// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 06.11.2020

ÚS: Nezohlednění doplnění blanketní stížnosti

O porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Takovým případem je i podání blanketní stížnosti s upozorněním na její pozdější doplnění, kdy však toto doplnění administrativním pochybením není součástí příslušného spisu, takže se s ním stížnostní soud neseznámil a rozhodl bez jeho znalosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1992/20, ze dne 22. 9. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na veřejné projednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 4. 2003, sp. zn. 2 T 36/2002, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 2 To 103/2003, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen "tr. zák."). Za dané jednání (blíže popsané ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku) byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře 7 let a trest vyhoštění na dobu neurčitou.

3. Návrhem ze dne 18. 6. 2019 stěžovatel požádal o povolení obnovy řízení. Svůj návrh založil na nových vědeckých poznatcích ohledně metody pachové identifikace (dále jen "MPI"), jejího provádění a následné reliability. V této souvislosti stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 2587/18, a ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, v nichž Ústavní soud připomněl, že provedení pachové identifikace je ústavně konformní pouze v případě, že reflektuje aktuální vědecké poznatky jejího zkoumání. Při veřejném zasedání stěžovatel opětovně popřel, že by čin, za který byl odsouzen, spáchal. Namítal, že se v původním řízení provedené rekognice, zajišťování pachových stop a provádění pachové identifikace neúčastnil jeho obhájce. Stěžejním argumentem pro povolení obnovy řízení je pak zpráva, která zpochybňuje hlavní usvědčující důkaz pachovými stopami, přičemž po vyloučení tohoto důkazu byl v původním řízení uznán vinným toliko na základě několika rekognic, které však byly nejednoznačné, neboť jej poznali pouze někteří ze svědků, a to prý navíc s váháním.

4. Krajský soud v řízení o povolení obnovy řízení provedl dokazování předloženou zprávou "Rizika aplikační praxe metody pachové identifikace", podstatným obsahem trestního spisu zn. 2 T 36/2002 a podstatným obsahem spisu zdejšího soudu o dřívějším návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení sp. zn. 1 Nt 32/2004. Na základě takto provedeného dokazování krajský soud nyní napadeným usnesením návrh na povolení obnovy řízení zamítl a ve vztahu k předložené zprávě "Rizika aplikační praxe metody pachové identifikace" uvedl, že se jedná o materiál vyhotovený Policií České republiky, který shrnuje problémy metody pachové identifikace (dále jen "MPI") a jejího využití, věnuje se kazuistice, monitoruje vývoj aplikace MPI a přichází se závěry i doporučeními pro aplikační praxi. Ostatně již v původním řízení krajský soud upozorňoval na limity procesního využití důkazu pachovou zkouškou, resp. na nemožnost založit rozhodnutí o vině pouze na takovém důkazu. Jelikož se však závěry o vině stěžovatele opíraly o celou řadu dalších důkazů, neshledal nyní krajský soud v původním řízení žádné pochybení. Krajský soud zdůraznil, že se nejedná o "nový důkaz či skutečnost" per se ve smyslu § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.)", neboť limity takto provedeného důkazu se obecné soudy zabývaly již v původním řízení.

5. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která však byla napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především rozporuje procesní postup vrchního soudu, který zcela chybně v odůvodnění nyní napadeného usnesení uvedl, že stěžovatel sice podal v zákonné lhůtě stížnost, kterou však do doby rozhodování soudu nijak blíže neodůvodnil. Vrchní soud ale stěžovatele ani k bližšímu odůvodnění nevyzval.

7. K zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení došlo dne 4. 2. 2020. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel dne 7. 2. 2020 blanketní stížnost, v níž uvedl, že tuto odůvodní ve lhůtě 10 dní poté, co bude jeho právnímu zástupci doručeno písemné vyhotovení usnesení soudu prvního stupně. Usnesení krajského soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 4. 3. 2020, následně stěžovatel dne 16. 3. 2020 (poslední den 10 denní lhůty dopadl na víkend) doplnil písemné odůvodnění dříve podané stížnosti. Stěžovatel z opatrnosti u vrchního soudu telefonicky ověřoval, že odůvodnění stížnosti bylo ještě tentýž den, tj. 16. 3. 2020, vrchnímu soudu doručeno a je součástí elektronického spisu vedeného pod sp. zn. 2 To 36/2020. V tento moment, tedy ke dni 16. 3. 2020, se však spis ještě nacházel u krajského soudu. I zde stěžovatel telefonicky ověřoval, zda je odůvodnění jeho stížnosti součástí spisu, avšak bylo mu sděleno, že jím odkazované odůvodnění stížnosti ze dne 16. 3. 2020 není součástí spisu vedeného pod sp. zn. Nt 558/2019, a to ani v elektronické, ani v listinné podobě. Stěžovatel se proto oprávněně domnívá, že ačkoliv mělo být odůvodnění jeho stížnosti vrchním soudem zasláno krajskému soudu, vrchní soud tak neučinil. Pracovnicí trestní kanceláře vrchního soudu pak bylo stěžovateli potvrzeno, že odůvodnění stížnosti datované dne 16. 3. 2020 se stalo součástí spisu 2 T 36/2020 až dne 24. 4. 2020, tedy poté, co byl soudní spis zpátky doručen vrchnímu soudu. Přestože vrchní soud o zamítnutí stížnosti rozhodoval až dne 6. 5. 2020, odůvodnění stížnosti nevzal nijak v potaz, jakkoliv jím disponoval. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, nebo ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 816/20 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz).

8. K samotné MPI stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že se jedná o skutečnost, která byla i v původním trestním řízení vzata v úvahu. Ad absurdum je prý totiž možné závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích interpretovat tak, že není absolutně možné zvrátit dodatečně po právní moci rozsudku ve věci nesprávnost MPI. Přitom prý stěžovatelem předložená zpráva zásadně zpochybňuje spolehlivost dosavadních metod a jejím stěžejním závěrem je, že za dosavadních podmínek nelze MPI vůbec doporučit. Těmito závěry se však obecné soudy odmítly zabývat. Přitom obecné soudy si musí být vědomy faktu, že vědecké poznatky, jakož i judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu se vyvíjí, a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2 2019, sp. zn. II. ÚS 2587/19, dle kterého "vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v meritorním řízení o vině a trestu, je novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř., kterou je třeba dokazovat v obnovovacím řízení jako podmínku pro konání obnoveného řízení." V tomto citovaném nálezu navíc Ústavní soud uvedl, že "obsahem metodiky jsou nové vědecké poznatky týkající se metody pachové identifikace. Nový vědecký poznatek, který se vztahuje k zásadnímu důkaznímu prostředku použitému v trestním řízení, je přitom novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. V rámci obnovovacího řízení tak může metodika sloužit jako důkazní prostředek při dokazování procesní podmínky řízení, tj. dokazování, zda jsou splněny podmínky pro konání obnoveného řízení."

9. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje ještě na další důkazní návrhy - zejména navrhované výslechy svědků, které navrhl spolu s návrhem na povolení obnovy řízení. Podle mínění stěžovatele by tito svědci, kteří v původním řízení vypovídali ve prospěch stěžovatele, měli být opakovaně vyslechnuti, neboť ve spojení s novými vědeckými poznatky ohledně MPI podporují jiný závěr o jeho (ne)vině.

II. Vyjádření účastníků řízení

10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti, zejména k postupu, jak bylo nakládáno s odůvodněním stěžovatelovy stížnosti ze dne 16. 3. 2020 (resp. s jejím doplněním a odůvodněním), vyjádřily Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze. Ústavní soud si zároveň vyžádal soudní spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. Nt 558/2019, a to včetně trestního spisu sp. zn. 2 T 36/2002.

11. Krajský soud rekapituluje, že dne 7. 2. 2020 mu byla doručena blanketní stížnost stěžovatele, v níž se mj. uvádí, že tato bude písemně odůvodněna ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení do datové schránky právního zástupce stěžovatele. Toto usnesení bylo stranám vypraveno dne 3. 3. 2020, stěžovateli bylo prostřednictvím obhájce doručeno dne 30. 3. 2020. Do 21. 4. 2020 krajský soud neobdržel jakékoliv odůvodnění stížnosti, proto dne 21. 4. 2020 blanketní stížnost předložil spolu s celým spisovým materiálem k rozhodnutí vrchnímu soudu. Až do současně doby nebylo žádné odůvodnění původní blanketní stížnosti krajskému soudu doručeno a při následném vrácení spisu z vrchního soudu (dne 14. 5. 2020) se toto odůvodnění ve spise ani nenacházelo. K tomu krajský soud ještě podotýká, že takovéto odůvodnění stížnosti soud neeviduje ani ve svém elektronickém spise.

12. Vrchní soud vyslovil názor, že prvotní problém nastal tím, že stěžovatel nerespektoval zákonné poučení krajského soudu, že stížnost se podává k vrchnímu soudu prostřednictvím soudu krajského. Odůvodnění stížnosti ze dne 16. 3. 2020, na které stěžovatel poukazuje, došlo do datové schránky vrchního soudu téhož dne, kdežto spis od krajského soudu dorazil až dne 23. 4. 2020, toliko s blanketní stížností. S ohledem na okolnost, že odůvodnění stížnosti přišlo dříve, než spis od krajského soudu, nebylo příslušné oddělení vrchního soudu schopno tuto stížnost přiřadit ke spisu. Zejména z tohoto důvodu neměl senát vrchního soudu 2 To odůvodnění stížnosti při svém rozhodování dne 6. 5. 2020 k dispozici, neboť stížnost byla i nadále uložena v datové schránce vrchního soudu a nebyla přiřazena ke spisu. V tomto ohledu vrchní soud připouští své administrativní pochybení. K tomu však dodává, že při vypořádání stížnosti nebyl vázán revizním principem, a proto přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v plném rozsahu, a v meritu věci na své usnesení i nadále odkazuje.

13. S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení, který není nijak rozporný s tvrzeními stěžovatele, tato nebyla stěžovateli zasílána k případné replice.

III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

14. Ústavní soud zvážil obsah napadeného rozhodnutí i průběh řízení, který mu předcházel, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

15. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že o protiústavnost jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných organizačních pochybení soudu, jímž je kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného, omyl při datování jejího příchodu, přehlédnutí zaplacení soudního poplatku apod. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]. Z pohledu práva na spravedlivý (řádný) proces totiž nemůže obstát výrok soudu založený "na věcně nesprávných argumentech".

16. K problematice blanketního opravného prostředku uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, a tak mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.

17. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543), ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749), ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1692/18, ze dne 6. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3333/19 a ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3955/19, se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, které zaslali v dodatečné a předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443), a nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].

18. V nedávném nálezu (ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/20) Ústavní soud výslovně uvedl, že "o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jde i tehdy, vybočuje-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Takovým případem je i podání blanketní stížnosti s upozorněním na její pozdější doplnění, kdy však toto doplnění administrativním pochybením není předloženo stížnostnímu soudu, který o stížnosti rozhodne bez jeho znalosti."

19. Uvedená východiska přímo dopadají i na nyní projednávanou věc, v níž vrchní soud nevzal v potaz dodatečné odůvodnění původně blanketní stížnosti s odůvodněním, že stěžovatel v uvedené lhůtě svoji stížnost nedoplnil (viz odst. 2 napadeného usnesení vrchního soudu). Vrchní soud totiž mylně vycházel z toho, že odůvodnění blanketní stížnosti není ve spise založeno, stejně jako není evidováno ani v elektronickém spise, avšak dostatečně si neověřil, že stěžovatel toto odůvodnění vrchnímu soudu zaslal, avšak učinil tak dříve, než je bylo možné přiřadit ke konkrétní spisové značce. Pro doručení odůvodnění stížnosti ve stanovené a dopředu avizované lhůtě je totiž stěžejní pouze ta okolnost, že toto podání stěžovatele bylo vrchnímu soudu doručeno, nikoliv přiřazení podání ke konkrétní spisové značce.

20. Pouhé ověření u krajského soudu nelze ze strany soudu vrchního hodnotit jako dostatečné úsilí jak si ověřit, že ono předem avizované (!) odůvodnění a doplnění původně blanketní stížnosti se u soudu již nachází. Administrativní pochybení na straně vrchního soudu, které ostatně vrchní soud sám připouští, totiž mělo negativní dopad do právní sféry stěžovatele. Jakkoliv lze připustit, že stěžovatel nepostupoval formálně správně, když odůvodnění stížnosti adresoval přímo stížnostnímu vrchnímu soudu a nikoliv soudu krajskému (srov. § 143 odst. 1 tr. ř.), tato skutečnost nemůže jít v konečném důsledku k jeho tíži, bylo-li doplnění stížnosti podáno v předem avizované lhůtě. Ostatně z doplnění stížnosti ze dne 16. 3. 2020, které má Ústavní soud k dispozici, jednoznačně vyplývá, proti jakému rozhodnutí stížnost směřuje a pokud v daném momentě nebyl příslušný administrativní pracovník vrchního soudu s to toto podání přiřadit ke konkrétní spisové značce, měl vrchní soud např. vyzvat obhájce stěžovatele k upřesnění, případně měl lustrum provést opakovaně později, kdy by se již listinný spis na vrchním soudě nacházel a bylo by tak možné toto podání zařadit do spisu.

21. Ze shora uvedeného je patrno, že Ústavní soud konstantně zastává názor, že v případě, kdy stížnostní soud mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici písemné odůvodnění stížnosti, avšak ve svém odůvodnění vycházel pouze z blanketní stížnosti, vytvořil situaci, kdy zamítl námitky stěžovatele, byť nebyl seznámen s jejich obsahem. Z hlediska řádného projednání opravného prostředku v řízení o povolení obnovy řízení je proto nutno postup vrchního soudu označit za chybný. Vrchní soud tedy tím, že rozhodl, aniž by vypořádal konkrétní stěžovatelovy námitky obsažené právě v doplnění stížnosti ze dne 16. 3. 2020, porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadená usnesení zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť má za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

23. Ústavní soud tím vytvořil procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, v jehož rámci se vrchní soud bude moci vypořádat se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami a argumenty.

24. Protože Ústavní soud důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, nezabýval se dalšími námitkami stěžovatele, které uplatnil vůči usnesení krajského soudu, neboť by to bylo předčasné. Proto tuto část ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Teprve poté, co vrchní soud napraví shora popsaný procesní deficit, totiž bude moci stěžovatel podle výsledku řízení zvážit podání další ústavní stížnosti, která by se již týkala samotného merita věci.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů