// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 21.03.2025
ÚS: Náhrada za DPH za úkon právního zástupce
Mezi náklady řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty za úkon právního zástupce, který byl ke dni jeho poskytnutí plátcem daně z přidané hodnoty, i pokud v okamžiku rozhodnutí má účastník právního zástupce, který plátcem daně z přidané hodnoty není. Opačný výklad vede k porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1501/24, ze dne 29. 1. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadený výrok porušuje jeho ústavně chráněné právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 74 Cm 420/2009 vyplývá, že základem je spor právní předchůdkyně stěžovatele jako původní žalované a Ing. P. M. (dále jen "původní vedlejší účastník") jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice), kteří byli manželé a zároveň společníky a jednatelé vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice v původním řízení neúspěšně požadovala po původní žalované zaplacení škody, kterou ji způsobila tím, že převzala postupně odpovídající částku v hotovosti za prodané zboží od zákazníků vedlejší účastnice a tuto částku si neoprávněně ponechala.
3. V posuzované věci jde o opakované rozhodování o povolení obnovy původního řízení. Vedlejší účastnice se domáhala obnovy řízení s tvrzením, že se objevily důkazy, které v původním řízení nemohla uplatnit a které mohly mít za následek příznivější rozhodnutí ve věci. Městský soud se s jejím tvrzením neztotožnil a usnesením ze dne 17. 5. 2023 č. j. 74 Cm 420/2009-1099 zamítl návrh na obnovu původního řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnicí a původním vedlejším účastníkem.
4. K jejich odvolání vrchní soud napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu, pokud jde o zamítnutí žaloby, potvrdil (výrok I.), změnil však výrok o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Změna výroku o nákladech řízení byla odůvodněna částečně snížením počtu úkonů o jeden, navýšením o zaplacený soudní poplatek a nepřiznáním DPH za zastupování předchozími právními zástupci. Vrchní soud zdůraznil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu, tedy nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Pro přiznání náhrady DPH je tak rozhodné pouze to, že současný právní zástupce stěžovatele jejím plátcem nebyl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že po téměř celé řízení byl zastoupen advokátem, plátcem DPH. Teprve v závěru řízení převzal jeho právní zastoupení advokát, který plátcem DPH nebyl. Smyslem náhrady nákladů řízení je přitom zajistit úspěšné straně spravedlivou náhradu nákladů mimo jiné za příslušnou právní pomoc. Rozhodnutí vrchního soudu tak prakticky znamená, že by měl stěžovatel nést sám náklady za DPH svého právního zástupce pouze proto, že došlo ke změně právního zastoupení. Konstitutivní povaha rozhodnutí o nákladech řízení se přitom nijak nedotýká způsobu, kterým se stanoví výše nákladů. Pokud by měl soud rozhodovat o výši nákladů až dle stavu ke dni vynesení rozsudku, znamenalo by to absurdní závěr, že by stěžovateli např. nebyla přiznána náhrada soudního poplatku, pokud by byla v mezidobí právním předpisem povinnost daného poplatku zrušena. Naopak o nutnosti vyčíslení náhrady podle stavu ke dni, kdy byl daný úkon započat, svědčí i znění § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. 27 Cdo 5848/2017. Podle nálezu ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 17/21 (N 178/108 SbNU 182) navíc nemůže být odměna založena na svévolných kritériích nebo úvahách.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
7. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření vrchního soudu jako účastníka řízení, a dále vedlejší účastnice a původního vedlejšího účastníka, u nichž bylo k žádosti připojeno poučení, že nebude-li jejich vyjádření podáno prostřednictvím advokáta s připojením plné moci, nebude k nim v řízení před Ústavním soudem přistupováno jako k vedlejším účastníkům. K výzvě se vyjádřili vrchní soud a vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice prostřednictvím své právní zástupkyně zaslala spolu se svým vyjádřením i dokument nazvaný "Společník a jednatel společností podává po dohodě s likvidátorkou společnosti vyjádření k Ústavní stížnosti stěžovatele". Ani po dodatečné výzvě však nebyla doložena plná moc k zastupování původního vedlejšího účastníka, a proto Ústavní soud dále vycházel z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
8. Vrchní soud ve vyjádření zdůraznil, že rozhodnutí o nákladech řízení má konstitutivní povahu a náhrada DPH patří k nákladům řízení pouze, je-li zástupcem advokát, který je plátcem DPH. Pro napadené rozhodnutí byl přitom rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 a § 167 odst. 1 občanského soudního řádu). Odkaz stěžovatele na advokátní tarif je zcela nepřiléhavý. Mezi tarifní hodnotou a mimosmluvní odměnou na straně jedné a přiznáním náhrady za DPH na straně druhé není žádná souvislost. Stěžovatelem provedené zobecnění není s ohledem na znění § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ani možné. Ve zbytku vrchní soud odkázal na napadené rozhodnutí a obsah soudního spisu.
9. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že vrchní soud rozhodl více než dostatečně ve prospěch stěžovatele. Účelem ústavní stížnosti je jeho snaha přenést evidentní požadavek na získání dalších nákladů řízení od nemajetného subjektu do polemiky o DPH. Podle vedlejší účastnice by se ale měl Ústavní soud zabývat věcí v širších souvislostech s ohledem na čl. 36 Listiny. Spravedlivé by bylo nepřiznat náklady žádné ze stran sporu. Vedlejší účastnice navíc prostředky k úhradě nákladů řízení nemá, což je dáno tím, že se nedohledala částka, kterou právní předchůdkyně stěžovatele převzala v hotovosti jako jednatelka vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se navíc snažila o smírné řešení věci, na což stěžovatel ani jeho právní předchůdkyně nepřistoupili. Celou částku přiznaných nákladů řízení v tomto sporu uhradil původní vedlejší účastník. Z důvodu jeho zapojení do sporu připojila vedlejší účastnice jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice má za to, že Ústavní soud by měl stížnost zamítnout nebo zrušit s doporučením, že žádné straně nemají být přiznány náklady řízení. Pro tento postup jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 občanského soudního řádu. V části označené jako vyjádření společníka a jednatele je pak dále popisován průběh sporu, zjištění soudu, která mají být v rozporu s provedenými nebo navrhovanými důkazy, domnělá pochybení soudu, jakož i další skutková tvrzení týkající se věci samé.
V.
Replika stěžovatele
10. Ústavní soud zaslal vyjádření Vrchního soudu a vedlejší účastnice na vědomí a k případnému vyjádření stěžovateli. Stěžovatel v replice upozorňuje, že předmětem řízení není otázka okamžiku vzniku nároku na náhradu nákladů, ale způsob určení jeho výše. Jakkoliv je tedy nárok založen konstitutivním rozhodnutím, výpočet je třeba učinit podle stavu v době započetí konkrétního úkonu. Závěry vrchního soudu by navíc vedly k nedůvodnému omezení možnosti změnit advokáta, který nebude plátcem DPH, a v důsledku i jejich diskriminaci. Potřebu počítat úkony podle stavu v době jejich započetí potvrzuje i situaci, kdy v průběhu řízení dojde k částečnému zpětvzetí žaloby a odměnu za jednotlivé úkony je třeba určovat samostatně. Pokud jde o vyjádření vedlejší účastnice, je podle stěžovatele i s ohledem na konkrétní okolnosti finanční situace zcela bez významu pro výrok o náhradě nákladů řízení, a to tím spíše, že disponovala řízením, protahovala jej a byla zcela neúspěšná. Podání původního vedlejšího účastníka zase obsahuje zavádějící nebo nepravdivá tvrzení bez jakékoli souvislosti s podstatou tohoto řízení.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
A) Obecná východiska
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele taková rozhodnutí zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20 (N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18 (N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Rozhodování o nákladech řízení je však na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, takže i při něm je nezbytné dbát ústavně zaručených práv účastníků [srov. např. nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457)]. Kasační postup výhradně proti nákladovým výrokům, resp. rozhodnutím o nákladech, však je namístě např. pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. např. nálezy ze dne 26. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 968/24, bod 13, nebo ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)].
13. Podle článku 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V odst. 3 téhož článku je garantována rovnost všech účastníků před zákonem. Právo na právní pomoc v sobě zahrnuje (s výjimkou řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka rozhodnout, zda se nechá či nenechá zastoupit. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny [srov. nálezy ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1674/14 (N 174/74 SbNU 511), bod 15, nebo ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397)].
14. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval [srov. nález ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501), bod 14]. Ústavní soud tak v minulosti opakovaně uvedl, že nepřiznání náhrady nákladů stanovených právním předpisem může být nejen porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale pokud jde o náklady právního zastoupení, souvisí i s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. nálezy ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747) a ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23)].
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
15. V právě posuzované věci jde o otázku výše celkové náhrady nákladů řízení. Vrchní soud náhradu nákladů včetně DPH za zastoupení původním právním zástupcem stěžovatele, který byl plátcem DPH, nepřiznal s odkazem na rozsudek ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Cdo 238/2007, ze kterého vyplývá, že nárok na náhradu nákladů vzniká až konstitutivním rozhodnutím soudu. K tomu Nejvyšší soud dospěl s odkazem na tehdejší odbornou literaturu. Na uvedeném se ostatně shoduje komentářová literatura i dnes (srov. např. JIRSA, Jaromír, JANEK, Kryštof. § 151. In: JIRSA, Jaromír. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1. 1. 2023. Vydání čtvrté, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer, 2023; BÍLÝ, Martin. § 151 [Určení nákladů a vykonatelnost rozhodnutí]. In: SVOBODA, Karel. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 17.). Aniž by Ústavní soud tento závěr jakkoliv zpochybňoval, nelze přehlédnout, že v uvedeném rozhodnutí ani ve zmiňované tehdejší nebo současné odborné literatuře žádným způsobem není spojován s otázkou výše nákladů, resp. jednotlivými druhy nákladů, nebo nahraditelností DPH. Nejvyšší soud jej v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 238/2007 vyslovil v souvislosti s určením okamžiku, ke kterému nárok na náhradu nákladů vzniká. Konstitutivní povaha rozhodnutí přitom znamená, že rozhodnutí o nákladech řízení je právotvorné, tj. soud jím konstituuje právo na náhradu nákladů. Z této vlastnosti rozhodnutí však bez dalšího nelze dovozovat konkrétní obsah práva, a tedy ani celkovou výši nákladů řízení.
16. Ústavní soud se proto zabýval, zda výklad zaujatý vrchních soudem má jiné ústavněprávně relevantní opodstatnění. Druhy nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v § 137 a násl. Z § 137 odst. 3 písm. a) vyplývá, že k nákladům řízení patří i DPH, byl-li účastník zastoupen advokátem, který byl plátcem DPH. Ustanovení přitom neobsahuje omezení, které z něj a z uvedené judikatury dovodil vrchní soud, totiž že advokát jako zástupce účastníka by pro možnost přiznání náhrady musel být plátcem DPH ke dni rozhodnutí. Takové omezení nevyplývá ani z § 154 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud je bezesporu povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení (a k právním předpisům v té době platným), ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí. Pro posouzení vlivu konkrétní změny okolností (v právě posuzované věci změny právního zástupce) je třeba zohlednit smysl a účel relevantní právní úpravy, kterou je v právě posuzované věci úprava náhrady nákladů řízení. Jak již bylo výše uvedeno, z ochranné funkce civilního práva procesního vyplývá možnost odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva (srov. blíže bod 14). Tomu pak odpovídá, že výše přiznané náhrady nákladů má obecně kompenzovat účelně vynaložené náklady účastníka řízení při úspěšném uplatnění či bránění práva [srov. nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 1956/12 (N 33/72 SbNU 381), bod 9]. Samotná okolnost, zda je v okamžiku rozhodování soudu účastník zastoupen advokátem, který není plátcem DPH, vliv na výši již vynaložených nákladů nemá. Vrchní soud tak k uvedenému rozlišení přistoupil zcela nedůvodně a v rozporu s výše popsanými principy.
17. Přijaté závěry jsou ostatně v souladu s řešením, jaké vrchní soud v minulosti zaujal v úzce propojené problematice. V usnesení ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. 6 Cmo 305/2020 uvedl, že nechá-li se např. při kolizi mezi různými jednáními nařízenými soudem, z důvodu pracovní neschopnosti, či z jiného rozumného důvodu, soudem ustanovený zástupce zastoupit substitutem, který je plátcem DPH, musí substitut DPH ze své odměny a náhrady hotových výdajů (jež mu náleží za úkony právní služby učiněné namísto soudem ustanoveného zástupce) státu odvést. Odměna za zastupování, hotové výdaje substituta, včetně DPH, tak tvoří náklady řízení. K uvedenému závěru vrchní soud dospěl s odůvodněním, že opačný výklad by znamenal diskriminační zvýhodnění advokátů - plátců DPH - oproti neplátcům DPH, kteří by byli při výběru substitutů v tomto ohledu fakticky limitováni jen na výběr z neplátců uvedené daně, pokud by nechtěli nést ze svého tuto náhradu a ve svých důsledcích faktické omezení práva na zastupování.
18. Výklad zastávaný v tomto nálezu zároveň odpovídá i přístupu Ústavního soudu k nahrazování odměny za zastoupení účastníka řízení. Ustanovení § 137 odst. 2 občanského soudního řádu váže nahraditelnost odměny za zastoupení pouze na případy, kdy je účastník zastoupen v ustanovení jmenovanými osobami, mj. advokátem. I pokud by však k okamžiku rozhodování soudu účastník již advokátem zastoupen nebyl, může mu náhrada nákladů řízení i za úkony, které činil v jeho zastoupení jím zmocněný advokát, náležet [srov. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 3394/16 (N 104/85 SbNU 721), bod 15]. Znění § 137 odst. 2 a § 137 odst. 3 si i z jazykového hlediska odpovídá a Ústavní soud nenašel rozumný důvod pro to, aby u jednoho z nich stanovené podmínky musely být naplněny ke dni rozhodnutí, zatímco u druhého by postačilo jejich naplnění při konkrétním úkonu, jež má být zahrnut do nákladů řízení.
19. Ústavní soud na závěr uvádí, že nemohl přihlédnout k tvrzením vedlejší účastnice nevztahujícím se k zahrnutí DPH mezi náklady řízení, která se přímo nevztahovala na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.
VII.
Závěr
20. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že vrchní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny. Z toho důvodu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil výrok II. usnesení vrchního soudu ze dne 5. března 2024 č. j. 4 Cmo 203/2023-1177 [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vrchní soud je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu. V souladu s výše uvedeným bude muset mezi náklady řízení zahrnout i náhradu za DPH za zastupování právním zástupcem stěžovatele, který byl plátcem DPH, a rozhodnout o jejich náhradě.
Autor: US