem poskytnuté jistiny a které dlužník poskytuje pravidelně (srov. shodně např. Janoušek, M. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1889).
42. Možnost ujednat si výši úrokové sazby je obsahovým projevem smluvní volnosti stran. Oproti úroku z prodlení nejde o sjednání případné sankce za porušení smluvního závazku, ale o ujednání o úplatě za hlavní plnění. Hlavnímu plnění je smluvními stranami zpravidla věnována i hlavní pozornost. Strany přitom předpokládají, že plnění bude poskytnuto řádně a včas. Na sjednanou výši úrokové sazby, představující úplatu za hlavní plnění, přistupuje dlužník s tím, že ji v budoucnu bude muset uhradit. Případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy bude představovat zásah výjimečný a vždy odůvodněný mimořádnými okolnostmi daného případu.
43. Jestliže tedy Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 dovodil, že „v případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti“, tím spíše takový závěr platí v případě úroku, tedy úplaty za užívání jistiny hlavního plnění.
44. Přesto však korektiv dobrých mravů nelze zcela vyloučit ani ve vztazích mezi podnikateli, jak to učinil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud.
Absolutní neplatnost právního jednání pro rozpor s dobrými mravy
45. Je-li právní jednání v rozporu s dobrými mravy, je třeba současně vyřešit, co je právním následkem porušení korektivu dobrých mravů.
46. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy
považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
47. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
48. Ustanovení § 580 o. z. uvádí důvody neplatnosti. Neplatné je tak mj. právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Ustanovení § 588 o. z. potom řeší, kdy soud k neplatnosti právního jednání přihlédne i bez návrhu. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Podle rozsudku sen. zn. 31 ICdo 36/2020 „výklad, podle něhož adverbium ,zjevně‘, užité v § 588 o. z., vyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním, vede k závěru, podle kterého v řadě případů sice soud konstatuje narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí veřejný pořádek přestává být ,veřejným‘ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce), a současně nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Jinými slovy, uvedený výklad vede ve svém důsledku k samotnému popření pojmu veřejný pořádek“. Současně podle velkého senátu nelze přehlížet, že uvedený výklad vede k nárůstu právní nejistoty, neboť v jeho důsledku veřejný pořádek tvoří pravidla, na jejichž zachování je někdy nutné bezvýhradně trvat a jindy ne. Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu „intenzity“, s jakou je veřejný pořádek určitým jednáním narušován. Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.
49. I když takový výklad učinil Nejvyšší soud na „zjevném“ rozporu s veřejným pořádkem, nelze než vztáhnout tyto závěry obdobně i na „zjevný“ rozpor s dobrými mravy. Porušení korektivu dobrých mravů tak má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není [v literatuře srov. obdobně např. Melzer F., Piechowiczová, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785; Beran, V. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 653; Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2136; relativní neplatnost právního jednání v rozporu s dobrými mravy dovozuje naopak M. Zuklínová In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, komentář k § 580 o. z.].
50. Dobré mravy chrání vždy obecný zájem, nikoli pouze zájem individuální (shodně v literatuře Salač, J. Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 19). Případný závěr o relativní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy by vedl v případě nedovolání se relativní neplatnosti k možnému ukládání povinností založených na rozporu s dobrými mravy soudem a příp. i k výkonu rozhodnutí ukládající takové povinnosti (v literatuře obdobně Melzer F., Piechowiczová, L. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek
III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 785).
51. Jde-li přitom o cenu, podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 21/2012) „nízká kupní cena (není-li v rozporu s cenovými předpisy), pokud byla výsledkem smluvního ujednání účastníků, aniž by uzavření právního úkonu doprovázela (doprovázely), resp. na uzavření smlouvy měla (měly) vliv i okolnost (okolnosti), v jejímž (jejichž) důsledku by takové jednání se příčilo dobrým mravům, pochopitelně nesleduje nemravný cíl ani nemá nemravný důsledek“. Obdobně v literatuře je argumentováno, že pouhá skutečnost, že někdo dostává více nebo méně, než dává, není v rozporu s dobrými mravy (srov. Hulmák, M. Kontrola cenových ujednání ve spotřebitelských smlouvách. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 229).
52. Je-li tedy důsledkem porušení dobrých mravů absolutní neplatnost právního jednání, bude ve vztahu k ujednání o úroku, úplatě za užívání půjčené jistiny, případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy zásahem nepochybně výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
Právní ochrana podnikatele slabší strany prostřednictvím § 433 o. z.
53. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru o nemožnosti přezkoumávat ujednání stran podnikatelů o úroku korektivem rozporu s dobrými mravy. Tento závěr je nesprávný. Korektiv dobrých mravů není obecně vyloučen ani ve vztazích mezi podnikateli. Současně však platí, že korektiv dobrých mravů nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají primárně jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Ze skutkových zjištění soudů v projednávané věci totiž vyplývá, že dlužník XY uzavřel smlouvy jako fyzická osoba, podnikatel. Smlouvy přitom uzavřel s věřitelem, rovněž podnikatelem, akciovou společností, specializujícím se na poskytování tzv. nebankovních úvěrů.
54. Jakkoli tedy vyplývá z dosavadní judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019), že i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran, včetně vztahů mezi podnikateli, podléhá korektivu dobrých mravů, bylo na odvolacím soudu, aby vzhledem k procesní obraně žalované a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně o okolnostech uzavření smluv posoudil, zdali je namístě aplikovat ustanovení občanského zákoníku o tzv. ochraně slabší strany, nikoli pouze primárně korektiv dobrých mravů, který je korektivem výjimečným, vždy odůvodněným pouze mimořádnými okolnostmi daného případu, a to s popsanými důsledky absolutní neplatnosti.
55. Zákonodárce zavedením zvláštní právní úpravy v ustanovení § 433 o. z. v rámci ochrany slabší strany zjevně nezamýšlel rozlišovat mezi subjekty slabší strany a ochranu poskytuje všem subjektům, které definici slabší strany splňují. Slabší stranou může být jak spotřebitel, tak i osoba v postavení podnikatele. Současně zákonodárce zavedením zvláštní ochrany slabší strany zřetelně nezamýšlel poskytovat v případě podnikatelů, jež jsou v závazku slabší stranou, ochranu toliko prostřednictvím korektivu dobrých mravů, který je obecně aplikovatelný bez ohledu na povahu stran.
56. Dovolává-li se tedy slabší strana své právní ochrany a budou-li prokázány zákonné předpoklady takové její právní ochrany, posuzuje soud primárně možnou aplikaci zejména ustanovení § 433 o. z. Ustanovení § 433 o. z. přitom představuje dekompozici a konkretizaci zásady poctivosti (§ 6 o. z.), dobré víry (§ 7 o. z.) a zákazu zneužití práva (§ 8 o. z.) (srov. Bejček, J. Smluvní svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 31).
57. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. V ustanovení § 433 odst. 1 o. z. jde takovým vymezením o zákonný zákaz zneužití hospodářského postavení podnikatele odborníka. Ustanovení je kogentní povahy [v literatuře shodně např. Lasák, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1652; nebo Bejček, J. Soukromoprávní ochrana slabšího obchodního partnera. Bulletin advokacie, 2015, 7-8, s. 24-36]. Za situace, kdy občanský zákoník neuvádí výslovné
pravidlo o tom, jaký je následek porušení takového zákonného zákazu, je třeba použít standardní pravidla o neplatnosti právního jednání (v literatuře shodně Havel, B. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 36). Ustanovení § 433 o. z. je tak samostatně aplikovatelné, tj. k jeho aplikaci zároveň není nutné dovodit porušení jiného (zvláštního) podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany (srovnej Bejček, J. Soukromoprávní ochrana slabšího obchodního partnera. Bulletin advokacie, 2015, 7-8, s. 24-36, nebo Zapletal, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 466).
58. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy řešící ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. (v literatuře obdobně např. Pelikánová, I., Pelikán, R. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 159). Ustanovení § 433 o. z. je založeno na vzájemné provázanosti znaků objektivních (zřejmá a nedůvodná nerovnováha ve vzájemných právech a povinnostech stran) a znaků subjektivních (zákaz zneužití kvality odborníka a svého hospodářského postavení, vytváření či využití závislosti jiného podnikatele). Ustanovení § 433 o. z. poskytuje ochranu všem subjektům, které splňují naplnění předpokladů postavení slabší strany a prokáží, že druhá strana zneužila své hospodářské postavení nebo kvalitu odborníka k vytvoření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Na přístupu k takové ochraně poskytované kogentním ustanovením § 433 o. z., dopadající i na slabší stranu z řad podnikatelů, nemůže nic změnit omezení § 1797 o. z. Opačné řešení by vedlo k možným absurdním závěrům, kdy podnikatel v postavení silnější strany by vůči poskytované ochraně prostřednictvím ustanovení § 433 o. z. podnikateli v postavení slabší strany mohl namítat, že takovou ochranu proti zákonnému zákazu zneužití postavení nelze poskytnout s ohledem na § 1797 o. z., neboť využil u slabší strany některé ze subjektivních slabostí předvídaných § 1796 o. z.
59. K otázce aplikace § 433 o. z. je třeba dodat, že ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace ustanovení § 433 o. z. nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje tak prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.
K otázce aplikace právní úpravy adhezních smluv
60. Je třeba dodat, že ze skutkových zjištění soudů současně vyplývá, že dlužník XY uzavřel s věřitelem tzv. revolvingové smlouvy, přičemž součástí smluv byly tzv. „formulářové smluvní podmínky revolvingové půjčky“.
61. Půjde-li o dlužníka v postavení slabší strany, je třeba posoudit, zdali jsou naplněny předpoklady právní úpravy tzv. adhezních smluv. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 odst. 2 o. z.). Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit (§ 1798 odst. 1 o. z.). Pro aplikaci ustanovení občanského zákoníku o adhezních smlouvách musí souběžně nastat dva předpoklady: a) adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a b) postavení
adherujícího smluvního partnera jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z. (srov. shodně v literatuře Bejček, J. Smluvní svoboda a ochrana slabšího obchodníka. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2016, s. 201).
62. Za splnění těchto podmínek se pravidla o adhezní kontraktaci použijí i na vztahy mezi podnikateli, nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z. Z ustanovení § 1801 o. z. vyplývá, že soud z úřední povinnosti nepřihlíží k ujednání, kterým strany mění právní účinky tohoto pravidla (obecně k následkům a důvodům, pro které soud ex officio bez ohledu na návrhy stran nepřihlíží k obsahu ujednání, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016,
uveřejněný pod číslem 103/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
63. Z § 1801 věty druhé o. z. plyne, že ve vztahu mezi podnikateli je odchylné ujednání stran přípustné, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku. Ujednání vylučující použití § 1799 a § 1800 o. z. mezi podnikateli tedy nevyvolává právní účinky jen tehdy, odporuje-li obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku a současně bylo-li navrženo druhou smluvní stranou a uvedeno mimo vlastní text smlouvy. Naplnění posledně jmenované podmínky, tedy že jde o ujednání uvedené mimo vlastní text smlouvy, naznačuje, že by korektiv obchodních zvyklostí a zásady poctivého obchodního styku mezi podnikateli nebylo možno vyloučit jen v případě,
jestliže je doložka o vyloučení použití § 1799 a § 1800 o. z. obsažena v nepřímých smluvních ujednání, tedy v obchodních podmínkách ve smyslu § 1751 o. z.
64. Je třeba uvést, že v literatuře je poukazováno na nelogičnost takového možného závěru, neboť „pak by ale nebylo zřejmé, jaký má komentovaný § 1801 věta druhá o. z. účel. Vždyť ochranu před překvapivostí obchodních podmínek obsahuje již § 1753 o. z., nejvlastnějším smyslem ustanovení o adhezních smlouvách je chránit slabší stranu před nutností přistoupit na zásadně nevýhodné podmínky a klade se otázka, oč je vnucená doložka méně tíživá, vyskytuje-li se v samotném textu smlouvy, a nikoli v obchodních podmínkách“ [Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 355]. Obdobně J. Šilhán argumentuje, že ustanovení § 1801 o. z. by mělo být aplikovatelné na adhezní obsah bez ohledu na to, zda je či není vyloučení umístěno mimo vlastní text smlouvy (Šilhán, J. In: Bejček, J., Kotásek, J., Příkazská, M. a kol. Obchodní podmínky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2016, s. 50). Za situace, ujednají-li si strany (ve vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), že vylučují použití § 1799 a § 1800 o. z., je tak třeba obsah i tohoto ujednání poměřovat s ohledem na obchodní zvyklosti a dodržení zásad poctivého obchodního styku, je-li tato klauzule součástí adhezní smlouvy, nikoliv jen v návaznosti na to, zda je tato doložka pojata do vlastního textu smlouvy či mimo něj.
65. V poměrech projednávané věci, ve vztahu k adhezní kontraktaci je však třeba uzavřít, že dovolacímu přezkumu byla otevřena otázka posuzování ujednání o úroku, nikoliv jiných např. sankčních ujednání ve smlouvě. Pouhá nepřiměřenost úplaty (poměru plnění a protiplnění), tedy i úroku, přitom předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže [v literatuře shodně např. Petrov, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 351].
Ke smlouvám uzavíraným podnikatelem nikoli v rámci jeho podnikatelské činnosti
66. Zbývá uvést, že Nejvyšší soud v poměrech typově obdobné smlouvy uzavřené za účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 neshledal v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 158/2021, v rozporu s dosavadní judikaturou k postavení spotřebitele závěry odvolacího soudu, jestliže „žalovaný uzavíral smlouvu s žalobkyní za účelem uspokojení osobní potřeby (splacení závazků nesouvisejících s jeho podnikatelskou činností) a podle zjištění odvolacího soudu ve smluvním vztahu s žalobkyní nevystupoval jako podnikatel při své podnikatelské činnosti“. Nejvyšší soud poukázal na dosavadní rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015) jež „vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu“.
67. Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (§ 419 o. z.). Ze samotné definice spotřebitele vyplývá, že spotřebitelem může být i fyzická osoba podnikatel, protože se předpokládá, že určitá osoba koná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Tato podmínka je splněna nikoliv jen v případě, kdy osoba není vůbec podnikatelem, ale i v tom případě, kdy jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti (obdobně v literatuře např. Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 4). Ustanovení na ochranu spotřebitele by měla být aplikována i na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11). Spotřebitelem může tedy být jen člověk, který s podnikatelem jedná mimo rámec vlastní podnikatelské činnosti. Tím však není, jak zdůrazňuje i důvodová zpráva k § 419 o. z., „vyloučena ochrana těch podnikatelů, kteří se za určité situace ocitnou v postavení slabší strany (typicky uzavírá-li smlouvu právnická osoba nebo podnikatel v pozici neprofesionála s osobou, která je v daném oboru profesionálem). Těmto osobám náleží ochrana podle obecných ustanovení, nikoli podle zvláštní úpravy ochrany spotřebitele“. Jde-li tedy např. o podnikatele fyzickou osobu (jako v případě dlužníka v projednávané věci), nelze vyloučit, že mu bude přináležet právní ochrana jako tzv. slabší straně za splnění zákonných předpokladů podle § 433 o. z. i v případě, že jedná s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, avšak druhá strana zneužije svého postavení odborníka k vytvoření či využití závislosti takového podnikatele slabší strany k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.
68. Uvedené závěry se uplatní i v poměrech projednávané věci. Odvolací soud se omezil v otázce přezkumu úroku toliko na argumentaci o vyloučení korektivu dobrých mravů. Uvedený korektiv, jak rozebráno výše, není vyloučen ani ve vztazích mezi podnikateli. Současně je však třeba zkoumat, zdali dlužník smlouvu neuzavřel v postavení spotřebitele (srov. § 419 o. z.) a zda se v poměrech projednávané věci tak neuplatní i ustanovení § 1810 a násl. o. z. a právní úprava zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
Shrnutí závěrů v poměrech projednávané věci
69. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
70. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).
71. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem.
72. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z.
73. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.
74. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.
75. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.
76. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.
77. Právní posouzení odvolacího soudu je v projednávané věci neúplné, tudíž nesprávné, jestliže se odvolací soud nezabýval všemi rozhodnými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, který nezvažoval pouze absolutní výši úrokové sazby, ale též okolnost, že „žalobkyně dopředu předpokládala, že dlužník svůj dluh neuhradí a ten se mu ,revolvingem‘ úroků, smluvních pokut a zesplatněných jistin zmnoží tak, že jedinou cestou pro něho bude podání insolvenčního návrhu. Také se zvýšením svého nároku o násobek dlužné částky může snažit věřitel zlepšit své postavení vůči ostatním věřitelům po vstupu dlužníka do insolvence. Tomu by odpovídalo zesplatnění pohledávek a jejich navýšení vzápětí po podání insolvenčního návrhu dlužníkem“.
78. Na odvolacím soudu bude, aby na úvahy soudu prvního stupně v rámci odůvodnění náležitě reagoval, popřípadě se zabýval dalšími rozhodnými okolnostmi významnými pro posouzení, zdali v poměrech projednávané věci vzhledem k uplatněné procesní obraně žalované nepřipadá primárně v úvahu aplikace ustanovení o právní ochraně slabší strany, případně zdali ujednání stran vyhoví hodnotovému korektivu dobrých mravů. Odvolací soud současně posoudí, zdali smlouvy uzavřené mezi stranami jsou smlouvami o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. nebo smlouvami o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Není přitom rozhodující, zda strany smlouvu označily jako „zápůjčku“, anebo „úvěr“. Rozhodující je, zda obsah smlouvy a jeho výklad směřují k základním ustanovením § 2390 o. z., anebo § 2395 o. z. (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 29 Cdo 680/2008, a v literatuře shodně Petrov, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2574).
V. Závěr
79. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu té časti I. výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se určuje, že žalobkyně má za dlužníkem XY v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 17471/2017 dílčí pohledávku č. 1 ve výši 160.249,64 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 68.744 Kč, není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek v tomto rozsahu odvolacího soudu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
80. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo do té části I. výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že se určuje, že žalobkyně má za dlužníkem XY v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 79 INS 17471/2017 dílčí pohledávku č. 2 ve výši 142.445 Kč a dílčí pohledávku č. 4 ve výši 66.732 Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
81. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Autor: -mha-