// Profipravo.cz / Rozhodčí řízení 28.01.2021
Rozhodčí doložka zakládající pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu ICC
Rozhodčí doložka, ve které smluvní strany projevily vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů“, je dostatečně určitá.
Odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů“, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení dalších otázek, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.
Bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1258/2020, ze dne 29. 10. 2020
Dotčené předpisy:
§ 117 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb.
§ 41 zák. č. 91/2012 Sb.
§ 87 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb.
Kategorie: rozhodčí řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. 12 C 215/2017-83, rozhodl, že jednání nařízené na den 11. 6. 2019 se nekoná (výrok I), zastavil řízení o zaplacení částky 5 179 178,12 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 70 954,40 Kč (výrok III) a rozhodl, že se žalobkyni vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 207 167 Kč (výrok IV).
2. Soud prvního stupně tak rozhodl podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, poté, co žalovaná ve vyjádření k žalobě vznesla námitku, že věc má být projednána v řízení před rozhodci, neboť v dohodě o sdružení uzavřené dne 17. 3. 2014 mezi stranami sporu si strany sjednaly rozhodčí doložku ve znění „Všechny spory mezi partnery budou řešeny právně před Arbitrážním soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, dle jeho zákonů“.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II, III a IV (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Odvolací soud dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů, potvrdil, že platnost rozhodčí doložky je nutno posuzovat podle českého právního řádu, a dospěl k pozitivnímu závěru ohledně arbitrability sporu. Ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil předmětnou rozhodčí doložku jako dostatečně určitou, a tudíž platnou. K tomu uvedl, že strany jejím prostřednictvím zcela jednoznačně označili Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži. V případě rozhodčí smlouvy odkazující na institucionální rozhodčí soud se obsahovou součástí smlouvy stává i řád příslušného soudu. Nebylo tedy nutné, aby si strany sjednaly podrobný postup v řízení v rozhodčí smlouvě. Připojení výrazu „dle jeho zákonů“ odvolací soud považoval pouze za vyjádření shora popsaného znaku institucionálního (stálého) rozhodčího řízení a ani jeho vypuštění by tak nemělo žádný vliv na určitost rozhodčí doložky, kterou strany dohody o sdružení projevily svou vůli řešit všechny spory ze smlouvy vyplývající v rozhodčím řízení před (nejstarším a nejznámějším) institucionálním rozhodčím soudem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, v němž učinila předmětem dovolacího přezkumu otázku dle jejího názoru dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, zda je dostatečně určitou, a tedy platně uzavřenou, rozhodčí doložka, podle níž by spory mezi stranami měly být rozhodovány Arbitrážním soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle jeho zákonů. Podle žalobkyně však uvedený soud s ohledem na čl. 1 Pravidel pro rozhodčí řízení účinných od 1. 3. 2017 vydaných Mezinárodní obchodní komorou v Paříži, sám spory neřeší a rozhodčí nálezy nevydává, nýbrž jen zajišťuje správu sporů rozhodovaných rozhodčími senáty v souladu s Pravidly Mezinárodní obchodní komory pro rozhodčí řízení. Žalobkyně se tak domnívá, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná pro neurčitost, neboť z ní nelze jednoznačně zjistit, před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat. Konečně žalobkyně namítá, že žádnou z uvedených skutečností se odvolací soud argumentačně nezabýval, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
6. K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla dovolání žalobkyně odmítnout.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. a splňuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda je dostatečně určitou rozhodčí doložka, která odkazuje na Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži s tím, že spory mezi stranami budou řešeny „dle jeho zákonů“, neboť uvedená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Dovolání není důvodné.
13. V projednávané věci je nejprve zapotřebí zodpovědět otázku, podle jakého práva má být určitost předmětné rozhodčí doložky posuzována. Smluvní strany jsou právnickými osobami se sídlem v České republice (žalobkyně), resp. v Bulharsku (žalovaná). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by smluvní strany svůj vzájemný poměr podřídily právnímu řádu konkrétního státu.
14. Nejvyšší soud předesílá, že na projednávanou věc nelze aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť podle čl. 1 odst. 2 písm e) se toto nařízení nevztahuje na rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudu.
15. Podle čl. VI odst. 2 písm. c) Evropské úmluvy o obchodní arbitráži, jež byla vyhlášena pod č. 176/1964 Sb., dále jen „Evropská úmluva o obchodní arbitráži“, a jejímiž smluvními stranami jsou jak Česká republika, tak Bulharsko, platí, že při rozhodování o existenci nebo o platnosti rozhodčí smlouvy budou soudy smluvních států způsobilost stran posuzovat podle práva platného pro tyto strany a pokud jde o jiné otázky, bude se postupovat: jestliže nebyla učiněna zmínka o právu, jemuž strany podrobily svou smlouvu, a jestliže v době, kdy otázka byla vznesena před soudem, nemůže být předvídáno, v které zemi má být vydán rozhodčí nález, podle práva použitelného podle kolisních pravidel projednávajícího soudu.
17. Vzhledem k tomu, že v době, kdy otázka platnosti rozhodčí doložky byla vznesena před soudem, nemůže být předvídáno, v které zemi má být vydán rozhodčí nález, je nutné ji posoudit podle práva, na které odkazují české kolizní normy.
18. Dle § 117 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, dále jen „ZMPS“, přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle českého právního řádu. Ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se posuzují podle právního řádu státu, v němž má být vydán rozhodčí nález.
19. Vzhledem k tomu, že – jak již výše uvedeno – není dosud zřejmé, ve kterém státu má být vydán rozhodčí nález, posoudí se ostatní náležitosti rozhodčí doložky podle obecných kolizních norem.
20. Podle § 41 ZMPS existence a platnost právního jednání, jakož i následky jeho neplatnosti se řídí týmž právním řádem jako právní poměr jím založený, pokud není zákonem stanoveno nebo z povahy věci nevyplývá něco jiného. Při určení tohoto právního řádu se postupuje, jako by právní jednání bylo platné.
21. Dle § 87 odst. 1 ZMPS se smlouvy řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu.
22. V daném případě není pochyb, že dohoda o sdružení mezi stranami ze dne 17. 3. 2014, jejímž cílem byla účast v řízení o zadání veřejné zakázky výstavby skupinového vodovodu „Benešov – Sedlčany“, úzce souvisí s Českou republikou. Určitost předmětné rozhodčí doložky je tak třeba posoudit podle českého práva.
23. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
24. Výklad právních jednání upravují (zejména) ustanovení § 555 až § 558 o. z.
25. V souvislosti s výkladem rozhodčí doložky Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil, že základní podmínkou pro rozhodování v rozhodčím řízení je projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 111/2009).
26. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů projevily v projednávané věci obě strany vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů“. Podle odborné literatury zastává tento stálý rozhodčí soud mezi mezinárodními rozhodčími soudy nesporně přední pozici. Jde o mezinárodní instituci působící v řadě zemí ať již v podobě sudišť, nebo pomocí národních komitétů (srov. Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 3. aktualizované vyd., Praha: Wolters Kluwer, 2013).
27. Podle čl. IV odst. 1 písm. a) Evropské úmluvy o obchodní arbitráži mohou strany rozhodčí smlouvy ujednat, že své spory předloží stálé rozhodčí instituci; v tomto případě se rozhodčí řízení bude řídit řádem této instituce.
28. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů“, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení otázek, které žalobkyně považuje za nezodpovězené, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.
29. V této souvislosti pak Nejvyšší soud již jen pro úplnost dodává, že bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4061/2010).
31. Vzhledem k přípustnosti dovolání posoudil dovolací soud rovněž námitku žalobkyně týkající se nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež sama o sobě přípustnost jejího dovolání založit nemůže, neboť žalobkyně tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
32. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
33. V posuzovaném případě se dovolacích důvodů podává, že žalobkyni bylo zřejmé, na základě jakých úvah považoval odvolací soud uzavřenou rozhodčí doložku za dostatečně určitou. Podle odvolacího soudu strany v rozhodčí doložce zcela jednoznačně označili Mezinárodní rozhodčí soud Mezinárodní obchodní komory v Paříži, přičemž v případě rozhodčí smlouvy odkazující na institucionální rozhodčí soud se obsahovou součástí smlouvy stává i řád příslušného soudu.
34. Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci vytýkanou vadou netrpí.
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-