// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 04.07.2022

ÚS: K náhradě ušlého výdělku znalce

Soudní znalci mají nárok na náhradu ušlého výdělku v plné výši odpovídající jejich průměrnému výdělku, jelikož si zaslouží, aby jim ušlý čas, který strávili ústním podáním znaleckého posudku včetně doby čekání a času stráveného na cestě, a který by jinak trávili výkonem svého běžného povolání, byl plně nahrazen. Nelze přitom rozlišovat mezi znalci v zaměstnaneckém či obdobném poměru a znalci, kteří svou činnost vykonávají jako osoby samostatně výdělečně činné, jelikož takové rozlišování nesleduje legitimní cíl a je v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Je nepřípustné, aby soudní znalci vykonávající činnost jako osoby samostatně výdělečně činné výkonem znalecké činnosti fakticky přicházeli o část svého výdělku, jelikož taková právní úprava a praxe by ve svém důsledku vedla mj. k dalšímu poklesu počtu soudních znalců, jejichž význam pro spravedlivost soudních řízení a fungování justice je nesporný. Znalec ustanovený soudem má legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku, a to včetně náhrady ušlého výdělku, jak stanoví zákon. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům v plné výši, nikoliv redukovanou podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2720/21, ze dne 24. 5. 2022

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:


I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel v rámci samostatné výdělečné činnosti působí jako znalec a advokát. Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 26 C 150/2015 ustanovil stěžovatele jako soudního znalce a pověřil ho vypracováním doplňujícího znaleckého posudku v oboru ekonomika. Stěžovatel za vypracování znaleckého posudku a účast na jednání u soudu předložil vyúčtování nákladů a znalečného ve výši 6 644,11 Kč. Obvodní soud přiznal stěžovateli usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j. 26 C 150/2015-709, odměnu ve výši 6 078,51 Kč podle § 16 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících (dále také vyhláška č. 37/1967 Sb.). Součástí odměny byla také náhrada ušlého výdělku v částce 968 Kč za 4 hodiny času stráveného účastí na soudním jednání dne 7. 12. 2020, kterou obvodní soud vypočítal podle ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále také vyhláška č. 37/1992 Sb.). Na základě aplikace tohoto ustanovení nepřiznal znalci náhradu ušlého výdělku v plné výši, kterou žádal, ale pouze ve výši, kterou soud vypočítal z redukovaného základu daně do částky 486 000 Kč. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání.

2. Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2021, č. j. 25 Co 245/2021-848, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Městský soud shodně jako obvodní soud shledal, že je ve věci nutné aplikovat § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., tedy pro výpočet náhrady ušlého výdělku znalce vyjít z maximální částky 486 000 Kč ročně, jak plyne z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 7 To 166/2000. Dle tohoto rozhodnutí totiž pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku osoby výdělečně činné zúčastněné na soudním řízení, která není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, například u znalce, svědka, tlumočníka, je rozhodná částka zjištěná postupem podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., aniž se od této částky provede odpočet na dani z příjmu dle § 16 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud se v rámci odůvodnění vyjádřil také k možnému ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, shledal však, že by rozhodnutí před Ústavním soudem obstálo. Svůj závěr odůvodnil zejména odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 2259/17, ve kterém Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky - tlumočnice, které nebyla s odkazem na podzákonnou právní úpravu napadenými rozhodnutími přiznána náhrada ušlého výdělku za dobu tlumočení, jelikož byla osobou samostatně výdělečně činnou. Ústavní soud v této věci ústavní stížnost odmítl proto, že se jednalo o věc tzv. objektivně bagatelního významu. Městský soud proto neshledal důvod ke změně napadeného usnesení obvodního soudu.

3. Ústavní stížností se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Městského soudu v Praze, a to z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z něj vyplývajícího legitimního očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i z důvodu tvrzeného porušení principu rovnosti.

II. Argumentace účastníků

4. Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho legitimní očekávání, že budou uspokojena jeho majetková práva na úhradu veškerých nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku vyžádaného soudem. Stěžovatel se v první řadě vyjadřuje ke skutečnosti, že částka, která je podstatou nyní projednávané věci, je objektivně bagatelní. Má však za to, že by se i tak měl Ústavní soud jeho stížností zabývat, neboť svým významem přesahuje případ stěžovatele. Rovněž se stěžovatel vyjadřuje k případné námitce, že část právních předpisů, které byly v případě stěžovatele aplikovány, již neplatí a byly nahrazeny novými právními předpisy. Konkrétně se jedná o zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který byl nahrazen zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech s účinností od 1. 1. 2021, a dále o příslušnou vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, která byla zrušena týmž zákonem a nahrazena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 504/2020 Sb., o znalečném s účinností od 1. 1. 2021. Podle stěžovatele není překážkou pro posouzení ústavní stížnosti, že tyto právní předpisy již nebudou dopadat na další obdobné případy v budoucnosti, neboť se bude i nadále aplikovat vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, která obsahuje spornou právní úpravu.

5. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že městský soud nesprávně ve věci stěžovatele aplikoval ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. V té souvislosti klade Ústavnímu soudu dvě ústavněprávní otázky. První otázka se vztahuje k zastropování částky základu daně, ze které se v případě znalců pracujících jako osoby samostatně výdělečně činné vypočítává náhrada ušlého výdělku, na 486 000 Kč. Tato úprava ve svém důsledku zapříčiňuje, že některým znalcům (kteří vykazují vyšší základ daně než 486 000 Kč) není hrazena náhrada ušlého výdělku v plné výši. Druhá námitka stěžovatele se vztahuje k nerovnému zacházení mezi znalci v postavení zaměstnanců a znalci v postavení osob samostatně výdělečně činných. Stěžovatel uvádí, že dotčené ustanovení vyhlášky č. 37/1992 Sb. právě toto, podle jeho tvrzení neodůvodněné, rozlišování zakotvuje. Stěžovatel má proto za to, že městský soud neměl dotčené ustanovení vyhlášky č. 37/1992 Sb. aplikovat, neboť je v rozporu s ustanovením zákona, které má navíc ústavněprávní základ. Ve vztahu k částce 486 000 Kč stěžovatel uvádí, že je zastaralá, jelikož v současnosti neodpovídá výdělkům znalců pracujících jako osoby samostatně výdělečně činné, kteří jsou ve svém oboru úspěšní. Závěrem stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že na soudní znalce jsou ze strany státu kladeny stále vyšší nároky, které však neodpovídají současnému ohodnocení znalců, což vede k odchodu soudních znalců z praxe.

6. Stěžovatel svůj návrh doplnil dne 2. 11. 2021 o usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 23 Co 38/2021-1366. Tímto usnesením byla stěžovateli jako soudnímu znalci v rámci jiného soudního řízení přiznána náhrada ušlého výdělku v plné požadované výši, tj. bez limitace základu daně na částku 486 000 Kč. Stěžovatel zaslal toto rozhodnutí Ústavnímu soudu, aby jím doložil nejednotnou praxi obecných soudů při stanovování odměny znalce. Zároveň uvedl, že městský soud toto rozhodnutí vydal po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21, přičemž reflektoval závěry tohoto nálezu.

7. Městský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na závěry svého usnesení, nepřineslo tedy pro rozhodování Ústavního soudu nic nového, a tudíž stěžovateli nebylo zasláno k replice.

8. Ústavní soud vyzval také vedlejší účastnice k vyjádření. Vedlejší účastnice I. K. ve svém vyjádření uvedla, že sice má pochopení pro pozici stěžovatele, považuje však za nešťastné, že pro uplatňování svého nároku ve výši 556 Kč "využívá" její spor o náhradu škody způsobené státem. Vedlejší účastnice souhlasí s tím, že ohodnocení znalců a aplikace způsobu odměňování soudy bývá často problematická a v tomto smyslu je způsobilá zasáhnout do Ústavou zaručených práv znalců a negativně ovlivnit řízení u obecných soudů. Stejně tak zcela souhlasí, že pokud právní předpisy závazným způsobem garantují ohodnocení znalecké činnosti a úhradu nákladů vynaložených znalci v souvislosti s výkonem této činnosti, pak znalcům v tomto ohledu vzniká právem chráněné legitimní očekávání a obecné soudy jsou povinny právo aplikovat v souladu s těmito právními předpisy a v souladu s tímto legitimním očekáváním. Uznává také potřebu kvalitního výkonu znalecké činnosti pro zajištění spravedlivého procesu. Zároveň vedlejší účastnice uvádí, že její kompenzační řízení proti státu trvá již sedm let a stěžovatel uplatňováním svého nároku oddaluje výsledek tohoto řízení. Vedlejší účastnice proto navrhuje, že její právní zástupce uhradí stěžovateli spornou částku, aby docílil ukončení řízení ze strany stěžovatele a obecné soudy tak mohly pokračovat v posuzování meritu řízení.

9. Vedlejší účastnice Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

10. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 soudní spis. Jelikož se ústavní stížnost týká náhrady ušlého výdělku znalce, nikoli podstaty soudního sporu, byla pro Ústavní soud relevantní pouze ta část spisu vztahující se právě ke znalečnému. Z této části spisu přitom Ústavní soud nezjistil další podstatné skutečnosti, které by již nebyly uvedeny v napadeném rozhodnutí či v ústavní stížnosti, nepovažuje tedy za nutné je znovu rekapitulovat.

III. Hodnocení Ústavního soudu

11. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, považuje za vhodné připomenout, že se v minulosti již zabýval návrhem téhož stěžovatele, rovněž ve věci náhrady ušlého výdělku soudnímu znalci. V této věci stížnosti také vyhověl a nálezem ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21, napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož se jedná o principiálně podobné otázky a není třeba se od předchozích závěrů odchylovat, bude Ústavní soud v nyní projednávané věci ze svého předchozího rozhodnutí vycházet.

12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

13. Ústavní soud dále přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

A. Důvody pro meritorní přezkum

14. Ústavní soud si je vědom toho, že v projednávané věci jde, shodně jako v případě předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, o bagatelní částku, což zpravidla vede k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost (srov. např. usnesení ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 200/18; usnesení ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1744/18; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) však nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.

15. Projednávaná věc podle Ústavního soudu představuje právě takový případ. Jelikož Ústavní soud připustil meritorní přezkum i v případě minulé ústavní stížnosti téhož stěžovatele, neshledal důvod, proč by měl v tomto případě postupovat jinak. Předně je třeba zdůraznit, že řádné odměňování znalců není jenom v zájmu stěžovatele, jakož i jiných znalců, ale rovněž v zájmu účastníků řízení a justice jako celku. Znalci totiž zastávají nezastupitelnou roli v rámci dokazování a v mnoha případech by si bez jejich posudků soudy v odborných otázkách jen stěží poradily. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že znalci mají v soudních řízeních významné postavení a jejich oprávněné nároky si zasluhují ochranu (srov. nález ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21).

16. Je navíc stále platným tvrzením, že v současnosti pozorujeme úbytek znalců, jejichž počty se v některých specializovaných oborech pohybují dokonce v řádu jednotek (viz Evidence znalců a tlumočníků Ministerstva spravedlnosti, dostupná na datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/$$SearchForm?OpenForm). Například znalců v oboru ekonomika, mzdová specializace, ve kterém vykonává svou činnost také stěžovatel, v současnosti Ministerstvo spravedlnosti eviduje osmnáct. Nedostatek náležitě kvalifikovaných znalců může vést k tomu, že se bude snižovat odborná úroveň dokazování a soudní řízení se budou nepřiměřeně protahovat. Dostatečné množství znalců je tak jedním z předpokladů kvalitní a řádně fungující justice, která představuje objektivní ústavně chráněnou hodnotu a z níž následně profitují účastníci řízení jako nositelé práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Nelze však očekávat, že by znaleckou činnost byli odborníci ochotni vykonávat, aniž by za ni obdrželi spravedlivou odměnu a aniž by jim byly nahrazeny veškeré náklady spojené s výkonem znalecké činnosti.

17. V případě stěžovatele představuje "sporná" částka 556,60 Kč. Jedná se tedy evidentně o nominálně velmi nízkou částku, představuje však nikoli zanedbatelnou část z celkové odměny 6 644,11 Kč, kterou stěžovatel požadoval za provedení znaleckého úkonu. Ve vztahu k dílčí částce představující náhradu ušlého výdělku přitom sporná částka představuje ještě významnější část, jelikož stěžovatel požadoval náhradu ušlého výdělku ve výši 1 428 Kč a byla mu přiznána pouze částka 968 Kč. Je nutné zdůraznit, že vzhledem k typickým výším odměn a náhrad nákladů mají znalci ztíženou možnost obrany proti nesprávnému výkladu vyhlášky č. 37/1967 Sb. obecnými soudy. Často totiž může jít (stejně jako v případě stěžovatele) právě o bagatelní částky, u nichž není přípustné dovolání, čímž je také limitována role Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury. Ústavní soud tak může být jediným místem, na které se znalci v těchto případech mohou obrátit.

18. Projednávaná věc dále přesahuje zájmy stěžovatele také proto, že podobný problém s nepřiznáním náhrady ušlého výdělku se potenciálně může týkat množství dalších znalců. Na tom mnoho nemění ani přijetí nové vyhlášky č. 504/2020 Sb., neboť se stále bude v praxi aplikovat stížností dotčené ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb. Vyhláška č. 504/2020 Sb. je nadto účinná teprve od 1. 1. 2021 a v souladu s jejím § 19 se náhrady nákladů vynaložené před tímto dnem určují podle vyhlášky č. 37/1967 Sb. V řadě probíhajících soudních řízení tedy budou obecné soudy ještě stále postupovat podle právní úpravy, která dopadala i na případ stěžovatele. I v budoucích případech pak budou stále postupovat podle vyhlášky č. 37/1992 Sb., která obsahuje dotčené ustanovení o "zastropování" základu daně pro výpočet náhrady ušlého výdělku.

19. Z těchto důvodů Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou a přistoupil k meritornímu přezkumu napadeného usnesení.

B. Meritorní přezkum napadeného usnesení

Legitimní očekávání vyplývající z práva na ochranu vlastnictví

20. Stěžovatel i v nyní posuzované ústavní stížnosti namítá zásah do základního práva na legitimní očekávání ochrany vlastnictví. Ústavní soud proto zkoumal, zda nebylo napadeným usnesením městského soudu zasaženo do práv vyplývajících z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Legitimní očekávání ve smyslu tohoto ustanovení je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.); nález ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000 č. 33202/96, Zwierzynski proti Polsku ze dne 19. 6. 2001 č. 34049/96) integrální součástí ochrany majetkových práv. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání. Úprava v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě se tak nevztahuje jen na již nabytý (existující) majetek, nýbrž poskytuje též ochranu legitimnímu očekávání nabytí takového majetku. Ústředním pravidlem při posuzování existence legitimního očekávání je ohled na konkrétní a individuální okolnosti případu, které ve svém souhrnu měly založit legitimní očekávání jako chráněný majetkový zájem [nález sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb.), body 48-49]. Evropský soud pro lidská práva zejména přikládá význam tomu, že má dotčený zájem dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například je-li potvrzen ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek velkého senátu ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. 1. 2007 č. 73049/01, § 63-65, nebo rozsudek ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. 2. 2008 č. 55179/00, § 50-52).

21. Již ve věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 806/21 dospěl Ústavní soud k závěru, že jestliže znalec z pověření soudu zpracuje znalecký posudek a při jeho přípravě účelně vynaloží určité náklady, vzniká mu legitimní očekávání, že v souladu s příslušnými právními předpisy obdrží náhradu těchto nákladů. Nelze po znalcích vyžadovat, aby k vypracování znaleckých posudků využívali svoje prostředky (časové či finanční), aniž by se mohli spolehnout na to, že se jim následně dostane zákonem stanoveného protiplnění a že nebudou na znalecké činnosti vykonávané ve veřejném zájmu prodělávat. Je nadto nutné připomenout, že znalci vykonávající znaleckou činnost jako osoby samostatně výdělečně činné mají, na rozdíl od znalců v zaměstnaneckém poměru, další "provozní" náklady, které musí vynaložit, aby mohli znaleckou činnost vykonávat. Je proto nepřípustné jejich celkovou odměnu, navíc zjevně odlišně než v případě znalců v zaměstnaneckém poměru, jakkoliv krátit. Dále je třeba vzít v potaz, že právní úprava obsažená v § 29 vyhlášky č. 37/1992 Sb. se uplatňuje pro účely výpočtu náhrady ušlého výdělku svědka, přičemž vyhláška č. 37/1967 Sb. upravující odměňování znalců na ni odkazuje. Mezi postavením svědků a postavením soudních znalců, respektive mezi jejich rolemi v soudním řízení je však zřejmý rozdíl. Soudní znalci vykonávají znaleckou činnost jako své povolání. Pokud se tedy dostavují k soudu za účelem ústního podání znaleckého posudku, vykonávají svou práci, skrze kterou získávají prostředky pro svou obživu. Na rozdíl od svědků nekonají v takovou chvíli žádnou občanskou povinnost, a proto je nutné jejich práci a čas spravedlivě a plnohodnotně odměnit. Stát má přitom zájem na tom, aby znaleckou činnost vykonávaly osoby dostatečně kvalifikované a aby jejich práce byla kvalitní. Řádné a spravedlivé ohodnocení znalců, a tedy jejich motivace k výkonu znalecké činnosti, totiž přispívá k lepšímu fungování justice jako celku.

22. Ochranu legitimního očekávání jakožto ústavní normu je nutno reflektovat v jednotlivých normách podústavního práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání nabytí majetku [viz např. nález ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69), body 19-20; nález ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 474/06 (N 172/42 SbNU 519); nález ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 433/19].

23. Ústavní soud již ve své judikatuře definoval podmínky, za kterých má nesprávná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy nesprávného výběru právní normy při konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel, případy nesprávného výběru interpretační alternativy při konkurenci více interpretačních alternativ jedné konkrétní normy a případy svévolné aplikace podústavního práva [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501), bod 7]. Uvedené principy Ústavní soud běžně používá v oblasti odměňování advokátů [k otázce náhrady za promeškaný čas ve světle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě srov. nález sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005 (N 179/38 SbNU 435)]. Neshledal přitom důvod přistupovat ke znalcům v tomto směru odlišně.

24. Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda městský soud zasáhl do legitimního očekávání stěžovatele, když mu nepřiznal náhradu ušlého výdělku v plné výši, tj. ve výši odpovídající příjmu stěžovatele vypočítaného ze základu daně z příjmu. K jejímu zodpovězení je třeba posoudit, jestli městský soud nepochybil při výkladu a aplikaci vyhlášky č. 37/1992 Sb.

25. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, který se vztahuje na případ stěžovatele, má znalec ustanovený soudem právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil v souvislosti se znaleckým posudkem. V § 18 odst. 2 je pak uvedeno, jaké náklady to zejména jsou, a do tohoto výčtu je zařazena i náhrada ušlého výdělku při předvolání k orgánu veřejné moci.

26. Další podrobnosti stanoví vyhláška č. 37/1967 Sb., podle jejíhož § 28 odst. 1 písm. b) má znalec nárok na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, jestliže jde o dobu, která se kryje s jeho pracovní dobou. Při uplatnění tohoto nároku se dle § 28 odst. 5 vyhlášky č. 37/1967 Sb. postupuje obdobně jako při uplatnění nároku na náhradu mzdy svědka. Toto ustanovení je však nutno vykládat s přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21, z něhož vyplývá, že se ustanovení § 28 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 37/1967 Sb. vztahuje i na znalce vykonávající znaleckou činnost jako osoby samostatně výdělečně činné.

27. Toto ustanovení tak odkazuje na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v níž je upravena náhrada nutných výdajů osobám zúčastněným na řízení, včetně svědků. Tato vyhláška počítá s tím, že účastník může být jak zaměstnancem (§ 29 odst. 2), tak osobou samostatně výdělečně činnou (§ 29 odst. 3), a určuje, jaké podklady se v těchto případech použijí pro výpočet ztráty na výdělku. Podle § 29 odst. 2 vyhlášky se pro výpočet ztráty na výdělku účastníka, který je v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru nebo pracovnímu vztahu, použije průměrný výdělek vypočtený podle zvláštního předpisu. Výši průměrného výdělku prokáže účastník potvrzením zaměstnavatele, u něhož pracuje, kde je uvedeno, zda a jakou částku zaměstnavatel srazí za dobu nepřítomnosti v práci, a zda účastník může nastoupit do práce na zbytek směny. U osob samostatně výdělečně činných se podle § 29 odst. 3 pro výpočet ušlého výdělku použije částka základu daně, podle které je určena poslední známá daňová povinnost, nejvýše však 486 000 Kč; pokud nelze výši ztráty na výdělku tímto způsobem prokázat, přísluší účastníku náhrada za ztrátu na výdělku za hodinu v částce odpovídající výši minimální mzdy za hodinu podle nařízení vlády o minimální mzdě, nejvýše však osminásobek této částky za jeden den. Je tak zřejmé, že zatímco u osob v pracovním (či obdobném) poměru není částka, ze které se pro výpočet ušlého výdělku vychází, nijak omezena, u osob samostatně výdělečně činných je limitována základem daně v nejvyšší částce 486 000 Kč.

28. Byť se na případ stěžovatele aplikuje již zrušená právní úprava, Ústavní soud podotýká, že v nyní účinném zákoně č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech je náhrada ušlého výdělku upravena obdobně. Konkrétně ustanovení § 32 odst. 1 stanoví, že nebylo-li sjednáno jinak, má znalec právo na náhradu hotových výdajů, které účelně vynaložil k provedení úkonu, a na náhradu za ztrátu času včetně času stráveného na cestě v přímé souvislosti s úkonem. Odstavec 7 daného ustanovení potom stanoví, že výši a způsob určení náhrady hotových výdajů a náhrady za ztrátu času včetně času stráveného na cestě, a vyúčtování náhrad stanoví ministerstvo vyhláškou. Touto vyhláškou je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 504/2020 Sb., o znalečném. Ustanovení § 15 odst. 3 této vyhlášky přitom, shodně jako vyhláška č. 37/1967 Sb., stanoví, že při určení výše ušlého výdělku se postupuje jako při určení výše ušlého výdělku svědka, tedy odkazuje na stále platnou a účinnou vyhlášku č. 37/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že je nyní platná a účinná právní úprava náhrady ušlého výdělku soudního znalce upravena obdobně jako v předchozí právní úpravě, níže uvedené závěry Ústavního soudu se budou vztahovat i na tuto "novou" právní úpravu, respektive na určování ušlého výdělku znalce podle této právní úpravy.

29. V napadeném usnesení městský soud přiznal stěžovateli náhradu ušlého výdělku, kterou však vypočítal ze základu daně v částce 486 000 Kč, přestože stěžovatel doložil své daňové přiznání za rok 2019, ze kterého vyplývá jeho příjem v částce 717 222 Kč. Jak již bylo uvedeno výše, městský soud (shodně jako obvodní soud) aplikoval při výpočtu ušlého výdělku znalce § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu 15. 1. 2001, sp. zn. 7 To 166/2000, ve kterém bylo rozhodnuto obdobně. Vyjádřil se rovněž k případnému přezkumu Ústavním soudem, přičemž dovodil, že by stěžovatel nebyl se svou ústavní stížností úspěšný.

30. Městský soud v Praze v napadeném usnesení aplikoval podzákonný právní předpis pouze za použití jazykového výkladu. Je nutno podotknout, že v případě dotčeného ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. je jazykový výklad jednoznačný, mj. proto, že ustanovení obsahuje konkrétní částku. Prostý jazykový výklad tohoto ustanovení je však v případě soudních znalců neudržitelný, neboť může vést, jako v případě stěžovatele, k porušení ústavně zaručených práv.

31. Vyhlášku č. 37/1967 Sb. je třeba vykládat v souladu se zákonem o znalcích jakožto právním předpisem vyšší právní síly. Z § 18 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že znalec má právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, přičemž následující odst. 2 (ve znění "náklady podle odstavce 1 jsou zejména ...") obsahuje demonstrativní výčet možných nákladů, přičemž výslovně zmiňuje i náhradu ušlého výdělku. Na zákonné úrovni je tak znalci zajištěna náhrada ušlého výdělku.

32. Jazykový výklad dotčeného ustanovení nemůže z ústavněprávního pohledu obstát ani v konfrontaci s účelem právní normy, kterým je nahradit znalcům jejich čas, který věnovali podání znaleckého posudku na soudním jednání (případně na cestě), který by však jinak strávili svou prací. V této části proto Ústavní soud uzavírá, že městský soud zasáhl do práva na ochranu vlastnictví a s ním spojeného legitimního očekávání stěžovatele. Jak bude rozvedeno níže, výklad provedený městským soudem neobstojí ani z hlediska zachování rovnosti mezi znalci - zaměstnanci a znalci - osobami samostatně výdělečně činnými.

K námitce porušení rovnosti

33. Ve svém návrhu stěžovatel namítá vedle zásahu do ochrany majetku a z něj vyplývajícího legitimního očekávání také porušení principu rovnosti, konkrétně rovnosti mezi znalci - zaměstnanci a znalci - osobami samostatně výdělečně činnými.

34. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu: může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy ve druhém případě jde o princip rovnosti před zákonem, který je skrze čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech součástí českého ústavního pořádku [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.), bod 32 a nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), bod 56].

35. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se akcesorická rovnost uplatní pouze, když důvodem odlišného zacházení je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. V dané věci zjevně o žádný z vyjmenovaných důvodů nejde. Namítaný diskriminační důvod nelze podřadit ani pod pojem "jiné postavení". Toto jiné postavení musí totiž být obdobné demonstrativně vyjmenovaným kategoriím. Musí se tedy týkat nějaké osobní vlastnosti, kterou zpravidla nelze ovlivnit (např. pohlaví, rasa), či o důvody spočívající na osobních volbách odrážejících osobnostní rysy každého z nás, jako je náboženství, či politické názory. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že právní postavení zaměstnance není tzv. podezřelým rozlišovacím kritériem ve smyslu č. 3 odst. 1 Listiny v případě zjištěného odlišného zacházení (k tomu blíže srov. nález ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20).

36. Neznamená to však, že zákonodárce může v těchto situacích libovolně rozlišovat. Neakcesorická rovnost chráněná čl. 1 Listiny totiž takovéto omezení nemá a dopadá na všechny rozlišovací důvody [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb.)]. Je však ustálenou judikaturou Ústavního soudu, že tato neakcesorická rovnost může být porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně tu které schází jakýkoliv účel a smysl a jedná se tak o libovůli [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Při posuzování, zda došlo k porušení neakcesorické rovnosti, přistupuje Ústavní soud k ústavnímu přezkumu v nižší intenzitě, která spočívá ve vyhodnocení, zdali stěžovatel nebyl podroben takové právní úpravě, popř. jejímu výkladu či aplikaci, jež by buď nesledovaly určitý legitimní cíl, nebo jej nebyly s to dosáhnout. V nyní posuzované věci se proto Ústavní soud zabýval tím, zda aplikace § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. městským soudem nevedla v případě stěžovatele k porušení tzv. neakcesorické rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny.

37. Ústavní soud již v nálezu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21, neshledal důvod rozlišovat mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými v otázce přiznávání náhrady ušlého výdělku soudním znalcům, jelikož opačný výklad by osoby samostatně výdělečně činné neodůvodněně znevýhodňoval. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal žádný legitimní důvod, proč by měla být soudním znalcům - zaměstnancům přiznána plná náhrada ušlého výdělku bez ohledu na jejich celkové příjmy, zatímco soudním znalcům - osobám samostatně výdělečně činným by taková náhrada byla přiznána v omezené míře, a to vypočtená z maximálního základu daně z příjmu v částce 486 000 Kč. Ostatně žádný takový důvod nepředestřel ani městský soud v napadeném usnesení. Takto určený základ daně přitom představuje částku 40 500 Kč měsíčně, přičemž průměrná mzda za 4. čtvrtletí roku 2021 činila podle dat Českého statistického úřadu 40 135 Kč (předběžná data jsou dostupná na https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumerne-mzdy-4-ctvrtleti-2021). Průměrná mzda v odvětví Profesní, vědecké a technické činnosti, kam by bylo patrně možné zařadit i činnost stěžovatele, potom dosahovala za stejné období 47 970 Kč. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že rozlišování mezi soudními znalci - zaměstnanci a soudními znalci - osobami samostatně výdělečně činnými pro účely stanovení náhrady ušlého výdělku vykazuje prvky libovůle. Ústavnímu soudu není známo žádné jiné základní právo, ústavní hodnota či ústavně chráněný zájem, se kterými by princip plného nahrazení ušlého výdělku soudním znalcům - osobám samostatně výdělečně činným ve výši srovnatelné se soudními znalci - zaměstnanci (či ve srovnatelném postavení) kolidovalo, resp. vůbec kolidovat mohlo. Jak již bylo zdůrazněno výše, soudní znalci vykonávají znaleckou činnost jako své povolání, bez ohledu na to, zda jsou zaměstnanci či osobami samostatně výdělečně činnými. Neexistuje tedy legitimní důvod, proč by jedné skupině soudních znalců měla být jejich činnost plně proplacena a druhé nikoliv.

38. V projednávané věci tak městský soud stěžovatele svým výkladem a aplikací vyhlášky č. 37/1992 Sb. podrobily bez legitimního cíle (tj. neodůvodněně) nerovné ochraně dotčeného základního práva, kterážto naplňuje znaky neakcesorické nerovnosti (čl. 1 Listiny) a porušuje požadavek vyloučení libovůle při odlišování subjektů a ochrany jejich práv.

K povinnosti neaplikovat neústavní podzákonný předpis

39. V projednávané věci je dle názoru Ústavního soudu možné (a nutné) korigovat závadný stav ústavně konformním výkladem platné právní úpravy.

40. Oba ve věci rozhodující obecné soudy striktně vycházely z prostého jazykového výkladu, tedy z toho, že se pro výpočet náhrady ušlého výdělku pro soudní znalce - osoby samostatně výdělečně činné použije právní úprava primárně určená pro výpočet náhrady ušlého výdělku svědka obsažená v § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Ústavní soud tento právní názor obecných soudů při zohlednění širších ústavněprávních souvislostí věci nesdílí a považuje jej za konkrétních okolností projednávané věci ve svém důsledku za ústavně nepřijatelný. V prvé řadě Ústavní soud odkazuje na čl. 95 odst. Ústavy, který stanovuje, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Ústavní soud opakovaně interpretoval smysl a význam čl. 95 odst. 1 Ústavy - viz např. nálezy ze dne 1. listopadu 2001 sp. zn. III. ÚS 274/01 (N 168/24 SbNU 243) a ze dne 4. října 2006 sp. zn. III. ÚS 269/05 (N 180/43 SbNU 51) - ve kterých výslovně konstatoval, že čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem pak znamená, že soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" je oprávněn, resp. povinen, přezkoumat jeho soulad se zákonem (a to s právními účinky inter partes v poměrech řešené věci, nikoli erga omnes - smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", usuzuje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci). Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy znamená oprávnění, resp. povinnost, soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem vyhodnocen za rozporný se zákonem. K uvedené citaci Ústavní soud dodává, že není pochyb o tom, že je-li obecný soud při svém rozhodování oprávněn, resp. povinen, posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu, je tím spíše oprávněn, resp. povinen, učinit tak i v případě, že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem ústavním, popř. jiným pramenem ústavní normy - k tomu viz např. nález ze dne 16. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.).

41. Přezkum souladu jiného právního předpisu se zákonem se pak děje nejen na abstraktní úrovni logickými výkladovými postupy zjišťujícími, zdali v podzákonném předpisu obsažená úprava není např. úpravou "contra legem" či "praeter legem", nýbrž také posouzením skutečných (materiálních) dopadů případné aplikace takového jiného právního předpisu do té části právní sféry adresáta, která je souběžně regulována i právní normou se silou zákona nebo zákona ústavního (popř. kvalifikovanou mezinárodní smlouvou). Jak uvedl Ústavní soud v bodě 16 nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 "... neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499); nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou."

42. Podle názoru Ústavního soudu měl v nyní projednávané věci městský soud právě tuto povinnost, tedy povinnost neaplikovat část ustanovení podzákonného předpisu, které je při aplikaci na výpočet ušlého výdělku soudního znalce v rozporu s ústavním pořádkem. Tato chybná aplikace podzákonného předpisu vedla v konkrétním případě stěžovatele jakožto soudního znalce k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví a s ním souvisejícího legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a k porušení tzv. neakcesorické rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny, a proto v ústavněprávním přezkumu neobstála.

43. Ústavní soud proto shrnuje, že soudní znalci mají nárok na náhradu ušlého výdělku v plné výši odpovídající jejich průměrnému výdělku, jelikož si zaslouží, aby jim ušlý čas, který strávili ústním podáním znaleckého posudku včetně doby čekání a času stráveného na cestě a který by jinak trávili výkonem svého běžného povolání, byl plně nahrazen. Nelze přitom rozlišovat mezi znalci v zaměstnaneckém či obdobném poměru a znalci, kteří svou činnost vykonávají jako osoby samostatně výdělečně činné, jelikož takové rozlišování nesleduje legitimní cíl a je v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Je nepřípustné, aby soudní znalci vykonávající činnost jako osoby samostatně výdělečně činné výkonem znalecké činnosti fakticky přicházeli o část svého výdělku, jelikož taková právní úprava a praxe by ve svém důsledku vedla mj. k dalšímu poklesu počtu soudních znalců, jejichž význam pro spravedlivost soudních řízení a fungování justice je nesporný. Znalec ustanovený soudem má legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku, a to včetně náhrady ušlého výdělku, jak stanoví zákon. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících a vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům v plné výši, nikoliv redukovanou podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

44. V dalším řízení městský soud posoudí usnesení soudu prvního stupně s ohledem na závěry vyslovené v tomto nálezu. Ústavní soud připomíná, že z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2021, č. j. 23 Co 38/2021-1366, vyplývá, že Městský soud v Praze již ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 806/21, přiznal stěžovateli v jiné věci plnou požadovanou náhradu ušlého výdělku, která nebyla limitována ustanovením § 29 odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb. Je tak zřejmé, že k nápravě neústavního postupu při určování náhrady ušlého výdělku soudních znalců začalo docházet již po vydání nálezu vydaného pod sp. zn. II. ÚS 806/21. Nynější rozhodnutí však přispěje k jednoznačnému výkladu dotčených ustanovení i dalšími soudy tak, aby bylo zachováno právo znalců na ochranu majetku a s ním spojeného legitimního očekávání, a zároveň aby byla zajištěna rovnost v odměňování znalců v zaměstnaneckém (či obdobném) poměru a znalců vykonávajících činnost jako osoby samostatně výdělečně činné.

45. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů