// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 22.10.2021
ÚS: Důvody pro změnu ve složení trestního senátu
I. Rozhodnutí o změně ve složení senátu podle § 262 trestního řádu nemůže být založeno na obecné výtce hodnocení důkazů soudem nižšího stupně. Pochybení odůvodňující takový postup odvolacího soudu musí být konkrétně a jednoznačně pojmenována.
II. Důvodem pro postup podle § 262 trestního řádu nemohou samy o sobě bez dalšího být ani veřejné výroky soudců nižšího stupně na adresu odvolacího soudu, i kdyby překračovaly meze přijatelné kritiky v rámci soudcovského stavu. Takové vyjádření může být důvodem pro změnu rozhodujícího soudce pouze tehdy, je-li z jeho obsahu zřejmá neschopnost nebo neochota rozhodnout danou věc v souladu s právními předpisy; takové veřejné vyjádření předsedy senátu nemůže být podle § 262 trestního řádu důvodem pro nařízení výměny celého senátu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 839/21, ze dne 30. 9. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, a to z důvodu hospodárnosti trestního řízení.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodoval ve věci sp. zn. 49 T 12/2017 o obžalobě proti stěžovatelce pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že v šesti případech od poškozených získala peněžní prostředky (v řádu stovek tisíc korun od každého poškozeného) pod záminkou zprostředkování uzavření nájemní smlouvy a následného převodu bytové jednotky do "osobního" vlastnictví poškozených. Toto zprostředkování však nezařídila a poskytnuté finanční prostředky poškozeným nevrátila, čehož si měla být od počátku vědoma.
3. V posuzované věci městský soud vynesl tři zprošťující rozsudky, neboť popsané jednání neshledal trestným činem. V pořadí posledním rozsudku (ze dne 26. 6. 2020 č. j. 49 T 12/2017-2830) uvedl, že není pochyb o tom, že skutky, jak jsou popsány v obžalobě, se staly. Není však naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu. Ani opakovaně doplněné dokazování nepotvrdilo, že by stěžovatelka již při komunikaci s poškozenými věděla, že slibuje nereálné a že měla více informací než svědek K., který byl v jiném trestním řízení zproštěn obžaloby pro totožnou trestnou činnost. Tento svědek, stěžovatelka a další makléři se stali oběťmi odsouzeného Š., který jim sliboval možnost zajištění nelegální privatizace bytů. Stěžovatelka si byla vědoma, že jedná potenciálně protiprávně, avšak nikoliv způsobem podvodného vylákání peněžních prostředků od poškozených, nýbrž ovlivňováním privatizace bytů. Ze žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by stěžovatelka chtěla poškozené podvést a tím by se odlišila od ostatních osob, zapojených do uvedeného jednání. Nelze tak u ní podle městského soudu shledat ani úmysl nepřímý. Přitom městský soud v uvedeném rozsudku (jako reakci na předchozí rozhodnutí vrchního soudu) uvedl, že již podle svého názoru překročil hranici, která přísluší nezávislému soudu a nahrazoval činnost státního zástupce v prokazování viny. Některé názory odvolacího soudu a státního zástupce proto již považoval spíše za presumpci viny, aniž by měly oporu v provedených důkazech. Ani případná lhostejnost (či neopatrnost) stěžovatelky k osudu peněžních prostředků poškozených nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění. Dále městský soud v této souvislosti poznamenal, že odvolací soud, jehož závěry městský soud zásadně respektuje, by se měl vystříhat snah o vytváření vlastních závěrů o skutkovém stavu věci v řízení, kde městský soud provedl celé dokazování.
4. Proti rozsudku městského soudu podal státní zástupce odvolání, z jehož podnětu vrchní soud v neveřejném zasedání (potřetí) zrušil výrokem I rozsudek městského soudu a výrokem II podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Vrchní soud připomněl, že v dané věci jde již o jeho třetí zrušující usnesení. Prvním usnesením (ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. 4 To 49/2018) věc městskému soudu vrátil s tím, aby vyslechl stěžovatelku a vyjmenované svědky a vyžádal si související spis Obvodního soudu pro Prahu 1. Druhým usnesením (ze dne 3. 2. 2020 sp. zn. 11 To 47/2019) věc městskému soud vrátil s tím, aby vyslechl další nové svědky a vyžádal si další listiny (např. daňová přiznání) k ověření majetkového stavu obchodní společnosti ovládané stěžovatelkou.
5. Podle vrchního soudu se městský soud ani ve svém třetím rozhodnutí nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Zejména s možnou variantou naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu formou nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dále městský soud nehodnotil, jak měla stěžovatelka finanční prostředky poškozených zajištěny, a zda informace, kterými disponovala, byly natolik dostatečné, aby při rozumových schopnostech stěžovatelky a její před poškozenými najevo dávané obchodní zdatnosti mohly podle vrchního soudu vyloučit "lehkomyslnost, nedbalost a naivitu, které by byly jistou formou srozumění" ve smyslu § 15 odst. 2 trestního zákoníku. To se mělo promítnout do obezřetnosti stěžovatelky při svěřování cizích peněz další osobě. Městský soud by podle vrchního soudu neměl odhlédnout od tvrzení stěžovatelky "že měla 3 měsíce na to, aby našla nového zájemce na byt, který by zaplatil částku, kterou za byt zaplatil odstupující klient, první část peněz uvedená v rezervační smlouvě sloužila pro vyrovnání bývalému nájemci, nebo jako odměna za to, že se klient dozví, kolik má napsat jako nabídku do výběrového řízení". Dále vrchní soud poukázal na ustanovení smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a poškozenými, bránící po určitou dobu vrácení poskytnutých prostředků. Vrchní soud proto uvedl, že městský soud by měl posoudit, zda byli poškození stěžovatelkou upozorněni na to, že možná nebude schopna finanční prostředky řádně a včas vrátit, přičemž bude muset učinit závěr o charakteru vztahu mezi stěžovatelkou a dalšími uvedenými prostředníky. Vrchní soud dále upozornil na to, že po vzetí jedné z jednajících osob do vazby začala stěžovatelka používat jiné druhy smluv, proto též bude muset městský soud posoudit charakter a obsah jednotlivých uzavřených smluv. Též bude muset posoudit obsah výpovědí jednotlivých poškozených, kteří shodně vyloučili, že jimi skládané finanční prostředky budou použity na ovlivnění výběrových řízení, jinak řečeno na úplatky, a dále zda stěžovatelka měla možnost v inkriminovanou dobu naplnit účel smluv. Nepochybně se bude muset městský soud zabývat tvrzením stěžovatelky, že peníze bez potvrzení předávala dalším osobám. Na zvážení městskému soudu dal vrchní soud opětovný výslech jedné z poškozených a dalších svědků.
6. Důvodem pro výrok o změně ve složení senátu městského soudu je podle vrchního soudu skutečnost, že se senát městského soudu opakovaně dopustil natolik závažných procesních pochybení, v jejichž důsledku musely být již tři rozsudky zrušeny. Neřídil se závaznými pokyny vrchního soudu, když u důkazů, které vyznívaly v neprospěch obžalované, "devalvoval" jejich hodnotu. Hodnocení důkazů nebylo podle vrchního soudu zcela přesvědčivé a někdy neslo dokonce prvky libovůle a svévole. Za této situace vyslovil vrchní soud pochybnost, zda by rozhodující senát byl schopen zajistit dodržení všech základních zásad trestního řízení.
7. Dále vrchní soud ocitoval část ústního vyhlášení rozsudku městského soudu (jeho předsedkyní), z něhož je podle něj zřejmé, že nemůže danou trestní kauzu napříště objektivně projednat a rozhodnout. Uvádí: "...Pokud jde o činnost Vrchního soudu v Praze, jak jinak je možno vnímat důkazy, pokud skutečně reálně probíhají před nalézacím soudem a jak jinak a stává se to, to vyloučeno není, může vnímat situaci soudce, ne celý senát, co si budeme vyprávět, na vrchním soudě rozhoduje sice senát, ale fakticky spis zná a někdy povrchně jenom jedinej člověk, když tam nemá ten přímý vjem, když nevnímá důkazy vlastními smysly, ale jako pouze čtenář...Některé argumenty, které zazněly v tom písemném odůvodnění Vrchního soudu v Praze, bych označila a omlouvám se za ten výraz, za takové bájivé, pouštění fantazii na uzdu v situaci, kdy to nebyl vrchní soud, který by provedl jediný důkaz a nezabýval se do takových detailů tím přílohovým spisem... Neumím si představit, jaké další návrhy doplnění důkazů si dokáže vymyslet Vrchní soud v Praze...". Z těchto důvodů považoval vrchní soud postup podle § 262 trestního řádu za opodstatněný.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka namítá, že u vrchního soudu jako soudu odvolacího rozhodoval nepříslušný senát. Podle účinného rozvrhu práce neměl senát 11 To rozhodovat o majetkových trestných činech. O odvolání státního zástupce (třetím v pořadí) tak měl rozhodovat jeden ze senátů specializovaných na tuto agendu. Ostatně o odvolání proti prvnímu rozsudku městského soudu rozhodoval senát 4 To, což byl specializovaný senát řešící majetkovou trestnou činnost.
9. Právo na zákonného soudce však vrchní soud porušil rovněž tím, že po zrušení rozhodnutí městského soudu nařídil projednání věci jiným senátem. Vrchní soud tento svůj výrok nedostatečně odůvodnil, neboť jeho vlastní závěry jsou vzájemně rozporné. Městský soud navíc vždy (po dvou zrušujících rozhodnutích) požadavkům vrchního soudu vyhověl. Důkazy pak hodnotil sám, nezávisle, jak mu přikazuje i ústavní pořádek. Sám odvolací soud nemůže důkazy, které neprovedl, přehodnocovat. K tomu stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že neveřejné zasedání, v němž vrchní soud přezkoumal 84 stran čítající rozsudek městského soudu, trvalo podle protokolu 30 minut. Postup vrchního soudu je zjevně v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, týkající se jak přehodnocování důkazů, tak účelových změn rozhodujících senátů soudů prvního stupně.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky
10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.
11. Vrchní soud ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí. Dále uvedl, že věc byla rozhodnuta v souladu s rozvrhem práce. Proto je podle jeho názoru namístě ústavní stížnost zamítnout.
12. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ve svém vyjádření uvedlo, že již předchozí rozhodnutí vrchního soudu bylo vydáno v senátu 11 To. Z rozvrhu práce vyplývá, že soudkyně E. byla změnou rozvrhu práce přidělena do senátu 11 To, kam jí předmětný spis "následoval". Dále poukázalo na to, že vrchní soud v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil jak důvody zrušení rozsudku městského soudu, tak důvody pro změnu složení rozhodujícího senátu. V závěru vyjádření se vrchní státní zastupitelství vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, takže s ním již dále jako s vedlejším účastníkem nebylo jednáno.
13. K výzvě Ústavního soudu městský soud uvedl, že nepovažuje za vhodné, aby se k dané věci v současné procesní fázi vyjadřoval. Stejně tak se vyjádřilo i Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"), ve svém vyjádření uvedlo, že nebude hodnotit organizaci senátů vrchního soudu. Se změnou rozhodujícího senátu pak souhlasí.
14. Soudce zpravodaj následně zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila. V replice uvedla, že vyjádření vrchního soudu je naprosto obecné. Z vyjádření vrchního státního zastupitelství (které se vzdalo postavení vedlejšího účastníka) podle stěžovatelky vyplývá uznání porušení práva na zákonného soudce. Vyjádření městského státního zastupitelství je podle ní v rozporu s principem presumpce neviny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Brojí-li ústavní stížnost proti postupu podle § 262 trestního řádu, dovodil Ústavní soud v minulosti opakovaně její přípustnost [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť z dále uvedených důvodů vrchní soud podle Ústavního soudu porušil stěžovatelčino právo na řádně vedené soudní řízení ve spojení s právem na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
V. a)
Složení rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze
17. V první řadě se Ústavní soud musel zabývat námitkou porušení práva na zákonného soudce založenou na tvrzení o nenáležité specializaci ve věci rozhodujícího senátu vrchního soudu. Stěžovatelka namítala, že o odvolání státního zástupce rozhodoval senát 11 To, který nemá podle rozvrhu práce rozhodovat o trestných činech proti majetku a trestných činech hospodářských. O podaném odvolání měl podle ní rozhodovat některý ze specializovaných senátů, který již ostatně rozhodoval o prvním podaném odvolání (usnesení vrchního soudu ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. 4 To 49/2018).
18. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje (v poslední době např. v nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 s obsáhlým přehledem relevantní judikatury), musí (s ohledem na imperativ obsažený v čl. 38 odst. 1 Listiny) přidělování a přerozdělování věcí jednotlivým soudcům probíhat na základě předem stanovených, přezkoumatelných a ústavně souladných (libovůli vylučujících) pravidel, podle nichž mohou účastníci řízení (a případně nadřízený soud) zpětně ověřit zákonnost rozhodujícího soudce. Ústavní soud tedy musel posoudit, zda 1) rozvrh práce vrchního soudu splňuje výše uvedené požadavky a 2) zda jsou jeho nedostatky takové povahy, aby odůvodnily kasační zásah Ústavního soudu.
19. V posuzované trestní věci nastala situace, že o prvním podaném odvolání rozhodoval vrchní soud senátu 4 To, jako senát s oborem působnosti a) trestné činy proti majetku a b) trestné činy hospodářské. Jeho členy byly soudkyně H. K., L. K. a K. E., které byla věc přidělena (viz též sub 12). Tuto skutečnost stěžovatelka nikterak nerozporovala. Soudkyně K. E. byla následně přeřazena do senátu 11 To (viz rozvrh práce vrchního soudu, ve znění účinném od 1. 6. 2019), jehož oborem působnosti byly a) trestné činy proti branné povinnosti, trestné činy vojenské, trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy a b) trestné činy obecně nebezpečné. Členy tohoto senátu byli soudci Ľ. K., I. E. (dočasně zproštěný výkonu funkce), T. F. a soudkyně K. E. Tento senát rozhodoval o druhém odvolání státního zástupce (viz usnesení vrchního soudu ze dne 3. 2. 2020 sp. zn. 11 To 47/2019). Senát 11 To (se stejným oborem působnosti), jehož členy byli soudci Ľ. K., I. E. (dočasně zproštěný výkonu funkce), M. K. a soudkyně K. E., pak rozhodl i o třetím podaném odvolání, a to ústavní stížností napadeným usnesením.
20. Z rozvrhu práce vrchního soudu Ústavní soud, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (státní zástupce podal odvolání 9. 10. 2020) zjistil, že pravidla pro přidělování věcí na úseku trestního soudnictví jednoznačně neupravují přidělení věci k rozhodnutí o odvolání v situaci, kdy již vrchní soud o jiném odvolání v téže trestní věci v minulosti rozhodoval. Pravidla v čl. II uvádí, že "meritorní rozhodování ve věci (...) zakládá příslušnost senátu, který takto ve věci rozhodl, ke všem dalším, ve věci navazujícím rozhodnutím". Není však zřejmé, zda za navazující rozhodnutí je možné považovat i nové "kolečko" meritorního rozhodování o zcela novém předmětu řízení, nebo jde pouze o procesně navazující rozhodnutí (např. o nákladech řízení). Obecný postup pro rozdělování věcí do senátu se jako "rozhodujícím" kritériem řídí právním posouzením skutku (viz čl. II věta první, totožně speciálně u trestných činů proti majetku a hospodářských viz čl. VIII). Podle těchto ustanovení pak věc náleží senátu, který řeší danou speciální agendu. Článek XIII pak uvádí, že "v případě zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR nebo Ústavním soudem ČR se věc přidělí senátu, který zrušené rozhodnutí vydal (rozhodující je číselné označení senátu, např. 1 To, nikoliv jeho personální složení). Pokud byl příslušný senát zrušen, nebo už nemá ve své působnosti specializaci, jíž se věc týká, věc se přidělí podle pravidel rozvrhu práce a přidělení zrušené věci se započítá do rozdělovaného nápadu věcí. Stejné pravidlo platí i pro jiné věci obživlé." Ani zde však není zřejmé, zda nově podané odvolání (proti jinému rozhodnutí) lze považovat za věc "obživlou". Jiné články se danou problematikou nezabývají.
21. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že v rozvrhu práce vrchního soudu, ve znění účinném od 1. 6. 2019 (předchozí odvolání podal státní zástupce dne 13. 6. 2019), obsahovala pravidla v čl. II ještě poslední větu, podle níž "v případě, že senát již ve stejném složení neexistuje, přísluší věc senátu, v němž je zařazen soudce, který měl věc přidělenu". Tu však již pozdější rozvrhy práce neobsahují. Naopak starší rozvrh práce neobsahoval úpravu ekvivalentní aktuálnímu čl. XIII.
22. Z uvedeného je podle Ústavního soudu zřejmé, že rozvrh práce vrchního soudu trpí nedostatky z hlediska jeho srozumitelnosti a určitosti. Ani v aktuálním znění není možné určit, kteří soudci mají rozhodovat o odvolání proti rozsudku nalézacího soudu v řízení, v němž již bylo nějaké rozhodnutí nalézacího soudu zrušeno z podnětu předchozího odvolání. Tyto nedostatky jsou navíc prohloubeny nedávnou změnou pravidel v rozvrhu práce. Přesto však Ústavní soud ve výše popsaném postupu vrchního soudu neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
23. Hlavním důvodem takového postupu je skutečnost, že zrušením napadeného rozhodnutí by se stěžovatelka neocitla v pozici silněji chráněné nositelky práva na zákonného soudce. Totožný rozvrh práce by nadále držel stěžovatelku v nejistotě o jednoznačném určení rozhodujících soudců. Avšak byl-li by vrchní soud nucen (po zásahu Ústavního soudu) přijmout nový rozvrh práce, ocitla by se stěžovatelka fakticky v pozici méně ochráněného účastníka soudního řízení, neboť by vůbec nebyl splněn požadavek předem stanovených pravidel, který je pro zamezení svévole při určování soudců nejdůležitější (byť nikoliv postačující). Z důvodu nejasností v rozvrhu práce (či jeho nepřípustně "kreativním" výkladu) Ústavní soud zasahoval do činnosti obecných soudů toliko tehdy, mohl-li sám ze zákona nebo rozvrhu práce dovodit, který soudce by měl danou věc rozhodovat (viz např. uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20). Neumožňuje-li však i přes své nedostatky rozvrh práce svévoli při stanovování zákonného soudce, nelze napadené rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti zrušit toliko z důvodu nedostatečně určitých pravidel. Alternativami jsou totiž stavy, v nichž by buď pravidla pro určení zákonného soudce stanovil (vyložil) sám Ústavní soud, anebo by žádný zákonný soudce neexistoval. Oba tyto důsledky jsou však zásadně ústavně nepřijatelné.
24. Právě výše popsaná situace nastala v dané věci. Žádný jednoznačný výklad určení zákonného soudce z rozvrhu práce vrchního soudu nevyplývá. Možných výkladů je podle Ústavního soudu více, přičemž jemu nepřísluší, aby některý z nich upřednostňoval, resp. vnucoval vrchnímu soudu. Ústavní soud může rozhodnutí vrchního soudu toliko zrušit, avšak (jak je popsáno výše) pouze v situaci, kdy takový postup ochranu stěžovatelčiných práv posílí. K tomu by však podle Ústavního soudu v dané věci nedošlo. Vrchním soudem zvolený výklad pravidel rozvrhu práce je stejně přijatelný jako výklady jiné (rozhodování věci v senátu 4 To, ať už původním nebo aktuálním složení, případně v jiném specializovaném senátu). Stěžovatelkou upřednostňovaný výklad (rozhodování některým ze specializovaných senátů) rozvrhu práce rovněž z jeho textu nevyplývá.
25. Nadto ústavní pořádek (a judikatura Ústavního soudu) nezaručuje účastníkovi soudního řízení, že v případě opakovaného rozhodování věci týmž soudem nedojde mezi jednotlivými "koly" ke změně rozhodujících soudců. Pojem "odňat" podle čl. 38 odst. 1 Listiny vykládá Ústavní soud jako vztahující se pouze k jediné uzavřené části řízení (obvykle od úkonu zahajujícího řízení do rozhodnutí o celém předmětu řízení daným soudem). Dojde-li však například v době mezi dvěma odvolacími řízeními ke změně rozvrhu práce, není v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny, bude-li o každém z odvolání rozhodovat jiný senát, jehož složení jinak splňuje požadavky čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní pořádek tedy nezaručuje neměnnost rozhodujících soudců po celé trestní řízení. Podmínkou změny soudců je však dodržení pravidel rozvrhu práce. Rozvrh práce tak může (předem) stanovit pravidlo, podle nějž budou v jednotlivých opakujících "kolech" soudního řízení rozhodovat různé senáty. Naopak změnou senátu z příkazu nadřízeného soudu (srov. např. § 262 trestního řádu) může dojít k porušení ústavních práv účastníků soudního řízení (viz dále). Jde-li o určení zákonného soudce na vrchním soudu, tedy ani ústavní pořádek nedává v této věci vodítko, který z možných výkladů rozvrhu práce má být upřednostněn.
26. Z uvedených důvodů tak Ústavní soud neshledal, že by složením senátu vrchního soudu došlo k porušení stěžovatelčina ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Rozvrh práce vrchního soudu nevykazuje prvky svévole při určení rozhodujícího senátu a Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat předmětná pravidla svými vlastními.
V. b)
Rozhodnutí o změně senátu městského soudu
27. Porušení stěžovatelčiných ústavních práv však Ústavní soud shledal při hodnocení ústavní konformity výroku II napadeného usnesení vrchního soudu, kterým bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
28. Ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu se Ústavní soud již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury uvedené sub IV [dále např. nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218) nebo obdobně též nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1327/19].
29. Z této ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí jako v posuzované věci podle § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných. Takovéto vady s ústavní relevancí (viz níže) shledal Ústavní soud i v posuzované věci, neboť vrchní soud nedostál své ústavní povinnosti náležitě odůvodnit svůj postup a rozhodnutí odchylující se od ústavní záruky práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
30. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí napadeného usnesení (sub 5 až 7), založil vrchní soud svůj postup na dvou odlišných důvodech, a to na opakovaném pochybení při provádění dokazování městských soudem (viz blíže sub 33 až 35) a na hodnocení postoje předsedkyně senátu městského soudu k pokynům vrchního soudu (viz sub 36 až 41).
31. Zaprvé vrchní soud uvedl chyby v rozhodování městského soudu, který se podle něj opakovaně dopustil závažných pochybení při hodnocení důkazů, neřídil se jeho závaznými pokyny, "devalvoval" hodnotu důkazů v neprospěch stěžovatelky, hodnocení důkazů nebylo zcela přesvědčivé a vykazovalo známky svévole. Takové odůvodnění nemůže Ústavní soud akceptovat z důvodu jeho neurčitosti a nepřezkoumatelnosti, je-li navíc spojeno s citací výroku předsedkyně senátu (viz sub 7). Vzhledem k obecně vysoké intenzitě zásahu do práva na zákonného soudce Ústavní soud trvá na explicitním a konkrétním odůvodnění postupu podle § 262 trestního řádu. Ani tento požadavek však nehodnotí Ústavní soud formalisticky. Postačuje, je-li pochybení nalézacího soudu (a hodnotící názor odvolacího soudu na něj) z kontextu rozhodnutí nepochybný, nepřistoupí Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí podle § 262 trestního řádu toliko pro absenci zvláštního seznamu důvodů pro takový postup. Takový požadavek však v posuzované věc splněn není.
32. Uvedené důvody hodnotí Ústavní soud jako nedostatečně určité a nepřezkoumatelné, a to i v celkovém kontextu všech tří rozhodnutí vrchního soudu. V nich totiž vrchní soud na jedné straně uvádí např. jednotlivé věty z výpovědí jednotlivých svědků, k nimž bude nutné přihlédnout při hodnocení důkazů (aniž by bylo zřejmé, že k nim městský soud nepřihlédl), ale na druhé straně neuvádí konkrétní nesprávnosti nebo nelogické úvahy v hodnocení důkazů (v souladu s přezkumnou rolí, která odvolacímu soudu přísluší) nebo nedodržení závazných pokynů odvolacího soudu. K tomu je třeba doplnit, že nalézací soud není vázán pokyny odvolacího soudu, které jdou nad rámec jeho oprávnění (např. hodnocení konkrétních důkazů).
33. Dále je z napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu zřejmé, že všechny konkrétní příkazy nalézací soud splnil (srov. např. část doplnění dokazování na str. 61 až 71 rozsudku městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 49 T 12/2017-2830). Nesplnění naprosto povšechných příkazů (např. vyhodnotit důkazy přesvědčivě) nemůže podle Ústavního soudu vést k postupu podle § 262 trestního řádu. Ani z kontextu odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí vrchního soudu tak podle Ústavního soudu nevyplývá konkrétní zjevné pochybení městského soudu při hodnocení provedených důkazů a následování pokynů odvolacího soudu, takže neshledává důvody ospravedlňující výjimečný postup podle § 262 trestního řádu. Tím nemá být řečeno, že by při rozhodování městského soudu nemohlo (nad rámec příkazů vrchního soudu) dojít k nějakému dalšímu pochybení. V této procesní situaci však taková úvaha ostatně ani Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť podstatné pro výsledek nynějšího řízení je, že vrchní soud nedokázal takové pochybení konkrétně a přezkoumatelně popsat.
34. Druhý vrchním soudem uvedený důvod pro postup podle § 262 trestního řádu sice již netrpí nedostatkem nekonkrétnosti a nepřezkoumatelnosti, nicméně jej nelze jako důvod takového postupu akceptovat. Vrchní soud v napadeném usnesení uvedl výše citovaný přepis (viz sub 7) vyjádření předsedkyně senátu městského soudu při ústním vyhlašování rozsudku, jímž se vyjadřuje kriticky k postupu a názorům vrchního soudu. Z tohoto vyjádření je podle vrchního soudu zřejmé, že předsedkyně senátu není schopna trestní věc napříště objektivně projednat a rozhodnout. Takový důvod nemůže podle Ústavního soudu odůvodnit postup podle § 262 trestního řádu.
35. V první řadě je třeba konstatovat, že uvedené vyjádření představuje podle Ústavního soudu profesní pochybení předsedkyně senátu městského soudu, znevažující nezávislost, důstojnost a dobrou pověst justice, a to nejen v dané věci, nýbrž obecněji. Takové vyjádření svou formou nespadá do Ústavním soudem tolerovatelného rámce tzv. justičního dialogu a ochrany vlastní soudcovské nezávislosti. Aniž by Ústavnímu soudu jakkoliv příslušelo hodnotit v dané fázi řízení oprávněnost obsahu dané kritiky vrchního soudu, stojí zároveň na stanovisku, že soudce i v případech oprávněné frustrace z postupu nadřízené soudní instance musí najít důstojnější formu jejího ventilování, nota bene při veřejném výkonu soudcovské funkce.
36. Uvedené pochybení však není podle Ústavního soudu samo o sobě důvodem pro změnu složení rozhodujícího senátu. I kdyby mělo vyjádření předsedkyně senátu městského soudu představovat kárné pochybení, neznamená to nutně její neschopnost věc objektivně rozhodnout o předmětu řízení a nemůže být tedy důvodem rozhodnutí podle § 262 trestního řádu. Přestože za problematickou nelze považovat toliko formu vyjádření, nýbrž zčásti i jeho obsah, ten se však netýká rozhodování v dané věci, resp. dodržování trestněprávních předpisů. Podle Ústavního soudu nelze z daného vyjádření dovodit nedostatek respektu k právním předpisům trestního práva či jakýkoliv předsudek k předmětu řízení či jeho účastníkům. Tak je podle Ústavního soudu třeba zejména hodnotit potenciální objektivitu nalézacího soudu. Ve vztahu k odvolacímu soudu lze objektivitu nalézacího soudu posuzovat zásadně toliko respektem k jeho závazným pokynům a jejich následným plněním. Jak již bylo uvedeno výše, není z napadeného rozhodnutí (ani rozhodnutí jemu předcházejících) zřejmé, jaké závazné pokyny městský soud nesplnil. Jejich nerespektování pak nevyplývá ani z onoho vyjádření předsedkyně senátu městského soudu. Naopak ze zrušeného rozhodnutí městského soudu je podle Ústavního soudu zřejmé, že městský soud splnil konkrétní pokyny vrchního soudu (např. na doplnění dokazování), avšak odmítl se (v souladu se zákonem) podřídit tomu, co subjektivně vnímal jako nátlak vrchního soudu na konkrétní vyhodnocení provedených důkazů vedoucí k odsouzení stěžovatelky. Nepřijatelné výroky předsedkyně senátu městského soudu tak podle Ústavního soudu nikterak nezpochybnily objektivitu senátu městského soudu a jeho schopnost v souladu s právními předpisy rozhodnout danou věc. Takový závěr nelze dovodit toliko z případného porušení kárných předpisů.
37. Ústavní soud si přitom je vědom, že podle § 30 trestního řádu může být důvodem pro vyloučení soudce i jeho poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Ani to však není důvodem pro postup podle § 262 trestního řádu. Jednak je právní norma vyplývající z § 30 trestního řádu naplňována odlišným procesním postupem (včetně přinejmenším vyjádření vylučovaného orgánu činného v trestním řízení), který by měl být podle Ústavního soudu dodržen, což se v posuzované věci nestalo.
38. Zadruhé nelze podle ustálené judikatury zásadně chápat pojem "poměr" jako (v podstatě) odborný profesní názor (v tomto případě na postupy a postavení odvolacího soudu), jakkoliv zjevně nepřijatelně vyjádřený. Z daného slovního projevu předsedkyně senátu (i přes jeho nekorektnost) přitom nečiší osobní negativní poměr k soudcům vrchního soudu, nebo vrchnímu soudu jako takovému.
39. A konečně, ústní veřejné vyjádření předsedkyně senátu nemůže být zásadně případným důvodem pro vyloučení všech členů daného senátu, k čemuž vede použití § 262 trestního řádu. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud se nemůže zabývat naplněním podmínek pro aplikaci § 30 trestního řádu. Zmiňuje jej toliko z toho důvodu, že ani v tomto směru nedošlo k naplnění podmínek § 262 trestního řádu.
40. Stejně tak je však třeba pro úplnost uvést, že sama o sobě důvodnou pochybnost o vadách postupu vrchního soudu nemůže založit námitka stěžovatelky (viz sub 9), podle které značně podezřele působí v kontextu výše uvedeného skutečnost, že neveřejné zasedání vrchního soudu bylo velmi krátké (30 minut) na to, aby během něj mohl být přezkoumán nestandardně dlouhý rozsudek městského soudu vydaný na konci nestandardně složitého řízení.
41. Samotný postup, kdy vrchní soud opakovaně rušil rozsudky městského soudu v neveřejných zasedáních, přičemž se rozhodně nevyvaroval vlastních závěrů na hodnocení provedených důkazů (včetně osobních svědeckých výpovědí), vykazuje zákonné i ústavněprávní deficity. Hodlá-li vrchní soud stavět svá rozhodnutí na vlastním uchopení rozsáhlého dokazování, musí alespoň část důkazů podle § 263 odst. 3 a 7 trestního řádu sám provést a dát účastníkům prostor se k nim vyjádřit. V opačném případě jeho postup nese znaky neústavního zásahu do nezávislého rozhodování nalézacího soudu.
42. Za všech výše uvedených důvodů tak dospěl Ústavní soud k závěru, že výrok II napadeného usnesení vrchního soudu není ústavně konformně odůvodněn a nesplňuje kautely řádně vedeného trestního řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny. Aby měl vrchní soud možnost posoudit a odůvodnit naplnění podmínek pro aplikaci § 262 trestního řádu, nezbylo Ústavnímu soudu, než zrušit napadené usnesení ve všech jeho výrocích. Ačkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší v této fázi řízení s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů (viz k tomu uvedený nález IV. ÚS 3011/20) hodnotit jakékoliv meritorní závěry o vině stěžovatelky, zdůrazňuje vzhledem k délce a procesnímu vedení dané věci povinnost odvolacího soudu věnovat náležitou pozornost jednoznačnému a přesvědčivému odůvodnění (§ 125 a 138 trestního řádu) při pojmenování případných pochybení městského soudu v procesu hodnocení důkazů.
43. Proto podané ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí vrchního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve všech jeho výrocích zrušil. Učinil tak podle § 44 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
44. Zároveň Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu, neboť takový postup je výjimečný. V posuzované věci konkrétní porušení základních práv i dopady napadeného rozhodnutí (viz sub 4) nepředstavují natolik závažný zásah do stěžovatelčiných základních práv a svobod, že by jím bylo ospravedlněno automatické "pozastavení" trestního řízení.
Autor: US