// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 27.09.2024
ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího podané dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, což znamená, že z něj musí být dostatečně patrno, z jakých důvodů bylo o něm rozhodnuto právě tímto způsobem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2194/23, ze dne 4. 9. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Otázkou, kterou řeší Ústavní soud v této věci je, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce její právo na přístup k soudu, když odmítl dovolání v její věci jako nepřípustné. Právní otázka, kterou stěžovatelka v dovolání vymezila, totiž podle Nejvyššího soudu nenaplnila předpoklady pro jeho připuštění k meritornímu posouzení. Ústavní soud se proto věcí bude zabývat pouze z čistě procesního hlediska - právě a jen přípustností dovolání stěžovatelky. Následující rekapitulace předchozího průběhu řízení je proto zaměřena především na významné okolnosti vztahující se právě k této otázce.
2. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a obsahu spisu, stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu o určení, že je stěžovatelka vlastníkem potrubních rozvodných tepelných zařízení primárního horkovodního vedení a bezkanálového sekundárního teplovodního vedení a předávacích stanic v k. ú. Dolní Chodov. Tvrdila, že tyto rozvody a předávací stanice opravila, zrekonstruovala či vyměnila namísto původních dožilých zařízení, případně vytvořila díla nová. Na tato nová díla - po odpojení, resp. odstranění příslušných původních rozvodných tepelných zařízení - připojila ostatní rozvodná tepelná zařízení. V důsledku výše popsaného mělo dojít k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou k rozvodným tepelným zařízením a předávacím stanicím.
4. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") stěžovatelčinu žalobu zamítl rozsudkem č. j. 16 C 408/2010-553 ze dne 30. 1. 2015. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 25 Co 223/2015-706 ze dne 1. 4. 2016. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ze dne 1. 4. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud usnesením č. j. 25 Co 223/2015-967 ze dne 17. 1. 2019 následně zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 1.2015 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, dále rozhodl o nákladech řízení.
6. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem následně rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
7. Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky přípustným a podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu je proto odmítl. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka vymezila otázku posouzení právní povahy rozvodného tepelného zařízení a jeho jednotlivých částí, a že tvrdí, že se v této souvislosti krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně, přičemž poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 3/90 a 22 Cdo 2548/98. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení této otázky není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského (odvolacího) soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že úvahu krajského soudu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Podle Nejvyššího soudu se nejeví jako nepřiměřený závěr o tom, že rozvodné teplené zařízení v projednávané věci je samostatnou věcí a části, k nimž se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva, představují její součásti, neboť by v případě jejich vyjmutí vedená energie nebyla zpracována a rozváděna tak, aby se dostala k odběratelům.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo již tím, že Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 3669/2016-897 ze dne 30. 5. 2018 dovodil, že pro rozhodnutí není podstatné "posouzení poměrně komplikované otázky právního charakteru rozvodných tepelných zařízení", a to i s vědomím toho, že i krajský soud dospěl k závěru, že "právní povahu teplovodních zařízení podle názoru krajského soudu dostupná judikatura neřeší, resp. pokud řeší vlastnictví k výměníkovým stanicím, pak ve vztahu k budovám, v nichž jsou umístěny". Tím, že se Nejvyšší soud již ve svém rozsudku č. j. 22 Cdo 3669/2016-897 ze dne 30. 5. 2018, a následně i v napadeném usnesení touto právní otázkou nezabýval, porušil odmítnutím spravedlnosti právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, když se Nejvyšší soud nevypořádal se stěžovatelčinou právní argumentací podpořenou stanovisky a posudky akademiků (prof. JUDr. Josefa Fialy, CSc., doc. JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., a doc. JUDr. Petra Tégla, Ph.D., prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše), nevypořádal se ani s přípisem Teplárenského sdružení, ani s rozhodnutími Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 09901-241/2010-ERU ze dne 16. 7. 2019, č. j. 10909-4/2019-ERU ze dne 10. 12. 2019 a č. j. 10909- 13/2019-ERU ze dne 18. 8. 2020, jakož i s usnesením Energetického regulačního úřadu č. j. 09901- 219/2010-ERU ze dne 18. 12. 2018. Má za to, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že selektoval právní názory, které oponovaly jeho právním závěrům, aniž by se s nimi věcně vypořádal.
9. Právní závěr krajského soudu ohledně věcněprávní povahy předávací stanice (resp. celého systému vytápění) je však v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými na základě znaleckého posudku (resp. uvedená skutková zjištění jsou neúplná). Podle stěžovatelky ze znaleckého posudku, který byl vypracován v roce 2019, plyne, že primární okruhy, předávací stanice a sekundární rozvody vytvářejí samostatné entity, které jsou samostatně (tj. nezávisle na zbytku soustavy) ovladatelné a provozovatelné, a to i různými osobami. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Dále rozporuje závěry krajského a Nejvyššího soudu, dovozující závěr o jediném celku zařízení z ujednání nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Podle stěžovatelky nelze prizmatem obsahu nájemní smlouvy hodnotit věcněprávní režim předmětu nájmu.
10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky překvapivým rozhodnutím. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle jejího názoru i tím, jakou formou bylo rozhodnuto o dovolání, protože byly dány důvody pro to, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem (když se zabýval důvodností návrhu) a nikoliv usnesením. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v tom, že o věcech týkajících se předmětných ustanovení občanských zákoníků o věcech a o součástech věcí rozhoduje v zásadě pouze dvaadvacátý senát Nejvyššího soudu, tedy de facto pouhých pět soudců Nejvyššího soudu, čímž je procesně znemožněno, aby o věci v případě diformity názorů různých senátů bylo přijato sjednocující stanovisko příslušného kolegia. Podle stěžovatelky pak senát 22 Cdo překvapivě nerespektoval závěry vlastních rozhodnutí o vodovodních objektech, konkrétně např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 944/2007 ze dne 10. 12. 2009, v němž Nejvyšší soud řešil právní povahu vodovodů. V souzené věci se jedná o právní otázku, která je zásadního charakteru a měla být řešena. Aplikovatelnost zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu byla následně potvrzena tím, že zákonodárce přijal novelu, ve které výslovně prohlásil předávací stanice za samostatné věci v právním smyslu v § 2 odst. 2 písm. c) bodu 10 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "energetický zákon") je předávací stanice samostatnou věcí v právním smyslu a obdobně jako kanalizační přípojka propojuje budovu s kanalizací, předávací stanice propojuje primární a sekundární rozvody. Stěžovatelka rovněž namítá zásah do práva na podnikání garantovaného čl. 26 Listiny a do práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny.
11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 2023 zopakovala stěžovatelka část svých námitek a dodala, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zakládá riziko extrémně závažných a negativních dopadů do celého odvětví teplárenství a i dalších příbuzných odvětví, a to vzhledem k četnosti zařízení, jejichž konstrukční povaha je shodná se zařízením, jež bylo posuzováno v napadeném usnesení. Navrhla, aby Ústavní soud odložil právní moc a vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu do právní moci rozhodnutí o této ústavní stížnosti.
III.
Vyjádření účastníků řízení
12. Vedlejší účastník nejprve rekapituloval průběh řízení a obsah jednání před okresním soudem. Popsal průběh dokazování a konstatoval, že je přesvědčen o tom, že stěžovatelka nepřinesla žádné důkazy, které by mohly prokazovat jí tvrzené originární nabytí vlastnických práv k částem rozvodného tepelného zařízení. Také uvedl, že je přesvědčen, že za situace, pokud by Ústavní soud vyhověl petitu ústavní stížnosti a věc se vrátila zpět k novému projednání k soudu prvního stupně, nebude podle procesního práva možné pokračovat v dokazování žalobcových tvrzení o originárním nabytí vlastnických práv k částem zařízení, a to pro překážku koncentrace řízení, kterou již nelze obejít. Vedlejší účastník je též přesvědčen, že postupem okresního soudu, při druhém řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem, byla prolomena zásada koncentrace řízení, porušena zásada předvídatelnosti postupu řízení a narušen princip právní jistoty žalovaného tím, že v dané věci byla v jeho neprospěch koncentrace obcházena, když byl po koncentraci řízení předložený posudek Ing. M. B. Tento důkaz považuje vedlejší účastník za nezákonný. Závěrem uvedl, že by ústavní stížnosti nemělo být vyhověno.
13. Hospodářská komora České republiky (dále jen "Hospodářská komora") v nevyžádaném přípisu Ústavnímu soudu sdělila, že ji k vyjádření vede význam řízení pro celý energetický sektor. Závěr o povaze rozvodného tepelného zařízení pro ni byl překvapivý a z důvodu potenciálních závažných dopadů na společnosti podnikající v teplárenství, případně i na samotné koncové zákazníky. Dodala, že kromě tohoto důvodu Hospodářská komora není žádným způsobem angažována v tom, jaký bude definitivní výsledek sporu, ale chce se vyjádřit k tomu, jaké je obvyklé schéma složení distribuční soustavy. Uvedla, že v rámci České republiky je provozováno velké množství vzájemně propojených soustav zásobování tepelnou energií. Podle Hospodářské komory je pak zcela běžné, že jednotlivé části rozvodného tepelného zařízení vlastni či provozuji různé subjekty. Například pokud jde o nejrozsáhlejší rozvodné tepelné zařízení v České republice - pražskou teplárenskou soustavu, nacházející se na pravém břehu Vltavy, tepelnou energii z hlavního výrobního zdroje tepla v Elektrárně Mělník I přivádí do Prahy primární část rozvodného tepelného zařízení (horkovodní tepelný napáječ) ve vlastnictví společnosti Energotrans, a.s. Navazující primární část rozvodného tepelného zařízení na území Prahy vlastní a provozuje společnost Pražská teplárenská a.s. Společnost Pražská teplárenská a.s. vlastní i převažující část sekundárních částí rozvodného tepelného zařízení; další úseky sekundárních částí však vlastní jiné osoby a provozují společnosti jako například Prométheus, energetické služby, a.s., člen koncernu Pražská plynárenská, a.s., nebo PT Distribuční, s.r.o. Podobná situace vlastnické plurality jednotlivých částí rozvodného tepelného zařízení se vyskytuje i v dalších větších i menších městech (např. Hradec Králové, Zlín, Chomutov, Tábor, Kutná Hora, Přerov, Otrokovice, Orlová). Dokladem této skutečnosti má být mimo jiné i přehled účinných soustav zásobováni tepelnou energií, který každoročně zveřejňuje Energetický regulační úřad. Následně popisuje, jakým způsobem je osoba žádající o udělení licence k podnikání v odvětví energetiky povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k licencované činnosti. Upozorňuje, že pokud žadatel není výhradním vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka/spoluvlastníka energetického zařízení s jeho použitím pro účely vykonávané licencované činnosti, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Dodává, že z § 2 odst. 2 písm. c) bod 11 energetického zákona vyplývá, že části rozvodného tepelného zařízení (např. tepelné sítě, předávací stanice a tepelné přípojky) mohou být ve vlastnictví různých osob. Navíc předávací stanice je samostatnou věcí ex lege, což potvrzuje i dovětek § 2 odst. 2 písm. c) bod 10 energetického zákona zdůrazňující, že předávací stanice není součást budovy. Jakkoliv lze podle Hospodářské komory rozumět obavě obecných soudů o zajištění funkčnosti dodávek tepelné energie, která se odrazila v rozhodnutích obecných soudů, tuto obavu není vhodné řešit pomocí soukromoprávních institutů. Jedná se totiž o veřejnoprávní otázku, již v energetickém zákoně řešenou, prostřednictvím institutu povinností dodávek tepelné energie nad rámec licence upravené v § 12 energetického zákona nebo v povinnosti pokračovat ve výkonu licencované činnosti podle § 10 odst. 4 energetického zákona. Tedy, k naplnění veřejného zájmu, zajištění dodávek tepelné energie, má energetický zákon dostatečné nástroje i pro případ, kdy zařízení spadající pod rozvodné tepelné zařízení jsou ve vlastnictví různých osob. Závěrem popisuje Hospodářská komora, jaké by podle jejího názoru měly být ve svém důsledku závěry o tom, že rozvodné tepelné zařízení musí být jednou věcí v teplárenství, a jaké dopady by takový závěr měl na distribuční soustavy elektrické energie a plynu.
14. Teplárenské sdružení v nevyžádaném přípisu Ústavnímu soudu sdělilo, že teplárenské subjekty dokládaly právní tituly k tepelným zařízením v licenčních řízeních Energetickému regulačnímu úřadu, který na základě ověření vzniku a trvání vlastnictví těmto subjektům udělil licenci na rozvod tepelné energie. Licence na rozvod tepelné energie je přitom podle energetického zákona základním veřejnoprávním oprávněním k výkonu podnikatelské činnosti v teplárenství. Podle dlouhodobé právní praxe v teplárenství i odborné literatury se podle Teplárenského sdružení má za to, že jednotlivé úseky rozvodného tepelného zařízení jsou samostatnými věcmi v právním smyslu. Konečné přijetí právního názoru Nejvyššího soudu o rozvodném tepelném zařízení jako jedné věci v právním smyslu by tak mělo za následek nejenom zpochybnění majetkových dispozic s teplárenským majetkem od 90. let minulého století, ale rovněž s dopady do přezkumu a zrušení rozhodnutí o udělených licencích na rozvod tepelné energie (jako sekundární efekt skutečnosti, že by po mnoha letech tyto subjekty "zjistily", že nejsou vlastníci toho, co do svého vlastnictví nabývaly).
15. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti a zaslaným vyjádřením uvedl, že má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Popsal, proč má za to, že prvky, k nimž stěžovatelka požadovala žalobou určení vlastnictví, tvoří součást této věci hlavní a tvoří tak jednu věc v právním smyslu podrobenou jedinému právnímu režimu s tím, že součást věci sdílí právní osud věci hlavní. Podstata věci hlavní může tvořit právě souhrn součástí, které podmiňují užití věci k tomu, k čemu byla zamýšlena, v projednávané věci k dodávce tepla a teplé užitkové vody do jednotlivých nemovitostí. Je proto nutno vyjít ze závěru, že jednotlivé části nemohou být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Pokud se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva k součásti věci, tato není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze uplatňovat vlastnické právo odděleně. Bez popsaných částí, ke kterým stěžovatelka uplatňovala vlastnické právo, tedy v případě jejich faktického (fyzického a funkčního) oddělení, by rozvodné tepelné zařízení ve městě Chodov nemohlo plnit svou funkci dopravy tepelné energie ke koncovému uživateli. Došlo by ke znehodnocení věci hlavní v tom smyslu, že poté by plnila svůj účel na nižší úrovni, případně vůbec. Celá soustava je tak dle názoru soudu jeden funkční celek a takto byla také předána původně do nájmu stěžovatele. Jeho součásti nikdy nemohly být předmětem vlastnického práva a již z podstaty věci nelze k takovýmto součástem uplatňovat vlastnické právo. Na tomto závěru nic nemění to, že předložený znalecký posudek se též vyjadřuje k technické možnosti oddělitelnosti primárního rozvodu, sekundárního rozvodu a předávacích stanic, neboť jak bylo již konstatováno, formulace "nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila" nevylučuje možnost faktické separace věcí.
16. Krajský soud uvedl, že se námitkami stěžovatelky opakovaně zabýval a shledal je nedůvodnými, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který považuje za správný. Dodal, že ve stěžovatelčině věci nedošlo k porušení základních práv.
17. Nevyšší soud ve vyjádření uvedl, že není jeho rolí, aby v dovolacím - a zároveň ve sporném - řízení formuloval právní otázku za dovolatele a domýšlel jeho argumentaci. K námitkám stěžovatelky, že se Nejvyšší soud měl zabývat i veřejnoprávními aspekty věci, Nejvyšší soud uvedl, že z ústavní stížnosti neplyne, kde a jakým způsobem by se zohlednění veřejnoprávních aspektů vůbec mohlo promítnout do úvahy o tom, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, či nikoliv. Nejvyšší soud dále uvedl, že námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením stěžovatelka v dovolání neuplatnila, pročež se jí Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nemohl zabývat. Ke stanoviskům odborníků, na které stěžovatelka poukazovala, Nejvyšší soud uvedl, že jedním ze stěžejních argumentů Nevyššího soudu o nedůvodnosti dovolání stěžovatelky byla nemožnost nabytí zpracováním stavby, s tímto aspektem však stanoviska citovaná v textu dovolání nijak nepolemizovala. Dále doplnil, že v řešeném případě (posuzování teplovodního rozvodu) šlo o individuální záležitost, kterou nelze zcela zobecnit - odvolací soud v rámci zjišťování skutkového stavu uzavřel, že pokud dojde k oddělení části potrubí, teplo k uživateli "nedojde", čímž je narušena funkčnost celého systému, ze stanoviska F. Melzera a P. Tégla se naopak podávalo, že se při oddělení funkčnost nenaruší. Podle Nejvyššího soudu pak stanovisko vycházelo z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily nalézací soudy a stanoviska tak nebyla využitelná. K odkazům stěžovatelky na judikaturu o vodovodních a kanalizačních přípojkách Nejvyšší soud uvedl, že se s nimi již vypořádal v napadeném rozhodnutí. Dodal, že zákonná úprava rozvodných tepelných soustav účinná v době budování tepelných zařízení neobsahovala jejich úpravu jako samostatných věcí. K námitce stěžovatelky, že postup Nejvyššího soudu představuje porušení jejího práva na zákonného soudce, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodoval zcela v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
18. Stěžovatelka v replice uvedla, že právní otázku, která byla předmětem dovolacího řízení, vymezila v odst. 8 dovolání tak, že jde o posouzení otázky, zda je rozvodné tepelné zařízení jedinou věcí v právním smyslu, když se skládá z předávacích stanic a primárními rozvody a sekundárními rozvody tepelné energie. Stěžovatelka dodala, že svůj náhled na rozvodné tepelné zařízení jako soubor právně samostatných věcí v právním smyslu podrobně zdůvodnila také s ohledem na tvrzené veřejnoprávní aspekty věci, a to zejména ve vztahu k praxi regulačních orgánů členských státu Evropské unie a Evropské komise a licenčních řízeních vedených Energetickým regulačním úřadem. Není tak podle ní přesné tvrzení Nejvyššího soudu, že by z ústavní stížnosti nebylo patrno, o jaké veřejnoprávní aspekty by mělo jít, poněvadž v rámci čl. IV na str. 5 ústavní stížnosti stěžovatelka konkrétně označila, se kterými rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a Rady Energetického regulačního úřadu se Nejvyšší soud opomněl vypořádat. Dále vysvětluje, proč odborný posudek F. Melzera a P. Tégla představoval nosnou část dovolací argumentace, se kterou se měl Nejvyšší soud vypořádat. Dodává, že ze závěrů znaleckého posudku Ing. M. B., který byl v řízení proveden jako důkaz, vyplývá, že úseky primárních a sekundárních rozvodů a předávací stanice, k nimž tvrdí stěžovatelka vlastnictví, jsou samostatně provozně ovladatelné, a mohou tak být ovládány a provozovány samostatně provozovatelem odlišným od ostatních primárních a sekundárních úseků rozvodného tepelného zařízení a předávacích stanic. Odborný civilistický posudek pak podle stěžovatelky vychází ze znaleckého posudku Ing. M. B. a stěžovatelka tvrdí, že soudy z něj učinily právní závěry, které jsou se znaleckým posudkem v extrémním rozporu. Uvádí-li nyní Nejvyšší soud ve svém vyjádření, že stěžejním důvodem pro odmítnutí dovolání bylo ve skutečnosti nemožnost nabytí vlastnictví přepracováním stavby, pak se podle stěžovatelky dodatečně až ve vyjádření k ústavní stížnosti vyjadřuje k důvodnosti dovolání, z čehož je patrné, že důvod nepřípustnosti dovolání nebyl naplněn a odmítnutím dovolání bylo porušeno právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že by zákonná úprava rozvodných tepelných soustav účinná v době budování tepelných zařízení neobsahovala jejich úpravu jako samostatných věcí, jak uvádí Nejvyšší soud ve svém vyjádření. I v tomto směru stěžovatelka odkazovala na odborný posudek, který mj. cituje z § 16 odst. 8 zákona č. 89/1987 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla. Závěrem dodala, že Nejvyšší soud také namítá, že argumentaci extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením stěžovatelka v dovolání neuplatnila. K vyvrácení tohoto tvrzení podle stěžovatelky postačí uvést, že v odst. 81 dovolání stěžovatelka výslovně namítla, že ,,[p]rávní závěry týkající se věcně-právní povahy předávacích stanic, k nimž Žalobkyně uplatňuje vlastnictví, je tak v první řadě v zjevném rozporu s provedeným dokazováním.". Závěrem navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas a k tomu oprávněnou navrhovatelkou. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a zapůjčeného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V následujících řádcích Ústavní soud nejprve zopakuje z obecné principy týkající se přípustnosti dovolání v civilních věcech, tak jak plynou z ústavně konformního výkladu občanského soudního řádu a z dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023). Následně ukáže, proč napadené usnesení Nejvyššího soudu tyto principy porušilo.
V. A. Principy posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech
21. Ústavní soud se ústavně konformnímu výkladu ustanovení občanského soudního řádu, upravující dovolací řízení v civilních věcech, podrobně věnoval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). Ústavní soud tak níže pouze shrnuje a opakuje principy z tohoto stanoviska a z jeho další nálezové judikatury ve vztahu k projednávané věci.
22. Z ústavního pořádku neplyne právo na dovolání v civilních věcech. Je-li už ale takový opravný prostředek v právním řádu zaveden, není vyjmut z rámce ústavněprávních požadavků. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny totiž garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Onen "stanovený postup" je pak upraven v procesních předpisech podústavního práva, v nichž zákonodárce určuje, kdy a jakým způsobem lze právo na soudní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, respektive jeho součásti - práva na přístup k soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 25-36 a 42-46; nález sp. zn. II. ÚS 1686/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 222/83 SbNU 471), body 16-18; nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163), body 18-21; nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47), bod 19].
23. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 přitom Ústavní soud potvrdil, že ústavně konformní výklad § 237 občanského soudního řádu, s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu [bod 43 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; srov. také nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247), bod 24].
24. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům, tj. v nyní posuzovaném případě k odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro nepřípustnost (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016). Jakkoliv v těchto případech ustanovení § 243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 citovaného zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům (srov. nález ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15, bod 19).
25. Podle Ústavního soudu rozhodnutí dovolacího soudu musí proto obsahovat nosné důvody, pro které dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a nikoliv pouze citaci zákonné úpravy či odkazy na obecnou judikaturu, aniž by však odpovídajícím způsobem reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 332/24 ze dne 17. 4. 2024). Dovolatel se musí dozvědět, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah dovolacího soudu) bylo jeho podání odmítnuto jako nepřípustné, jinak se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné [nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (N 188/83 SbNU 81), bod 23 či nález sp. zn. IV. ÚS 332/24 ze dne 17. 4. 2024, bod 16].
V. B. Aplikace na projednávaný případ
26. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí došel k závěru, že dovolací argumentace stěžovatelky není způsobilá založit přípustnost dovolání. Uvedl, že stěžovatelka vymezila otázku posouzení právní povahy rozvodného tepelného zařízení a jeho jednotlivých částí, a že stěžovatelka tvrdí, že se při jejím řešení krajský (odvolací) soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně, přičemž poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 3/90 a 22 Cdo 2548/98. Zároveň uvedl, že pro posouzení této otázky není dovolání přípustné, s tím, že rozhodnutí krajského soudu, jako soudu odvolacího, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění napadeného usnesení, čtvrtý a pátý odstavec str. 4).
27. Nejvyšší soud se následně v šestnácti odstavcích zabýval závěry krajského soudu a povahou rozvodného tepelného zařízení a problematikou součásti věci. Nejprve uvedl, že problematikou součásti věci se zabýval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 770/98, ze dne 29. 7. 1999, ve kterém se uvádí, že "podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila". Dodal, že z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2840/2018 ze dne 30. 10. 2018. Následně uvedl závěry odborné literatury (str. 6 napadeného usnesení), které označuje za souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dále konstatoval, že i kdyby bylo možno vlastnické právo nabýt zpracováním stavby, pak by chyběl pro nabytí vlastnického práva zpracovatele předpoklad, že zpracovatel byl v dobré víře (s odkazem na § 135b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Také rekapituloval závěry krajského soudu o tom, že základní funkcí rozvodného tepelného zařízení je dopravit teplo ze zdroje (elektrárny Vřesová) k jednotlivým odběrným místům a konstatoval, že bez nahrazení vyjmutých částí potrubí či výměníkových stanic nebude rozvodné tepelné zařízení svou funkci plnit a jeho hodnota se nepochybně sníží. Dovodil, že pokud se tedy stěžovatelka domáhala určení vlastnictví k jednotlivým částem potrubního vedení a výměníkovým stanicím, jedná se o součásti, jež nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu, a tedy k nim nelze uplatňovat vlastnické právo odděleně. Nastíněnou úvahu krajského soudu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Uzavřel, že se pak s nejeví jako nepřiměřený závěr o tom, že rozvodné tepelné zařízení projednávané v tomto případě je samostatnou věcí a části, k nimž se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva, představují součásti rozvodného tepelného zařízení, neboť by v případě jejich vyjmutí vedená energie nebyla zpracována a rozváděna tak, aby se dostala k odběratelům.
28. Pokud se Nejvyšší soud zabýval i meritem (tj. otázkou samostatnosti věci či rozvodného tepelného zařízení jako součásti věci a hodnocením krajského soudu), není to rozporné se základními právy stěžovatelky. Na druhou stranu tyto úvahy nepředstavují odůvodnění nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání. K závěru o nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud v jediném odstavci uvedl, že "[p]oukaz na judikaturu o právní povaze kanalizační přípojky a transformátoru, resp. judikaturu další, není přiléhavý. Kanalizační přípojka totiž plní odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí; propojuje budovu s kanalizací a má samostatnou úpravu v § 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích) - (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2653/2011). Obdobnou zákonnou úpravu rozvodná tepelná soustava nemá. Co se týče právní povahy transformátoru, byla v odkazovaném judikátu řešena otázka jeho vztahu budově, nikoliv k přenosové soustavě" (srov. poslední odst. na str. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
29. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud nevypořádal se stěžovatelčinou námitkou obsaženou v bodě 75 a 77 dovolání, ve kterých stěžovatelka opírá svoji argumentaci o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 944/2007 a srovnává rozvodné tepelné zařízení s technickou infrastrukturou vodovodního řadu. Cituje výše zmíněné rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 944/2007: "[v]odovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje hromadnou věc, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenských objektů; zákon zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka vodovodního řadu a vlastníka vodárenských objektů. Jestliže zákon č. 274/2001 Sb. počítá s tím, že vlastníky vodovodního řadu a vodárenských objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že vodovodní řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i vodárenské objekty. Proto samotná okolnost, že na vodovodní řad jsou připojeny vodárenské objekty, nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že vodovodní řad by představoval věc hlavní a vodárenské objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost". Zároveň stěžovatelka v dovolání uvádí (srov. bod 77 dovolání stěžovatelky ze dne 1. 9. 2021), že "[u]vedená judikatura představuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od které se odvolací soud zcela zjevně odchýlil, aniž by pro takové odchýlení byl jakýkoliv skutkový důvod a niž by odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nějak zdůvodnil". Na tuto argumentaci Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nijak nereaguje, rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 944/2007, týkající se vodovodu, zřejmě podřadil pod termín "judikatura další", již označil jako nepřiléhavou. Rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 944/2007 není v napadeném usnesení uvedeno a chybí i s ním související vypořádání stěžovatelčiny argumentace. Nejvyšší soud pochybil, pokud se v rozhodnutí nijak vůči uvedené judikatuře dostatečně nevymezil, nevysvětlil, proč se na stěžovatelčinu věc nemá použít a odůvodnění jeho rozhodnutí o nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání nenaplňuje požadavky na něj kladené ve shora uvedených nálezech.
30. Zároveň lze označit za vnitřně rozporné odůvodnění Nejvyššího soudu ve vztahu k nepřiléhavosti judikatury o právní povaze kanalizační přípojky, kterou Nejvyšší soud postavil na tom, že "kanalizační přípojka totiž plní odlišnou funkci od výměníkových stanic a primárního a sekundárního potrubí; propojuje budovu s kanalizací a má samostatnou úpravu". Samostatnou právní úpravu má totiž i předávací stanice, kterou za samostatné věci v právním smyslu označuje § 2 odst. 2 písm. c) bod 10 energetického zákona, přičemž právě posouzení samostatnosti věci - rozvodného tepelného zařízení, vč. předávací stanice - se stěžovatelka v dovolacím řízení svou právní otázkou domáhala. Tato právní úprava byla přitom přijata již zákonem 165/2012 Sb., jehož přijetím došlo k novelizaci energetického zákona od 31. 1. 2012. Z uvedené argumentace tak neplyne, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah dovolacího soudu) bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, a proto se i ve vztahu k závěru o nepřiléhavosti judikatury o právní povaze kanalizační přípojky jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné [nález sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 188/83 SbNU 81), bod 23 či nález sp. zn. IV. ÚS 332/24 ze dne 17. 4. 2024, bod 16].
31. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítajícího podané dovolání z důvodu, že nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti [např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323), bod 12], což znamená, že z něj musí být dostatečně patrno, z jakých důvodů bylo o něm rozhodnuto právě tímto způsobem.
32. Tím není řečeno, že by odůvodnění takovéhoto usnesení mělo či dokonce muselo být podrobné nebo obsáhlé, jelikož v takovémto případě by Ústavní soud kladl na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu požadavky daleko překračující jeho povinnost plynoucí ze shora citovaného ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud však podle tohoto zákonného ustanovení platí, že v odmítacím usnesení soud alespoň "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení", je zcela zřejmé, že musí účastníkům řízení sdělit a vysvětlit, z jakého důvodu se nebude zabývat dovoláním meritorně. Toto vysvětlení, jakkoliv stručné, se přitom nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ. Pokud by tomu tak bylo, rozhodující soud by vlastně zcela pominul svoji povinnost transparentně a srozumitelně vykládat právo, čímž by se zcela vyhnul žádoucí komunikaci s účastníky řízení (a koneckonců i celou veřejností) a namísto toho by se stavěl do pozice vrchnostenského orgánu, který si je sice dobře vědom, jak správně rozhodnout, nicméně necítí potřebu to sdělovat někomu jinému. Takový postoj by se zcela vymykal podstatě soudní moci, kterou je podle Ústavy především ochrana základních práv a svobod (čl. 4), a také funkcím soudnictví, k nimž patří povinnost soudů poskytovat ochranu právům zákonem stanoveným způsobem (čl. 90). Dovolatel by se z usnesení dovolacího soudu nedozvěděl, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah) bylo jeho podání odmítnuto jako nepřípustné [nález sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), body 19 až 27].
33. Nejvyšší soud však své rozhodnutí zatížil nedostatečným odůvodněním a stěžovatelce upřel reálnou a efektivní možnost v daném soudním řízení právně argumentovat. Tento ústavněprávní deficit přitom nelze v řízení o ústavní stížnosti odstranit, neboť Ústavní soud není oprávněn důvodnost této argumentace, jež je primárně vedena v rovině podústavního práva, sám posuzovat, protože se to s jeho postavením orgánu ochrany ústavnosti neslučuje.
34. Nepřípustnost dovolání totiž není možné odůvodňovat tím, zda Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu "neshledává za zjevně nepřiměřenou", což je argument, který Nejvyšší soud uvádí v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka vymezila právní otázku, zda je rozvodné tepelné zařízení jedinou věcí v právním smyslu, když se skládá z předávacích stanic, primárních rozvodů a sekundárních rozvodů tepelné energie a v dovolání namítala, že se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně (případně, že tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu řešena). Nejvyšší soud uznal, že právní otázka byla vymezena řádně a zjevně dospěl k závěru, že tato otázka již byla v jeho praxi řešena. Poté bylo povinností Nejvyššího soudu zhodnotit, zda stěžovatelka naplnila důvody přípustnosti a zhodnotit, zda se odvolací soud (zde krajský soud) v řešení právní otázky od praxe dovolacího soudu odchýlil. Odpověď na tuto specificky vymezenou otázku však stěžovatelka ze strany Nejvyššího soudu ve vztahu k části judikatury Nejvyššího soudu, u které namítala, že se od odvolací soud odchýlil, neobdržela.
35. Zároveň Ústavní soud dodává, že pokud se bude Nejvyšší soud zabývat věcným přezkumem dovoláním stěžovatelky, pak se bude muset vypořádat s nosnými částmi její argumentace. Lze odkázat na závěry nálezu nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005, ve kterém Ústavní soud dovodil, že "[a]rgumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil." Dále Ústavní soud upozorňuje, že pro posouzení povahy rozvodného tepelného zařízení (věci) nemohou mít vliv dvoustranná ujednání o užívání takové věci, neboť takové ujednání nemají souvislost s věcněprávním posouzením právní povahy věci (jako věci v právním smyslu).
36. K námitce stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud rozhodl v senátu ve složení, které bylo řádně určeno podle příslušného rozvrhu práce Nejvyššího soudu z roku 2023. Dále, pokud stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s její námitkou o očividném (nebo jak stěžovatelka uvádí "zjevném") rozporu mezi právními závěry o věcněprávní povaze předávacích stanic s provedeným dokazováním a odkazuje na bod 81 dovolání, Ústavní soud konstatuje, že také tato námitka je zjevně neopodstatněná. Tvrzení stěžovatelky v uvedeném bodě jsou obecná, představují spíše nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně dokazování. Tato část dovolání neobsahuje konkrétní tvrzení o tom, které závěry odvolacího soudu stěžovatelka pokládá za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. Tomu odpovídá i stěžovatelčina argumentace uvedená v replice, opakující tvrzení, že "právní závěry týkající se věcněprávní povahy předávacích stanic", mají být "ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním". Proto ve zbytku tak Ústavní soud odmítl stěžovatelčiny námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné.
VI. Závěr
37. Ústavní soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se dostatečně nevypořádal s právní argumentací stěžovatelky a dosavadní judikaturou, nenaplňuje požadavky na řádně odůvodněné rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu s požadavky řádného procesu v důsledku čehož i odepřel stěžovatelce přístup k soudu, čímž porušil stěžovatelčino ústavně zaručené právo čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto zčásti vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené rozhodnutí zrušil. Zčásti pak odmítl ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) jako zjevně neopodstatněnou. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, který stěžovatelka podala v doplnění ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení nevyhověl. Ústavní soud zrušujícím nálezem jakkoliv v žádném případě nepředjímá výsledek navazujícího řízení. Případný ústavněprávní přezkum rozhodnutí civilních soudů může přijít na řadu až poté, co se jimi bude řádně zabývat Nejvyšší soud; dřívější ústavní přezkum by byl předčasný. Proto byla ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu, jakožto rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, odmítnuta v souladu s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
38. Úkolem Nejvyššího soudu tak bude opětovně posoudit dovolání stěžovatelky, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Své závěry musí Nejvyšší soud ústavně akceptovatelným způsobem odůvodnit.
Autor: US