// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 01.04.2021

ÚS: Respektování nejlepšího zájmu dítěte

K přání dítěte Ústavní soud již dříve konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy, své rozhodnutí založily toliko na jeho jednou vysloveném přání za konkrétních specifických okolností, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů, a to i při rozhodování o určení místa bydliště a místa výkonu povinné školní docházky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1338/20, ze dne 3. 3. 2021

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka, matka nezletilé T. P. (dále též "nezletilá"), se ústavní stížností ze dne 7. 5. 2020 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2020 č. j. 96 Co 314/2019-576. Stěžovatelka namítala, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem České republiky, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny, právo na vzdělání podle čl. 33 Listiny, právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny, právo nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelka namítala porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, principu právní jistoty stěžovatelů a principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem na její přednostní projednání. Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl částečně usnesením ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1338/20, kterým odložil vykonatelnost výroku ad III. napadeného rozsudku.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 97/2020 vyplývá, že ve věci o úpravě poměrů pro dobu před i po rozvodu manželství, o úpravě styku, o výkonu rozhodnutí a o neshodách rodičů (škola, bydliště), Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7. 6. 2019 č. j. 11 Nc 2464/2018-408 svěřil nezletilou pro dobu před a po rozvodu manželství svých rodičů do péče stěžovatelky (výrok I.), otci (druhému vedlejšímu účastníkovi řízení) uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 8 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 7. 2019 (výrok II.) a dále upravil styk otce s nezletilou každý sudý víkend od pátku po skončení školního vyučování do pondělí do 7:45 hodin, v každém lichém týdnu od středy po skončení školního vyučování do pátku 7:45 hodin, a v každém sudém týdnu od středy po skončení školního vyučování do čtvrtka do 7:45 hodin a v době velikonočních prázdnin, jarních prázdnin, letních prázdnin a vánočních prázdnin (výrok III.). Soud rovněž udělil stěžovatelce souhlas k přihlášení nezletilé k povinné školní docházce na Základní škole X, a to s účinností od 1. 9. 2019 (výrok IV.), rozhodl, že místem bydliště nezletilé je bydliště stěžovatelky (výrok V.), rozhodl, že rozsudek je ve výrocích I., III. a IV. předběžně vykonatelný (výrok VI.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 9. 2018 č. j. 11 Nc 2464/2018-34 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2018 č. j. 96 Co 272/2018-78 (výrok VII.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VIII.).

3. O odvolání obou rodičů nezletilé proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I., III. a VI. změnil tak, že ve výroku I. nezletilou svěřil s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče obou rodičů, a to tak, že v každém lichém týdnu v kalendářním roce bude v péči stěžovatelky a v každém sudém týdnu v kalendářním roce bude v péči otce s tím, že stěžovatelka i otec si budou nezletilou předávat vždy v neděli, kterou týden končí v 18:00 hodin v místě bydliště toho z rodičů, u kterého bude nezletilá dále v péči. Dále krajský soud upravil, kdy úprava střídavé péče vymezená lichými a sudými kalendářními týdny neplatí. Ve výroku II. změnil krajský soud rozsudek okresního soudu tak, že s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a dále pro dobu po rozvodu manželství rodičů je otec je povinen přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000 Kč měsíčně a stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 1 000 Kč měsíčně. Ve výroku III. změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. a V. tak, že určil místo bydliště nezletilé v okrese L. a že nezletilá bude vykonávat povinnou školní docházku na základní škole v L. Ve výroku IV. krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku VII. a dále ve výroku V. rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení za znalečné se nepřiznává a ve výroku VI., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.


II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že krajský soud nezjistil náležitě skutkový stav věci a svým rozhodnutím nesledoval nejlepší zájem dítěte, rozhodl v rozporu s tímto zájmem a porušil i princip rovnosti účastníků, zejména nezletilé, když nezohlednil její názor. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky neposoudil vhodnost školy a vzdálenost bydliště nezletilé, určil nezletilé striktně místo plnění povinné školní docházky, nezohlednil konfliktní situaci v rodině, ani náležitě nezjistil majetkovou situaci na straně otce včetně konkretizace jeho životní úrovně.

5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepředvídatelné, neočekávané a postrádající řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Odvolací soud neprovedl standardní test vymezením čtyř ústavněprávních kritérií pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu a omezil se pouze na konstatování, "že jsou splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče".


III.
Vyjádření k ústavní stížnosti

6. Ústavní soud vyzval krajský soud, otce nezletilé a jejího kolizního opatrovníka Město L., aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

7. Krajský soud ve vyjádření ze dne 30. 7. 2020 uvedl, že stěžovatelka v podstatě opakuje stejné argumenty jako v průběhu nalézacího řízení, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že se situací nezletilé podrobně zabýval a posuzoval všechny okolnosti tohoto konkrétního případu. V průběhu řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování ke všem tvrzeným skutečnostem, všem účastníkům byl poskytnut rovnocenný prostor k obraně jejich práv. Krajský soud neignoroval přání nezletilé, ale nerozhodl podle jejího přání, což ve svém rozhodnutí odůvodnil, neboť se pokusil o nalezení nejlepšího zájmu dítěte za situace značně komplikované. Dále krajský soud uvedl, že si je vědom problematičnosti výroku III. napadeného rozhodnutí ohledně školní docházky nezletilé, když chtěl předejít dalšímu vleklému sporu rodičů ohledně docházky nezletilé do základní školy tak, aby co nejrychleji byly stabilizovány poměry nezletilé za situace, kdy mezi rodiči byl spor pouze ohledně lokace školského zařízení (P. nebo L.), přičemž v případě budoucí neshody rodičů ohledně konkrétní školy v L. krajský soud již v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval rodiče na nové soudní řízení.

8. Kolizní opatrovník nezletilé ve svém vyjádření ze dne 27. 7. 2020 sdělil, že z jeho pohledu došlo k naplnění řádného zastoupení nezletilé v daném řízení. Od srpna 2018 do března 2020 byla nezletilá kolizním opatrovníkem slyšena celkem šestkrát, z toho čtyřikrát přišla v doprovodu stěžovatelky, jedenkrát v doprovodu otce a jedenkrát byla kolizní opatrovnice za nezletilou na základní škole v L. V rámci jednání byl na odboru sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") proveden pohovor s psycholožkou, ke které nezletilou doprovodili oba rodiče. Během soudního jednání pak byla nezletilá slyšena dvakrát. Ačkoli bylo nezletilé v době prvního kontaktu OSPOD 8 let, v průběhu jednotlivých setkání se vyjadřovala zásadně konzistentně, tedy s pozitivním vztahem k oběma rodičům s preferencí péče stěžovatelky, avšak s přáním pravidelného kontaktu s otcem. Nezletilá získala zkušenosti jak při docházce do základní školy v L., na kterou dojížděla z bydliště v P., tak při docházce do základní školy v P. od září 2019, kam dojížděla z bydliště v B. Vzhledem k tomu, že dopravní situace směr B. - P. je v ranních hodinách špatná, otec zvolil variantu pronajmutí bytu v P. Nezletilé se nelíbilo, že je ochuzována o možnost trávit více volného času v B. a za takových podmínek sdělila, že netrvá na škole v P. Nadále chtěla trávit rovnoměrně čas s oběma rodiči. Oba rodiče rozdílně vnímají a naplňují své kompetence o nejlepším zájmu nezletilé a kolizní opatrovník má za to, že je zcela v zájmu nezletilé, aby byl její názor respektován. To, že se nezletilá musí rozhodovat, kde má bydlet a kam docházet do základní školy, bylo způsobeno jednostranným rozhodnutím stěžovatelky odejít s nezletilou z domova. Podle názoru kolizního opatrovníka se jedná o neúměrně dlouhou zátěž, kdy rodiče na nezletilou působí přímo i nepřímo a v zájmu nezletilé je zachování kontaktu s oběma rodiči a zajištění co možná nejméně zatěžujícího přechodu mezi bydlišti obou rodičů.

9. Otec nezletilé ve vyjádření ze dne 31. 7. 2020 uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné, řádně odůvodněné a vydané v zájmu nezletilé. Dne 27. 5. 2020 podal návrh na výkon ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť stěžovatelka opakovaně porušuje soudem stanovenou péči o nezletilou a nerespektuje povinnosti jí uložené. Stěžovatelka bez předchozí konzultace, vědomí a souhlasu otce opustila s nezletilou společnou domácnost a odstěhovala se s nezletilou do bytového domu v P., který obývají její rodiče. Nezletilá rozhodnutí krajského soudu přijala v poklidu, je s ním ztotožněná a připravuje se na nový kolektiv ve škole v L. Pandemií COVID 19 byla nezletilá vytržena z kontaktu se svými spolužáky v P. a je tak více ve spojení se svými kamarádkami a příbuznými v B., což kvituje. S ohledem na postoj nezletilé, které nevyhovuje původní třídní kolektiv, je zcela nepochybné stanovit jiné školské zařízení v okrese L. Pokud obecný soud nestanovil konkrétní školské zařízení a obecně lokalizoval základní školu, stalo se tak v důsledku neschopnosti rodičů najít ohledně dané záležitosti shodu a dává rodičům prostor pro nalezení školského zařízení, jež bude nezletilé po všech stránkách vyhovovat. Závěrem svého vyjádření otec nezletilé vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nebyla zasažena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud zaslal doručená vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelce, která ve své replice ze dne 12. 9. 2020 k vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedla, že obecná lokalizace školy neměla být výsledkem (ne)předložení konkrétní školy ze strany otce, ale školy, na jejímž výběru by se podílela i stěžovatelka, kdy soud mohl účastníky v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. poučit a vyzvat, aby konkrétní školu vybrali. Očekávat tento postup pouze od otce nebylo podle názoru stěžovatelky v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Předpokládal-li odvolací soud v této záležitosti budoucí konflikt, pak se dle stěžovatelky nejeví jako vhodné svěření nezletilé do střídavé péče rodičů. K vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé Městského úřadu v Li. stěžovatelka uvedla, že nezpochybňuje vyjádření, že má "nezletilá pozitivní vztah k oběma rodičům, s preferencí matčiny péče", což je logickým důsledkem faktického výkonu rodičovské odpovědnosti ze strany obou rodičů. Pokud jde o dopravní dostupnost B.-P.-B., pak je třeba podle názoru stěžovatelky zohlednit, že pokud bude nezletilá takto cestovat, pak denní dojíždění není v jejím zájmu, pakliže tráví na cestě denně cca 2 hodiny v autě. Otec nezletilé podniká, aktuálně je dle svých slov i v pracovní neschopnosti, dojížděním do Prahy nejsou jeho podnikatelské aktivity narušeny, zatímco stěžovatelka je na P. pracovně vázána. Podle tvrzení stěžovatelky kolizní opatrovník nezletilé nezohlednil, že překvapivá změna názoru nezletilé, rozporná i s vyjádřením školní psycholožky, se objevila pouze při jediném pohovoru, kdy otec nezletilou sám svévolně přivedl na OSPOD v době jarních prázdnin, a to bez vědomí stěžovatelky a předchozího předvolání ze strany kolizního opatrovníka.

11. V replice k vyjádření otce nezletilé, rovněž ze dne 12. 9. 2020, stěžovatelka poukázala na 7 soudních sporů, jež otec nezletilé vede proti stěžovatelce či jejím rodičům, kterými se podporuje tvrzení stěžovatelky o nevhodnosti střídavé péče vzhledem ke konfliktnímu prostředí v rodině a neschopnosti, resp. neochotě otce smysluplně kooperovat. Dále stěžovatelka uvedla, že se nezakládá na pravdě, že by se odmítla podílet na volbě školy, když aktivně jednala se školou v L. Stěžovatelka rovněž vytýkala odvolacímu soudu, že řízení před ním trvalo nepřiměřeně dlouho, účastníkům nebyl sdělen právní názor soudu na probíhající řízení a k tomu odvolací soud opomenul provést důkazy předložené stěžovatelkou. Podle názoru stěžovatelky není logicky přesvědčivě odůvodněno ani rozhodnutí o svěření nezletilé do střídavé péče. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na Stanovisko Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva k otázce střídavé péče o děti ze dne 14. 10. 2014. Závěrem své repliky stěžovatelka uvedla, že nezletilá v současné době navštěvuje základní školu v P., kde je spokojená. Rodiče realizují střídavou péči, která je však komplikovaná nespoluprací otce, neochotě otce domluvit se na mimoškolních aktivitách nezletilé, kdy je určuje sám. Nezletilou otec vozí do školy z B., nezletilá tráví cca dvě hodiny v autě (cca 150 km), otec byt v P. již nevyužívá, což je pochopitelně pro nezletilou nekomfortní. Stěžovatelka proto i nadále navrhovala, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl zrušen.

IV.
Procesní podmínky řízení

12. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

13. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky, účastníka a vedlejších účastníků řízení.


V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud v minulosti judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu je dán pouze tehdy, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů jen za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, kdy se jeho přezkumná pravomoc zejména koncentruje na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19).

15. V řízení týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se tedy přezkum Ústavního soudu soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)].

16. Ústavní soud se proto zaměřuje na zjištění, zda řízení před obecnými soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte". Je proto především úkolem civilních soudů, aby rozhodly v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte, a nikoliv přání rodiče (srov. nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20). Zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě [srov. Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně a ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [srov. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) a nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20].

17. Ústavní soud ve světle uvedených kritérií posoudil napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná. Okresní soud po provedeném řízení mimo jiné svěřil nezletilou do péče stěžovatelky, otci uložil výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně, upravil styk otce s nezletilou, stěžovatelce udělil souhlas k přihlášení nezletilé k povinné školní docházce na Základní škole X s účinností od 1. 9. 2019 a místem bydliště nezletilé určil bydliště stěžovatelky. K odvolání podanému stěžovatelkou i otcem nezletilé krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že svěřil nezletilou do střídavé péče rodičů, střídavou péči upravil v době jarních, velikonočních, letních školních prázdnin a v době vánočních prázdnin, rozhodl, že otec bude přispívat na nezletilou částkou 4 000 Kč měsíčně a stěžovatelka částkou 1 000 Kč měsíčně, jako místo bydliště nezletilé určil okres L. s tím, že nezletilá bude vykonávat povinnou školní docházku na základní škole v L. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu splňuje výše uvedená kritéria, a to až na výrok III., kterým bylo upraveno bydliště nezletilé a místo, kde bude vykonávat povinnou školní docházku.

18. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, kde každý z nich poskytuje dítěti láskyplnou péči a každý svým dílem přispívá k osobnostnímu vývoji dítěte (srov. nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20). Proto pokud krajský soud svěřil nezletilou do střídavé péče obou rodičů, rozhodl o úpravě styku o svátcích a prázdninách a rozhodl o výši výživného, nelze z ústavního hlediska krajskému soudu nic vytknout. Krajský soud v tomto směru zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil.

19. Ústavní soud má za to, že názory a přání nezletilé ohledně místa trvalého bydlení a školní docházky musí být vzhledem k odstupu času znovu ověřeny, stejně tak jako rodinné a bytové poměry rodičů. Z podání otce se jeví, že žije ve společné domácnosti s novou partnerkou, což je také okolnost, která zřejmě nebyla odvolacímu soudu známa.

20. V nejlepším zájmu dítěte je též stabilita školního prostředí. Zejména tehdy, když ostatní složky jeho života jsou proměnlivé, méně stabilní, méně trvalé (jak je to obvyklé při střídavé péči), je na místě mu ponechat alespoň nějaké pevné body - školu, kamarády, zájmové činnosti, kontakt s prarodiči. Tyto okolnosti nechť odvolací soud vezme v úvahu. Je podstatné, aby určení místa školní docházky soudem bylo v případě nedohody přesné. Není v nejlepším zájmu dítěte, aby rozhodnutí soudu nepostavilo místo školní docházky napevno, určením jedné školy, ale aby za výrazně konfliktního vztahu mezi rodiči nechávalo tuto otázku na jejich dohodě. Jestliže je mezi rodiči spor o tom, kam má dítě chodit do školy, nelze místo školní docházky označit jen obvodem města nebo okresu. V tomto ohledu ani není z napadeného rozhodnutí zřejmé, proč má být bydliště dítěte určeno šířeji, v okresu L., ale místo školní docházky výlučně v obvodu města.

21. Je zjevné, že krajský soud ve výroku III. dostatečně nezohlednil tvrzení stěžovatelky a rozhodl, aniž by zohlednil celkový kontext okolností, a aniž by prioritním hlediskem byl zájem nezletilé. Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu ve výroku III. za nekonkrétní a za nedostatečně odůvodněné, pokud jde o hodnocení názoru a přání nezletilé a bude tedy třeba, aby otázku určení jejího místa bydliště a povinné školní docházky posoudil lépe a pečlivěji, včetně jejich konkrétního označení. Tímto svým postupem porušil právo stěžovatelky a první vedlejší účastnice na spravedlivý (řádný) proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.


VI.
Závěr

22. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky částečně důvodnou, proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a výrok III. napadeného rozhodnutí krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Úkolem krajského soudu tak bude znovu věc posoudit, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o určení místa bydliště a místa výkonu povinné školní docházky bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, zvážit a vyvážit dotčené oprávněné zájmy, včetně respektování práva dítěte vyjádřit se s ohledem na jeho rozumovou a emocionální vyspělost. Ústavní soud při tom zdůrazňuje, že tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně) kde by mělo být místo bydliště nezletilé a kterou základní školu by měla nezletilá navštěvovat.

23. Ve zbývající části neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává a ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

24. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů