// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 12.11.2020
Částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák.
Plní-li dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku. O dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách).
Pokud tedy žalovaný platil žalobkyni dohodnuté splátky, jedná se o postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že žalovaný splátky platil, neznamená, že tím uznal dluh, který zde žalobkyně postupně navyšovala. Nejedná se o částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., z něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 987/2019, ze dne 11. 6. 2020
Dotčené předpisy: § 407 odst. 3 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 112/2017-368, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 11. 2016, č. j. 14 C 1089/2012-281, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 51 789,30 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ve výši náhrady nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena dne 27. 6. 2006 mandátní smlouva podle § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák“), podle níž se žalovaný, jako mandatář, zavázal pro žalobkyni (mandanta) vyvíjet činnost směřující k vyhledávání zájemců o produkty obchodních partnerů žalobkyně a zpracování pojistných návrhů a žalobkyně se zavázala mu za to vyplatit stanovenou provizi. Vyšel dále ze zjištění soudu prvního stupně, která učinil soud z obsahu smlouvy, v níž si účastníci sjednali, že žalovanému vzniká nárok na provizi až po uplynutí určité doby, po kterou odpovídá za předčasné ukončení platnosti jím zprostředkované smlouvy ze strany zájemce, že všechny do té doby vyplacené provize jsou považovány za zálohy na provize. Povinnost žalovaného vrátit žalobkyni vyplacené zálohy na provizích ze stornovaných smluv trvala podle smluvního ujednání účastníků i po ukončení mandátní smlouvy. Oba soudy vyšly dále ze zjištění, že dnem 31. 10. 2008 byla mandátní smlouva ukončena a v průběhu roku 2009-2011 žalobkyně po žalovaném požadovala vrácení vyplacených záloh ze stornovaných smluv v tomto období. Žalovaný počínaje dnem 21. 12. 2009 počal žalobkyní účtovaná storna (vyplacené zálohy na provizích) splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 000 Kč, a to na základě nabídky žalobkyně na smírné vyřízení vrácení provize za stornované smlouvy. Žalovaný tak činil i poté, co mu byly žalobkyní zasílány další vyúčtování a výzvy, v důsledku kterých došlo k postupnému navyšování dluhu. Odvolací soud považoval uvedená skutková zjištění za dostatečná pro rozhodnutí, přesto byl na jednání dne 18. 7. 2018 odvolacím soudem po zopakování rozhodujících důkazů žalovaný upozorněn na to, že v odvolání sice dal najevo, že s uplatněnými nároky nesouhlasí, kdy uvedl, že výpočty žalobkyně považuje za nesprávné a uvedl další obecné výhrady, avšak je nutno, aby z jeho strany byly vznesené námitky zcela konkrétní, aby je mohl posoudit a vyjádřit se k nim, jak odvolací soud, tak i zástupkyně žalobkyně. Žalovaný doplnil své námitky tím, že má pochybnosti o identitě osob v jednotlivých stornovaných smlouvách, což dovozoval z nesprávného označení jedné klientky. Odvolací soud k této námitce doplnil dokazování a po jeho zhodnocení dospěl k závěru, že uvedená námitka žalovaného není důvodná.
Odvolací soud následně přezkoumal právní závěr soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že je správný, jestliže soud prvního stupně dovodil, že všechny zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že žalovaný uznal dluh ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák., když i poté, co byl žalobkyní v průběhu doby informován, že dluh narostl o další storna a byly mu zasílány nové výzvy k úhradě s vyšší výší dluhu, bez výhrad pokračoval v úhradě dohodnutých splátek dluhu, aniž by žalobkyni jakkoli sdělil, že s novou výší dluhu nesouhlasí. Tím žalovaný podle závěru obou soudů akceptoval dluh v nové výši. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky uznání závazku, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, podle něhož částečné plnění nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku. Poukazuje na to, že ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, zda a kdy má projevit či jinak vyjádřit vůči věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky. Pokud tedy dlužník nesdělí věřiteli svůj nesouhlas s výší celkové pohledávky, nelze z takové skutečnosti dovodit, že dlužník uznává i zbytek dluhu, resp. závazku vůči věřiteli, jak nesprávně podle žalovaného soudy dovodily. Dovolatel namítá, že oba soudy v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně dospěly k závěru, že žalovaný uznal závazek vůči žalobkyni podle § 407 odst. 3 obch. zák., přitom však své rozhodnutí odůvodnily pouze tím, že vše nasvědčuje tomu, že žalovaný dluh uznal. To ovšem neznamená, že skutečně k uznání došlo. Podle názoru dovolatele z jeho jednání a chování bylo patrno, že závazek v žádném případě nemohl uznat. Dovolatel považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a i rozhodnutí soudu prvního stupně za nesprávné a pro dovolatele překvapivé. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla zamítnutí podaného dovolání, neboť rozhodnutí obou soudů považuje za správné. Oba soudy podle jejího názoru správně přihlédly k tomu, že žalovaný platil dohodnuté splátky dluhu i poté, co byl žalobkyní informován o tom, že došlo k navýšení dluhu z důvodů dalších stornovaných pojistných smluv, jejichž uzavření žalovaný zprostředkoval, a za něž mu byly podmíněně vyplaceny zálohy na provizi. Poukazuje na to, že postavení žalovaného, jakožto podnikatele (v době uzavírání mandátní smlouvy), předpokládá určitou míru bdělosti ve vztahu k ochraně jeho práv, tudíž jeho nečinnost ohledně výslovného nesouhlasu s uznáním dluhu, vyhodnotily oba soudy podle žalobkyně správně.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), jenž dovolání žalovaného po ustanovení zástupcem řádně doplnil, se zabýval přípustností podaného dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že je oprávněný uplatněný nárok žalobkyně, jelikož žalovaný částečným plněním dluh žalobkyně uznal podle § 407 odst. 3 obch. zák.
Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že žalovaný počínaje dnem 21. 12. 2009 počal žalobkyni splácet žalobkyní vyúčtovaný dluh z titulu vrácení zálohově vyplacených provizí žalovanému, neboť určité pojistné smlouvy, jejichž uzavření žalovaný zprostředkoval, byly ukončeny. Činil tak pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 2 000 Kč, a to na základě nabídky žalobkyně na smírné vyřízení úhrady vrácení provize za stornované smlouvy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud odvolací soud na základě zjištění, že žalovaný platil dohodnuté splátky i poté, co mu byly žalobkyní zasílány další vyúčtování o navýšení dluhu a výzvy k jeho zaplacení, dovodil, že tato skutečnost společně s tím, že žalovaný při jednání soudu uvedl, že splátky byly určeny na úhradu dluhu stornovaných smluv, nasvědčuje tomu, že žalovaný dluh uznal. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že plní-li dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 32 ICdo 157/2017, dostupných na www.nsoud.cz). V cit. usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, že o dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). Z uvedené judikatury je tedy zřejmé, že pokud žalovaný platil žalobkyni dohodnuté splátky, jedná se o postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že žalovaný splátky platil, neznamená, že tím uznal dluh, který žalobkyně postupně navyšovala. Nejedná se o částečné plnění ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák., z něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Ani z ostatních okolností nevyplývá, že by žalovaný uznal i dluh z dalších žalobkyní oznámených dlužných částek z dalších stornovaných smluv.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené považoval tedy dovolání žalovaného ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. za důvodné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-