// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 20.11.2020
ÚS: Kolize povinnosti mlčenlivosti s právem na obhajobu
Vyžaduje-li účinná obhajoba advokáta prolomení povinnosti mlčenlivosti advokáta dle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, pak právo advokáta na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nad touto povinností převáží. I v takových případech však advokát musí dbát oprávněných zájmů svého klienta a z povinnosti mlčenlivosti je vyňat jen v rozsahu nutném pro svou účinnou obhajobu. Tento rozsah je zásadně advokát oprávněn posoudit sám, a odpovědnost za porušení povinnosti mlčenlivosti proto nese jen tehdy, jestliže zjevně zneužil svého práva k účelu nezpůsobilému k jeho účinné obhajobě přispět.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4071/19, ze dne 14. 10. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
V.
Obecná východiska ke kolizi povinnosti mlčenlivosti s právem na obhajobu
a) K důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem a povinnosti mlčenlivosti advokáta
24. Jak již uvedeno výše sub 23., Ústavní soud považuje povinnost mlčenlivosti za jednu z významných součástí garancí ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, která si vyžaduje zvláštní ochranu. Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je vystavěn vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je zcela kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každém konkrétním příkladu. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost v řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma ohňům - neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací.
25. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že důvěrný vztah mezi advokátem a klientem je považován za zcela zásadní pro zajištění práv klienta, zejména jeho práva na obhajobu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 11. 2007 ve věci Cebotari proti Moldávii, stížnost č. 35615/06, bod 58; rozsudek ESLP ze dne 27. 3. 2007 ve věci Istratii a další proti Moldávii, stížnosti č. 8721/05, 8705/05 a 8742/05, bod 89; či rozsudek ESLP ze dne 10. 5. 2007 ve věci Modarca proti Moldávii, stížnost č. 14437/05, bod 87), a proto mu náleží i zvláštní ochrana (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 3. 2007 ve věci Castravet proti Moldávii, stížnost č. 23393/05, bod 49; rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2008 ve věci Moiseyev proti Rusku, stížnost č. 62936/00, bod 209; rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2001 ve věci Brennan proti Spojenému království, stížnost č. 39846/98, bod 58; rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 2006 ve věci Oferta Plus S.R.L. proti Moldávii, stížnost č. 14385/04, bod 145) a respekt ze strany veřejné moci (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Sorvisto proti Finsku, stížnost č. 19348/04, bod 114).
26. Důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem akcentuje i unijní právo, které např. v čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody stanoví, že členské státy respektují důvěrnost komunikace mezi podezřelými nebo obviněnými osobami a jejich obhájcem v rámci výkonu práva na přístup k obhájci stanoveného podle uvedené směrnice, přičemž tato komunikace zahrnuje schůzky, korespondenci, telefonické hovory a jiné formy komunikace, které jsou přípustné podle vnitrostátního práva.
27. Nedotknutelnost důvěrnosti vztahu mezi advokátem a jeho klientem však není absolutní. Ústavní soud se např. již opakovaně ve své judikatuře přihlásil k netoleranci zneužívání institutu mlčenlivosti advokáta k páchání trestné činnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010 (N 237/59 SbNU 405), nález sp. zn. III. ÚS 2847/14 ze dne 3. 1. 2017 (N 3/84 SbNU 51), či usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)].
28. Ani dle ESLP není ochrana důvěrnosti vztahu advokát-klient bezvýjimečnou a nepodřaditelnou jiným chráněným zájmům (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2001 ve věci Erdem proti Německu, stížnost č. 38321/97, bod 65; či rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud proti Francii, stížnost č. 12323/11, bod 123). ESLP tak např. považoval za přípustné, aby v trestním řízení proti advokátovi byly použity informace z rozhovoru s jeho klientem, získané odposlechem tohoto klienta, jestliže tyto informace svědčily o zapojení advokáta do trestné činnosti a nikterak nezhoršovaly obhajobu klienta v jeho vlastní věci (srov. rozsudek ESLP ze dne 16. 6. 2016 ve věci Versini-Campinchi a Crasnianski proti Francii, č. stížnosti 49176/11, bod 79), či hlášení podezřelých obchodů v rámci opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2012 ve věci Michaud proti Francii, stížnost č. 12323/11, bod 128; či rozsudek ESLP ze dne 27. 4. 2017 ve věci Sommer proti Německu, stížnost č. 73607/13, bod 56). Judikatura ESLP dokonce opatrně naznačuje, že za zcela výjimečných okolností by bylo možno připustit i použití materiálů chráněných povinností mlčenlivosti advokáta v trestním řízení proti jeho klientovi (srov. rozsudek ESLP ze dne 31. 5. 2011 ve věci Khodorkovskiy proti Rusku, stížnost č. 5829/04, bod 198; či rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, č. stížností 11082/06 a 13772/05, bod 627).
29. Na druhé straně, tedy z pohledu osoby povinné zachovávat mlčenlivost o určitých skutečnostech, judikatura ESLP v obecné rovině (tedy nevztahujíc se specificky k advokátům) vylučuje, aby této povinnosti muselo ustoupit i právo takové osoby na obhajobu. ESLP tak např. rozhodl, že je porušením čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), pokud je osobě povinné zachovávat mlčenlivost o utajované informaci zakázáno, aby tuto informaci sdělila svému obhájci v trestním řízení, které je proti ní vedeno právě v souvislosti s těmito utajovanými informacemi, jestliže je to pro výkon obhajoby nutné (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2017 ve věci M. proti Nizozemí, stížnost č. 2156/10, body 93 až 97). Stejně tak ESLP považuje za určitých okolností za přípustné, aby advokát, který je vázaný mlčenlivostí ohledně obsahu spisu, tuto porušil, je-li to nutné k naplnění hájení zájmů jeho klientů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Mor proti Francii, stížnost č. 28198/09, bod 57).
30. Podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Podle § 21 odst. 8 zákona o advokacii trvá tato povinnost i po vyškrtnutí advokáta ze seznamu advokátů.
31. Tato povinnost není výsadou advokáta, ale slouží k ochraně zájmů klienta [povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. [např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54 SbNU 361)]. Tomu odpovídá i úprava § 21 odst. 2 zákona o advokacii, podle nějž může povinnosti mlčenlivosti advokáta zprostit pouze klient a po jeho smrti či zániku právní nástupce klienta; má-li klient více právních nástupců, ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je potřebný souhlasný projev všech právních nástupců klienta. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu. I poté je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost, je-li z okolností případu zřejmé, že ho klient nebo jeho právní nástupce této povinnosti zprostil pod nátlakem nebo v tísni. Tato úprava je souladná s požadavky judikatury ESLP, podle níž důvěrnost vztahu advokáta a klienta slouží zájmům klienta, a tedy jedině on rovněž může advokáta zbavit povinnosti mlčenlivosti (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 12. 6. 2012 ve věci Gryaznov proti Rusku, stížnost č. 19673/03, bod 60).
32. Rovněž § 21 odst. 9 a 10 zákona o advokacii, rozšiřující povinnost mlčenlivosti i na některé jiné osoby kromě advokáta, který v dané věci klientovi poskytuje právní služby, odpovídají principiálnímu významu povinnosti mlčenlivosti pro zachování důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem.
33. Význam povinnosti mlčenlivosti podtrhuje i skutečnost, že nejde o právo advokáta, ale o jeho povinnost, jíž odpovídá i zákaz výslechu advokáta ohledně okolností, na něž se tato povinnost vztahuje (srov. např. § 99 odst. 2 trestního řádu, § 124 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 55 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 96 odst. 3 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejen, že tak advokátovi není dáno na výběr, zda povinnost mlčenlivosti dodrží, či nikoliv, ale je i povinností orgánů veřejné moci na něm porušení této povinnosti vůbec nežádat.
34. Právní řád rovněž s porušením povinnosti mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona o advokacii advokátem spojuje důsledky, jejichž účelem je zajistit ochranu oprávněných zájmů klienta. Tyto důsledky tíží jak orgány veřejné moci, které porušení povinnosti mlčenlivosti připustily, tak advokáta, který tuto povinnost porušil. Do první kategorie spadá zejména neúčinnost důkazu takto získaného, do druhé případná odpovědnost advokáta za kárné provinění, újmu vzniklou klientovi či dokonce za trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 180 trestního zákoníku [srov. KOVÁŘOVÁ, D.; HAVLÍČEK, K; NĚMEC, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 21, úvod].
35. § 21 odst. 3 až 7 zákona o advokacii naopak uvádí výčet výjimek z povinnosti mlčenlivosti, mezi nimiž se výkon obhajoby advokáta v trestním řízení nenachází. Komentářová literatura se však shoduje na závěru, že právo na obhajobu advokáta má před povinností mlčenlivosti přednost [srov. KOVÁŘOVÁ, D.; HAVLÍČEK, K.; NĚMEC, R. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 21, část VIII., či KRYM, L., In: SVEJKOVSKÝ, J. a kol. Zákon o advokacii. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 145]. Tento závěr podporuje v zásadě i judikatura obecných soudů, která např. uznává účinnost důkazu výpovědí obviněného advokáta, který si ji následně rozmyslel s odkazem na povinnost mlčenlivosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 947/2013), příp. výslovně zmiňuje nepodmíněnost práva na obhajobu advokáta zproštěním mlčenlivosti ze strany jeho klienta (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. 2 To 1118/98, publ. v č. 7/2000 časopisu Soudní judikatura ve věcech trestních pod č. 24/2000).
b) K právu na obhajobu v trestním řízení
36. Právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny v trestním řízení je třeba považovat za zcela stěžejní požadavek zajištění práva na soudní ochranu v trestních věcech a nutný předpoklad celkové spravedlivosti trestního řízení. Tradičně je právo na obhajobu pojímáno tak, že sestává ze tří složek - práva na obhajobu formální, tedy nechat se zastoupit právním profesionálem (obhájcem), práva na takový postup ze strany orgánů činných v trestním řízení, který zaručuje řádný výkon obhajoby, včetně poučovací povinnosti v rozsahu potřebném pro efektivní výkon práva na obhajobu, a práva na obhajobu materiální (srov. např. GŘIVNA, T. In: FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 202; či VANTUCH, P. In: ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 200). Nynější věc se dotýká poslední zmíněné složky práva na obhajobu.
37. Obecně je právo na materiální obhajobu v trestním řízení garantováno na ústavní úrovni čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny, prostřednictvím mezinárodních závazků České republiky, zejména čl. 6 odst. 3 Úmluvy, čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, prostřednictvím unijního práva, zejména čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, a konečně i na zákonné úrovni § 33 a násl. trestního řádu a § 92 trestního řádu.
38. Právo na obhajobu materiální je pojímáno jako právo hájit se osobně, které představuje soubor dílčích práv obviněného, jejichž výkon je v obecné rovině způsobilý ovlivnit průběh řízení v jeho prospěch. Patří sem zejména právo uvádět skutečnosti a předkládat důkazy na svou obhajobu, právo činit procesní návrhy a podávat žádosti, právo vyjádřit se ke všem důkazům, právo podávat opravné prostředky atd., jakož i právo aktivně nepřispívat ke svému obvinění.
39. Z hlediska zachování podstaty práva na obhajobu je přípustné toto právo za jistých okolností omezit, zejména tam, kde určitý způsob obhajoby zasahuje citelně do práv a svobod třetích osob či významně narušuje veřejný zájem, např. spočívá-li v páchání trestných činů, např. v padělání důkazů nebo v násilí, vyhrožování či korupci vůči svědkům či úředním osobám atd. Tato omezení jsou však přípustná jen tehdy, obstojí-li konkurenční zájem při konfrontaci s právem na obhajobu v testu proporcionality a nevylučují-li obecně, tedy bez vztahu ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů, pro určité typové situace možnost efektivního výkonu práva na obhajobu.
40. Meze legitimního uplatnění práva na obhajobu vytyčené těmito zákazy jsou poměrně široké a způsob obhajoby je v nich ponecháván zcela na volbě osoby, proti níž se řízení vede. Ta má tak možnost vybrat si takovou strategii obhajoby a její dílčí taktiky, které pro sebe považuje za nejlepší. Právo na obhajobu zakazuje orgánům činným v trestním řízení tuto osobu nutit k výpovědi a zahrnuje korespondující právo mlčet a aktivně nepřispívat ke svému obvinění, avšak na žádné z úrovní právní regulace zmíněných výše sub 37. neexistuje obecný zákaz aktivního výkonu práva na obhajobu uváděním skutečností, předkládáním důkazů atd. v určitých typových situacích, rozhodne-li se pro něj dobrovolně osoba, proti níž se řízení vede. Pokud by ostatně byl takový obecný typový zákaz připuštěn v případech, v nichž by účinnou mohla být pouze tato aktivní obhajoba, důsledek pro obviněného by byl stejný, jako kdyby byl aktivně nucen přispět ke svému usvědčení, jen by mu bylo naopak v aktivitě bráněno.
VI.
Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
41. Jakkoliv nalézací soud a oba vedlejší účastníci řízení poukazovali mimo jiné na to, že informace, ohledně nichž se povinnosti mlčenlivosti stěžovatel domáhal, jí kryty nebyly, neboť šlo pouze o informace týkající se jeho komunikace se soudem, námitka střetu práva na obhajobu a povinnosti mlčenlivosti tím uspokojivě vyřešena není. V nynější věci by totiž nebylo možno vyloučit, že by obhajoba stěžovatele v případě, že by se tento rozhodl vypovídat o okolnostech vzniku předmětné přihlášky, přesáhla obor pouhých administrativně-technických detailů a zasáhla i do obsahu komunikace mezi stěžovatelem a jeho klientkou. Podstatné pro posouzení stěžovatelovy viny či přinejmenším trestu by totiž nepochybně mohlo být např. i to, kdy s ním klientka uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb, kdy mu předala podklady potřebné k vypracování přihlášky, jaké pokyny mu ohledně toho udělila, jakým způsobem ji stěžovatel poučil atd., tedy skutečnosti, které již nepochybně do oboru důvěrnosti vztahu advokát-klient náleží. Na otázku řešení střetu práva na obhajobu a povinnosti mlčenlivosti je tedy stále třeba odpovědět.
42. Ze shora nastíněných východisek plyne, že povinnost mlčenlivosti jakožto složka základního práva klienta na právní pomoc a základní právo advokáta na obhajobu mohou být v rozporu, který je třeba řešit proporcionálně. Jako nejmenší zásah do obou konkurujících si práv se a priori jeví dohoda mezi advokátem a klientem o zproštění povinnosti mlčenlivosti v rozsahu, který je oboustranně přijatelný a který dostatečně vyvažuje jak zájmy advokáta, tak zájmy klienta.
43. Toto východisko však nelze považovat za principiálně spolehlivé. Mohlo by totiž zcela reálně v určitém okruhu typových případů negovat samotnou podstatu práva advokáta na obhajobu. Nelze totiž vyloučit situaci, v níž nebude již nikdo, kdo by mohl na klientově místě advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostit (např. je-li jím právnická osoba, která zanikla bez právního nástupnictví), ani situace, v nichž klient advokátovu žádost odepře, a to ať již z důvodů pochopitelných (typicky jde o citlivé informace, které chce za každou cenu udržet v tajnosti), z důvodů nepochopitelných (např. iracionální rozmar), nebo dokonce z důvodů zavrženíhodných (snaha pomstít se advokátovi za domněle špatnou úroveň poskytnutých služeb, získat tímto způsobem silnější pozici v tzv. palmárním sporu s advokátem atd.). Za zcela raritní nelze považovat ani případy, v nichž je proti klientovi rovněž vedeno trestní řízení, v němž vinu svaluje na svého advokáta, a tedy je v rozporu s jeho zájmy v tomto řízení, aby advokáta povinnosti mlčenlivosti zprostil.
44. Opomenout nelze ani situace, v nichž si účinná obhajoba žádá okamžité jednání advokáta, např. ve formě spontánní výpovědi před orgány činnými v trestním řízení či jiné spolupráce s nimi, přičemž jakékoliv advokátovo prodlení do doby vyjednání zproštění povinnosti mlčenlivosti klientem by její účinnost mohlo zmařit, např. vystavením se podezření z účelového taktického vyčkávání a následného nepřiznání polehčující okolnosti spočívající v doznání, neboť toto bude vyhodnoceno jako učiněné až pod tlakem nepříznivě se vyvíjejícího trestního řízení. Konečně prodleva potřebná k vyjednání zproštění povinnosti mlčenlivosti může prodlužovat negativní účinky spojené s trestním řízením, které se v důsledku toho stanou neproporcionálními (např. v případě vazby advokáta, zajištění významné části jeho majetku atd.).
45. Jakkoliv je tedy obecně nanejvýše žádoucí a odpovídající principu proporcionality, aby advokát nejprve usiloval o zproštění povinnosti mlčenlivosti svým klientem pro potřeby své vlastní obhajoby, nelze tento požadavek absolutizovat. Není-li to za daných okolností možné či vyjde-li toto úsilí vniveč, zachování podstaty práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, ve spojení s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i právem na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny si žádá, aby advokát při výkonu svého práva na obhajobu v trestním řízení mohl uvádět i skutečnosti či předkládat nebo navrhovat důkazy, které jsou jinak kryty povinností mlčenlivosti dle § 21 odst. 1 zákona o advokacii. Učiní-li tak, vykonává své právo na obhajobu. Zpravidla se tak nemůže jednat ani o nezákonný důkaz pro účely trestního řízení, ani o protiprávní jednání advokáta pro účely veřejnoprávní deliktní právní úpravy, zejména zákona o advokacii a stavovských předpisů, a vznikne-li tím újma klientovi, půjde zpravidla o újmu, které advokát ve smyslu § 24 odst. 4 zákona o advokacii nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
46. Advokát však ani v takové situaci nepřestává být advokátem a musí dbát o to, aby povinnost mlčenlivosti zůstala zachována v takové míře, v jaké je to za daných okolností možné, tedy aby neuvedl nic, na co se váže povinnost mlčenlivosti, co nevyžadují zájmy jeho účinné obhajoby. V zásadě je přitom na advokátovi samém, aby jako právní profesionál kvalifikovaně zhodnotil možnosti své obhajoby a jejich účinnost, a tedy i míru, v němž zájmy jeho obhajoby převyšují zájem na zachování povinnosti mlčenlivosti. Vědomí, že příslušný orgán veřejné moci (kárná komise České advokátní komory, soud v občanském soudním řízení či dokonce v řízení trestním) bude mít při svém hodnocení ex post příliš široký prostor pro uvážení, by totiž na výkon práva advokáta na obhajobu mělo významný brzdící efekt.
47. Výjimky, v nichž by nerespektování povinnosti mlčenlivosti advokáta v rámci výkonu jeho vlastní obhajoby v trestním řízení mohlo vést k závěru o nezákonnosti důkazu takto získaného, vzniku disciplinární či dokonce trestní odpovědnosti advokáta či vzniku jeho odpovědnosti za újmu dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii, mohou být tedy dány jedině tehdy, jde-li o zjevné zneužití práva advokátem. Takové zneužití nastává tehdy, jestliže rozumně nelze očekávat, že by uvedení skutečností či navržení nebo předložení důkazů krytých povinností mlčenlivosti mohlo jakkoliv k obhajobě účelně přispět (např. jde o informaci zcela nadbytečnou, vůbec nesouvisející s danou trestní věcí, mající za cíl toliko poškodit klienta, pomstít se mu atd.), nikoliv tehdy, je-li to věcí střetu dvou či více rozumně obhajitelných názorů ohledně toho, která informace ještě byla v zájmu účinné obhajoby nutná, a která již nikoliv.
48. Sluší se připomenout, že na případná právní řízení vedená pro podezření ze zneužití práva advokátem se vztahují zákonné výjimky z povinnosti mlčenlivosti dle § 21 odst. 4 a 6 zákona o advokacii a v případě, že by šlo dokonce o trestní řízení, není advokát vázán povinností mlčenlivosti v rozsahu, v jakém toho vyžadují zájmy jeho účinné obhajoby. Advokát tedy musí mít i v těchto řízeních plnou možnost hájit svá práva.
49. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovateli nemohlo být a priori bráněno ve výkonu jeho práva na obhajobu i uvedením skutečností, které by byly kryty povinností mlčenlivosti. V nynější věci přitom ani nešlo o to, že by orgány činné v trestním řízení bránily stěžovateli v uplatnění jeho práva na materiální obhajobu uváděním skutečností či předkládáním důkazů podléhajících povinnosti mlčenlivosti či že by mu jakýkoliv jiný orgán veřejné moci takovou skutečnost kladl k tíži.
50. Stěžovatel se o takový výkon svého práva na obhajobu ani nepokusil. Přitom názor, že jeho právo na obhajobu je této povinnosti nadřazeno, byl již před vydáním prvního napadeného rozhodnutí artikulován v komentářové literatuře a částečně i v judikatuře (viz výše bod 35.) a pro stěžovatele jakožto advokáta, a tedy právního profesionála, nemohl tak být nepředvídatelný či natolik nespolehlivý, aby na svou obhajobu tímto způsobem úplně rezignoval. Skutečnost, že tak učinil, tak nelze klást k tíži nikomu jinému než jemu samému.
VII.
K dalším stěžovatelovým námitkám
51. Ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud nevyhodnotil ani jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Konkrétně k nim Ústavní soud uvádí následující:
52. Námitky 1), 2) a 3) spolu úzce souvisí, neboť jsou jen jinými slovy vyjádřením téže nespokojenosti stěžovatele s výsledkem a závěry dokazování. Jednoduše vyjádřeno má stěžovatel za to, že důkazy proti němu svědčící nepostačují k dosažení závěru o jeho vině bez důvodných pochybností tak, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu. Ústavní soud k tomu předesílá, že jeho možnosti zasahovat do procesu a výsledků dokazování v trestním řízení před obecnými soudy jsou velmi omezené.
53. To je dáno tím, že české trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)]. Odpovědnost za řádné provedení dokazování a ustálení skutkového stavu v trestním řízení tak primárně leží na bedrech obecných soudů a z nich především toho soudu, který v daném trestním řízení vedl hlavní líčení.
54. To jistě neznamená, že by proces dokazování či jeho výsledky byly zcela vyloučeny z ústavněprávního přezkumu, avšak může se tak stát jen ve výjimečných situacích, v nichž má vytýkaná vada tak zásadní dopady, že neguje celkovou spravedlivost trestního řízení. O takové situace může jít např. tehdy, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
55. Dále sem patří případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
56. O žádnou takovou situaci však v nyní projednávané věci nejde.
57. Stěžovatelovy námitky, byť jsou formálně vymezeny tak, aby odpovídaly shora uvedeným výjimkám extrémního rozporu a jednostranně vedeného dokazování vyústivšího dokonce až v údajné porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, ve skutečnosti představují jen jeho nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy, zejména nalézací soud, dospěly. Ústavní soud po seznámení se s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů však shledal, že obsahově stěžovatelovy námitky 1) až 3) postrádají ústavněprávní rovinu.
58. S prakticky shodnými námitkami ohledně toho, zda se v rámci předmětného skutku dopustil trestného činu hlavní pachatel, se Ústavní soud již vypořádal při rozhodování o ústavní stížnosti hlavního pachatele (viz body 20. až 22. usnesení sp. zn. III. ÚS 3881/19 ze dne 17. 3. 2020) a od svých tehdejších závěrů nemá důvodu se odchylovat ani nyní.
59. Stručně lze pouze uvést, že obecným soudům nemůže Ústavní soud ničeho vytknout, vystavěly-li obecné soudy závěr o vině hlavního pachatele na tom, že:
- se tento pokusil dosáhnout zařazení předmětné přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení při dvou různých příležitostech, přičemž při každé z nich uvedl jiný spis, v němž měl tuto přihlášku objevit, neboť k nim dle jeho tvrzení patrně byla nedopatřením přiložena;
- že tato přihláška se ani do jednoho z těchto dvou spisů nemohla přimíchat, pokud by byla doručena na soud tak, jak tvrdil stěžovatel;
- že hlavní pachatel potvrdil včasné podání přihlášky s jistotou, jakou za daných okolností nemohl mít;
- že si stěžovatel jako advokát nenechal nijak potvrdit údajné podání přihlášky a nekomunikoval ohledně celé situace se zákonným soudcem, ale s hlavním pachatelem, který s předmětným insolvenčním řízením neměl nic společného; a
- že svědkyně Z. situaci řešila transparentním způsobem, tedy poté, co jí hlavní pachatel přinesl údajně nalezenou přihlášku, volala do kanceláře stěžovatele a ověřovala detaily jejího údajného původního doručení soudu, přičemž až v reakci na údaje uvedené stěžovatelem uzavřela, že takto tomu nemohlo být, avšak celý problém oficiálně řešila až poté, co podatelně předložil hlavní pachatel předmětnou přihlášku s obdobným vysvětlením až podruhé.
60. Tyto závěry jsou logické a při konfrontaci s provedenými důkazy se nachází zcela uvnitř ústavně konformních mezí volného hodnocení důkazů. I ohledně role stěžovatele v předmětném skutku obecné soudy provedly dokazování v plném souladu se základními zásadami dokazování v trestním řízení, hodnocení provedených důkazů je logické a racionální a jeho výstupy jsou náležitě odůvodněny. Obecné soudy v případě stěžovatele založily závěr o jeho vině na úplném, vnitřně uceleném řetězci nepřímých důkazů. Dospěly totiž k názoru, že se předmětný skutek nemohl odehrát jinak, než jak je uveden v popisu předmětného skutku, tedy zejména že tím, kdo navedl hlavního pachatele k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, mohl být jedině stěžovatel. Takový podklad pro závěr o vině je v demokratickém a právním státě přípustný.
61. Obecné soudy vyšly zejména z toho, že předmětná přihláška byla nepochybně zpracována advokátní kanceláří stěžovatele, což ani tento nepopřel, a že byť nebyl prokázán způsob, jakým se předmětná přihláška dostala do dispozice hlavního pachatele a jakým způsobem byl tento přesvědčen, aby se pokusil o její zažurnalizování do předmětného spisu, jako kdyby byla doručena včas, bylo bezpečně prokázáno, že po prvním neúspěšném pokusu se stěžovatel pokoušel přesvědčit vedoucí podatelny, že přihláška byla doručena včas a že má od hlavního pachatele pokyn, že má přihlášku na podatelnu donést, poté se dostavil za hlavním pachatelem s tím, že přihláška přijata nebyla, v návaznosti na což hlavní pachatel učinil druhý pokus o zařazení předmětné přihlášky do příslušného spisu jako podané řádně a včas.
62. Významné pro obecné soudy rovněž bylo, že svědkyně z podatelny, jimž obecné soudy neměly důvodu nevěřit, rovněž potvrdily, že stěžovatel se na tuto podatelnu osobně dostavil poté, co přihláška přijata nebyla, převzal si ji zpět, prosil je, aby na vše zapomněly a svědkyni Z. krátce nato přinesl čokoládu. Za těchto okolností nelze spatřovat žádnou vadu, natož takovou, která by dosahovala intenzity porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, dospěly-li obecné soudy k závěru, že se stěžovatel ve formě účastenství na trestném činu hlavního pachatele podílel.
63. Namítá-li stěžovatel porušení presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, pak se Ústavní soud nemůže než ztotožnit s vyjádřením obou vedlejších účastníků řízení. O uvedenou situaci skutečně v nynější věci nešlo, neboť obecné soudy zdůvodnily zcela dostatečně, proč po vyčerpání možností dokazování žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatele nepřetrvaly. K tomu viz výše. Stěžovatelovo pojetí presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo by fakticky vyžadovalo, aby u každého jednotlivého důkazu musel soud při hodnocení vždy vyjít z varianty výhodnější pro osobu, proti níž se řízení vede. To by však bylo v rozporu s již shora zmiňovanou zásadou volného hodnocení důkazů, která mírou důkazu činí kvalifikované vnitřní přesvědčení soudu.
64. Ústavní soud připomíná, že prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného přetrvávají důvodné pochybnosti, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Aplikace pravidla in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].
65. S presumpcí neviny ani pravidlem in dubio pro reo pak není v rozporu ani přípustnost neurčitých údajů v popisu skutku, jestliže uzavřený vnitřně koherentní řetězec nepřímých důkazů bezpečně poskytuje jediný logický závěr o vině osoby, proti níž se řízení vede. Jestliže tak byly bez důvodných pochybností vyloučeny všechny skutkové varianty kromě té, že hlavního pachatele k činu navedl stěžovatel, nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody v tom, že se nepodařilo přesně zjistit, kdy a kde se tak stalo, případně jak konkrétně probíhala komunikace mezi stěžovatelem a hlavním pachatelem.
66. Taktéž nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by se mu podařilo identifikovat extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a závěry na jejich základě učiněnými. Závěr o neomylnosti podatelny, k němuž dle stěžovatele měly obecné soudy dojít a na němž měly vystavět závěr o jeho vině, je pouze stěžovatelovou účelovou konstrukcí, k níž se však obecné soudy nehlásí. Obecné soudy totiž uvedly pouze to, že ve vztahu k činnosti podatelny nebyla zjištěna zásadní pochybení (srov. např. bod 6. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), resp. že taková pochybení nebyla zjištěna ve vztahu k typové situaci odevzdání podání osobně na podatelně (srov. bod 51. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obecné soudy tak nikdy nevycházely z toho, že by podatelna byla neomylná.
67. Klíčovým pak nebylo žádné takového obecného zjištění, ale zcela konkrétní závěr, že vzhledem k okolnostem chodu podatelny v předmětný den, o němž stěžovatel i hlavní pachatel tvrdili, že v něm měla být předmětná přihláška pohledávky do insolvenčního řízení doručena, nemohlo dojít k jejímu chybnému zařazení do spisu, o němž hlavní pachatel tvrdil, že ji v něm nalezl (srov. velmi podrobnou argumentaci nalézacího soudu v bodech 21. až 23. jeho napadeného rozsudku). Tato argumentace nepostrádá přesvědčivost ani logiku, vychází z velmi konkrétních zjištění (např. kdy a jak je zpracovávána příchozí pošta, zda se mohlo podání doručené osobně v určitý čas vůbec potkat s poštou doručeným podáním v jiný určitý čas téhož dne vzhledem k postupu jejich zpracování atd.), a tedy z hlediska ústavněprávního jí není čeho vytknout. Tím na relevanci ztrácí i námitka stěžovatele, že nikdy nebyla vyvrácena pravdivost úředních záznamů o nálezech přihlášek vyhotovených hlavním pachatelem, neboť ta z těchto zjištění nutně plyne.
68. Rovněž rozpory ve výpovědích svědkyně Z. v přípravném řízení a v hlavním líčení stěžovatel nikterak nespecifikoval, resp. neuvedl, v čem by mělo pro rozhodnutí o jeho vině mít zásadní význam, jestli svědkyně Z. vypověděla, zda stěžovatele v budově soudu potkala paní K., nebo paní S. Již vůbec pak není zřejmé, proč by extrémní rozpor měl zakládat fakt, že dle stěžovatele svědkyně Z. popisuje událost ze dne 7. 9. 2016 na podatelně Krajského soudu v Brně odlišně, než jak ji vnímal stěžovatel. Takové tvrzení, založené na subjektivním vnímání stěžovatele, dokonce ani formálně nepopírá, že k dané události došlo ve skutečnosti tak, jak svědkyně vypověděla.
69. Ohledně námitky 4) se Ústavní soud ztotožňuje s vyjádřením vedlejších účastníků. Motiv totiž skutečně není ani znakem skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku, ani pojmovým znakem účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ze stěžovatelovy argumentace je patrné, že tento nesprávně směšuje motiv se zaviněním tím způsobem, že pozitivní zaměření vůle, které je charakteristické pro obě formy úmyslu, tedy to, co pachatel chce či s čím je srozuměn, s tím, co jej vedlo k jednání (tedy proč jedná).
70. K tomu postačí stručně podotknout, že volní složka úmyslu se jako umělý právní konstrukt váže izolovaně toliko ke znakům příslušné skutkové podstaty, tedy selektuje z nesmírně složité a komplexní lidské psychiky jen určité její prvky. Nepatří-li motiv mezi znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby ani mezi pojmové znaky účastenství, nelze žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod spatřovat v tom, že se jím blíže v rámci úvah o právní kvalifikaci obecné soudy nezabývaly.
71. Naplněním všech pojmových znaků účastenství ve formě návodu dle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se pak obecné soudy věnovaly s náležitou pozorností (srov. bod 29. napadeného rozsudku nalézacího soudu, bod 60. napadeného rozsudku odvolacího soudu a bod 24. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel těmto právním závěrům ve své ústavní stížnosti nijak neoponuje a jeho argumentace se nese toliko v duchu údajného neprokázání skutkových okolností, na nichž tento právní závěr stojí. K této části námitky 4) však srov. výše vypořádání námitek 1) až 3).
72. Námitka 6) zjevně postrádá opodstatnění. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz jeho body 22. až 23. či 26.), tento se stěžovatelovými námitkami zaobíral, a těmto toliko nepřisvědčil. Požadavkům judikatury Ústavního soudu na poskytnutí účinné ochrany ústavně zaručeným základním lidským právům a svobodám tak vyhověl, neboť z této plyne toliko to, že Nejvyšší soud je povinen se námitkou mající charakter porušení ústavně zaručených základních lidských práv a svobod předloženou v dovolání v trestním řízení zabývat [k tomu viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], nikoliv však, že je povinen rozhodnout určitým procesním způsobem jen proto, že je tato námitka vznesena, neshledá-li ji důvodnou.
73. Ostatně ani námitka 7) nemohla rozhodnutí Ústavního soudu jakkoliv zvrátit. Údajné vady přípravného řízení spočívající ve vyslechnutí svědků ještě před zahájením trestního stíhání byly zhojeny v hlavním líčení, v němž nalézací soud všechny svědky, jejichž výpovědi využil při rekonstrukci skutkového stavu, procesně řádně vyslechl, tedy v této souvislosti zejména kontradiktorně s možností obhajoby se výslechů účastnit, klást svědkům otázky a k jejich výpovědím se vyjadřovat (srov. zejména bod 39. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Tuto skutečnost stěžovatel ani nepopírá a potvrzuje ji i obsah spisového materiálu s protokoly o průběhu hlavního líčení.
74. Ohledně výslechu svědkyně M. se pak Ústavní soud ztotožňuje se závěrem, že její výslech neměl dle hodnocení obecných soudů nijak zásadní význam (srov. bod 26. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Tento závěr se nejeví být účelovým, neboť svědkyně M. vypovídala pouze o některých aspektech chodu stěžovatelovy advokátní kanceláře, zejména k evidenci pošty. Je tak zřejmé, že její výpověď nemohla mít ve vztahu k předmětnému skutku valnějšího významu, a proto by ani konstatování vady ohledně jejího výslechu nemohlo přivodit narušení celkové spravedlivosti řízení.
75. Ústavní soud se přitom navíc shoduje se závěry obecných soudů, že otázky týkající se čistě organizačních aspektů chodu kanceláře nejsou povinností mlčenlivosti kryty. Je zde nutno vyjít z předpokladu, že povinnost mlčenlivosti je ustanovena na ochranu oprávněných zájmů klientely advokátů a advokátek. Způsob přijímání či evidence pošty či administrativní postupy při vyhotovování a vypravování listin k této ochraně nijak nepřispívají.
76. Tím Ústavní soud nezpochybňuje, že i čistě organizační záležitosti vnitřního chodu advokátní kanceláře nemohou být za určitých okolností kryty povinností mlčenlivosti, muselo by však jít o situace, v nichž je dán přímý vztah mezi požadovanými informacemi a ochranou oprávněných zájmů klienta či klientky (např. nešlo by o obecný popis přijímání a odesílání pošty, ale byly by žádány úplné výpisy knihy pošty, z nichž by bylo možno zjistit i jména klientů a klientek, eventuálně dokonce dovodit z popisu přijímaných a odesílaných listin právní záležitosti, s nimiž se na advokátní kancelář obrátili). Tak tomu však v nynějším případě u výslechu svědkyně M. nebylo.
77. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s názorem, že by výslech svědkyně M. nebyl proveden v souladu s požadavky nálezu sp. zn. II. ÚS 955/18 ze dne 9. 7. 2018 (N 120/90 SbNU 31). Tento nález neváže právo odepření výpovědi automaticky ani na existenci jakéhokoliv přátelského vztahu mezi svědkem a osobou, jíž by výpověď mohla být v neprospěch, ani na pouhé tvrzení dostatečně intenzivního vztahu. Právo odepřít výpověď z důvodu dle § 100 odst. 2 trestního řádu totiž dle uvedeného nálezu chrání toliko ty přátelské vztahy, které lze charakterizovat jako obdobu rodinného poměru, v nichž by svědek pociťoval újmu osoby, jíž by jeho výpověď mohla být v neprospěch, jako svou vlastní.
78. Spadají sem tak toliko velmi blízké přátelské vztahy, pro něž je charakteristický upřímný a trvalý zájem o osud toho druhého, starost o jeho blaho a pohlížení na něj fakticky jakožto na součást širší rodiny. Jakkoliv je rozhodná právě jen tato intenzita, a nikoliv např. četnost či forma kontaktu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 955/18, bod 18.), nelze pod tuto kategorii řadit přátelství vlažná, charakterizovaná toliko oboustrannou kontextuální výhodností (např. mezi dvěma spolupracovníky, kteří si v pracovních záležitostech vychází vstříc, mají na pracovišti korektní vztahy a příležitostně si vyměňují i osobní informace), povrchností či potřebou vyhovět společenským očekáváním (např. mezi životními partnery blízkých přátel, kteří v sobě však osobní zalíbení nenašli).
79. Takový hluboký přátelský vztah, který opravňuje svědka k odepření výpovědi dle § 100 odst. 2 trestního řádu, musí rovněž tento svědek, který toto právo zamýšlí uplatnit, před příslušným orgánem činným v trestním řízení podložit ověřitelnými skutkovými tvrzeními (srov. nález sp. zn. II. ÚS 955/18, bod 20.). Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by tak intenzivní vztah svědkyně M. uváděla. Ústavní soud tak nemá důvodu se neshodnout s obecnými soudy v tom, že této svědkyni právo odepřít výpověď ve vztahu ke stěžovateli dle § 100 odst. 2 trestního řádu nenáleželo.
VIII.
Závěr
80. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 45. až 48.
81. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Autor: US