// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 21.03.2025
ÚS: Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání
Odmítne-li se Nejvyšší soud zabývat částí dovolání pro vadu, kterou ve skutečnosti netrpělo, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2048/23, ze dne 12. 2. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. Nejvyšší soud se nezabýval částí stěžovatelčina dovolání, neboť podle něj stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud shledal, že dovolání netrpí uvedenou vadou, a proto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Stěžovatelka a vedlejší účastnice se přou o vlastnictví výhybky, která spojuje vlečku stěžovatelky s vlečkou vedlejší účastnice. Vlečka je železniční dráha, jež slouží vlastní potřebě provozovatele nebo jiného podnikatele a je zaústěná do celostátní nebo regionální dráhy, nebo jiné vlečky [§ 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách]. Vlečka vedlejší účastnice byla vybudována v roce 1985 a původně patřila státu. Stěžovatelka svou vlečku vybudovala v roce 1996. Na své náklady tehdy nechala zhotovit i výhybku, pomocí které nově vybudovanou vlečku propojila s vlečkou státu. V roce 2010 státní vlečku zakoupila vedlejší účastnice, která v roce 2020 podala žalobu na určení vlastnického práva k výhybce.
3. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") a Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k výhybce. Vyřešení této otázky je podle nich potřebné nejen kvůli možným sporům o náklady na údržbu či opravy výhybky, ale i proto, aby bylo zřejmé, kdo v souvislosti s výhybkou má vystupovat u správních orgánů, jako je drážní úřad.
4. Okresní soud a krajský soud dále vyložily, že výhybka byla původně samostatnou věcí ve vlastnictví stěžovatelky, která ji nechala vyrobit. Posléze se ale výhybka stala součástí vleček, které propojila. Je totiž nezbytná nejen k tomu, aby se mohlo jezdit z původní vlečky na vlečku novou, ale i k tomu, aby bylo možno dále jezdit po vlečce původní. Výhybka je tedy nutná k provozu obou vleček, svou povahou náleží k oběma vlečkám a jejím oddělením by se obě vlečky znehodnotily. Protože je výhybka součástí obou vleček, je zároveň ve spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice - každá z nich vlastní ideální polovinu výhybky.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka řádně vymezila toliko otázku, zda vedlejší účastnice měla naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Při řešení této otázky se však krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a přípustnost dovolání proto není dána.
6. Ve zbytku stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 ve spojení s § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Podle Nejvyššího soudu "z celkového obsahu dovolání vyplývá, že [stěžovatelka] zastává názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní". I když stěžovatelka citovala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2958/2008 v části vykládající, co se rozumí součástí věci, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2000 sp. zn. 28 Cdo 1219/99 v části vysvětlující, že součást věci sdílí osud věci hlavní, podle Nejvyššího soudu "ani z obsahu dovolání nelze dovodit, že by [stěžovatelka] shledala, že se odvolací soud měl od těchto rozhodnutí odchýlit, případně v čem konkrétně by rozpor podle jejího názoru spočíval". Stěžovatelka v dovolání dále "naznačila rozpor" rozhodnutí krajského soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, avšak "z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně jej shledává". V tomto rozhodnutí navíc Nejvyšší soud "přezkoumával úvahu nalézacích soudů ohledně toho, zda jsou konkrétní předměty samostatnou věcí nebo součástí věci jiné", stěžovatelka však souhlasí s tím, že "výhybka je součástí věci jiné, nikoliv věcí samostatnou". K námitce, že řešení otázky nabytí vlastnického práva k výhybce je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, uvedl Nejvyšší soud, že se v daném rozhodnutí "nezabýval situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci [...], nýbrž začleněním samostatné věci do věci hromadné. V citovaném rozhodnutí je pak výslovně uvedeno, že obě situace nelze ztotožňovat. Napadené rozhodnutí proto s tímto rozhodnutím ani nemůže být v rozporu."
7. V záhlaví uvedená rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu a Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Argumentace stěžovatelky
8. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno zejména její základní právo na ochranu majetku, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
9. Stěžovatelka namítá, že byla v důsledku rozhodnutí obecných soudů zbavena vlastnictví ideální poloviny výhybky ve prospěch vedlejší účastnice. Vyrobení a zabudování výhybky do železniční tratě přitom financovala pouze stěžovatelka a i obecné soudy dospěly k závěru, že byla původně výlučným vlastníkem výhybky. Obecné soudy její vlastnické právo v rozporu s ústavními požadavky i obecnou ideou spravedlnosti nepřiměřeně omezily. Napadená rozhodnutí vlastnické právo stěžovatelky nevzala dostatečně v úvahu. Nejvyšší soud nezohlednil ani to, že je rozhodnutí krajského soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
10. Dále stěžovatelka vznáší námitky proti rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu. Závěrem namítá, že žaloba vedlejší účastnice měla být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva. Závěr, že tento zájem byl dán, je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 (N 35/3 SbNU 261) a ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3481/10 (N 45/60 SbNU 513).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiný zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva kromě ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu je posouzena samostatně (bod 37 níže).
V.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
12. Ústavní soud následně vyzval Nejvyšší soud, krajský soud, okresní soud a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.
13. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Uvedl, že napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť v otázce naléhavého právního zájmu bylo rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Ve zbylé části vyhodnotil dovolání jako vadné, protože stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je obligatorní náležitost dovolání. V důsledku toho se Nejvyšší soud nemohl danou částí dovolání věcně zabývat. Nejvyšší soud připomenul, že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) nepředstavuje odmítnutí takového dovolání pro vady porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále uvedl, že stěžovatelka nereaguje na důvody, kvůli kterým bylo její dovolání odmítnuto, a polemizuje toliko se závěry okresního soudu a krajského soudu. Již proto nemůže být ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu opodstatněná.
14. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž okresní soud toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
15. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky vznesené již v dovolání a polemizuje se skutkovým hodnocením a právními závěry týkajícími se výkladu podústavního práva. Vedlejší účastnice považuje závěry obecných soudů za správné, což podrobně odůvodňuje.
VI.
Věcné posouzení ústavní stížnosti
16. Ústavní soud nejprve posuzoval, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud se totiž nezabýval částí stěžovatelčina dovolání kvůli vadě, kterou spatřoval v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a proto Ústavní soud přezkoumal, zda daná část dovolání touto vadou skutečně trpí.
VI.a)
Obecné principy
17. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
18. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationi iustitiae).
19. To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany. Avšak je-li už tento mimořádný opravný prostředek v právním řádu zaveden, nelze rozhodování o něm vyjmout z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Dodrží-li jednotlivec zákonné požadavky kladené na dovolání, a Nejvyšší soud se přesto dovoláním odmítne zabývat, poruší tím právo jednotlivce na soudní ochranu, konkrétně na přístup k soudu, podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušením tohoto práva je tak například odmítnutí dovolání pro vadu, kterou ale netrpělo [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 25 až 36 a 42 až 46; dále viz např. nálezy ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3226/21, bod 20; ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163), body 19 až 20, ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15; ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 3876/13, ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14].
20. Ze zákonné úpravy (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Jednou - nikoli jedinou - obsahovou náležitostí řádného dovolání je tedy tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. U těch dovolání, jejichž přípustnost se řídí § 237 o. s. ř., musí dovolatel vyložit, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
(1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo
(2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
(3) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo
(4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením práva na soudní ochranu (již odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
22. Současně ale Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že Nejvyšší soud nemůže k posuzování, zda má dovolání všechny zákonné náležitosti, přistupovat přepjatě formalisticky. Nelze tedy odmítnout dovolání pro vady jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost dovolání nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 19; a nález ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1725/23, bod 24].
23. Dovolání je naopak třeba posuzovat podle obsahu. Zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti. Tyto skutečnosti musí být z dovolání seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoli jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá předpokladem přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoli jeho části a může mít jakoukoli formu, bude-li z ní jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje (již odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2135/16, bod 19; nálezy ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23, bod 34; ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 2722/22, bod 20; či obdobně ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23, bod 21).
24. I když se čtyři předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 navzájem vylučují a vždy může být splněn toliko jeden z nich, není vadou dovolání, pokud dovolatel tvrdí naplnění více z těchto předpokladů (nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 3085/23 ze dne 3. 4. 2024, bod 17).
25. Jak Ústavní soud zdůraznil již ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bodě 36, vadou dovolání "je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor [na naplnění předpokladů přípustnost dovolání] neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor. Pokud se tedy např. dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud naopak uvede, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel tak ani není ‚sankcionován' odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti."
VI.b)
Aplikace na posuzovanou věc
26. V posuzované věci sice Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, částí dovolání se ale odmítl zabývat pro vadu - stěžovatelka podle něj nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kvůli této vadě se tedy Nejvyšší soud danou částí dovolání obsahově (ani kvazimeritorně) nezabýval, jak potvrdil i ve vyjádření k ústavní stížnosti. Pokud by daná část dovolání tvrzenou vadou ve skutečnosti netrpěla, bylo by postupem Nejvyššího soudu porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu. K porušení tohoto základního práva totiž dojde nejen tehdy, odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako celek pro vadu, kterou ve skutečnosti není zatíženo, ale i tehdy, odmítne-li se zabývat částí dovolání pro vadu, kterou ve skutečnosti netrpí.
27. Důvodná není námitka Nejvyššího soudu, že stěžovatelka jím provedené posouzení dovolání nezpochybňuje. Stěžovatelka - mimo jiné - namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a na spravedlivý proces podle (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Nejvyššímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její argumentací, podle které se krajský soud při posuzování, zda je výhybka součástí obou vleček, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu vymezující, co je součástí věci v právním smyslu. I když by námitky stěžovatelky mohly být formulovány přesněji, proti způsobu vyhodnocení dovolání brojí. Ústavní soud proto shledal, že je namístě přezkoumat, zda část dovolání, která je dle Nejvyššího soudu zatížena vadou, touto vadou skutečně trpí.
28. Stěžovatelka v dovolání brojila proti posouzení otázky, čeho (jaké věci hlavní) je součástí výhybka, kterou nechala na své náklady zhotovit a zabudovat do tratě, aby svou vlečku propojila s vlečkou vedlejší účastnice (viz např. s. 12 dovolání). V dovolání uvedla konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které podle ní vymezují, co je součástí věci a podle jakých kritérií se tato otázka posuzuje. Z obsahu dovolání lze "vyčíst", že podle stěžovatelky vede judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že výhybka je součástí toliko její vlečky, a nikoli součástí obou vleček, jak dovodil krajský soud. Že právě to je podstatou argumentace stěžovatelky, uvádí i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. To ovšem znamená, že z obsahu dovolání je zřejmé i to, že podle stěžovatelky se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se vymezení součásti věci. Tento předpoklad přípustnosti dovolání je tedy patrný z jeho obsahu. Stěžovatelka navíc tento předpoklad přípustnosti dovolání formuluje i výslovně (např. s. 10 dovolání). Skutečnost, že vedle toho odkazuje i na jiné předpoklady přípustnosti dovolání (a navíc i na některé předpoklady, které se míjí s § 237 o. s. ř.), podle judikatury Ústavního soudu nelze za vadu dovolání považovat (bod 24 výše). Skutečnost, že Nejvyšší soud má na splnění předpokladů přípustnosti dovolání jiný názor, nelze považovat za vadu dovolání (bod 25 výše a tam citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36).
29. Stěžovatelka navíc v dovolání označila rozsudek krajského soudu za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, na což Nejvyšší soud reagoval konstatováním, že se v daném rozsudku "nezabýval situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci [...], nýbrž začleněním samostatné věci do věci hromadné" a že oba případy nelze ztotožňovat. Nejvyšší soud tedy shledal vadu v dané části dovolání i kvůli tomu, že se neztotožnil s názorem navrhovatelky, zda dané rozhodnutí (které je podle tvrzení stěžovatelky relevantní pro řešení otázky, co je součástí věci v právním smyslu) dopadá nebo nedopadá na posuzovanou věc. Ústavní soud ovšem ve své judikatuře výslovně uvedl, že "[p]okud se tedy např. dovolatel domnívá, že se odvolací soud [při řešení určité v dovolání vymezené otázky] odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud naopak uvede, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání." (bod 25 výše a tam citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36). Nejvyšší soud tedy shledal vadu dané části dovolání i proto, že se neztotožnil s názorem stěžovatelky, zda jí uváděné rozhodnutí dopadá na posuzovanou věc, což ovšem citované stanovisko pléna výslovně zapovídá.
30. Ačkoli dovolání mohlo být formulováno jasněji, stručněji a výstižněji, z jeho obsahu je patrné, v čem stěžovatelka spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Touto vadou tedy daná část dovolání netrpí. Nejvyšší soud se měl (kvazi)meritorně zabývat otázkou týkající se vymezení součásti věci a argumentací stěžovatelky, že krajský soud měl dojít k závěru, že výhybka je součástí toliko její vlečky, a nikoli obou vleček. V této souvislosti se měl rovněž zabývat argumentací stěžovatelky, že toto posouzení mělo proběhnout podle speciálních ustanovení zákona č. 266/1994 Sb., o drahách. Tato argumentace již představuje další dovolací důvod, proč je řešení otázky, čeho je výhybka součástí, nesprávné. Daná část dovolání tedy netrpí vadou shledanou Nejvyšším soudem, z obsahu je totiž zřejmé, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
31. Jelikož se Nejvyšší soud danou částí dovolání (kvazi)meritorně nezabýval kvůli vadě, kterou však tato část dovolání nebyla zatížena, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se ovšem nijak nevyjadřuje k otázce, jak má být stěžovatelčina argumentace (kvazi)meritorně vypořádána.
VI.c)
Další námitky stěžovatelky
32. Podle stěžovatelky dále měla být určovací žaloba vedlejší účastnice zamítnuta již proto, že vedlejší účastnice neměla naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k této otázce splňovalo dle Nejvyššího soudu dovolání všechny náležitosti a bylo odmítnuto - po kvazimeritorním posouzení - pro nepřípustnost, neboť tato otázka byla vyřešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
33. Závěr, že vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, není zatížen pochybením ústavněprávní intenzity. V nálezech sp. zn. III. ÚS 17/95 a sp. zn. I. ÚS 3481/10, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud uvedl, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." Obecné soudy dostatečně vyložily, proč vedlejší účastnice má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k výhybce, a jejich závěry nejsou v rozporu s citovanými nálezy. Námitka stěžovatelky tedy není důvodná.
VII.
Závěr
34. Jelikož Nejvyšší soud se nezabýval částí stěžovatelčina dovolání kvůli vadě, kterou ale dovolání netrpělo, porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Z uvedeného důvodu Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
36. Nejvyšší soud se nyní bude znovu zabývat stěžovatelčiným dovoláním. Za této situace by byl přezkum napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu předčasný. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se proto Ústavní soud nezabýval námitkami proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu a v části směřující proti těmto rozhodnutím odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Autor: US