// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 14.03.2025
ÚS: Požadavky na odůvodnění výše a způsobu výpočtu výživného
I. Soud při hledání nejlepšího zájmu dítěte musí zohlednit také vývoj poměrů dětí v čase, tj. včetně faktického vývoje rodinné situace po zahájení soudního řízení na úpravu poměrů k dítěti.
II. Soudy musí jednotlivé návrhy o významných záležitostech dítěte zkoumat komplexně s přihlédnutím k celkovým poměrům dítěte. Rozhodnutí o volbě vzdělávání či určení bydliště vydané na návrh rodiče [§ 877 občanského zákoníku a § 466 písm. j) ve spojení s § 468 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních] se z podstaty věci promítne také do rozhodnutí v "beznávrhovém" řízení o dalších poměrech nezletilých dětí.
III. Ne každý výdaj do podnikání je nezbytný do té míry, že by po rodiči nebylo možné požadovat, aby přednostně plnil vyživovací povinnost.
IV. Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu. Soudce není prostý počtář a nemusí se obsáhle vypořádat s každým jednotlivým detailem týkajícím se majetkové situace rodiče. Je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho volná úvaha o určení výše výživného pohybuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2278/24, ze dne 29. 1. 2025
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní soud v tomto nálezu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v části týkající se stanovení povinnosti výživného k nezletilým dětem, a to pro nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost odůvodnění. V části týkající se rozhodnutí o péči, volbě školy a určení místa bydliště dětí byla ústavní stížnost nedůvodná.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
II. A. Skutkové okolnosti
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku městského soudu. Tvrdí, že rozsudek porušil jeho ústavně zaručená práva v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publ. pod č. 104/1991 Sb.).
3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel, státní občan České republiky, a první vedlejší účastnice, státní občanka Chorvatské republiky, jsou rodiči nezletilých dcer C. a L. (nyní 7 a 5 let, v řízení před Ústavním soudem vystupují jako vedlejší účastnice). Rodiče nebyli sezdáni. Děti mají po rodičích dvojí státní občanství, tj. české i chorvatské. Mateřským jazykem dětí je angličtina, tímto jazykem rodiče s dětmi i mezi sebou komunikovali. Od roku 2014 rodiče budovali společné podnikání v Kostarice spočívající ve výstavbě a provozování hotelu. C. se narodila XXX v Chorvatsku, L. XXX v Nizozemsku. Rodina hodně cestovala, žila v Kostarice, chvíli také v Nizozemsku a v červenci 2021 se přestěhovala do České republiky, konkrétně do Prahy. Rodiče už tehdy nežili v partnerském vztahu, oba si našli jiné partnery. Rodina měla pronajaté dva byty, v jednom se rodiče rovnoměrně střídali v péči o děti, druhý sloužil jako zázemí pro toho z rodičů, který v tu chvíli o děti nepečoval. V Praze starší C. nejprve chodila do anglické školky, rodiče však se školkou nebyli spokojeni a vybrali české předškolní zařízení v Praze, kde byla dětem poskytována individuální péče v oblasti logopedické a v učení češtiny (C. školku navštěvovala od září 2021, L. od září 2022). Děti jezdily s matkou pravidelně (jednou až dvakrát ročně) navštěvovat své příbuzné v Pazinu v Chorvatsku (vždy na delší období v řádu jednoho až dvou měsíců). V České republice žádnou širší rodinu neměly, rodiče stěžovatele žili ve Spojených státech amerických.
4. V dubnu 2022 rodiče prodali společný hotel v Kostarice a dohodli se, že veškeré společné podnikání oddělí. Vedli také diskuze o tom, kde by měla matka nadále žít, protože Prahu nepřijala za svůj domov. Nakonec podepsali dne 12. 9. 2022 dohodu, v níž si kromě vypořádání jmění ze společného podnikání ujednali také režim péče o děti v poměru 60:40 ve prospěch matky. Podle dohody rozhodne-li se po třech letech matka odejít z Prahy, může s sebou vzít děti a stěžovatel jí v tom nebude bránit. Krátce na to se matka rozešla s tehdejším partnerem a neuspěla ve výběrovém řízení na pracovní pozici v Praze. Stěžovateli sdělila pochybnosti ohledně dalšího setrvání v Praze. Rodiče se nemohli shodnout na tom, kde mají jejich děti žít, proto požádali o projednání své situace Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Při konzultaci dne 1. 11. 2022 stěžovatel uvedl, že si přeje pro děti po nějakou dobu stabilitu v Česku, později by neměl problém, pokud by se s matkou přestěhovaly do Chorvatska či jiné země. Matce nebylo zřejmé, proč by měly děti zůstat zrovna v Česku, k němuž má rodina minimální vazby. Stěžovatel téhož dne matce udělil souhlas k dočasnému pobytu dětí v Chorvatsku do 28. 2. 2023 a k přihlášení dětí do předškolního zařízení v Chorvatsku na školní rok 2022/2023. Současně ukončil nájem bytů v Praze a odcestoval do Kostariky. Tam se věnoval dostavbě nového hotelu, který byl již jeho výhradním projektem. Také začal spravovat nemovitosti jiných majitelů. Matka s dcerami odjely do Chorvatska, kde nejprve bydlely u svých (pra)rodičů v Pazinu, v únoru 2023 se přestěhovaly do Záhřebu. V obou městech děti navštěvovaly mateřskou školku. Na žádost otce však musely předškolní docházku v Chorvatsku v březnu 2023 ukončit. Děti neměly problém začlenit se do kolektivu v české ani chorvatské mateřské škole.
(…)
III.
Argumentace stěžovatele
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že za hlavní a v podstatě jediný argument městský soud považuje potřebu vzdělávání na mezinárodní škole v Záhřebu, to je ale nevhodný experiment. Matka v minulosti neprojevila zájem o systematické vzdělávání dětí v angličtině, naopak se jako rodiče shodli na tom, že se obě děti budou vzdělávat ve státních zařízeních v českém jazyce. Matka účelově popírá svou schopnost plně ovládat češtinu, v níž několik let pracovala. Odvolací soud navíc hlouběji neřešil ani otázku financování vzdělávání (stěžovatel předkládá listiny dokládající nedostatek finančních prostředků - např. potvrzení o zamítnutí úvěru). Předběžný názor městského soudu vyjádřený na prvním odvolacím jednání navíc nebyl odůvodněn srozumitelným způsobem. Stěžovatel měl být výslovně vyzván k podání alternativního návrhu, například American Academy in Prague, která za poněkud nižší peníze zajišťuje vzdělání dětí v požadované formě. Stěžovatel i nadále zastává názor, že pro děti je nejlepší vzdělávat se na běžných školách v jazyce příslušné země, navzdory svému přesvědčení by však po řádném poučení zcela jistě návrh upravil. Šlo o klamavý způsob vedení odvolacího řízení, neboť odvolací soud neozřejmil žádnou souvislost "beznávrhového" řízení o úpravě poměrů k dětem s řízením o návrhu matky či stěžovatele na preferovaný způsob vzdělávání.
16. Městský soud ani nezohlednil nezákonné jednání matky, která proti stěžovatelově vůli děti po 1. 3. 2023 protiprávně zadržovala v Chorvatsku. Městský soud namísto toho vzal ve prospěch matky integraci dětí v Záhřebu. Jde o návod na legalizaci mezinárodního únosu. Děti nebyly v Záhřebu zcela jistě integrovány ve stejné míře jako v Praze, kde absolvovaly několik let života s pravidelnou docházkou. V Záhřebu byly děti poprvé až 1. 2. 2023. Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením městského soudu, že matka odstoupila od dohody ze dne 12. 9. 2022, ve které se rodiče dohodli na trvalém pobytu dětí v Praze. Matka neučinila žádný úkon, který by odpovídal odstoupení v českém právním řádu. Stěžovatel se nedopustil žádného jednání, které by se svou závažností blížilo jednání matky. Matka ovlivňovala názor dětí dary, sliby atd., a tak stěžovateli nezbylo nic jiného, než na matčino jednání reagovat opatřením si důkazů (nahrávek), které však městský soud odmítl provést a postavil se k nim kriticky.
17. Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že konkrétní skutkové závěry učinil v rozporu s předloženými důkazy či některé důkazy opomenul. Poukazuje také na jednotlivé nesrozumitelné pasáže napadeného rozsudku či na citaci judikatury, která s daným případem vůbec nesouvisí. Městský soud také bez jakýchkoli výhrad převzal skutková zjištění obvodního soudu, avšak ve výrokové části rozhodl zcela opačně. V odůvodnění napadeného rozsudku ani náznakem neřeší případná pochybení obvodního soudu a bez jakékoli souvislosti přichází se zcela originální úpravou právních vztahů. Pro stěžovatele je nepochopitelný rovněž radikální obrat v procesním postoji opatrovníka, učiněný na základě velmi problematického pohovoru s C. ze dne 4. 4. 2024 (pozn. ÚS: stěžovatel uvádí pohovor ze dne 19. 4. 2024, v tento den však záznam o pohovoru opatrovník pouze zaslal soudu).
18. Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s odůvodněním vyživovací povinnosti. Výživné mu bylo stanoveno v abnormální výši (2500 EUR, tj. cca 65 000 Kč), a to navíc v režimu (asymetrické) střídavé péče, která předpokládá další náklady na péči. Otec v současnosti platí nejenom veškeré náklady spojené se vzděláváním dětí, ale také značnou část jejich životních nákladů v Záhřebu. Odůvodnění je strohé, není vůbec zřejmé, jak městský soud dospěl k tak výrazné asymetrii, navíc v situaci, kdy opatrovník i poslední návrh matky požadoval uložit rodičům povinnost k výživnému rovným dílem. Obecné formulace v rozsudku vytváří dojem, že soud měl v úmyslu na tyto návrhy přistoupit, avšak taková úvaha se do výrokové části nepromítla. Městský soud navíc nevyčísluje všechny náklady, které byly pro rozhodování o výživném podstatné.
19. Městský soud nezkoumal majetkové poměry rodičů. Při vyčíslení hodnoty stěžovatelova majetku navíc došlo k záměně měn, celková hodnota jeho majetku v Kostarice může dosáhnout 15,5 milionů Kč (nikoli stamilionů Kč). V dubnu 2024 obdržel poslední splátku kupní ceny za prodej hotelu a měsíční příjmy vyčíslené v rozsudku obvodního soudu již v době rozhodnutí městského soudu neodpovídaly realitě. Aktiva stěžovatelem ovládaných společností nejsou ani po úhradě závazků volně dostupná, technicky jsou v daných společnostech vázána a stěžovatel s nimi nemůže bez dalšího volně nakládat. Zatímco matka se rozhodla příjmy ze společného podnikání spotřebovat, stěžovatel se rozhodl v podnikání pokračovat. Nastavení osobní ekonomiky způsobem, který odpovídá spotřebě na úrovni 70 000 Kč měsíčně, je podle stěžovatele odpovídající a prospěšná zájmům dětí.
(…)
V.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
21. Stěžovatel podal současně s ústavní stížností také návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku. Ústavní soud usnesením ze dne 6. 11. 2024 č. j. IV. ÚS 2278/24-75 tento návrh zamítl. Neshledal, že by výkon napadeného rozsudku pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může vzniknout jeho dcerám odložením vykonatelnosti, a to zejména s ohledem na potřebu stabilizace jejich poměrů. Tvrzení o nedostatku finančních prostředků na hrazení výživného Ústavní soud vyhodnotil jako neúplná a zavádějící.
22. Usnesením ze dne 23. 10. 2024 Ústavní soud jmenoval nezletilým vedlejším účastnicím pro řízení před Ústavním soudem téhož opatrovníka, který děti zastupoval již v řízení před obecnými soudy (tj. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí).
23. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 10 Nc 1/2023, a vyzval účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). O vyjádření požádal také opatrovníka.
24. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
V. A. Vyjádření městského soudu a matky
25. Městský soud v Praze ve vyjádření ze dne 24. 9. 2024 poukazuje na to, že s návrhem na anglickou školu v Praze přichází otec poprvé až v ústavní stížnosti. Městský soud byl vázán návrhy rodičů a nemohl jejich neshodu překlenout tím, že by sám vybral kompatibilní školy s výukou v anglickém jazyce v Praze. Rozhodnutí o výživném zohledňuje aktuální potřeby dětí na vzdělávání, otec nemůže upřednostňovat podnikání v Kostarice. Rodiče si byli vědomi toho, že jejich negativní vztah poškozuje psychický stav obou dcer, nebyli schopni se však dohodnout na žádné formě terapie dětí. Děti potřebují stabilizaci rodinných poměrů, školního prostředí i duševního zdraví.
26. Matka jako vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 3. 10. 2024 uvedla, že děti v současnosti v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu navštěvují mezinárodní školy v Záhřebu. Ukončení docházky by mělo negativní vliv na emocionální vývoj dětí. Obě dcery se již plnohodnotně začlenily do kolektivu, jak prokazují přiložená vyjádření z obou škol. Matka považuje předběžný názor městského soudu za srozumitelný, stěžovatel byl ochoten jednat o mezinárodní škole jen tehdy, bude-li matka souhlasit s bydlištěm v Praze. Jde o výsledek taktizování otce, který se nyní snaží zvrátit v řízení před Ústavním soudem. Není pravda, že by matka souhlasila se zápisem do nultého, přípravného ročníku české základní školy. Z vyjádření C. při obou pohovorech zřetelně vyplývá, že preferuje život s matkou v Chorvatsku, variantu delšího času u stěžovatele odmítá. Argumentuje-li stěžovatel "únosem" dětí, měl možnost požádat o přerušení opatrovnického řízení a žádat o návrat dětí v návratovém řízení, návratový soud by postavil najisto, kde je jejich obvyklé bydliště. Matčino jednání nadto nemohlo být důvodem pro opomenutí hlediska nejlepšího zájmu dítěte. K návratu do Prahy nebylo nic zajištěno. Matka poukazuje také na závažná pochybení otce, kterých se v průběhu řízení dopustil. Jde-li o výživné, z vyjádření stěžovatele plyne, že svůj rozsáhlý majetek nechce pro účely výživného čerpat. Stěžovatel v Kostarice vlastní hotel, spravuje tam dalších několik bytových jednotek a v mezidobí tam další jednotky vystavěl. Matka v důsledku zadržování finančních prostředků stěžovatelem nebyla schopná žádný projekt uskutečnit. Jejich výdělečný potenciál se tedy liší. Na úschovní účet stěžovatele již byl uhrazen jeho podíl kupní ceny za prodej společného hotelu v částce 12 milionů Kč. Matka mimo běžné náklady hradí i mimořádné výdaje a zajišťuje většinu povinných plateb. Rozdělení výše výživného je logické. Bylo by v rozporu se zájmy dětí rozsudek v této části rušit, jelikož nehrazení výživného by mohlo negativně ovlivnit docházku dětí do škol. Doklady, kterými otec osvědčuje své majetkové poměry, považuje matka za nepravdivé, otec má více účtů, pro své potřeby využívá i účty v Kostarice, kde je těžiště jeho podnikání.
V. B. Replika
27. Stěžovatel v replice ze dne 16. 10. 2024 opakuje, že městský soud rozhodl o veškerých poměrech dětí již ve výroku o jejich vzdělávání. Stěžovatel v průběhu soudního řízení neviděl možnost separátní dohody o vzdělávání dětí bez komplexní dohody o všech poměrech. Trvá na tom, že zápis C. do přípravného ročníku nebyl jednostranným jednáním, ale jednáním pokračujícím v souladu s dřívější dohodou rodičů o vzdělání dcer v české škole. Městský soud svoje rozhodnutí založil na pofidérním zjištění o nadstandardních poměrech rodičů, vybraná forma vzdělávání si však vyžádá astronomické investice. Stěžovateli není zřejmé, proč by měl náklady na vzdělávání nést výhradně on sám. Stěžovatel znovu připomíná, že se matka dopustila mezinárodního únosu, kterým se diskvalifikovala z role primárního pečovatele. Jednání stěžovatele, které zmiňuje matka ve vyjádření, takové relevance nedosahuje. Dále stěžovatel komentoval také zprávy z mezinárodních škol. Vyjádření mateřské školy, kam chodí L., až překvapivě navazuje na stanovisko matky, tato instituce s otcem odmítá komunikovat. L. sem podle stěžovatele chodila nezákonně již v době před vydáním napadeného rozhodnutí, proto podal na školu stížnost a sepsal negativní recenzi na platformě Google, za kterou si stojí. Zprávu ze školy X nezpochybňuje, tato škola s ním komunikuje, nikoli však způsobem, který by mu umožňoval podílet se na vzdělávání C. K naplnění myšlenky soudu o možnosti druhého rodiče podílet se na domácí přípravě dětí tedy nedochází.
V. C. Vyjádření opatrovníka
28. Opatrovník ve vyjádření ze dne 4. 11. 2024 navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek ve výrocích VI a VII týkajících se povinnosti výživného, ve zbytku je podle něho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, režim péče nevybočuje z ústavněprávních mantinelů. Zrušení rozsudku jako celku a vedení řízení v celém rozsahu by bylo silně destabilizačním prvkem v životě dětí, na jejichž duševním stavu se již začal konflikt rodičů negativně projevovat (zejména u starší C.). Předběžný názor městského soudu považuje opatrovník za dostatečně srozumitelný. Stěžovatel po celou dobu řízení odmítal jiné vzdělávání dcer než v češtině. První konkrétní návrh uvádí až v ústavní stížnosti. Přestože volba vzdělávacího zařízení byla podstatnou otázkou pro určení těžiště života nezletilých, městský soud při rozložení péče zvažoval i další argumenty. Jde-li o stanovení výživného, opatrovník se přiklonil k názoru stěžovatele, že myšlenkový postup městského soudu není přesvědčivý a není z něj patrné, jak soud dospěl k významně vyššímu určení vyživovací povinnosti stěžovatele.
29. Dne 11. 11. 2024 zaslal opatrovník Ústavnímu soudu protokol o pohovoru s C., který se uskutečnil on-line formou dne 4. 11. 2024 a vedla ho psycholožka úřadu. Šlo v pořadí o třetí pohovor s C. od zahájení soudního řízení. C. komunikovala v češtině. Zpočátku si povídaly o nové škole a aktivitách, kterých se účastní. Poté psycholožka způsobem přiměřeným věku C. vysvětlila podstatu řízení před Ústavním soudem, načež C. odpověděla, že se jí líbí současný stav, konkrétně uvedla "mně se to tady (pozn. v Chorvatsku) líbí, tady chci být".
V. D. Vyjádření ke stanovisku opatrovníka
30. Na stanovisko opatrovníka zareagoval vyjádřením ze dne 12. 11. 2024 městský soud, podle jehož názoru k vyššímu určení výživného nedošlo. Matka má s dětmi i další výdaje, protože zajišťuje výkon osobní péče o děti v širším rozsahu než otec. Otec své skutečné poměry zastírá, o tom svědčí jeho podnikatelské aktivity a plány. Detailní vypořádání se s každou námitkou by soud paralyzovalo.
31. Ke stanovisku opatrovníka se vyjádřil i stěžovatel přípisem ze dne 21. 11. 2024, ve kterém kritizuje opatrovníka za neadekvátní reakci na jeho žádost o pomoc s výkonem rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o zajištění distančních kontaktů. Problematický postup opatrovníka prý pokračuje také v řízení před Ústavním soudem. Pověřená psycholožka pohovor zjevně organizovala v součinnosti s matkou, stěžovateli jeho konání pouze oznámila. Otec neměl prostor se vyjádřit ke vhodné formě pohovoru. Nelíbí se mu ani skutečnost, že psycholožka nepřiložila své odborné hodnocení a nezaznamenala kontext dalšího projevu nezletilé.
VI.
Věcné posouzení ústavní stížnosti
32. Ústavní soud zdůrazňuje, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a opatrovníkem nezletilých dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Ústavnímu soudu zejména nepřísluší přehodnocovat zjištěný skutkový stav, přepočítávat výši výživného, přijímat rozhodnutí, jaký rozsah péče je pro dítě vhodný, kde se má realizovat apod. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li neústavní [např. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 17, či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2884/22, bod 27].
33. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu dva okruhy námitek. Ústavní soud nejprve v části VI. A. reaguje na argumentaci týkající se péče o nezletilé včetně návrhů na určení bydliště a volby vzdělávací instituce. V této části je ústavní stížnost nedůvodná. Námitky související s majetkovými poměry rodičů a s odůvodněním vyživovací povinnosti Ústavní soud rozebírá v části VI. B. V tomto rozsahu je ústavní stížnost zčásti důvodná.
VI. A. Námitky o nesprávném posouzení péče, určení bydliště a volby vzdělávací instituce nezletilých
34. Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí ve výrocích I až V, týkajících se rozhodnutí o určení bydliště, volby vzdělávací instituce a rozsahu péče každého z rodičů. K této části ústavní stížnosti je třeba nejprve poznamenat, že stěžovatel staví Ústavní soud do postavení další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky mají v převážné míře povahu nesouhlasu s konkrétními důvody, na nichž městský soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel ústavní stížnost považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch. Není však povinností Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti vypořádat každou jednotlivou námitku vznesenou v ústavní stížnosti, která je navíc poměrně rozsáhlá. Jak bylo výše předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával závěry soudu o péči o nezletilé.
35. Předmětem posuzovaného řízení byly relativně samostatné návrhy, které je však třeba posuzovat komplexně s přihlédnutím k celkovému kontextu rodinné situace. To městský soud splnil. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že o veškerých poměrech nezletilých městský soud rozhodl jen s ohledem na mezinárodní školu. Pravdou je, že volba školního zařízení do jisté míry předurčila rozhodnutí o rozsahu péče každého z rodičů, které musí respektovat školní docházku dětí. Úvahy městského soudu však vycházely z pečlivého posouzení všech zájmů nezletilých.
36. Městský soud (v bodech 79 a 87 napadeného rozsudku) především zohlednil také názory starší dcery C., které jsou s přihlédnutím k rozumové a emociální vyspělosti dítěte dalším významným vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu (podrobně viz např. nález ze dne 8. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2206/23). V době pohovorů bylo starší dceři šest, respektive později sedm let. V řízení před obecnými soudy dávala C. najevo výraznou preferenci péči matky, s plynutím času se její pohled ještě víc vyhranil (viz shrnutí obsahu obou pohovorů s opatrovníkem v bodech 7 a 11 shora). Právě to byl hlavní důvod změny postoje opatrovníka v odvolacím řízení. Na svém názoru C. setrvala i v řízení před Ústavním soudem, kde z pohovoru s opatrovníkem vyplynulo mimo jiné i to, že se jí v nové škole líbí a se životem v Záhřebu je spokojená (viz výše bod 29). Stěžovatel přání starší dcery v ústavní stížnosti nijak nezohledňuje. Namísto toho zpochybňuje online formu posledních dvou pohovorů, jejich organizaci, způsob vedení pohovorů atd., jde však jen o nekonkrétní domněnky. C. na otázky při pohovorech odpovídala spontánně, názory formulovala úměrně svému věku a byla konzistentní v průběhu celého soudního řízení, přestože se tou dobou rodiče v péči o děti na základě předběžných opatření střídali zcela rovnoměrně.
37. Městský soud zvažoval i odlišné pracovní vytížení rodičů a s tím spojený režim dětí (body 84 a 89 napadeného rozsudku). Dále přihlédl i k tomu, že v době jeho rozhodování (červen 2024) byly děti již v Záhřebu integrovány ve srovnatelné míře jako v Praze, proto určil bydliště v obou městech (bod 71 napadeného rozsudku). Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí, poukazuje na to, že dcery v Praze strávily několik let života s pravidelnou docházkou do předškolních zařízení. Podle Ústavního soudu se však integrace dětí plynutím času mění. V Praze děti nevyrůstaly od narození, rodina se sem přestěhovala až v červnu roku 2021 a byla tu kontinuálně do listopadu 2022 (tj. necelý rok a půl), poté se děti přestěhovaly na několik měsíců k prarodičům do Chorvatska a po zahájení soudního řízení bydlely střídavě v Praze i Záhřebu. V době rozhodování městského soudu tak děti pobývaly v Chorvatsku již téměř rok a půl (únor 2023 až červen 2024, byť střídavě s Prahou) a v daném prostředí byly socializovány (navštěvovaly zde zájmové kroužky, lékaře, našly si kamarády a byly v užším kontaktu s prarodiči, ke kterým měly blízké citové vazby). Pro děti to nebylo prostředí cizí, děti mají též chorvatské občanství a jezdily tam v minulosti často na delší pobyty za širší rodinou. Soud při hledání nejlepšího zájmu dítěte musí zohlednit vývoj poměrů dětí v čase (srov. např. usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 735/18, bod 75). Děti mají nyní v Záhřebu vybudované dostatečně silné zázemí i vazby, skutečnost, že v Praze nezletilé pobývaly déle, nemá pro určení bydliště v Záhřebu (za současného určení bydliště v Praze) význam.
38. Jde-li o volbu školy, městský soud v předběžném názoru vyjádřeném na jednání dne 25. 4. 2024 srozumitelným způsobem seznámil účastníky s tím, že soud preferuje pro obě děti mezinárodní školu s výukou v angličtině (jak Ústavní soud ověřil ze zvukové nahrávky z jednání, viz výše bod 12). Stěžovatel zastoupený advokátem si měl být vědom, že řízení o volbě vzdělávání je návrhové [§ 877 občanského zákoníku a § 466 písm. j) ve spojení s § 468 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních], a že rozhodnutí o předložených návrzích školy či bydlišti dětí se z podstaty věci promítne také do rozhodnutí v "beznávrhovém" řízení o dalších poměrech dětí. Ostatně to muselo být stěžovateli zřejmé již z rozsudku obvodního soudu, ve kterém bylo rozhodnutí o návrzích na bydliště a vzdělávání určující také pro rozsah péče každého z rodičů. Předběžný názor městského soudu byl jasný a srozumitelný. Byl učiněn téměř dva měsíce před vydáním napadeného rozsudku, stěžovatel měl tedy dostatek času na to, aby podal nový návrh na vhodnou mezinárodní školu v Praze. Není úlohou soudu, aby suploval právní pomoc jednomu z účastníků. Požadavek stěžovatele, že měl být vyzván k podání alternativního návrhu na mezinárodní školu v Praze, překračuje meze poučovací povinnosti soudu a nerespektuje zásadu rovnosti účastníků řízení v čl. 37 odst. 3 Listiny [viz např. nález ze dne 25. 6. 1997 sp. zn. I. ÚS 63/96 (N 82/8 SbNU 267)].
39. Stěžovatel první návrh na mezinárodní školu v Praze soudu předložil až v ústavní stížnosti. Nadále však setrval na tom, že se dcery mají vzdělávat na státní škole v jazyku příslušné země. Návrh na mezinárodní školu v Praze by podal jen ze strategických důvodů, jak sám přiznává. Přestože pro některé argumenty stěžovatele lze mít pochopení (zejména větší finanční zátěž v podobě školného), vzdělávání v angličtině bylo s ohledem na prostředí, ve kterém děti vyrůstaly, jednoznačně vhodnější variantou (viz body 73 až 76 rozsudku městského soudu). Lze jen stručně zopakovat, že takové řešení nejlépe odpovídá jazykovým schopnostem dětí a životnímu stylu obou rodičů s častými pobyty v zahraničí. Angličtina je mateřský jazyk obou dcer a komunikační jazyk celé rodiny, v češtině se děti sice zlepšují, ale byla jim doporučena forma logopedie a doučování. Především však nelze opomenout, že při volbě české školy by matka byla z důvodu nedostatečné znalosti češtiny významným způsobem limitována v komunikaci se školou a v doučování svých dětí, a tento handicap by se s přibývajícím učivem prohluboval. Nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat i v kontextu zájmu jiných osob, zejména pak druhého rodiče, který má podle čl. 32 odst. 4 Listiny právo podílet se na vzdělávání svých dětí. Matka podle stěžovatele účelově popírá schopnost plně ovládat češtinu, ve spisu však není žádný záznam o tom, že by matka v současnosti aktivně používala český jazyk. V řízení před obecnými soudy jí byl ustanoven tlumočník a sám stěžovatel s ní komunikuje jen anglicky (o čemž svědčí komunikace rodičů v průběhu let skrze aplikaci WhatsApp nebo dohody zaznamenané v angličtině). Používala-li matka (dle stěžovatele) češtinu při práci, není zřejmé na jaké úrovni, matka navíc od roku 2016 není zaměstnaná v České republice.
40. Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, že městský soud dostatečně nezohlednil jednání matky, která se prý dopustila mezinárodního únosu dětí. Ústavní soud podotýká, že předmětem nynějšího řízení není posouzení, zda se matka dopustila únosu (to mohlo být předmětem návratového řízení vedeného v Chorvatsku, které však neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, jak plyne ze soudního spisu). Obecné soudy v posuzované věci rozhodovaly nikoli o navrácení dítěte, nýbrž ve věci péče o nezletilé. Jednání matky, která počínaje dnem 1. 3. 2023 pobývala s nezletilými v Chorvatsku bez souhlasu stěžovatele, je nutné posuzovat z hlediska porušení rodičovských kompetencí. V tomto ohledu je důležité vnímat všechny souvislosti. Jak zdůraznil městský soud, rodina neměla začátkem března 2023 v Praze zajištěné žádné bydlení (nájem bytu, ve kterém nezletilé v Praze žily, rodiče ukončili), v Praze matka neměla práci, a stěžovatel byl tou dobou v Kostarice. Začátkem dubna (e-mail ze dne 3. 4. 2023 na č. l. 68 soudního spisu) již stěžovatelka vedla intenzivní diskuze se stěžovatelem o dalším rozvržení péče a dne 10. 4. 2023 předala nezletilé stěžovateli do Česka. Den poté vydal obvodní soud předběžné opatření, které matce umožnilo pobývat s dětmi v Chorvatsku i bez stěžovatelova souhlasu (rodiče se střídali v péči o děti rovnoměrně po dvou až třech týdnech). Matka tedy bez stěžovatelova souhlasu jednala po časově omezenou dobu a za specifických okolností. Nelze jí přičítat k tíži vývoj rodinné situace po vydání předběžného opatření. Výše popsaným způsobem matka pochybila v péči o nezletilé, to ji však automaticky nevyřazuje z role primárního pečovatele, jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti. Soud musí i v takovém případě sledovat zejména nejlepší zájem dětí (viz např. usnesení ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 780/14).
41. Navíc nelze přehlédnout ani jednání stěžovatele. Podle obecných soudů stěžovatel pochybil ve srovnatelné míře jako matka a v rodičovských kompetencích tak nebyl podstatný rozdíl (viz zejména bod 32 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatel v průběhu soudního řízení několikrát rozhodl o významných záležitostech nezletilých bez souhlasu a přechozího informování matky (zejména vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně a přihlášení do přípravného ročníku české základní školy, kam později starší dcera docházela navzdory matčině nesouhlasu). Stěžovatel nadto v mnoha případech jednal v přímém rozporu se zájmy dětí, a to zejména pokud jde o jejich osobnostní práva a respektování jejich soukromí. Otec si bez vědomí dětí a matky nahrával jejich hovory. Zatímco matka po poučení opatrovníkem zanechala nahrávek distančních kontaktů, stěžovatel v tom pokračoval. Rodinu v Chorvatsku pak stěžovatel nechal sledovat soukromým detektivem. V rozporu se zájmy nezletilých dcer byla také snaha otce o medializaci případu (oslovením reportérky serveru Seznam Zprávy). Úspěch ve věci se stěžovatel snažil zajistit bez ohledu na faktické dopady do zájmů dětí (k tomu srov. detailně body 57 a 58 napadeného rozsudku). Stěžovatel tento aspekt své procesní strategie nevnímá, a v ústavní stížnosti pokračuje v obhajobě svého jednání. Nelze si nevšimnout ani stěžovatelovy opakující se kritické a citově zabarvené argumentace k výchovnému přístupu matky. Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení znevažoval její rodičovskou roli (zmiňoval lenost matky, nedůslednost atd.), zatímco své zásady uznával jako jediný správný způsob výchovy (viz zejména stěžovatelovo podání ze dne 19. 4. 2024 na č. l. 1397 soudního spisu).
42. K námitkám stěžovatele o nedostatcích odůvodnění napadeného rozsudku lze jen stručně poznamenat, že z rozsudku je jasné, které skutečnosti zjištěné před obvodním soudem vyhodnotil městský soud jinak a které nově zjištěné skutečnosti vzal v potaz. Na rozdíl od stěžovatelem citované judikatury městský soud důkladně odůvodnil své nosné úvahy. Další stěžovatelem vytčené vady napadeného rozsudku se týkají polemiky vedené na úrovni podústavního práva a vztahují se ke skutečnostem, které pro nynější rozhodnutí neměly podstatný význam.
43. Ústavní soud uzavírá, že uspořádání poměrů nezletilých ve výrocích I až V napadeného rozsudku vychází ze specifických skutkových okolností rodiny a závěrům městského soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V souladu s postojem opatrovníka nezletilých, městského soudu i matky, považuje Ústavní soud za krajně nežádoucí, aby děti čelily další nestabilitě v úpravě svých poměrů v situaci, kdy se intenzita konfliktu rodičů již začala negativně projevovat na jejich duševním stavu (psychický stav zejm. starší dcery se prokazatelně zhoršil).
44. Ústavní stížnost je proto v této části nedůvodná.
VI. B. Majetkové poměry rodičů a odůvodnění vyživovací povinnosti
(a) Je nepochybné, že příjmy rodičů jsou nadstandardní
45. Rozhodnutí o poměrech nezletilých v předchozí části (zejména pokud jde o volbu školy) mimo jiné vychází ze závěru městského soudu o tom, že majetkové poměry rodičů jsou vysoce nadstandardní a rodiče budou schopni zajistit dětem odpovídající životní úroveň. Tento závěr má v obecné rovině oporu ve skutkových zjištěních obecných soudů a Ústavní soud v tomto ohledu nepovažuje napadený rozsudek za neústavní.
46. Podle stěžovatele městský soud příjmy obou rodičů špatně vyhodnotil, jsou zjištěné jen velmi povrchně a navíc zmateně zaznamenané v nesprávné měně, jde-li o hodnotu nemovitostí. S tímto závěrem Ústavní soud do jisté míry souhlasí, je to ostatně též důvodem zrušení části napadeného rozsudku (viz body 53 násl. níže). To, že jsou příjmy obou rodičů nadstandardní, však lze dovodit i z dalších skutečností, nikoli jen z hodnoty nemovitostí. Městský soud řádně zjistil (srov. body 22 až 25, bod 41, body 44 až 47 napadeného rozsudku), že stěžovatel v Kostarice úspěšně podniká - provozuje hotel a spravuje nemovitosti jiných majitelů. Částečně či úplně ovládá několik tamních obchodních společností, které, jak sám přiznal v průběhu jednání před odvolacím soudem, generují (blíže neurčené) zisky (před obvodním soudem za rok 2023 otec odhadoval roční zisky částkou 1,2 milionu Kč, to však ničím nepodložil) a jejich ziskovost stěžovatel očekával i v budoucnu.
47. Hodnotu veškerých ovládaných aktiv stěžovatel v ústavní stížnosti vyčíslil na 15,5 milionu Kč, ani to ale ničím nedoložil. Vedle toho má v Praze zaměstnání. Matka v Kostarice ovládá neaktivní společnosti, prostřednictvím jedné z nich investovala do koupi pozemku. V Záhřebu matka pracuje na plný úvazek. Oba rodiče pak v průběhu odvolacího řízení obdrželi doplatek kupní ceny za prodej společného hotelu, stěžovatel v částce cca 549 000 USD a matka cca 667 000 USD (bod 41 napadeného rozsudku). Stěžovatel k tomu uvádí, že finanční prostředky jsou účetně vázány v jeho společnostech a po úhradě závazků (které v době řízení před obvodním soudem vyčíslil ve výši 4,1 mil. Kč) se je rozhodl použít na investice do rozvoje svého podnikání. Svoji osobní ekonomiku má nastavenou způsobem, který odpovídá spotřebě v částce 70 000 Kč měsíčně.
48. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti má nepochybně přednost před rozmnožováním majetku. Při určování výše výživného je nutno přihlížet nejen k faktickým výdělkům povinného rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho majetku, který (mimo jiné) určuje jeho celkovou životní úroveň [viz např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), bod 29].
49. Tvrzení stěžovatele o tom, kolik si měsíčně ze společností vyplácí, tak nebylo pro určení výživného rozhodné. Stěžovatel dále zmiňuje potřebu investic do rozvoje podnikání, a to za účelem dosažení vyššího zisku v budoucnu (bod 35 napadeného rozsudku). Neargumentuje v tom smyslu, že jde o nezbytné investice, bez nichž by nebylo možné podnikatelskou činnost v Kostarice vůbec provozovat. Ne každý výdaj do jeho podnikání je však nezbytný do té míry, že by po rodiči nebylo možné požadovat, aby přednostně plnil vyživovací povinnost. Ústavní soud nijak nezpochybňuje legitimní snahu otce dosahovat v podnikatelské činnosti vyššího zisku, ale pokud nemůže zároveň hradit výživné odpovídající potřebám nezletilých dětí a investiční podnikatelské náklady, je třeba upřednostnit úhradu potřeb nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1673/23, body 16 a 17).
50. Ústavní soud považuje za adekvátní, pokud soud rodičům s nadstandardními příjmy stanoví i nadstandardně vysoké výživné a při úvahách o škole zvolí školu finančně nákladnější. Soudce by neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem (nález IV. ÚS 650/15, bod 29). Výživné má být v posuzované věci nastavené v nadprůměrné výši zejména s legitimním cílem umožnit dětem vzdělávání na mezinárodních školách, nikoli k zajištění "extrémně luxusních podmínek", jak dovozuje stěžovatel v ústavní stížnosti.
51. Stěžovatel v řízení před Ústavním soudem prokazoval údajný nedostatek finančních prostředků výpisy z českého bankovního účtu, katastru nemovitostí a potvrzením o zamítnutí úvěru u české bankovní instituce. S ohledem na těžiště jeho podnikatelské činnosti v Kostarice však tato tvrzení vyznívají velmi nevěrohodně. Majetkové příjmy z podnikání v Kostarice stěžovatel zastírá. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti tvrdí skutečnosti, které si navzájem protiřečí. Na jedné straně by předložil návrh mezinárodní školy v Praze, pokud by ho o významu této skutečnosti pro posouzení věci městský soud poučil. Současně se však v ústavní stížnosti snaží prokázat, že nemá dostatečné příjmy na úhradu školného na mezinárodní škole, respektive výživného obecně.
52. V posuzované věci městský soud postupoval v souladu s nastíněnými východisky. Je nepochybné, že majetkové poměry rodičů jsou nadprůměrné, umožňující studium dětí na mezinárodní škole v anglickém jazyce.
(b) Závěry o určení výše výživného jsou nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné
53. Ústavní soud nicméně souhlasí se stěžovatelem, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně nevysvětlil, z čeho vypočítal konkrétní výši výživného, kterou stěžovateli pro každou dceru vyměřil. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Ústavní soud ale již dříve konstatoval, že obecné soudy jsou při stanovení výživného povinny dostatečně konkrétně odůvodnit, z čeho odvíjejí jeho výši [srov. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291), bod 9].
54. Městský soud v replice mj. uvedl, že detailní vypořádání se s každou námitkou by jej paralyzovalo. Nic takového však judikatura Ústavního soudu po obecných soudech nechce. Určitě neplatí, že na košaté a obsáhlé odvolání musel městský soud reagovat stejně košatým a obsáhlým rozsudkem. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání rozsáhlých by bylo velmi obtížné sepsat "přezkoumatelný" rozsudek [srov. podobně např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), CAMBELL, bod 68].
55. Městský soud však byl povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nálezy ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) a ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), bod 10]. Jeho rozhodnutí se však stalo jednak vnitřně rozporné, jednak nepřezkoumatelné. Samozřejmě nikoli každá vnitřní rozpornost odůvodnění zakládá bez dalšího neústavnost napadeného rozhodnutí. Avšak v případě, kdy se vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí soudů stojí, vnitřní rozpornost nabývá ústavněprávního významu (nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24, bod 26).
56. Ústavní soud předně poznamenává, že městský soud v napadeném rozsudku vyčíslil hodnotu nemovitostí (hotelu a pozemku) ve vlastnictví stěžovatelovy společnosti zjevně nesprávně a vnitřně rozporně. Na jednom místě vyčísluje tuto hodnotu ve stamilionech korun českých (bod 44), na jiném místě se dokonce uvádí, že hodnota majetku stěžovatelových společností "přesahuje stamiliony dolarů" (bod 34, text na konci s. 11 napadeného rozsudku - s ohledem na spletitost textu v bodě 34, kde se prolíná narace s argumentací soudu, není jasné, zda jde již o argumentační premisu městského soudu). Naopak obvodní soud vyčíslil hodnotu hotelu ve výši 8,3 milionu korun českých (viz bod 23 napadeného rozsudku), stěžovatel sám na soudním jednání dne 13. 6. 2024 hodnotu nemovitostí vyčíslil ve statisících amerických dolarů (USD). Již v tomto ohledu jde tedy o nepřezkoumatelnost v klíčové pasáži, z níž by se měla vyvozovat konkrétní výše výživného.
57. Velmi stručné a nepřezkoumatelné úvahy obsahuje bod 98 napadeného rozsudku. Je patrné, že významná část výživného byla tvořena školným za mezinárodní školy, městský soud však nevyčíslil, jaké částky školného ve vztahu ke každé z nezletilých vzal v potaz. Do výživného městský soud zahrnul také náklady spojené s přemísťováním dětí, ty však vůbec nezjišťoval. Není ani jasné, proč městský soud výdaje na běžné potřeby dcer odvozuje z kalkulace stěžovatele poskytnuté před obvodním soudem. Ta se totiž týkala potřeb nezletilých při pobytu u stěžovatele v Praze, navíc v době jiného uspořádání poměrů. Lze předpokládat, že větší část výdajů ponese matka v rámci běžné péče v Záhřebu.
58. Městský soud dále v odůvodnění popisuje, že každému z rodičů uložil podílet se na potřebách dcer včetně školného jednou polovinou. Tato úvaha je však v rozporu s výrokovou částí. Stěžovateli městský soud uložil výrazně vyšší vyživovací povinnost než matce. Nastal tak rozpor mezi výrokem a odůvodněním. Městský soud jako účastník řízení ve vyjádření ze dne 12. 11. 2024 některé své úvahy k výpočtu výživného doplnil - vysvětluje, že matka zajišťuje výkon osobní péče v širším rozsahu než otec. V napadeném rozsudku však tato část argumentace schází. Pokud chtěl městský soud poměr nastavit s ohledem na vyšší výdaje matky s běžnou péčí, měl to v rozhodnutí výslovně vyjádřit a výdaje matky (alespoň přibližně) vyčíslit.
59. Ústavnímu soudu tak s ohledem na předestřené vady nezbylo než rozsudek městského soudu ve výrocích VI až VII upravující povinnost výživného pro nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost zrušit. Tyto vady totiž již dosáhly ústavní úrovně a postup městského soudu porušil právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
60. Závěrem nutno poznamenat, že stěžovatel napadl petitem ústavní stížnosti rozsudek městského soudu v celém rozsahu, tedy i ve vztahu k výrokům VIII (matce ani otci nevznikl za předchozí období dluh na výživném) a IX (žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení), ale proti těmto výrokům nic nenamítá.
VII.
Shrnutí a závěr
61. Napadený rozsudek v části o péči, volbě školy a určení bydliště nezletilých je ústavně souladný, městský soud pečlivě hodnotil specifickou rodinnou situaci, jeho úvahy především naplňují zásadu ochrany nejlepšího zájmu dítěte a jsou přesvědčivě odůvodněné. V části týkající se výživného obstojí základní východisko městského soudu o nadstandardních příjmech rodičů, které má v obecné rovině oporu ve spisu. Nicméně určení konkrétní výše výživného vychází z nesrozumitelných, vnitřně rozporných a nepřezkoumatelných úvah, odůvodnění městského soudu v tomto ohledu není dostatečné a obsahuje vady ústavněprávního charakteru.
62. Městský soud tedy porušil právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadený rozsudek městského soudu ve výrocích VI a VII zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
63. Lze dodat, že z dokazování plyne, že příjmy obou rodičů jsou vysoce nadstandardní a oba prokazatelně disponují nemalými finančními prostředky, které mohou do doby vydání nového soudního rozhodnutí ve věci výživného použít na úhradu školného a dalších potřeb nezletilých.
64. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost zamítl [§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Autor: US