// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 24.09.2021
ÚS: Odůvodnění nepřiznání odkladného účinku správní žalobě
Přezkum usnesení o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, jako dílčího a dočasného rozhodnutí, může být založen jen na omezeném testu ústavnosti, spočívajícím v posouzení, zda takové rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole či libovůle. Omezil-li se správní soud v odůvodnění usnesení o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě pouze na konstatování nedostatečného splnění povinnosti tvrzení navrhovatelem o jemu hrozící újmě, aniž by se jakkoliv vypořádal s argumentací zásahem do jeho soukromí, neobstojí takové rozhodnutí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1230/21, ze dne 31. 8. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a soudního spisu sp. zn. 5 A 12/2021, vedeného městským soudem, který si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se správní žalobou ze dne 1. 2. 2021, spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku (dále jen "správní žaloba"), domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") ze dne 9. 12. 2020 č. j. MHMP 1837947/2020, sp. zn. S-MHMP 193788/2020/STR, o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 ze dne 12. 11. 2019 č. j. P12 39343/2019 OVY, sp. zn. OVY/54447/2017/Nv. Tím bylo na žádost v záhlaví uvedené vedlejší účastnice - obchodní společnosti jako stavebníka (dále jen "stavebník") vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby pro soubor staveb "Rezidence Nové Modřany" (dále jen "stavba"). Návrh na přiznání odkladného účinku správní žalobě stěžovatel odůvodnil tím, že správní žalobou napadené rozhodnutí umožňuje stavebníkovi okamžité zahájení stavby a k tomu již stavebník učinil podstatné kroky. Stěžovatel je přesvědčen, že zamezení nevratných účinků rozhodnutí magistrátu, které by následně mohlo být shledáno nezákonným, představuje vyšší hodnotu než případný dočasný odklad zahájení faktických stavebních prací stavebníkem. Městský soud dospěl k závěru, že v daném případě není naplněna základní pozitivní podmínka pro přiznání odkladného účinku správní žalobě - vznik újmy na straně stěžovatele podle § 74 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a ve výroku ústavní stížností napadeného usnesení konstatoval, že správní žalobě se odkladný účinek nepřiznává.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je prozatím nezkolaudovaná stavba rodinného domu, přímo sousedící se stavbou. Stěžovatel poukazuje na to, že ve správním řízení namítal, že projekt "Rezidence Nové Modřany" je naddimenzovaný a nerespektuje okolní a historickou zástavbu rodinných domů, včetně jeho novostavby v těsné blízkosti projektu. Dále tvrdí, že ve své žádosti o přiznání odkladného účinku správní žaloby pregnantně definoval veškeré podstatné skutečnosti týkající se důvodnosti odkladu vykonatelnosti správního rozhodnutí. Závěr městského soudu - že stěžovatel "řádně netvrdil, jaká konkrétní újma by mu měla v důsledku nepřiznání odkladného účinku žalobou napadeného rozhodnutí vzniknout a ani ji nikterak neosvědčil" - stěžovatel označuje za extrémní projev soudní svévole. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že ve svém návrhu tvrdil, že stavba diametrálně změní prostředí stávajících nemovitostí v okolí projektu a v této souvislosti namítl porušení principu proporcionality s ohledem na své zájmy, přičemž související argumentaci podrobně rozvedl v bodech 17. až 23. správní žaloby a danou argumentaci rovněž podpořil důkazy na stranách 6 až 10 téhož podání (vizualizace projektu, fotografie současného stavu, výřez z územního plánu hl. m. Prahy, vizualizace projektu a domu stěžovatele). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti také zdůrazňuje, že ve svém návrhu před městským soudem namítal, že stavba bude umožňovat takový náhled na pozemek stěžovatele, že mu to "zcela vezme soukromí".
5. Postup městského soudu je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že nemá-li být řízení o žalobě týkající se územního a stavebního rozhodnutí pouhým "akademickým cvičením", je namístě po prozkoumání relevantních argumentů vyhovět návrhu na přiznání odkladného účinku, ledaže by to bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, anebo by převážilo riziko újmy hrozící jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku. Zahájením stavby se z práv stěžovatele stávají jen formální deklarace, které již nebudou schopny navrátit faktický stav věcí v budoucnu, a to i kdyby stěžovatel uspěl ve věci nezákonnosti správního rozhodnutí u správních soudů. Městský soud se tak podle stěžovatele vůbec nevypořádal s jeho argumenty obsaženými ve správní žalobě a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces.
6. V další části své ústavní stížnosti se stěžovatel věnuje důvodnosti své správní žaloby stran merita věci.
7. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti žádá o její přednostní projednání z důvodu naléhavosti věci. Poukazuje na skutečnost, že ve věci se začalo faktickou realizací stavby vyprazdňovat jeho právo na soudní přezkum. Výsledkem soudního přezkumu v časové dimenzi rozhodování o právech stěžovatele se může stát akademický výrok, který již nebude schopen zvrátit fakticitu stavu v podobě "betonové masy". Stěžovatel má také za to, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a poukazuje přitom na další žaloby dalších účastníků předmětného územního a stavebního řízení.
8. Podáními ze dne 18. 5. 2021, 14. 6. 2021 a ze dne 21. 6. 2021 stěžovatel doplňuje ústavní stížnost o další argumentaci, podle které dochází plynutím času k vyprazdňování jeho práv, a to s poukazem jednak na postup prací na stavbě (zachyceno na přiložených fotografiích) a jednak na délku trvání řízení před městským soudem. Stěžovatel předkládá rovněž fotografie, ze kterých má být zřejmá disproporcionalita stavby vůči okolní zástavbě.
II.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
9. Ústavní soud vyzval městský soud jako účastníka řízení a dále vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Městský soud ve svém vyjádření konstatuje, že se návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku správní žalobě řádně zabýval. Vyžádal si k tomuto návrhu stanovisko stavebníka, který specifikoval újmu, která by mu přiznáním odkladného účinku žalobě vznikla. Předmětnému návrhu městský soud nevyhověl především proto, že z obecných tvrzení stěžovatele o tom, že mu hrozí významná újma, neboť výstavba by diametrálně změnila prostředí stávající nemovitosti v okolí projektu, nelze dovodit, že mu hrozí nepoměrně větší újma, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout stavebníkovi. Závěrem svého vyjádření městský soud poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 1359/21 (všechny nálezy a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta ústavní stížnost jiného stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 5 A 21/2021-145, o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti témuž územnímu a stavebnímu povolení pro soubor staveb "Rezidence Nové Modřany". Městský soud uzavírá, že nepřiznáním odkladného účinku žalobě neporušil stěžovatelova ústavní práva.
11. Magistrát ve svém vyjádření upozorňuje na to, že stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě tvrdí, že stavbou dojde na jeho straně k újmě z důvodu změny prostředí v okolí stavby, ale tuto újmu nijak nespecifikuje a ani nepředkládá žádný důkaz na podporu svých tvrzení. V těchto souvislostech magistrát poukazuje na usnesení městského soudu ze dne 3. 4. 2018 č. j. 6 A 47/2018-21 a ze dne 28. 5. 2021 č. j. 6 A 46/2021. Stěžovatel dále podle magistrátu neprokázal ani nezdůvodnil další podmínku, a to že mu v důsledku právních účinků správní žalobou napadeného rozhodnutí hrozí nepoměrně větší újma, než která by vznikla stavebníkovi v důsledku odkladného účinku správní žaloby. Magistrát ve svém vyjádření dále předkládá argumenty, podle kterých předmětnou stavbou nemůže dojít k nenahraditelné újmě na straně stěžovatele. Závěrem svého vyjádření magistrát navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
12. Stavebník hodnotí ústavní stížnost stěžovatele jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť napadené usnesení městského soudu není rozhodnutím ve věci samé a vedlejší účastník má tedy za to, že nebyla splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje. K argumentaci stěžovatele, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, stavebník poukazuje na to, že stěžovatel nevyužil svá práva v podobě podání podnětu k pořízení změny územního plánu a možnosti přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Nyní stěžovatel upřednostňuje svůj vlastní zájem na nerušeném užívání svého vlastnictví před ostatními zájmy, a to zejména veřejnými. K tomu stavebník dále uvádí, že stěžovatel nemá právo požívat právní ochrany ve vztahu ke stavbě svého rodinného domu, neboť sám při výstavbě nerespektoval právní úpravu pro danou lokalitu ("nedodržení půdorysného rozměru domu, větší zastavěná plocha, větší hrubá podlažní plocha a obest. prostoru"), přičemž stavebník poukazuje na již zahájená řízení o odstranění stavby a řízení o odstranění nepovolených terénních úprav. V této souvislosti stavebník dále upozorňuje, že domnělou újmu si stěžovatel způsobil sám tím, že umístil zahradu v rozporu s územním plánem. K námitce stěžovatele, že v daném řízení před městským soudem dochází ke značným průtahům, stavebník konstatuje, že uvedené nelze dovozovat s odkazem na jiná řízení. Konečně k námitce stěžovatele o naddimenzovanosti stavby ve vztahu ke stávající zástavbě stavebník oponuje, že ze schématu distribuce hrubých podlažních ploch je patrné, že navrhovaný záměr reaguje a navazuje na charakter okolní výstavby a na její výškové uspořádání, hmotové a prostorové členění. Stavebník navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na obsah Ústavnímu soudu zaslaných vyjádření nebylo třeba je rozesílat na vědomí a k případné replice stěžovateli, neboť v nich nebyly ve vztahu k nyní posuzované věci - rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku - uvedeny žádné nové skutečnosti, na které by bylo nutné reagovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel - sám advokát - nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 zastoupen podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu advokátem.
15. K vyjádření stavebníka, že je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, uvádí Ústavní soud následující. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 citovaného zákona). Z uvedeného ustanovení plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne
23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Ústavní soud již v minulosti považoval i ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým správní soud podle § 73 odst. 2 s. ř. s. rozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku, za přípustnou [např. v nálezech ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) a ze dne 23. září 2013 sp. zn. IV. ÚS 4468/12].
16. Ústavní stížnost proti usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho správní žalobě, je - s ohledem na výše uvedené a dále s ohledem na to, že stěžovatel v posuzované věci vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva - přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím, vyjádřením účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, jakož i s obsahem zapůjčeného spisu městského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který přezkoumává (a kasačním rozhodnutím vynucuje) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení [srov. nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Jeho úlohou je tak pouze posoudit, zda nebylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. zda soudní řízení jako celek bylo vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.
19. Jak bylo uvedeno již výše (bod 15.), stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08 nebo I. ÚS 536/09 a také nálezy již výše uvedené v bodě 15.). Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení usnesení o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15]. Uvedeným "testem" napadené rozhodnutí neprošlo, jak je vysvětleno následovně.
20. Součástí ústavních záruk řádně vedeného soudního řízení je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna [srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12]. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založena, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Jde-li o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. např. usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565).
21. Městský soud napadeným usnesením nepřiznal správní žalobě stěžovatele odkladný účinek, neboť dospěl k závěru, že v "daném případě není naplněna základní pozitivní podmínka pro přiznání odkladného účinku žalobě - vznik újmy na straně žalobce dle § 73 odst. 2 s. ř. s." (bod 18. odůvodnění napadeného usnesení). Podle městského soudu stěžovatel "řádně netvrdil, jaká konkrétní újma by mu měla v důsledku nepřiznání odkladného účinku žalobou napadeného rozhodnutí vzniknout a ani ji nikterak neosvědčil". K tomu městský soud blíže konstatoval, že: "K naplnění podmínky vzniku újmy žalobce uvedl, že výstavba by diametrálně změnila prostředí stávajících nemovitostí v okolí projektu. Soud zdůrazňuje, že veškerá tvrzení žalobce o jeho újmě jsou velmi strohá a zůstávají pouze v obecné rovině, jelikož soudu nebylo na podporu žalobcových tvrzení doloženo ničeho. Žalobce tvrzenou hrozící újmu řádně nespecifikoval; dokonce ani vůbec nevysvětlil, k jaké změně prostředí by výstavbou došlo. Žalobce na podporu svých tvrzení nepředložil žádné důkazy" (bod 12. odůvodnění napadeného usnesení).
22. Z citované části odůvodnění napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že městský soud nepřiznal správní žalobě stěžovatele odkladný účinek na základě závěru, že stěžovatel neunesl již ani břemeno dostatečně konkretizovaného tvrzení o tom, jaká újma mu výkonem napadeného rozhodnutí hrozí. Podle městského soudu k naplnění této podmínky stěžovatel pouze uvedl, že výstavba by diametrálně změnila prostředí stávajících nemovitostí v okolí projektu, aniž by jakkoliv vysvětlil, k jaké změně prostředí by výstavbou došlo, což je tvrzení velmi strohé, zůstávající pouze v obecné rovině. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že uvedený závěr městského soudu je založen na jeho zjištění, které neodpovídá obsahu příslušného spisového materiálu.
23. Jak poukazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, jeho obecné tvrzení - obsažené v části "II. Odkladný účinek" podání stěžovatele městskému soudu ze dne 1. 2. 2021, zahrnující správní žalobu i návrh na odkladný účinek této žalobě, a podle nějž hrozící újma spočívá v tom, že "výstavba by diametrálně změnila prostředí stávajících nemovitostí v okolí projektu" - je dále konkretizováno tvrzením v bodě 23. podání. V něm stěžovatel konstatuje, že: "(...) cca 10 metrů od pozemku žalobce by se měla nacházet budova, která by se měla tyčit do výšky cca 28 m. Budova C je tedy jakousi "rozhlednou" nad pozemkem žalobce a dalšího souseda směrem na jižní stranu, která by dávala obyvatelům bytů ve vyšších patrech naprostý náhled nad pozemky a do nemovitostí - rodinných domů z jejich západního průčelí a zcela by takový pohled bral soukromí žalobci v jeho domě" (list č. 5 spisu městského soudu). Na stejném místě stěžovatel k citovanému tvrzení současně předkládá několik vizualizací stavby.
24. S citovaným tvrzením stěžovatele o újmě, spočívající v zásahu do jeho soukromí, se ale městský soud v odůvodnění napadeného usnesení - při posouzení splnění podmínek přiznání odkladného účinku správní žalobě - žádným způsobem přímo nevypořádává. Dokonce z odůvodnění napadeného usnesení není ani zřejmé, zda toto tvrzení městský soud při svých úvahách o dostatečnosti tvrzení újmy vůbec nějak zohlednil při svém závěru, že stěžovatel "vůbec nevysvětlil, k jaké změně prostředí by výstavbou došlo". V tomto směru městský soud toliko souhrnně konstatuje, že "veškerá tvrzení žalobce
o jeho újmě jsou velmi strohá a zůstávají pouze v obecné rovině", aniž by se s předmětným tvrzením stěžovatele o zásahu do jeho soukromí adekvátně vypořádal.
25. Jestliže městský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že stěžovatel neunesl svoji povinnost tvrzení hrozby vzniku újmy, bylo povinností městského soudu tento závěr odpovídajícím způsobem odůvodnit i ve vztahu k tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho soukromí, a to tím spíše, pokud ve srovnání s obecným tvrzením stěžovatele o "změně prostředí" jde ze strany stěžovatele o již bližší vysvětlení, v čem hrozící újma spočívá. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že tvrzení stěžovatele o zásahu do soukromí není zahrnuto v jeho podání do části II. ("Odkladný účinek"), ale až do části III. ("Proporcionalita"). V opačném případě by šlo o případ tzv. přepjatého formalizmu. Ústavní soud k tomu připomíná, že povinností obecných soudů při posuzování zákonných náležitostí podání je vycházet z jejich (celého) obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).
26. Poukazuje-li městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1359/21, kterým byla jako zjevně neopodstatněná již odmítnuta ústavní stížnost proti obdobnému rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žalobě (směřující proti témuž územnímu a stavebnímu povolení jako v nyní posuzované věci), Ústavní soud zdůrazňuje, že předmětem posouzení Ústavního soudu v dané věci byl jiný návrh na přiznání odkladného účinku (jiného stěžovatele). Nadto Ústavní soud dodává, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení, která nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§ 23 a § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
27. Ústavní soud souhrnně konstatuje, že městský soud se ve svém odůvodnění napadeného usnesení, ve vztahu k otázce povinnosti tvrdit hrozbu vzniku újmy, omezil pouze na konstatování nedostatečnosti tvrzení stěžovatele o hrozící újmě, aniž by se jakkoliv vypořádal se stěžovatelem uplatněnou relevantní argumentací zásahu do jeho soukromí. Napadené rozhodnutí proto neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož se stěžovatel domáhá prostředky správního soudnictví ochrany před akty veřejné správy, byl napadeným usnesením městského soudu porušen též čl. 36 odst. 2 Listiny.
V.
Závěr
28. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu vyhověl a zrušil jej [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Městský soud se tak bude muset návrhem stěžovatele opětovně zabývat a ve svém novém rozhodnutí náležitě odůvodnit, zda je nebo není tvrzení stěžovatele o újmě, spočívající v zásahu do jeho soukromí, dostačující pro to, aby jeho správní žalobě přiznal (při splnění dalších podmínek) odkladný účinek. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto nálezem nijak nepředjímá, zda jsou předpoklady pro přiznání odkladného účinku správní žalobě stěžovatele podle § 73 odst. 2 s. ř. s. naplněny.
29. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož o ní rozhodl tak rychle, jak to bylo možné.
Autor: US