// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 16.08.2017
Promlčení pravomocně přiznaného práva na náhradu škody z obchodního závazkového vztahu
Bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet.
V případě promlčení práva na náhradu škody je za takový den třeba považovat okamžik porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (počátek „objektivní“ desetileté promlčecí doby), nikoli kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a o osobě škůdce (počátek čtyřleté promlčecí doby). Je tomu tak proto, že zatímco § 408 obch. zák. vyjadřuje zásadu omezení promlčecí doby obecně u všech práv deseti lety od doby, kdy počala poprvé běžet, u práva na náhradu škody je speciální desetileté maximální omezení trvání promlčecí doby vyjádřeno již v ustanovení § 398 s počátkem stanoveným ode dne porušení povinnosti (zjevným úmyslem zákonodárce bylo, aby u práva na náhradu škody promlčecí doba uběhla nejpozději do 10 let ode dne porušení povinnosti).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 792/2017, ze dne 30. 5. 2017
Dotčené předpisy:
§ 408 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 398 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 5. 2016, č. j. 20 EXE 722/2015-81, kterým Okresní soud v Písku zastavil exekuci, uložil oprávněné zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19 493 Kč a soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku ve výši 7 865 Kč; dále uložil oprávněné povinnost zaplatit povinnému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 995,40 Kč. Uvedl, že povinným vznesenou námitku promlčení exekvované pohledávky je třeba posuzovat podle ustanovení tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), konkrétně § 391, 398 a 408, neboť škodu způsobil povinný oprávněné společnosti jako její společník a jednatel a zároveň v postavení podnikatele pod firmou J. K. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. musí být řízení o výkon rozhodnutí zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé. Promlčecí doba v projednávané věci počala běžet dne 24. 9. 2003, kdy oprávněná převzala od krajského státního zastupitelství poučení poškozené osoby a zároveň se připojila k trestnímu řízení s částkou 700 000 Kč. Exekuční řízení bylo zahájeno na návrh oprávněné teprve 22. 6. 2015, k promlčení pohledávky došlo již v září 2013, a námitka promlčení proto byla povinným uplatněna důvodně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním. Uvádí, že aplikace horní hranice promlčení stanovené v § 408 odst. 1 obch. zák. není na místě, neboť se nejedná o pohledávku z obchodního styku, ale pocházející z úmyslné trestné činnosti povinného. Námitka promlčení vznesená povinným je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a ze strany povinného jde o zcela zjevné zneužití práva. Není správné, aby pachatelům hospodářské kriminality bylo přiznáváno právo, které svědčí podnikatelům v jejich poctivých vztazích. Dále uvádí, že její nárok navíc nebyl promlčen s ohledem na desetiletou promlčecí lhůtu ve smyslu obch. zák., neboť prvním okamžikem, kdy mohla uplatnit pohledávku, byl termín právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 9 To 47/2006 (exekučního titulu); dříve totiž nebyla schopna zjistit, zda skutečně ke škodě došlo a především v jaké výši, potažmo kdo za ni odpovídá – Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci několikrát změnily názor. Namítá, že soud prvního stupně nenařídil ústní jednání k projednání návrhu na zastavení exekuce, aniž by předem došlo k dotazu soudu na souhlas účastníků s takovým postupem. Oprávněné pak bylo upřeno právo kvalifikovaně se vyjádřit k tvrzením povinného v návrhu na zastavení exekuce. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nejedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ani v rozporu s dobrými mravy. Oprávněná podala exekuční návrh po uplynutí desetileté promlčecí lhůty, která začala plynout 21. 5. 1999 (okamžik vzniku škody) a uplynula 21. 5. 2009. Oprávněná měla dostatek času na uplatnění svého práva, nedomáhala se ho více než 15 let. Ohledně obchodněprávního charakteru pohledávky odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2523/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 676/2007. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud dosud neřešil otázku, od kterého okamžiku počíná běžet promlčecí doba soudem pravomocně přiznané pohledávky ve smyslu § 408 obch. zák., je-li jí právo na náhradu škody.
Z obsahu spisu a ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že exekvovanou pohledávkou je náhrada škody, která oprávněné vznikla trestnou činností povinného, jenž jako společník a jednatel oprávněné a zároveň v postavení podnikatele pod firmou J. K., při shodném předmětu činnosti obou subjektů, uzavíral smlouvy o dílo k činnostem shodným oběma subjektům na úkor oprávněné, v úmyslu opatřit sobě prospěch, čímž spáchal trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Současně tím jako společník porušil ustanovení společenské smlouvy o zákazu konkurenčního jednání. Povinný páchal uvedenou trestnou činnost v období od 17. 1. 1996 do 21. 5. 1999. Oprávněná se o jednotlivých škodách dozvěděla z výsledků vyšetřování policejního orgánu, a to nejpozději dne 24. 9. 2003, kdy převzala od krajského státního zastupitelství poučení poškozené osoby a připojila se k trestnímu řízení s částkou 700 000 Kč. Exekuční titul, jímž byla pohledávka na náhradu škody oprávněné přiznána, nabyl právní moci dne 23. 8. 2006.
Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle § 398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
V případě práva na náhradu škody tedy obchodní zákoník stanovuje čtyřletou promlčecí dobu, jejíž počátek je určen k okamžiku, kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a osobě škůdce, její běh je však omezen desetiletou promlčecí dobou, která běží již ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti (desetiletá promlčecí doba tak představuje omezení základní doby čtyřleté, pokud by tato neskončila do deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti).
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uzavřel, že z hlediska běhu desetileté promlčecí doby je rozhodný okamžik porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody, bez ohledu na subjektivní vědomost poškozeného o škodě a na existenci škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011).
Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 (uveřejněném pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovodil, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet.
V případě promlčení práva na náhradu škody je za takový den třeba považovat okamžik porušení povinnosti, která vedla ke vzniku škody (počátek „objektivní“ desetileté promlčecí doby), nikoli kdy se poškozený mohl dozvědět o škodě a o osobě škůdce (počátek čtyřleté promlčecí doby). Je tomu tak proto, že zatímco § 408 obch. zák. vyjadřuje zásadu omezení promlčecí doby obecně u všech práv deseti lety od doby, kdy počala poprvé běžet, u práva na náhradu škody je speciální desetileté maximální omezení trvání promlčecí doby vyjádřeno již v ustanovení § 398 s počátkem stanoveným ode dne porušení povinnosti (zjevným úmyslem zákonodárce bylo, aby u práva na náhradu škody promlčecí doba uběhla nejpozději do 10 let ode dne porušení povinnosti).
V souzené věci tedy desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. uplynula nejpozději dne 21. 5. 2009 (10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti).
Protože exekuční návrh k vymožení pohledávky na předmětnou náhradu škody oprávněná podala až dne 22. 6. 2015, nelze než uzavřít, že námitka promlčení byla povinným vznesena důvodně. Ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, byť na základě odlišného právního posouzení, a proto je rozhodnutí odvolacího soudu ve svém výsledku správné.
K rozporu vznesení námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, tak, že v obchodních závazkových vztazích je třeba obzvlášť zdůraznit výjimečnost důvodů, jež by mohly vést k takovému závěru. Na posuzování otázky rozporu vznesení námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku je třeba obdobně vztáhnout závěry vztahující se k rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení se přitom příčí dobrým mravů pouze ve výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
V projednávané věci měla oprávněná k dispozici téměř 2 roky a 9 měsíců od právní moci trestního rozsudku, aby podala exekuční návrh ještě v rámci běhu promlčecí doby. V řízení neuvedla žádné důvody, které by jí bránily v této době exekuční návrh podat, tím spíše které by dosahovaly výše uvedené intenzity, že by svědčily pro rozpor námitky promlčení se zásadami poctivého obchodního styku.
Důvodnou není ani námitka oprávněné, že se nejedná o pohledávku z obchodního styku, ale z trestné činnosti. Z exekučního titulu je zřejmé, že pohledávkou je náhrada škody, kterou povinný v pozici společníka společnosti K/S s. r. o. způsobil oprávněné porušením společenské smlouvy. Adhezní řízení, jehož předmětem je rozhodování o náhradě majetkové škody způsobené trestným činem, nahrazuje řízení občanskoprávní, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody, a při rozhodování v adhezním řízení je proto nutno respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015). Exekuční soud je pak při posouzení otázky promlčení práva přiznaného exekučním titulem vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky „nalézacím“ soudem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010 (uveřejněné pod číslem 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V souladu s § 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. se jeho částí třetí řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mezi společníkem a obchodní společností a z právní úpravy je tedy naprosto jednoznačné, že na práva a povinnosti společníka ze společenské smlouvy vůči společnosti s ručením omezeným se aplikuje část třetí obch. zák. Úprava promlčení v obch. zák. je přitom komplexní povahy, a je proto vyloučeno užití § 110 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravujícího přerušení promlčecí doby v důsledku přiznání práva pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009 (uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I v této otázce proto odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
K výtce povinného, že soud prvního stupně nenařídil k projednání návrhu na zastavení exekuce jednání, je třeba uvést, že v případě důvodného vznesení námitky promlčení práva přiznaného exekučním titulem soud zastaví exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h). Podle § 269 odst. 2 o. s. ř. soud o zastavení exekuce v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) rozhoduje zpravidla po předchozím jednání. Nejvyšší soud v usnesení z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64), vysvětlil, že předchozí jednání není nutné především tam, kde tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.
V pojednávané věci skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti námitky promlčení vyplývají ze spisu, resp. přímo z exekučního titulu. Oprávněná měla možnost vyjádřit se k návrhu na zastavení exekuce, čehož využila (viz č. l. 39), neuvedla žádné nové skutečnosti, jež by nevyplývaly ze spisu, a prezentovala pouze svůj právní náhled na počátek a charakter promlčecí doby. Žádné nové skutečnosti či důkazní návrhy neuvedla ani v odvolání, ani při jednání před odvolacím soudem. Soudu prvního stupně proto nelze vytknout, že by postupoval v rozporu s § 269 odst. 2 o. s. ř., pokud jednání nenařídil.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože povinný měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5 070 Kč [§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 3, odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 1 064,70 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6 497,70 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-