// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 29.11.2024
ÚS: Interpretace právních předpisů v restitučních věcech
Primárním cílem restitučního zákonodárství je navrátit původně protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům či jejich právním nástupcům. V konkrétním případě je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1792/23, ze dne 23. 10. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a podstata ústavní stížnosti
1. Shora uvedená rozhodnutí stěžovatelka navrhuje zrušit z důvodu, že jimi byla podle ní porušena její ústavně garantovaná základní práva a svobody, a to konkrétně právo na řádný proces, které zaručuje ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo vlastnit majetek, zaručené v ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj nevydal stěžovatelce postupem dle ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), mj. pozemek KN parc č. 632/1 v katastrálním území Jince, resp. jeho část, která je tvořena původním pozemkem PK parc. č. 342/1. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pozemek bezprostředně souvisí se stavbami umístěnými na sousedních pozemcích a je nezbytně nutný k užívání těchto staveb [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ke Krajskému soudu v Praze žalobu podle ustanovení § 244 občanského soudního řádu, když tvrdila, že výlukový důvod nelze aplikovat na celý řešený pozemek. V řízení následně specifikovala tu jeho část, která byla tvořena původním vlastnictvím jejího právního předchůdce a zároveň bezprostředně nesouvisela (ve smyslu již překonané rozhodovací praxe soudů) se stavbami stojícími na okolních pozemcích a nebyla nezbytně nutná k jejich užívání. Tuto část pozemku také nechala oddělit geometrickým plánem. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a řešenou část jako pozemek KN parc. č. 632/1 dle geometrického plánu č. 999-69/2017 pro katastrální území Jince stěžovatelce vydal.
4. Proti výroku o vydání části pozemku podala vedlejší účastnice řízení odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl, když učinil závěr, že část pozemku je veřejnou zelení a je ve veřejném zájmu, aby toto využití zůstalo zachováno. S těmito závěry stěžovatelka nesouhlasila a podala ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu. Upozornila na to, že odvolacímu soudu předložila aktuální, platný a účinný územní plán městyse Jince, z něhož lze učinit závěr, že i když na část pozemku dopadá veřejnoprávní regulace, není jí vlastník části pozemku omezen natolik, aby nemohl realizovat žádnou ze složek svého vlastnického práva. Nejvyšší soud ale svým usnesením ze dne 23. února 2021 č. j. 28 Cdo 108/2021-165 dovolání stěžovatelky zamítl.
5. Stěžovatelka tedy napadla toto rozhodnutí Nejvyššího soudu a předcházející rozhodnutí Vrchního soudu v Praze u Ústavního soudu, který jí vyhověl, když rozhodnutí zrušil svým nálezem ze dne 16. srpna 2021 sp.zn. II. ÚS 1697/21.
6. V návaznosti na zrušení svého předchozího rozhodnutí ve věci Vrchní soud v Praze nařídil místní ohledání pozemku KN parc. č. 632/1 v katastrálním území Jince. Stěžovatelka následně (s ohledem na výsledky místního ohledání) nechala ve věci vyhotovit další geometrický plán a doplnila svůj žalobní návrh o eventuální petit vtom smyslu, že se jí vydávají pozemky KN parc. č. 632/13, 632/14, 632/15, 632/16 a 632/17 dle geometrického plánu č. 1263-70/2022 pro katastrální území Jince (dále společně jen jako "předmětné pozemky") Vrchní soud v Praze ovšem po opětovném projednání věci předmětné pozemky stěžovatelce znovu nevydal, když konstatoval, že, "v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce mohl na předmětném pozemku (či jeho oddělených částech) stavět [...] Předmětný pozemek fakticky slouží jako veřejná zeleň [...] v řízení bylo prokázáno, že se jedná o travnatou část,pozemkem prochází chodník [...] sušáky na prádlo, upravené sezení, pískoviště pro děti". Učinil závěr, že,"je ve veřejném zájmu, aby stávající využití předmětného pozemku (resp. geometrickým plánem oddělených pozemků dle eventuálního návrhu žalobce) zůstalo zachováno, když mezi bytovými domy sídliště je potřebná veřejná zeleň".
7. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Vrchnímu soudu v Praze v něm vytýkala, že jeho skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, že nedbal právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu v projednávané věci (mj. že neprovedl explicitní test proporcionality) a nezohlednil platný a účinný územní plán. Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
8. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že soudy své závěry dostatečně neodůvodnily, neprovedly ve věci test proporcionality a nereflektovaly povinnosti uložené jim kasačním rozhodnutím Ústavního soudu a specifikovala rovněž extrémní excesy při hodnocení důkazů. Vrchní soud v Praze dne 23. března 2022 provedl detailní místní ohledání pozemku KN parc. č. 632/1 dle geometrického plánu č. 999-69/2017 pro katastrální území Jince. Při něm konstatoval, že na tomto pozemku (resp. na jeho okrajích] se nachází lavičky, okrasná zeleň, stromy, pískoviště pro děti, betonový chodník a upravená venkovní sezení, přičemž zbývající část požadovaného pozemku tvoří travnatá plocha, mírně zvlněná. Stěžovatelka na nové skutečnosti zjištěné při místním ohledání (při předcházejícím dokazování leteckými snímky dané lokality nevyšly najevo) procesně reagovala tím, že nechala vypracovat nový geometrický plán (č. 1263-70/2022 pro katastrální území Jince), kterým oddělila všechny lavičky, okrasné rostlinstvo, stromy (kromě jednoho solitéru), dětské pískoviště, betonové chodníky, sušáky na prádlo, odvodňovací strouhu i kanalizační poklop, a to včetně dostatečného navazujícího prostoru pro obsluhu všech těchto prvků. V návaznosti na tento nový geometrický plán se svým eventuálním petitem nadále domáhala vydání předmětných pozemků. Konkrétně žádala o vydání pozemku KN parc. č. 632/13 o výměře 1.194 m2 a pozemku KN parc. č. 632/14 o výměře 1.434 m2, na kterých se nachází pouze travnatá plocha, pozemku KN parc. č. 632/15 o výměře 33 m2, na kterém se nachází kromě travního porostu i solitérně stojící listnatý strom, a který přímo sousedí s pozemkem KN parc. č. 632/14, pozemku KN parc. č. 632/16 o výměře 83 m2 na kterém se nachází pouze travnatá plocha, a který přímo sousedí s pozemkem KN parc. č. 632/14 a pozemku KN parc. č. 632/17 o výměře 32 m2, na kterém se nachází kromě travnatého porostu i jeden vyvýšený záhon určený k pěstování zeleniny, a který přímo sousedí s pozemkem KN parc. č. 632/14.
9. Platí tedy, že stěžovatelka žádá svým eventuálním petitem již jen vydání těch částí původního pozemku, které skutečně nejsou fakticky zastavěny a ani s konkrétními stavbami funkčně nesouvisí. Naopak, nachází se na nich toliko travnatá plocha, popř. solitérní strom či vyvýšený záhon (který ovšem z povahy věci je užíván jednotlivcem, a nikoliv všemi obyvateli sídliště či dokonce veřejností. Tuto rozhodující procesní okolnost ale Vrchní soud v Praze (stejně jako Nejvyšší soud) ve svém rozhodovacím procesu nezohlednil, a v odůvodnění svého rozhodnutí stále činí závěry ve vztahu k dané lokalitě jako celku.
10. Stěžovatelka na pozemku zamýšlela vybudovat stavbu sociálního, zdravotnického či církevního charakteru, např. biblické hřiště a nesouhlasila proto také se závěrem odvolacího soudu, jenž nemohl na základě provedených důkazů dojít ke skutkovému zjištění, že v dané lokalitě je vyloučeno cokoliv v budoucnosti postavit. S tím se ztotožnil také dovolací soud. Platná a účinná územně plánovací dokumentace (územní plán) ale hovoří jasně - stavět možné je. A protože se jedná o stěžejní otázku, která rozhoduje o tom, zda stěžovatelce vznikne anebo nevznikne k předmětným pozemkům tzv. holé vlastnictví, jedná se podle stěžovatelky o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a obsahem důkazů. Územně plánovací informace ve vztahu k předmětným pozemkům konstatuje, že dle platného územního plánu je jejich přípustné využití - za předpokladu, že nedojde ve vymezené ploše ke snížení kvality prostředí a pohody bydlení - pro zdravotnické stavby a jejich zařízení nebo zařízení pro kulturu a církevní účely. Navíc (což dovolací soud také opomenul) se v tomto dokumentu uvádí, že u uvedeného pozemku je přípustné využití pro stavby a zařízení pro sociální služby (domy s pečovatelskou službou a domovy důchodců) nebo stavby a zařízení pro sport a rekreaci. Toto využití tak nejenže není limitováno zájmem na zachování prostředí a pohody stávajícího bydlení, ale naopak tyto veličiny přímo zohledňuje.
11. Stěžovatelka rovněž poukázala na to (což doložila příklady z praxe), že prodává-li stát obdobný pozemek - bez ohledu na způsob jeho užívání obyvateli bytových domů - nejvyšší nabídce a prokazuje tak lhostejnost k veřejnému zájmu u pozemků nedotčených restitučním nárokem, tím spíše by mělo být možné předmětné pozemky vrátit původnímu vlastníkovi v restitučním procesu podle zákona č. 428/2012 Sb. Stejně jako ve své předcházející ústavní stížnosti stěžovatelka i nyní hájí názor, že předmětné pozemky, o které usiluje, jsou v rámci zákona č. 428/2012 Sb. zcela způsobilé k naturální restituci.
II.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
12. Ústavní soud si ve věci vyžádal příslušný spisový materiál a vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení.
13. Ve vyjádření Nejvyššího soudu je zejména odkázáno na odůvodnění jeho napadeného usnesení; dále je připomenuto, že polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu nepředstavuje dovolací důvod, a konstatováno, že obecné soudy se nezpronevěřily ani požadavkům kladeným na písemné vyhotovení rozhodnutí. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
14. Vrchní soud v Praze uvedl, že v dané věci neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly odchýlení od ústálené judikatury a vydání oddělených pozemků uvnitř sídliště, jež jsou součástí veřejného prostranství a bezprostředně souvisí s bytovou výstavbou.
15. Státní pozemkový úřad je toho názoru, že obecné soudy v dané věci postupovaly v souladu s platnými právními předpisy a aktuální judikaturou. Proto Ústavnímu soudu navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako nedůvodná.
III.
Hodnocení a závěry Ústavního soudu
16. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje mimo jiné proti usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž není přípustný další opravný prostředek v rámci obecné justice (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je včas podaná, procesně bezchybná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
17. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Po veškerých orgánech veřejné moci se pak žádá respekt k hodnotovým základům církevních restitucí, zejména v případech, jež vyžadují posouzení specifických skutkových okolností. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou.
18. Primárním cílem restitučního zákonodárství je tedy navrátit původně protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům či jejich právním nástupcům. V daném případě Ústavní soud zastává a opakuje svůj názor, že pokud jsou tvrzení a důkazy předložené v soudním řízení stěžovatelkou pravdivé, o čemž nemá důvod pochybovat, požadované pozemky lze v restitučním řízení vydat.
19. Jak Ústavní soud vyslovil již ve svém předchozím nálezu v předmětné věci, samo paušální tvrzení, že je pozemek součástí sídliště a plní roli veřejné zeleně v daném případě nemůže vyvrátit plausibilní námitky stěžovatelky, že se jedná o rozsáhlý pozemek (či soubor pozemků), který není v územním plánu určen jako veřejná zeleň, a který by mohla využít ke své činnosti například formou vybudování stavby, v níž by v souladu se záměry v území, vyjádřenými v územně plánovací dokumentaci, realizovala své poslání.
20. Ústavní soud tedy souhlasí se stěžovatelkou, že územně plánovací dokumentace, jakož i územně plánovací informace, předložené v řízení, nedávají oporu pro skutkový závěr o tom, že stěžovatelka by na předmětných pozemcích nemohla vybudovat zdravotnickou, kulturní či církevní stavbu: naopak takový závěr přímo vyvracejí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí toliko opakuje svoji předcházející argumentaci o tom, že celý předmětný pozemek je veřejně přístupný, je veřejnou zelení atd., veřejný zájem představovaný platnou a účinnou územně plánovací dokumentací s veřejným zájmem na odčinění majetkové křivdy naturální restitucí předmětných pozemků ale neporovnává.
21. Pokud se dovolací soud pokoušel obhájit postup odvolacího soudu slovy, že z územně plánovací informace ve shodě se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu vyplývá, že přípustné využití předmětných pozemkových částí je limitováno zájmem na zachování kvality prostředí a pohody stávajícího bydlení (srov. odst. 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), pak to ale plně souzní s konzistentním tvrzením stěžovatelky, že na předmětném pozemku dle platného a účinného územního plánu stavět lze, jestliže budou dodržena jím stanovená omezení. Jak ostatně opakovaně tvrdila stěžovatelka, nikdy neplánovala stavbu, která by stávajícím obyvatelům snižovala kvalitu prostředí a pohodu bydlení, ale právě naopak, v souladu s územně plánovací dokumentací počítala s využitím lokality pro stavby sociálních služeb, školských či zdravotnických zařízení či pro stavby a zařízení pro kulturu a církevní účely.
22. Stěžovatelka tak v řízení opakovaně upozorňovala na to, že veřejný zájem na odstranění majetkové křivdy spáchané totalitním režimem, představovaný naturální restitucí předmětných pozemků, a veřejný zájem na zachování a rozvoji dané lokality si neodporují. Soudy však neobjasnily, proč v dané věci převážil tvrzený veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku nad právy stěžovatelky a cíli restitučního zákonodárství. Výklad výlukového důvodu tak lze ve vztahu k předmětným pozemkům považovat za formalistický a nezohledňující jedinečné okolnosti tohoto případu. Obecné soudy dostatečně přesvědčivě nevysvětlily, proč předmětné pozemky nelze stěžovatelce vydat, a to i s ohledem na okolnost, jakým způsobem stát nakládá s obdobnými pozemky, na což stěžovatelka v řízení rovněž upozorňovala.
23. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Podle další judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, na kterou bylo v dané věci odkazováno (srov. např. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 581/14) platí, že pokud konkrétní okolnosti případu brání restituentovi vykonávat jakoukoliv složku vlastnického práva, není na místě mu pozemek vydat. Domáhala-li by se stěžovatelka vydání celého pozemku, pak by právní závěr soudů o jeho nevydatelnosti mohl obstát. Rozdělila-li ale stěžovatelka danou lokalitu geometrickým plánem jak výše specifikováno (a oddělila přitom, jak udává, část, kde se nachází pískoviště pro děti, sušáky na prádlo, betonový chodník, upravená venkovní sezení, okrasné rostlinstvo, odvodňovací strouha či kanálový poklop), jsou shora citované skutkové závěry ve vztahu k předmětným pozemkům stěží obhajitelné. Budou-li tedy části předmětného pozemku vydány stěžovatelce, nevznikne jí k předmětným pozemkům pouze tzv. holé vlastnictví, a bude je moci využít ke své činnosti, přičemž veřejný zájem na způsobu jejich využití zůstane zachován.
24. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a na řádný proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V dalším průběhu řízení budou obecné soudy vázány nosnými důvody nálezu Ústavního soudu.
Autor: US