// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 18.09.2020

ÚS: Nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání

Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o. s. ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením krajský soud odňal stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3552/19, ze dne 21. 7. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Okresní soud v Teplicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č.j. 14 Nc 1060/2015-212, ve výroku I. zamítl návrh stěžovatele, kterým se domáhal určení, že S. S. není otcem nezletilého S. S. Dále okresní soud zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal určení, že je otcem nezletilého (výrok II.). Okresní soud zamítl také návrh stěžovatele na úpravu péče a výživy nezletilého (výrok III.), zastavil řízení o návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho pěstounské péče (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že stěžovatel se domáhal popření otcovství S. S. k nezletilému. Okresní soud konstatoval, že k podání takové žaloby je však aktivně legitimován pouze otec dítěte, případně jeho matka - viz § 785, § 789 a § 790 - § 791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Stěžovatel se současně domáhal určení, že otcem nezletilého je on, což je dle okresního soudu pojmově vyloučeno, jelikož nezletilý již určeného otce má (rodiče nezletilého jsou manželé), a stěžovatel tak není aktivně legitimován ani k podání takové žaloby. Dále okresní soud odkázal na § 777 obč. zák., dle kterého lze souhlasným prohlášením rodičů dítěte a muže, který se za otce dítěte označuje, popřít otcovství k dítěti a současně tomuto dítěti určit nového otce: "Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením."

3. V této souvislosti konstatoval, že řízení o rozvodu manželství rodičů nezletilého (S. S. a P. S.) bylo zahájeno až dne 16. 2. 2015, tedy více než jeden měsíc po narození nezletilého. Přestože rodiče nezletilého připustili, že stěžovatel je patrně jeho biologickým otcem, otec považuje nezletilého za svého syna a chce, aby byl vychováván se svými sourozenci. Dále okresní soud uvedl, že dle § 777 odst. 2 obč. zák. lze takový návrh podat nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte, stěžovatel jej však podal až v době, kdy nezletilý dosáhl věku více než dvou let. Navíc dle § 777 odst. 3 obč. zák. k určení otcovství k dítěti tímto způsobem nemůže dojít dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství, přičemž řízení o rozvodu manželství rodičů nezletilého bylo sice zahájeno, ale nebylo pravomocně skončeno. Jelikož podmínky aplikace § 777 obč. zák. splněny nebyly, okresní soud zamítl návrh stěžovatele na popření otcovství S. S. k nezletilému, stejně jako návrh stěžovatele, kterým se domáhal určení, že otcem nezletilého je právě on. Zamítl i návrh stěžovatele na svěření nezletilého do péče spojený s řízením o určení otcovství dle § 422 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."). Vzhledem k tomu, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání samostatné žaloby k popření otcovství, prominutí popěrné lhůty k popření otcovství dle § 792 obč. zák. okresní soud nezvažoval.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 7. 2019, č.j. 96 Co 122/2019-243, bylo rozhodnuto, že rozsudek okresního soudu se v napadených výrocích I., II. a III. potvrzuje (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

5. Krajský soud skutková zjištění okresního soudu doplnil o zjištění aktuálních poměrů stěžovatele, rodičů nezletilého, nezletilého i jeho babičky a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Shodně jako okresní soud upozornil, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na popření otcovství k nezletilému, stejně jako je vyloučeno určení otcovství k nezletilému (otcovství bylo určeno na základě první domněnky otcovství, neboť rodiče nezletilého jsou manželé). Souhlasil také se závěrem, že ke splnění podmínek pro využití kogentního ustanovení § 777 obč. zák. nedošlo.

6. Dále krajský soud doplnil, že není dán důvod pro to, aby byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele, jelikož za situace, kdy jsou oba rodiče nezletilého ve výkonu trestu odnětí svobody, o nezletilého na základě dřívějšího rozhodnutí soudu pečuje osoba příbuzná
a blízká (jeho babička), které daly soudy v souladu s § 954 odst. 2 obč. zák. přednost před jinou osobou. Potřeba změny takového rozhodnutí krajským soudem shledána nebyla, jelikož opakovaným šetřením opatrovníka nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by bylo nutné výchovné prostředí nezletilého aktuálně měnit, přičemž z dokazování vyplynulo také to, že stěžovatel má na základě předběžného opatření možnost se s nezletilým stýkat jednou za čtrnáct dní během víkendu. Pro úplnost krajský soud uvedl, že pokud soud zamítne návrh na určení otcovství, končí tím i ze zákona spojené řízení o péči o nezletilé dítě (§ 422 z.ř.s.), aniž by soud o zastavení tohoto řízení rozhodoval, neboť neurčením otcovství odpadá důvod pro rozhodování ve spojeném řízení o úpravě péče a výživy nezletilého dítěte. Jelikož stěžovatel podal návrh na svěření nezletilého do své péče, bylo možné jeho návrh posoudit i jako návrh na svěření nezletilého do péče jiné osoby (§ 953 obč. zák.) a z tohoto důvodu krajský soud shledal jako správné i to, že okresní soud tento návrh stěžovatele výrokem III. výslovně zamítl. Krajský soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný ve výrocích I., II. a III. potvrdil.

II.
Argumentace stěžovatele

7. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

8. Stěžovatel uvádí, že si je plně vědom zákonné úpravy, má ovšem za to, že v daném případě se jedná o zcela výjimečnou situaci vyžadující mimořádný přístup k věci. Právní úpravu považuje za formalistickou a domnívá se, že by měla být doplněna, neboť práva biologického otce a nezletilého nejsou chráněna, jelikož jsou závislá pouze na libovůli matky a matrikového otce. Stěžovatel namítá, že matka nezletilého záměrně do rodného listu nechala uvést muže, o němž věděla, že otcem dítěte není, a stěžovateli sdělila, že podala návrh na popření otcovství k nezletilému, ovšem neuhradila soudní poplatek a řízení bylo zastaveno. Svým jednáním tak dle stěžovatele zamezila souladu biologické, faktické a právní situace a znemožnila mu domoci se svých práv. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě styku s nezletilým pro stěžovatele není uspokojivým řešením, neboť nebude mít možnost podílet se na jeho výchově ve smyslu výkonu rodičovských práv
a povinností. Přestože je biologickým otcem nezletilého, je mu zcela upřeno právo tvořit se svým dítětem rodinu, nemá právo zasahovat do způsobu jeho výchovy ani o něm získávat informace a krácena jsou i práva nezletilého. Stěžovatel proto považuje za nezbytné, aby byl zapsán do matriky jako skutečný otec nezletilého.

6. Tvrdí také, že obecné soudy se nijak nezabývaly provedením šetření za účelem zjištění, v jakém prostředí nezletilý žije a jaké prostředí by měl u svého biologického otce. Stěžovatel poukazuje na to, že matka a matrikový otec nezletilému v důsledku jejich trestné činnosti vytvořili naprosto nevhodné výchovné prostředí. Matrikový otec je podle stěžovatele pro nezletilého navíc zcela cizí osobou, o nezletilého dlouhodobě neprojevuje žádný zájem a ani nezletilý k němu nemá žádný vztah. Namítá také, že soudy měly provést navrhované důkazy, a nikoliv se spokojit pouze se závěry orgánu sociálně-právní ochrany dětí z nahlášeného šetření. Zcela zásadní opomenutí spatřuje stěžovatel také
v tom, že nezletilý nebyl vyslechnut.

III.
Vyjádření účastníků řízení

9. K posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení.

10. Okresní soud ve svém vyjádření zopakoval skutečnost, že matka nezletilého byla
v době jeho narození vdaná a do rodného listu nezletilého tak byl zapsán právě manžel matky, kterému svědčila tzv. první domněnka otcovství. Dle okresního soudu není pravdou, že by se obecné soudy nezabývaly zjišťováním toho, v jakém prostředí nezletilý žije. Podmínky pro péči o nezletilého byly shledány jako zcela vyhovující a byla prokázána řádná péče o zdárný vývoj nezletilého, a to jak ze strany babičky nezletilého, tak následně i ze strany matky nezletilého po jejím propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v září 2019. K vyslechnutí nezletilého okresní soud nepřistoupil, poněvadž mu v době vydání rozhodnutí byly teprve čtyři roky. V ostatním pak okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud se vyjádřil také k dalším námitkám stěžovatele, nicméně vzhledem k nosným důvodům tohoto rozhodnutí Ústavní soud nepovažoval za nezbytné tuto část vyjádření podrobněji rekapitulovat.

11. Krajský soud v rámci svého vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že stěžovateli bylo od počátku vztahu s matkou nezletilého známo, že je vdaná, a musel si tak být vědom případných následků. Pokud se měl krajský soud dle výzvy Ústavního soudu vyjádřit konkrétně také k poučení o nepřípustnosti dovolání, uvedl, že stěžovateli právo na dovolání nenáleželo, neboť věc byla hodnocena tak, že stěžovatel není k podání návrhů na popření ani na určení otcovství aktivně legitimován, nebylo tedy rozhodováno meritorním rozhodnutím, ale bylo aplikováno pouze procesní právo, přičemž řízení o svěření nezletilého do péče stěžovatele nespadá pod § 30 z.ř.s.

12. Magistrát města Teplice, coby opatrovník nezletilého, nejprve popsal dosavadní vývoj situace v rodině. Dále uvedl, že připomínky stěžovatele k péči o nezletilého byly vždy prověřeny a v péči babičky nikdy nebyly zjištěny nedostatky. Při opakovaných šetřeních či pohovorech důvod pro změnu výchovného prostředí shledán nebyl. Nezletilý byl v pořádku, vyrůstal ve známém prostředí se svými sourozenci, k babičce měl hezký vztah, její péče byla řádná. Stěžovatel měl zachovaný kontakt s nezletilým, který o něm hovoří jako o tatínkovi a má k němu také hezký vztah. V září 2019 byla z výkonu trestu odnětí svobody propuštěna matka nezletilého, nezletilý byl následně svěřen do její péče a stěžovateli byl předběžným opatřením upraven s nezletilým styk.

13. Vyjádření okresního soudu, krajského soudu a Magistrátu města Teplice zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Stěžovatel však na tato vyjádření nijak nezareagoval.

IV.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti

14. Dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je pak Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, došlo-li v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, a posléze rozhodnutím v něm vydaným, k porušení základních práv a svobod stěžovatele chráněných ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

15. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, zohlednil vyjádření, která obdržel, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

16. Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Z toho plyne, že při svém rozhodování může uplatnit i takové důvody, které stěžovatel přímo v ústavní stížnosti neakcentoval. To má význam i pro tuto ústavní stížnost.

17. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje - viz § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K tomu ovšem v posuzovaném případě striktně vzato nedošlo.

18. Podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle § 30 odst. 1 z.ř.s. současně platí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek
o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

19. Jelikož předmětem řízení před obecnými soudy bylo (kromě jiného) právě rozhodování o popření otcovství a o určení otcovství, bylo proti rozsudku krajského soudu ex lege přípustné dovolání, které však stěžovatel nepodal.

20. Pro rozhodnutí o ústavní stížnosti je podstatné, že stěžovatel jednal v souladu s poučením, které mu poskytl v závěru napadeného rozsudku krajský soud ("Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné."). Přestože nedostatek poučení mohl být zhojen dovoláním podaným v prodloužené době tří měsíců (srov. § 240 odst. 3 o.s.ř.), stěžovateli nelze klást k tíži pochybení soudu při poučení o opravném prostředku [viz např. body18. - 20. nálezu sp. zn. II. ÚS 3122/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 80/85 SbNU 363) nebo bod 24. nálezu sp. zn. IV. ÚS 2672/19 ze dne 19. 2. 2020].

21. Povinnost poskytnout řádné poučení účastníkům řízení o procesních právech a povinnostech vyplývá jak z ustanovení § 5 o.s.ř., tak z čl. 36 odst. 1 Listiny, a je naplněním jednoho ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, totiž práva na přístup k soudu (k vyšší přezkumné instanci) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nesprávným poučením krajský soud odňal stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu a porušil tak jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, mohl vznést již v rámci svého dovolání. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel řídil nesprávným poučením krajského soudu o nepřípustnosti dovolání, musí být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu [srov. především nález sp. zn. II. ÚS 1467/18 ze dne 11. 6. 2019 týkající se obdobné problematiky, dále také nález sp. zn. I. ÚS 1820/18 ze dne 26. 9. 2018 či nález sp. zn. II. ÚS 3976/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 81/89 SbNU 231) týkající se nezrušitelného osvojení].

22. Jelikož Ústavní soud shledal, že rozsudkem krajského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek krajského soudu zrušil, a to konkrétně v části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II., a ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pro opakované řízení před krajským soudem to procesně znamená především opravu poučení o přípustnosti dovolání.

23. Důvody, pro které Ústavní soud postupoval právě uvedeným způsobem, však dopadají pouze na část rozsudku krajského soudu. Jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti upozornil krajský soud, řízení o svěření nezletilého do péče stěžovatele totiž pod § 30 z.ř.s. nespadá. Směřovala-li ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu jako celku, a tedy také proti té části výroku I. rozsudku krajského soudu, kterou byl potvrzen výrok III. rozsudku okresního soudu (zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče), nelze odhlížet od toho, že stěžovatel zde již žádné opravné prostředky k dispozici neměl.

24. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňoval, že obecné soudy se nijak nezabývaly provedením šetření za účelem zjištění, v jakém prostředí nezletilý žije, není možné dát mu za pravdu. Obecné soudy si byly dobře vědomy toho, že v době jejich rozhodování se oba rodiče nezletilého nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody, nezletilý byl však již na základě předchozích rozhodnutí svěřen do péče babičky, ke které při opakovaných šetřeních orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebyly shledány žádné nedostatky.

25. Namítal-li stěžovatel, že soudy měly provést navrhované důkazy, a nikoliv se spokojit pouze se závěry orgánu sociálně-právní ochrany dětí z nahlášeného šetření, tyto důkazy v ústavní stížnosti blíže nespecifikoval. Konkrétně zmínil pouze to, že nezletilý nebyl v řízení vyslechnut a byly opomenuty jeho návrhy na přehrání CD nosičů. Jestliže stěžovatel brojil proti tomu, že nezletilý nebyl v řízení vyslechnut, postačí odkázat na vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti, ze kterého vyplývá, že nezletilému byly v době rozhodování obecných soudů pouhé čtyři roky. Pakliže obecné soudy k výslechu nezletilého zjevně z důvodu jeho velmi nízkého věku nepřistoupily, nelze za daných okolností v jejich postupu spatřovat porušení práva dítěte být slyšeno v soudním řízení a vyjádřit se k aktuálnímu, resp. budoucímu výchovnému uspořádání (když ve vztahu k nezletilému byla navíc opakovaně prováděna šetření ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí).

26. Stěžovatel poukazoval také na to, že soudy opomenuly jeho návrhy na přehrání CD nosičů týkajících se vztahu nezletilého k jeho osobě, toho, že jej považuje za svého otce, nazývá jej tak a je v jeho domácnosti spokojený. Okresnímu soudu lze v tomto směru vytknout, že z rozsudku ani z protokolu o jednání není patrné, jak se s tímto důkazním návrhem stěžovatele vypořádal. Z protokolu o jednání před krajským soudem však nevyplývá, že by advokátka stěžovatele při jednání odvolacího soudu návrh na provedení tohoto důkazu vznesla znovu. Pro posouzení této námitky je pak také podstatné, že to, že stěžovatel je velmi pravděpodobně biologickým otcem nezletilého, nebylo v řízení zpochybňováno (připouští to ostatně i matka nezletilého). Stejně tak nebyl zpochybňován ani kladný vztah nezletilého ke stěžovateli. Již z vyjádření opatrovníka, které je součástí spisového materiálu, lze zjistit, že nezletilý má ke stěžovateli hezký vztah, vnímá ho pozitivně a hovoří o něm jako o tatínkovi (shodně viz také vyjádření opatrovníka k ústavní stížnosti). Skutečnosti, kterých se stěžovatel dovolává, jsou tak ze spisového materiálu zřejmé a obecným soudů byly při jejich rozhodování známy.

27. Ve způsobu, kterým obecné soudy rozhodly o návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do jeho péče, tak Ústavní soud pochybení, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, neshledal. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

28. Ústavní stížnost ve vztahu ke zbývající části rozsudku okresního soudu (výroky I. a II. o zamítnutí návrhů stěžovatele na popření a určení otcovství) pak Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost, danou zde z povahy věci, jelikož krajský soud se v této části bude případem opětovně zabývat.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů