// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 04.07.2024
ÚS: Změna ochranného psychiatrického léčení
Rozhodnutí o změně ochranného psychiatrického léčení ve formě ambulantní na ochranné psychiatrické léčení ústavní vydané v rámci vykonávacího řízení, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 trestního řádu, a proto dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek není proti takovému rozhodnutí ex lege přípustný.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 256/24, ze dne 22. 5. 2024
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva (svobody) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 2 Nt 2626/2023 [původně byl spis veden Okresním soudem v Chrudimi (dále jen "okresní soud"), ale vzhledem k místu výkonu ochranného léčení byl postoupen Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě] se podává, že usnesením okresního soudu ze dne 26. 5. 2023 sp. zn. 2 Nt 853/2021 byl podle § 351a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") za použití § 99 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a contrario, zamítnut návrh státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi na přeměnu ambulantního ochranného psychiatrického léčení, uloženého stěžovatelce usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. 3 Nt 1001/2016, na ochranné psychiatrické léčení ústavní.
3. Ke stížnosti státního zástupce rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení okresního soudu zrušil, a podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku změnil ochranné léčení psychiatrické ambulantní na ochranné psychiatrické léčení ústavní. Ve svém usnesení krajský soud zejména uvedl, že ze spisového materiálu zjistil, že proti stěžovatelce bylo v roce 2016 vedeno trestní řízení pro přečin nebezpečného pronásledování. V průběhu tohoto řízení vznikly pochybnosti o duševním stavu stěžovatelky. Na základě toho byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož závěry byly potvrzeny revizním znaleckým posudkem Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Znalci dovodili, že v době spáchání skutku trpěla stěžovatelka organickou poruchou doprovázenou bludy a její rozpoznávací, resp. ovládací schopnosti byly vlivem této duševní poruchy značně snížené (resp. vymizelé). Ze závěrů znaleckých posudků mimo jiné vyplynulo, že pobyt posuzované na svobodě je nebezpečný, jelikož existuje vysoká pravděpodobnost opakování obdobného protiprávního jednání. Na druhou stranu, při dodržení léčebných podmínek bylo tehdy podle znalců možno akceptovat psychiatrické léčení v ambulantní formě s tím, že pokud nebude stěžovatelka podmínky ambulantního léčení plnit - což znalci předpokládali - doporučili změnu ambulantního léčení na ústavní.
4. Trestní stíhání stěžovatelky bylo s ohledem na její zdravotní stav zastaveno, neboť v době spáchání trestného činu nebyla pro nepříčetnost odpovědná. Usnesením ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. 3 Nt 1001/2016 uložil Okresní soud v Třebíči stěžovatelce ochranné psychiatrické léčení ambulantní. Od té doby byla sice stěžovatelka ambulantně psychiatricky léčena, nicméně odmítala doporučenou medikaci a její návštěvy lékaře tak byly čistě formální. Stav stěžovatelky se v důsledku toho zhoršoval. Stěžovatelka zároveň podle krajského soudu pokračuje ve společensky závadném jednání, pro které bylo již jednou její trestní stíhání pro nepříčetnost zastaveno. Stěžovatelka měla opakované konflikty s policií, se složkami integrovaného záchranného systému, se sousedy i se svými ošetřujícími lékaři. I podle znaleckých posudků přitom bylo u stěžovatelky extrémně vysoké riziko, že se u ní bude dále projevovat prohlubující se onemocnění. Za dané situace krajský soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Aby se stav stěžovatelky podle znalců zlepšil, musí brát příslušné léky, které ale ona sama odmítá s tím, že je nepotřebuje, protože je zdravá.
5. Proti uvedenému usnesení krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Dovolání lze totiž podle Nejvyššího soudu podat v souladu s § 265a odst. 2 tr. řádu jen proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Tím se ovšem podle § 265a odst. 2 písm. e) tr. řádu rozumí jen usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření. Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení tak nelze považovat rozhodnutí o přeměně ochranného léčení podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku, neboť nejde o rozhodnutí, jímž by bylo uloženo ochranné opatření. Dovolání lze tedy podat proti rozhodnutí o uložení ochranného opatření, nikoliv například proti rozhodnutí o jeho prodloužení nebo změně formy takového ochranného opatření (což je ovšem Nejvyšším soudem právě posuzovaný případ).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud v její věci rozhodoval v nepřítomnosti stran v neveřejném zasedání, byť právní zástupce stěžovatelky soud požádal, aby mu byla poskytnuta přiměřená lhůta k podání vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Krajský soud však této žádosti stěžovatelčina zástupce nedbal. O změně ochranného opatření se podle stěžovatelky rozhoduje ve veřejném zasedání. Pokud krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel mimo jiné ze znaleckého posudku MUDr. R. K., pak k tomu stěžovatelka uvádí, že žádné vyšetření jejího duševního stavu ze strany tohoto znalce ve skutečnosti neproběhlo, neboť sám znalec v posudku uvádí, že stěžovatelka k němu měla odmítavý postoj a vedla si toliko svůj monolog. Za daného stavu měl ovšem znalec soudu uvést, že se nepodařilo vyšetřit stěžovatelčin duševní stav a nemohl být podle stěžovatelky vypracován znalecký posudek. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že od roku 2016 nebyla stíhána pro spáchání žádného trestného činu a nikomu neublížila. Ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě uplatněné vůči stěžovatelce je tedy podle jejího názoru nepřiměřené.
7. Rovněž Nejvyšší soud podle jejího názoru pochybil, protože jeho rozhodnutí je příliš formalistické. Ve svém důsledku tak v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou ochranu, právo na spravedlivý proces, právo vyjádřit se k věci při veřejném zasedání a právo navrhovat důkazy. Podle stěžovatelky je naopak třeba usnesením, kterým se ukládá ochranné opatření, rozumět i usnesení, kterým se přeměňuje ochranné léčení z ambulantního na ústavní. Krajský soud podle stěžovatelky neměl přijmout znalecký posudek znalce MUDr. R. K., neboť se nejedná o skutečný znalecký posudek pro absentující vyšetření stěžovatelky.
8. Stěžovatelka proto podává ústavní stížnost jak proti usnesení Nejvyššího soudu, tak zároveň proti usnesení krajského soudu.
III.
Vyjádření účastníka řízení (vedlejšího účastníka řízení) a replika stěžovatelky
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru je jeho ústavní stížností napadené usnesení zcela v souladu s konstantní judikaturou (při této příležitosti Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 3 Tdo 523/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz) i se zákonem, konkrétně s ustanovením § 265a odst. 2 tr. řádu. Rozhodnutí ve věci stěžovatelky se - jak již uvedeno shora - netýkalo rozhodnutí ve věci samé - ale toliko změny formy výkonu již uloženého ochranného opatření. Nadto Nejvyšší soud ve svém vyjádření poznamenal, že se případem stěžovatelky zabýval opakovaně, a to usnesením ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, usnesením ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1383/2018 a konečně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021 sp. zn. 3 Tdo 1194/2021.
10. Rovněž Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti zaujalo stanovisko, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky, je správné. Ve věci stěžovatelky nebylo vydáno rozhodnutí, kterým jí bylo uloženo ochranné opatření, byla toliko změněna forma psychiatrického léčení z formy ambulantní na formu ústavní. Šlo o přeměnu formy ochranného léčení v rámci vykonávacího řízení, proti takovému rozhodnutí ovšem nelze podat dovolání. Směřuje-li pak ústavní stížnost stěžovatelky i proti rozhodnutí krajského soudu, je ústavní stížnost v tomto rozsahu opožděná, neboť rozhodnutím o posledním opravném prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytoval, bylo právě rozhodnutí krajského soudu, od jehož doručení měla stěžovatelka ve lhůtě dvou měsíců podat eventuálně ústavní stížnost. Pokud tak neučinila, je nutno ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutí krajského soudu považovat za opožděnou, neboť ani případné porušení základního lidského práva nemůže samo o sobě založit pravomoc orgánu veřejné moci - zde Ústavního soudu - k rozhodování o opravném prostředku (zde ústavní stížnosti), pokud pro to nejsou dány zákonné podmínky; výklad opačný by byl podle Nejvyššího státního zastupitelství neudržitelný.
11. Stěžovatelka ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že stále setrvává na stanovisku, že postup Nejvyššího soudu v její věci byl příliš formalistický. Podle jejího přesvědčení je třeba rozhodnutím, kterým se ukládá ochranné léčení, zapotřebí rozumět i rozhodnutí, kterým se přeměňuje ochranné léčení z ambulantní formy na formu ústavní. Ústavní forma ochranného léčení stěžovatelku omezuje ve způsobu běžného života podobně jako trest odnětí svobody.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu včas a oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
13. V rozsahu, v jakém směřuje ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu, jde o opožděný návrh, neboť v tomto případě nebylo dovolání přípustné, a proto nepředstavovalo opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3, resp. odst. 4 zákona o Ústavním soudu, který by měla stěžovatelka k ochraně svých práv k dispozici, a tudíž bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelčině odvolání.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn, jen pokud obecné soudy svou rozhodovací činností poruší ústavně zaručená práva stěžovatele. To se však v nyní posuzované věci nestalo, a proto byla ústavní stížnost shledána nedůvodnou.
15. V prvé řadě se podstatnou v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka napadla dovoláním usnesení krajského soudu, ačkoliv proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Krajský soud sice stěžovatelku výslovně nepoučil o (ne)možnosti podat mimořádný opravný prostředek (konkrétně dovolání), nicméně z toho nelze bez dalšího dovozovat, že by dovolání bez dalšího přípustné bylo (stěžovatelka ostatně sama v ústavní stížnosti ani takto neargumentuje, netvrdí nesprávnost nebo neúplnost poučení ze strany krajského soudu). Soud ve svém rozhodnutí přitom účastníky řízení nepoučuje o všech v úvahu přicházejících opravných prostředcích. V nyní posuzovaném případě nedošlo ani k porušení práv stěžovatelky tím, že by jí soud poučil o nepřípustnosti dovolání, ačkoliv bylo v dané věci přípustné [srov. k tomu např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 454/21 (N 74/105 SbNU 275)], ani se stěžovatelka neřídila nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, ač toto přípustné nebylo (srov. k tomu např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 3357/21).
16. V daném kontextu Nejvyšší soud ve svém usnesení odůvodnil (s odkazem na relevantní judikaturu), proč odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné; uvedl, že napadené rozhodnutí krajského soudu o změně ochranného psychiatrického léčení ve formě ambulantní na ochranné psychiatrické léčení ústavní není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 trestního řádu, neboť není uvedeno v taxativním výčtu, a proto dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek není proti takovému rozhodnutí ex lege přípustný (srov. k tomu též vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k ústavní stížnosti). K tomu Ústavní soud doplňuje, že v případě stěžovatelky bylo napadanými rozhodnutími rozhodováno o přeměně ochranného psychiatrického léčení ve formě ambulantní na formu ústavní v rámci vykonávacího řízení, nikoliv v rámci řízení nalézacího, a proto nejsou napadaná rozhodnutí rozhodnutími ve věci samé ve smyslu § 265a tr. řádu. Proto rovněž nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do stěžovatelčina základního práva, odmítl-li její dovolání jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodnutí mimo jiné podle Ústavního soudu příhodně odkázal na své usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 3 Tdo 523/2013, kde se zabýval tím, proč nelze za rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 tr. řádu považovat ani rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence, byť i tímto rozhodnutím byla - podobně jako v případě stěžovatelky - omezena osobní svoboda tehdejšího dovolatele. K tomu Ústavní soud dále doplňuje, že ochranné léčení (byť v ústavní formě) rovněž nelze bez dalšího srovnávat s výkonem trestu odnětí svobody; stěžovatelce nebylo ochranné léčení uloženo jako trest, ale proto, že její pobyt na svobodě je i podle znalců nebezpečný, když mírnější opatření v případě stěžovatelky selhalo. Závažností projevů onemocnění stěžovatelky se obecné soudy důkladně (i na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu) zabývaly, a to právě i z hlediska naplnění příslušné skutkové podstaty trestného činu.
17. Jak v nyní hodnocené věci Ústavním soudem, tak v odkazovaném případě sp. zn. 3 Tdo 523/2013 řešeném Nejvyšším soudem, nebylo rozhodováno o uložení ochranného opatření, ale předmětem rozhodnutí ze strany soudu byla skutečnost jiná. Lze proto přiměřeně též odkázat na usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 107/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz) a na usnesení ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3951/14. V usnesení sp. zn. III. ÚS 107/09 Ústavní soud akceptoval, že z přezkumu Nejvyšším soudem je pro absenci kritéria rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 tr. řádu vyloučeno též hodnocení přeměny trestu odnětí svobody (v souvislosti s uznáním a výkonem rozhodnutí cizozemského státu uloženého původně zahraničním soudem) na trest uložený podle českého právního řádu, byť v daném případě byla zpochybňována adekvátnost druhu a délky trestu. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3951/14 Ústavní soud akceptoval vyloučení přezkumu Nejvyšším soudem v případě přeměny ochranného sexuologického léčení v ústavní formě na zabezpečovací detenci.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu při rozhodování nedospěl podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 19 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k jednomyslnému závěru, ji nálezem zamítl podle § 82 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. května 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudkyně Daniely Zemanové k nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 256/24
Neztotožňuji se s návrhem výroku o odmítnutí ústavní stížnosti ani s jeho odůvodněním.
Předmětem řízení o ústavní stížnosti jsou rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelka omezena na osobní svobodě kvůli projevům své duševní poruchy. K zásahu do jejích ústavních práv došlo dvěma procesními kroky, které, ač samostatně se mohou zdát bezproblémové, svým spolupůsobením připravily stěžovatelku, jako zvlášť zranitelnou osobu, o možnost účinné ochrany jejích práv.
Prvním byla volba krajského soudu rozhodovat o závažném omezení stěžovatelčiny osobní svobody v neveřejném zasedání, což je nutné považovat až na výjimečné případy za porušení ústavních práv dotčených osob. Svými dopady jde o rozhodnutí ekvivalentní usnesení o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody bez možnosti odsouzenému se k tomu vyjádřit. Rozdílem je ovšem znevýhodněné postavení stěžovatelky, které by mělo procesní záruky na ochranu jejích práv a na maximální správnost finálního rozhodnutí posilovat a nikoliv oslabovat.
Nápravu tohoto stavu následně znemožnil druhý problematický krok - Nejvyšším soudem zvolená interpretace úpravy dovolacího řízení. Zákonodárce se rozhodl umožnit přezkum dovolacího soudu proti "usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření" (§ 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu). Text daného ustanovení je podle mého názoru poměrně vágní, což staví osoby trpící duševní poruchou, o jejichž osobní svobodě se řízení o ochranném opatření vede (a jejich právní zástupce), do obtížné situace. Pokud se domnívají, že stížnostní soud porušil jejich práva, stojí před rozhodnutím, zda podat dovolání a riskovat, že výklad Nejvyššího soudu se nebude shodovat s jejich (a následná ústavní stížnost bude opožděná), anebo podat ústavní stížnost a riskovat její odmítnutí pro předčasnost (a následné odmítnutí dovolání pro opožděnost). Z hlediska procesní taktiky lze právnímu zástupci stěžovatelky vytknout pouze to, že pro jistotu nepodal oba procesní prostředky současně, což jistě není v právním státě řešení žádoucí.
Popsanou situaci ještě více ztížil krajský soud formou poučení ("proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný"). Takové poučení, byť samo o sobě nečiní rozhodnutí neústavním, považuji nejméně za matoucí. Dovolání není řádným opravným prostředkem, zároveň je to jediný myslitelný "obecný" opravný prostředek, který může účastník chránící svá práva zvažovat (obnova řízení ani zvláštní instituty týkající se ochranných opatření podle § 352 a násl. trestního řádu nejsou tradičně obsahem poučení - na rozdíl od dovolání). Zvolené poučení proto nehodnotím jako poučení o rozsahu procesních práv účastníka řízení (§ 2 odst. 13 trestního řádu a v dané věci navíc čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením), ale za postup soudu, který ve spojení s ne zcela jednoznačným ustanovením § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu zvýšil nejistotu, zda dovolání v dané věci je či není přípustné.
Podle mého názoru je z hlediska ochrany ústavních práv dotčených osob nezbytné vykládat slovní spojení použité v § 265a odst. 2 písm. e) trestního řádu "usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření" v jeho materiálním smyslu. Dovolání by tak mělo být přípustné proti každému usnesení stížnostního soudu, kterým je dotčené osobě uložen nový druh ochranného opatření. Opačným přístupem dochází přinejmenším k obecnému ohrožení a v konkrétních případech jako u stěžovatelky i k porušení práv osob trpících duševní poruchou.
Oba druhy ochranného léčení jsou přitom nesrovnatelné, jde-li o rozsah zasažení života dotčené osoby. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02 ze dne 3. 11. 2004 uvedl, že "ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí". Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 uvedl, že "s ohledem na to, že ochranné léčení ve formě ústavní představuje opatření týkající se omezení osobní svobody, jde o institut svou povahou výjimečný; má být nařízeno pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno".
Stanovení nesprávné formy ochranného léčení je důvodem ke zrušení rozhodnutí o jeho uložení (viz níže). Pro uložení ochranného léčení v ústavní formě musí být splněny jiné podmínky než pro uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Jestliže jsou tyto formy odlišné, a jsou částečně odlišné i podmínky, za nichž lze ochranné léčení v jednotlivých formách uložit, pak není z hlediska ústavně konformního výkladu udržitelné odlišovat přípustnost dovolacího přezkumu prvotního uložení ochranného léčení v ambulantní formě od jeho přeměny v ústavní formu, která je spojená s omezením svobody.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že podmínky pro uložení ochranného léčení v ambulantní a v ústavní formě rozlišuje. Připouští jako dovolací důvod to, že ochranné léčení bylo uloženo v nesprávné formě (např. usnesení sp. zn. 8 Tdo 823/2017). Pokud Nejvyšší soud při přezkumu rozhodnutí o uložení ochranného léčení zkoumá, zda bylo uloženo ve správné formě (tj. ambulantní nebo ústavní), připouští to jako dovolací důvod a zkoumá, zda obecné soudy dodržely podmínky pro uložení ambulantní či ústavní formy léčení, a při nesplnění podmínek a uložení ochranného léčení v nesprávné formě rozhodnutí soudů ruší, pak neshledávám racionální důvod pro to, aby toto posouzení neprovedl při následné změně formy ochranného léčení. Jinými slovy, pokud záleží na dodržení podmínek pro jednotlivé formy ochranného léčení při jeho uložení, proč by na nich nemělo záležet při změně?
Ústavní soud ohledně formy ochranného léčení v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 stanovil soudům povinnost ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč nepostačuje uložení prostředku mírnějšího, tj. ambulantního ochranného léčení. Nejvyšší soud dodržení této povinnosti ze strany soudů vyžaduje a prověřuje v dovolacím řízení při přezkumu rozhodnutí o uložení ochranné léčby ve správné formě.
V usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017, Nejvyšší soud rozhodoval ve věci, ve které dovolatel nezpochybňoval ambulantní formu ochranného léčení, ale dovolání směřoval proti ústavní formě ochranného léčení. Nejvyšší soud dovolací přezkum připustil a přezkoumával dodržení podmínek pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. V rámci dovolání se tedy zabýval otázkou, proč v dané věci nepostačovalo uložení ambulantního léčení, konstatoval odlišnosti mezi ústavní a ambulantní formou ochranného léčení a podmínkami jejich uložení (bod 25 usnesení). Z důvodu nedodržení zásady přiměřenosti (kdy odkazuje na judikaturu ÚS) a proto, že soudy nižšího stupně do svého rozhodnutí nepromítly závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení, Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud podrobil rozhodování o jednotlivých formách ochranného léčení dovolacímu přezkumu např. v rozhodnutích sp. zn. 8 Tdo 394/2015, 8 Tdo 1729/2016, 7 Tdo 956/2018, 7 Tdo 133/2013, 3 Tdo 273/2010.
V rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 628/2018 Nejvyšší soud zrušil v řízení o dovolání rozhodnutí krajského soudu z důvodu, že závěr o změně formy ochranného léčení neopřel o konkrétní důkazy. Dospěl k závěru, že v dovolání lze namítat, že při skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení příslušné formy ochranného opatření.
Z výše uvedených rozhodnutí je zřejmé, že Ústavní soud považuje ochranu práv osob, které se musí podrobit ochrannému léčení, za mimořádně důležitou, a i Nejvyšší soud uznává na úrovni zákonnosti odlišnost podmínek pro uložení jednotlivých forem ústavního léčení, vyžaduje jejich dodržení a odůvodnění při prvotním uložení ochranného léčení a toto přezkoumává v dovolacím řízení. Konstrukce, podle které je nedodržení totožných podmínek pro odlišení jednotlivých forem ochranného léčení důvodem pro zrušení rozhodnutí při nařízení ochranného léčení, ale již není důležité při přeměně formy, není racionální a z hlediska ochrany ústavně zaručených práv v ní neshledávám smysl.
Odkazy na judikaturu Ústavního soudu pod bodem 17 konceptu nejsou přiléhavé, neboť se ani v jednom případě nejednalo o případ, kdy by se měnil stav dotyčného z pobytu na svobodě na omezení svobody. Ve věci sp. zn. III. ÚS 107/09 šlo o přeměnu trestu odnětí svobody v trvání 7 let na trest odnětí svobody 7 let (obojí nepodmíněně). Ve věci sp. zn. III. ÚS 3951/14 bylo stěžovateli přeměněno ochranné sexuologické ústavní léčení na zabezpečovací detenci - oběma rozhodnutími byl stěžovatel omezen na svobodě, nejednalo se o změnu v míře omezení svobody.
Odlišné stanovisko neposkytuje vhodný prostor k podrobnému přezkumu obsahu usnesení krajského soudu. Považuji (vedle nevhodně zvoleného postupu rozhodování bez osobní konfrontace se stěžovatelkou a neposkytnutí prostoru k reagování na stížnost státního zástupce) však za nesporné, že se uvedené usnesení přinejmenším nedostatečně vypořádává s některými důležitými podmínkami pro nařízení tak závažného zásahu do základních práv, jakým je ústavní léčení. Jde především o přiměřenost takového postupu. Podle § 96 trestního zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu (obdobně čl. 4 Listiny). Aniž bych chtěla bagatelizovat škodlivé a jistě obtěžující jednání, kterého se stěžovatelka před lety dopustila (o aktuálním jednání není v napadených rozhodnutích dost informací), nelze bez hlubšího zkoumání dynamiky stěžovatelčina chování a možností medicínských postupů dojít k závěru o potřebnosti nucené ústavní léčby. Smyslem ochranného léčení (tím spíše ústavního) není odstranění všech duševních problémů obviněných, nýbrž zajištění nezbytné ochrany společnosti způsobem přiměřeným existujícímu riziku.
Shrnuji, že v důsledku nedostatečně přesvědčivého rozhodnutí byla omezena stěžovatelčina osobní svoboda. Podle různých doktrinálních přístupů lze polemizovat o tom, zda jí byla dostatečná ochrana práv upřena vinou krajského soudu, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, znalců, orgánů státního zastupitelství nebo ustanoveného advokáta. Z morálního hlediska ale považuji za zřejmé, že se tak nestalo vinou stěžovatelky trpící duševní poruchou. Nepřiměřené negativní následky však ponese právě ona. Považuji za povinnost Ústavního soudu trvat na výkladu trestního řádu, který zajišťuje stav souladný s ústavně zaručenými právy osob trpících duševními poruchami.
Jsem toho názoru, že v dané věci mělo být rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z výše uvedených důvodů zrušeno.
V Brně dne 22. května 2024
Daniela Zemanová
Autor: US