// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 20.11.2017
Omluva v televizním vysílání jako prostředek ochrany proti nekalé soutěži
Jednou z častých a efektivních forem nepeněžitého přiměřeného zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání je beze sporu uveřejnění omluvy prostřednictvím stejného média, resp. sdělovacího prostředku, jakým byla škoda způsobena.
Omluva by měla být adresována těm subjektům, kterým bylo adresováno předmětné nekalosoutěžní jednání. Přestože k posuzovanému nekalosoutěžnímu jednání došlo již v roce 2010, lze v daném případě považovat omluvu žalované v televizním vysílání s přihlédnutím k rozsahu a povaze jednání stále za jednu z účinných forem přiměřeného zadostiučinění. Vzhledem ke skutečnosti, že reklama, která měla nekalosoutěžní obsah, byla vysílána na většině nejsledovanějších televizních stanic v České republice, lze předpokládat, že se okruh televizních diváků v uplynulé době zásadně nezměnil. Jinými slovy, pokud se má omluva dostat k těm, kteří v roce 2010 zhlédli předmětnou reklamu a kteří tedy vlivem zde obsaženého sdělení mohli změnit své spotřebitelské preference, lze předjímat, že s vysokou pravděpodobností je možné omluvou oslovit stejnou cílovou skupinu lidí opět nejlépe prostřednictvím televizního vysílání na uvedených televizních stanicích a v čase, ve kterém byla reklama dříve vysílána.
Uveřejněním omluvného sdělení v televizním vysílání bude nejlépe naplněn účel ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, a to nejen směrem k žalobkyni (satisfakce za způsobené obtíže), ale i ve vztahu k žalované, pro níž uveřejnění omluvy na několika televizních stanicích v hlavním vysílacím čase bude představovat prostředek působící sankčně, výchovně a preventivně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2941/2015, ze dne 30. 8. 2017
Dotčené předpisy: § 53 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 15 Cm 72/2010-363, ve znění opravného usnesení ze dne 7. října 2013, č. j. 15 Cm 72/2010-389, uložil žalované povinnost zdržet se při propagaci svých výrobků užití reklamního spotu na majonézu Hellmann´s, nazvaného „Příběh Miriam Možiešíkové“ (výrok pod bodem I), zaslat žalobci a) dopis s omluvou obsahující text uvedený ve výroku pod bodem II, na své náklady uveřejnit prostřednictvím televizního vysílání na pěti televizních stanicích ve vysílacím čase mezi 19. a 20. hodinou omluvu mluveným slovem uvedeného znění (výrok pod bodem III), uložil žalované, aby zaplatila žalobci a) částku 1 733 540 Kč (výrok pod bodem IV) a žalobkyni b) částku 1 000 000 Kč (výrok pod bodem V), zamítl žalobu v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 966 460 Kč a žalobkyni b) částku 3 000 000 Kč (výrok pod bodem VI) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VII a VIII).
Podle zjištění soudu prvního stupně je žalobce a) je vlastníkem slovní ochranné známky číslo zápisu 171453 „Majolka“, zapsané pro seznam výrobků a služeb (29) majonézy a krémy, která byla dne 27. září 1994 prohlášena za proslulou, a současně je vlastníkem komunitární slovní ochranné známky „Majolka“ zapsané dne 27. září 2010 Úřadem pro harmonizaci vnitřního trhu pro seznam výrobků a služeb 29 vejce; oleje a tuky jedlé; pomazánky a 30 hořčice; kečup; nálevy (k ochucení); koření; zálivky na saláty; salátové dressingy; majonézy a majonézové krémy; majonézové saláty. Žalobkyně b) je jedinou držitelkou licence k národní ochranné známce „Majolka®“ a na území České republiky jediným výrobcem majonézy s tímto označením. Soud dále zjistil, že žalovaná je výrobcem potravin, mezi nimiž jsou i výrobky značky Hellmann´s. V rejstříku ochranných známek je zapsána kombinovaná ochranná známka číslo zápisu 175091 , zapsaná dne 28. února 1994 s právem přednosti ode dne 7. dubna 1993 pro seznam výrobků a služeb 29 a 30 – majonézy, salátové polevy, a polevy, sendvičové pomazánky, tatarské omáčky, kečupy, jejímž vlastníkem je Conopco, Inc. se sídlem ve Spojených státech amerických. S účinností ode dne 10. ledna 2002 je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví sublicence ze dne 14. června 2001 uzavřená s žalovanou.
V období ode dne 15. února 2010 do dne 5. dubna 2010 byl na televizních stanicích Nova, Prima TV, ČT 1, Barrandov TV a Nova CINEMA vysílán reklamní spot obsahující reklamu na majonézu Hellmann´s, během níž žena, nacházející se v kuchyni a připravující spolu s dcerou květákovou pomazánku, odříkává text uvedený žalobci v žalobě. V tomto reklamní spotu blonďatá žena mimo jiné říká: „ Majonéza Hellmann´s je jemnější a má svojí výraznou chuť. Já když náhodou koupím jinou majolku, tak už to všicki poznaj“.
Ze senzorického hodnocení tatarských omáček a majonéz ze dne 2. prosince 2008 provedeného Laboratoří senzorické analýzy Vysoké školy chemicko-technologické v Praze bylo prokázáno, že bylo provedeno hodnocení 11 vzorků majonéz. Ve slovním popisu je u majonézy Hellmann´s uveden popis „řidší, pěkná barva dožluta“, u majonézy Boneco majolka popis „nevýrazná chuť“. Vzhled byl lépe hodnocen u majonéz se žlutou barvou, a to u vzorku 1 (Hellmann´s) a 7 (Coop). Nejlepší chuť u majonéz měly vzorky 1(Hellmann´s), 5 (Mikado), 8 (Heinz) a 4 (Boneco), s mírně jemnou kyselou chutí. Z hlediska hodnocení všech atributů dohromady (příjemnost vzhledu a barvy, chuti a textury) byla nejlépe hodnocena majonéza Hellmann´s. V rámci hodnocení konzumentského panelu byla v kategorii celkové chuti majonéza Hellmann´s nejčastěji zařazena do kategorie vynikající a velmi dobrá chuť, nejhůře byla hodnocena majonéza Boneco. V kategorii celková jakost byla nejlépe hodnocena majonéze Hellmann´s. V kategorii vzhled a barva se nejlépe umístila majonéza Boneco. Konzistence byla nejlépe hodnocena u majonéz Boneco a Hellmann´s.
Dále bylo prokázáno, že v různých receptech uvedených na internetových stránkách www.prima-recepty.cz je slovo majolka užíváno jako označení jedné z ingrediencí receptu.
Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že znalec stanovil výši licenčního poplatku k získání licence k užívání ochranné známky žalobce „Majolka“ v rozsahu jejího užívání žalovanou v době od 16. února 2010 do 5. dubna 2010 na částku 900 000 Kč. Na základě skutečných tržeb žalované poté znalec stanovil výši licenčního poplatku na částku 866 770 Kč. Rozdílnost uvedených částek znalec vysvětlil tím, že po zpracování znaleckého posudku obdržel od žalované přesné údaje týkající se tržeb v rozhodném období a zároveň obdržel od žalobce seznam reklamních akcí a jejich rozsah.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalovaná užila ve svém reklamním spotu slovo „majolka“ k označení druhu výrobku, bylo toto její jednání způsobilé zasáhnout do práv žalobce a) k ochranné známce „Majolka“. Nikdo totiž nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky, které jsou shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána. Přitom za užívání takového označení se považuje i užívání tohoto označení v reklamě.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobkyně b) a žalovaná jsou ve vzájemném soutěžním vztahu. Jednání žalované vyhodnotil jako nekalosoutěžní ve smyslu § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), neboť jde o jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a může být způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli. Jednání způsobilé zasáhnout do práv žalobce a) k ochranné známce „Majolka“ je dáno tím, že žalovaná ve svém reklamním spotu užila slovo „majolka“ k označení druhu výrobku. Dle závěrů soudu prvního stupně reklamní spot žalované, ač výslovně neidentifikuje „jinou majolku“, obsahuje nepodložená tvrzení „že majonéza Hellman´s je jemnější a má svoji výraznou chuť“ a „když náhodou koupím jinou majolku, tak už to všicki poznaj“. Reklamní spot tak působí klamavě a může u spotřebitele vyvolat klamnou domněnku o tom, že majonéza Hellmann´s je jemnější a má výraznější chuť, než je tomu u výrobku vyráběného žalobkyní b). V rozporu s dobrými mravy soutěže pak je, pokud žalovaná vyzdvihla (zdůraznila) vlastnosti svého výrobku v reklamě tím, že zároveň snížila kvalitu srovnávaného výrobku žalobkyně b). Je přitom nerozhodné, zda pravdivě či nikoli. Jednání žalované je tak objektivně způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům i spotřebitelům a lze ho kvalifikovat jako nekalou soutěž ve smyslu § 44 odst. 1 obchodního zákoníku. Soud je rovněž toho názoru, že jednání žalované naplnilo skutkové podstaty klamavé reklamy ve smyslu § 45 obchodního zákoníku, zlehčování ve smyslu § 50 obchodního zákoníku a srovnávací reklamy ve smyslu § 50a obchodního zákoníku.
S ohledem na přijaté závěry soud prvního stupně uložil žalované zdržet se při propagaci svých výrobků užití užití reklamního spotu na majonézu Hellmann´s nazvaného „Příběh Miriam Možiešíkové“. Žalované uložil tuto povinnost přesto, že žalovaná předmětný reklamní spot již neužívá. Učinil tak z důvodu právní jistoty žalobců, a proto, že není zaručeno, že v případě zamítnutí tohoto nároku žalobců a zániku nařízeného předběžného opatření nebude žalovaná užívat uvedený reklamní spot v rámci své reklamní kampaně. Není ojedinělé, uzavřel soud prvního stupně, že se společnosti „vrací“ ke „starším“ spotům a tyto po několika měsících nebo například po roce znovu užijí. Z uvedených důvodů rovněž žalované uložil povinnost zaslat žalobci a) dopis s omluvou a uveřejnit omluvu žalobkyni b) prostřednictvím televizního vysílání na televizních stanicích ČT 1, Nova, Prima TV, Barrandov TV a Nova Cinema, na nichž byl reklamní spot vysílán, a to ve znění uvedených ve výroku rozsudku.
Soud prvního stupně dále žalobci a) přiznal s ohledem na ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, s přihlédnutím k závažnosti zásahu, jeho intenzitě a délce trvání částku odpovídající dvojnásobku licenčního poplatku ve výši 1 733 540 Kč, a to jako paušální částku pokrývající nárok uplatněný žalobkyní na náhradu škody, bezdůvodné obohacení a přiměřené zadostiučinění.
Žalobkyni b) přiznal soud prvního stupně též v peněžité formě ve výši 1 000 000 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 3 Cmo 452/2013-425, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výrocích pod body I, II a V, výrok pod bodem III změnil tak, že žaloba o uložení povinnosti žalované uveřejnit tam uvedenou omluvu v televizním vysílání se zamítá, ve výrocích pod body IV, VII a VIII rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k závěrům, že žalovaná popsaným reklamním spotem zasáhla do práv vlastníka ochranné známky. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že jednání žalované je ve vztahu k žalobkyni b) třeba považovat za jednání nekalosoutěžní, když žalobkyně b) a žalovaná jsou v přímém soutěžním vztahu, jednání žalované bylo jednáním v hospodářské soutěži, bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže a bylo způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli, zde žalobkyni b). Předmětný spot nelze dle odvolacího soudu považovat za srovnávací reklamu, neboť výrobky Hellmann´s a Majolka ve skutečnosti srovnávány nebyly, to ovšem nic nemění na výše uvedeném závěru. Za správný označil odvolací soud rovněž postup soudu prvního stupně, když vyhověl zdržovacímu nároku ohledně užití reklamního spotu s názvem „Příběh Miriam Možiešíkové“, neboť nelze vyloučit jeho opakování. Za správný považoval odvolací soud i napadený výrok pod bodem II [zaslání omluvného dopisu žalobci a)] a napadený výrok pod bodem V, který žalované ukládá povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 1 000 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění. Svým nekalosoutěžním jednáním, kvalifikovaným také jako klamavá reklama a zlehčování, přivodila žalovaná žalobkyni b) újmu v nemateriální sféře. S ohledem na závažnost zásahu, jeho intenzitu a trvání s přihlédnutím k postavení žalobkyně b) měl odvolací soud za to, že zadostiučinění v penězích je namístě a že přiznaná částka je odpovídající reparací této újmy.
Závěr o tom, že omluva žalobkyni b) v televizním vysílání na uvedených televizních stanicích není odpovídajícím a přiměřeným prostředkem ochrany proti nekalé soutěži odůvodnil tím, že přiléhavé není odůvodnění soudu prvního stupně, který uvedl, že uveřejnění omluvy prostřednictvím televizního vysílání bylo žalované uloženo proto, že by spot mohl být opakován. Tato eventualita měla být vyloučena zdržovacím nárokem. Taková omluva by již s ohledem na značný časový odstup od vytýkaného jednání neplnila satisfakční funkci.
Ve vztahu k náhradě škody, vydání bezdůvodného obohacení a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, jež požadoval žalobce a) a soud prvního stupně tomuto nároku zčásti vyhověl, měl odvolací soud za to, že o těchto nárocích nelze rozhodnout paušálně, bez toho aniž by se soud prvního stupně zabýval zákonnými předpoklady pro náhradu škody, pro vydání bezdůvodného obohacení a předpoklady pro peněžitou satisfakci, včetně posouzení výše. Soud prvního stupně se těmito předpoklady nezabýval vůbec a náhradu škody, bezdůvodné obohacení a přiměřené zadostiučinění stanovil paušální částkou ve výši dvojnásobku licenčního poplatku, aniž by bylo zřejmé, jaká část představuje škodu, jaká bezdůvodné obohacení a jaká přiměřené zadostiučinění v penězích. Z tohoto pohledu považoval v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání do části výroku, kterým odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III tak, že žaloba o uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu uvedeného znění v televizním vysílání se zamítá. Dovolatelka má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v uvedeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka tvrdí, že se rozsudek v napadeném výroku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky přiléhavosti omluvy v televizi jako prostředku ochrany proti nekalé soutěži (např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 1924/2012, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 895/2005, rozsudek sp. zn. 30 Cdo 179/2004, či rozsudek sp. zn. 23 Cdo 4669/2010), případně, že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolatelka se domáhá, aby dovolací soud napadený výrok změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, ve výroku pod bodem III potvrzuje. Dovolatelka má za to, že žalobní nárok na odvysílání jedné omluvy na každém televizním kanále, na kterém byla nekalosoutěžní reklama odvysílána, je nárokem přiměřeným a přiléhavým a že naopak právní posouzení omluvy v televizi jako nepřiléhavého přiměřeného zadostiučinění je v projednávaném případě nesprávné. O přiléhavosti v televizi v daném případě svědčí podle dovolatelky následující skutečnosti:
- žalovaná se nekalosoutěžního jednání dopustila prostřednictvím televizního vysílání,
- žalovaná se nekalosoutěžního jednání dopustila masivně, když nekalosoutěžní reklamu odvysílala na šesti televizních kanálech celkem 184 krát,
- žalovaná se nekalosoutěžního jednání dopustila úmyslně a ze strany žalované nebo společností, které s žalovanou jednají ve shodě, se jedná již o několikátý útok proti ochranné známce „Majolka“, kterou žalobkyně b) označuje své výrobky,
- žalovaná i nadále považuje předmětnou reklamu za povolenou srovnávací reklamu, která neporušuje práva žalobců,
- žalobkyně b) požaduje uveřejnění pouze jedné omluvy na každém televizním kanále, na kterém byla nekalosoutěžní reklama odvysílána – tedy žalobní žádání žalobkyně b) na omluvu v televizi ani zdaleka nedosahuje rozsahu nekalosoutěžní reklamy,
- nekalosoutěžní jednání žalované mělo též mediální dopad, když žalobkyně b) byla v souvislosti s nekalosoutěžní reklamou žalované opakovaně kontaktována médii i obchodními partnery za účelem vysvětlení situace.
Omluva jako prostředek ochrany proti nekalé soutěži má zejména účel satisfakční, preventivní, sankční a výchovný, které se navzájem prolínají. Všechny základní účely požadovaná omluva v televizi splňuje.
Satisfakční účel omluvy je naplněn v tom, že žalovaná vůči třetím osobám uvede na pravou míru své nekalosoutěžní jednání, a to prostřednictvím komunikačního prostředku, který sama použila při svém nekalosoutěžním jednání.
Preventivní účel omluvy je naplněn v tom, že zde existuje důvodná domněnka, že se žalovaná v případě, že jí bude uložena povinnost omluvit se prostřednictvím televizního vysílání, napříště obdobného jednání vůči žalobcům vystříhá.
Sankční účel omluvy je naplněn v tom, že žalovaná bude alespoň symbolicky sankcionována za nekalosoutěžní jednání stejným prostředkem, jakým zasáhla do práva žalobkyně b).
Závěr odvolacího soudu, že omluva s ohledem na značný časový odstup již neplní satisfakční funkci, je pak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud opakovaně rozhodl o důvodnosti omluvy i v případech, kdy mezi podáním žaloby, resp. závadným jednáním uplynula delší doba, než v projednávané věci. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, ze dne 28. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1380/2006.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že posouzení, zda v daném případě je namístě přiznat žalobkyni b) i nárok na omluvu v televizním vysílání v takovém či jiném rozsahu, je posouzením otázky skutkové, nikoliv právní. Žalovaná dále uvedla, že „odvolací soud při vyhlášení rozsudku věnoval odůvodnění změněného výroku větší péči, než jak toto odůvodnění stručně shrnul do písemného vyhotovení rozsudku. Odvolacímu soudu vadilo, že znění omluvy tak, jak je žalobkyní b) navrženo, neplní svou satisfakční funkci. Ze znění omluvy není zřejmé, čeho se reklamní spot týká, a pro běžného diváka – spotřebitele - je tato informace zcela nedostatečná. Žalovaná rovněž poukázala na to, že soud prvního stupně nezohlednil důkazy předložené žalovanou o tom, že odvysílání reklamy na veřejnoprávním kanále ČT je plněním nemožným, jelikož ČT žádná placená vysílání neumožňuje, s výjimkou sponzorských odkazů, na což jsou přesná pravidla, která byla doložena odvolacímu soudu. Žalovaná uvádí, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě odvysílání reklamy i v televizním vysílání, je třeba se zabývat uvedenými námitkami. V takovém případě je třeba vrátit věc soudu odvolacímu, aby věc znovu posoudil a rozhodl. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť se jím nemá řešit otázka právního posouzení věci, případně aby dovolání zamítl.
Žalobkyně b) reagovala na vyjádření žalované replikou, ve které shrnuje svou argumentaci uvedenou v dovolání a oponuje žalované v tom, že omluva není reklamou, jak žalovaná tvrdí a že žalovaná na podporu svého tvrzení o nemožnosti uveřejnění omluvy na veřejnoprávní televizi neuvedla jediný relevantní právní předpis, na základě kterého by nebylo možné považovat žádání omluvy na kanále ČT za vykonatelné.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud v napadeném výroku rozsudku č. j. 3 Cmo 452/2013-425 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když označil omluvu žalované uveřejněnou v televizním vysílání na uvedených televizních stanicích za neodpovídající a nepřiměřenou a vzhledem k značnému časovému odstupu od vytýkaného jednání za omluvu, která by již neplnila satisfakční funkci. Dovolání je tedy přípustné.
Nejvyšší soud shledává podané dovolání rovněž důvodné.
Dle ustanovení § 53 obchodního zákoníku platí, že osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, se mohou proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Přiměřené zadostiučinění lze tedy přiznat jak ve formě peněžité, tak v nepeněžité, přičemž peněžité zadostiučinění by mělo být uloženo až v případě, kdy se nepeněžitá forma jeví jako nedostatečná.
Nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění má povahu tzv. morálního plnění, kdy způsobená nemajetková újma by měla být odčiněna stejnými nebo podobnými prostředky, jakými byla způsobena. Jednou z častých a efektivních forem nepeněžitého přiměřeného zadostiučinění je beze sporu uveřejnění omluvy prostřednictvím stejného média, resp. sdělovacího prostředku, jakým byla škoda způsobena.
Přiměřeností rozsahu omluvy, jejího umístění nejen v konkrétních médiích, ale i z časového hlediska se v souvislosti s nekalosoutěžním jednáním zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. ledna 2013 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, když uvedl, že „K námitce dovolatelky, že uveřejnění omluvy po dobu 14 dní na třech bigboardech a na třech citylightech v Praze je časově nepřiměřené ve vztahu k velmi krátké vánoční reklamní kampani žalované, která probíhala pouze po dobu 2 až 3 dnů, dovolací soud uvádí, že nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění má povahu tzv. morálního plnění, při němž jde o odčinění způsobené nemajetkové újmy týmiž nebo podobnými prostředky, jakými byla tato újma vyvolána (např. uveřejnění omluvy v tisku, rozhlase, televizi, na webových stránkách internetu, elektronickou poštou apod., a to případně i opakovaně). Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud přiznáním (tohoto dalšího) satisfakčního nároku žalobkyni rozhodl správně (co se týče počtu reklamních nosičů na určitých místech v Praze k uveřejnění omluvy žalované i co se týče doby, po kterou má být tato omluva uveřejněna), zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně v daném případě nepožadovala zadostiučinění v penězích.“ V tomto případě přitom nekalosoutěžní kampaň probíhala v roce 2006, téhož roku byla podána žaloba, o níž soud prvního stupně rozhodl v roce 2009 a odvolací soud v roce 2010.
K obdobné situaci se Nejvyšší soud vyjadřoval v rozsudku ze dne 28. srpna 2012, č. j. 23 Cdo 4669/2010-681, když uvedl, že „odvolací soud dospěl ohledně nároku na uveřejnění omluvy v tisku ke správnému závěru, že uveřejnění omluvy v denících nepřichází v úvahu již proto, že dotčené reklamní spoty byly uveřejněny pouze v televizním vysílání a nikoli v tiskovinách žalobkyní uvedených, a případná omluva by měla být zveřejněna takovým způsobem, jakým došlo k dotčeným reklamním sdělením. Takovýto způsob resp. forma, zveřejnění omluvy by totiž byl zřejmě nepřiměřený, a to vzhledem k tomu, že v žalobkyní uvedených tiskovinách žalované dotčená sdělení nešířily.“
Nejvyšší soud se ztotožňuje s dovolatelkou v otázce přiléhavosti uveřejnění omluvy v televizním vysílání na televizních stanicích, na kterých byl uváděn předmětný reklamní spot pod označením „Příběh Miriam Možiešíkové“. Odvolací soud se tedy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když v této věci nepovažoval požadovanou omluvu v televizním vysílání za odpovídající a přiměřený prostředek ochrany proti nekalé soutěži.
Omluva by měla být adresována těm subjektům, kterým bylo adresováno předmětné nekalosoutěžní jednání. Přestože k nekalosoutěžnímu jednání došlo již v roce 2010, lze považovat omluvu žalované s přihlédnutím k rozsahu a povaze jednání stále za jednu z účinných forem přiměřeného zadostiučinění. Vzhledem ke skutečnosti, že reklama, která měla nekalosoutěžní obsah, byla vysílána na většině nejsledovanějších televizních stanic v České republice, lze předpokládat, že se okruh televizních diváků v uplynulé době zásadně nezměnil. Jinými slovy, pokud se má omluva dostat k těm, kteří v roce 2010 zhlédli předmětnou reklamu a kteří tedy vlivem zde obsaženého sdělení mohli změnit své spotřebitelské preference, lze předjímat, že s vysokou pravděpodobností je možné omluvou oslovit stejnou cílovou skupinu lidí opět nejlépe prostřednictvím televizního vysílání na uvedených televizních stanicích a v čase, ve kterém byla reklama dříve vysílána.
Uveřejněním omluvného sdělení v televizním vysílání bude nejlépe naplněn účel ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, a to nejen směrem k žalobkyni b) (satisfakce za způsobené obtíže), ale i ve vztahu k žalované, pro níž uveřejnění omluvy na několika televizních stanicích v hlavním vysílacím čase bude představovat prostředek působící sankčně, výchovně a preventivně.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán uplatěným dovolacím důvodem, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení, nezabýval se otázkou, zda satisfakční funkci plní znění omluvy a zda požadavek na zveřejnění omluvy ve vysílání stanice ČT 1 je či není vykonatelný (tyto otázky navíc neřešil ani odvolací soud).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném rozsahu správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil a věc podle § 243e odst. 2 první věty o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-