// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 05.06.2020
ÚS: Nařízení domovní prohlídky v rámci právní pomoci
I. V případě ústavní stížnosti brojící proti postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajících v provedení domovní prohlídky, kterou stěžovatel současně brojí proti samotnému příkazu k domovní prohlídce, nelze automaticky trvat na vyčerpání opravných prostředků v rámci soustavy státního zastupitelství stěžovatelem. V takových případech je třeba rozlišit, zda konkrétní ústavní stížnost ve vztahu k postupu orgánu činného v trestním řízení (jako jinému zásahu orgánu veřejné moci) namítá, že k zásahu do základních práv došlo toliko realizací příkazu k domovní prohlídce jako výsledku rozhodovací činnosti soudu anebo mělo k tvrzenému zásahu do základních práv dojít (protiprávním) postupem orgánů činných v trestním řízení při výkonu domovní prohlídky jdoucím nad rámec samotného příkazu. Pokud je totiž namítáno, že orgán činný v trestním řízení porušil základní práva stěžovatele samotným provedením příkazu k domovní prohlídce, nemohou být jakékoli opravné prostředky v rámci soustavy státního zastupitelství úspěšné, když příslušný státní zástupce vykonávající dozor či dohled může toliko konstatovat, že orgán činný v trestním řízení konal to, co nařídil soud ve vydaném příkazu k domovní prohlídce. Pouze pokud je namítáno, že orgán činný v trestním řízení při výkonu domovní prohlídky jednal v rozporu s tímto příkazem, nad jeho rámec nebo obecně vzato jinak, než zákonná úprava předpokládá (ať již půjde o provedení prohlídky v nesprávném objektu či nezákonné užití donucovacích prostředků apod.), mohou opravné prostředky v rámci soustavy státního zastupitelství pro stěžovatele představovat efektivní prostředek nápravy.
II. Ústavněprávní požadavky pro nařizování domovních prohlídek se bez dalšího vztahují také na domovní prohlídky nařizované v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Ústavně relevantní plnění mezinárodního závazku (čl. 1 odst. 2 Ústavy) nemůže být důvodem k opomíjení základních práv a svobod dotčených osob, garantovaných ústavním pořádkem, jak vyplývají ze základního režimu mezi státem a občany (čl. 1 odst. 1 Ústavy), naopak i při plnění mezinárodního závazku ze strany orgánů veřejné moci musí být šetřeny základní práva a svobody jednotlivce. Nadto je nařizování domovních prohlídek v režimu § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci doplněno o další zákonný požadavek, a to o posouzení tzv. oboustranné trestnosti.
III. Není pochyb o tom, že požadavek na zkoumání oboustranné trestnosti podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je požadavkem in concreto. Posouzení oboustranné trestnosti in concreto přitom znamená posouzení toho, zda dožadujícím státem označené jednání naplňuje jakoukoli skutkovou podstatu trestného činu podle práva České republiky, avšak včetně obecných znaků skutkové podstaty, negativních znaků skutkové podstaty a negativních podmínek trestnosti. Je však nutno akceptovat, že posuzování oboustranné trestnosti v rámci mezinárodní justiční spolupráce je limitováno samotným faktem, že nejde o řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení a po těchto orgánech nelze požadovat podrobné posouzení každé hmotněprávní podmínky trestní odpovědnosti stejně, jako by šlo o řízení vedené v České republice, neboť takový požadavek by byl schopen paralyzovat mezinárodní justiční spolupráci s Českou republikou. Účelem poskytování právní pomoci není v žádném případě posuzování viny či neviny osoby, proti níž se řízení vede. Jejím účelem je pečlivě posoudit, a to na základě všech v daném stádiu trestního řízení dostupných informací, zda by v žádosti o právní pomoc uvedené jednání bylo trestné podle práva České republiky.
IV. V okamžiku rozhodování o jakékoli formě mezinárodní spolupráce podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je v rámci posouzení oboustranné trestnosti nutno zkoumat veškeré (i negativní) podmínky trestní odpovědnosti za současného přihlédnutí k tomu, že uvedené posouzení mohou orgány činné v trestním řízení vykonat na základě dosud známých poznatků v trestním řízení. Při posuzování oboustranné trestnosti tak musí orgány činné v trestním řízení na základě dostupných informací zvažovat i to, zda by posuzované jednání, pro které se trestní řízení vede, nebylo podle práva České republiky promlčeno a v případě, že by promlčeno bylo, odmítnout vykonat úkony v rámci právní pomoci požadované.
V. Vzhledem k tomu, že k obecným požadavkům na odůvodnění příkazu k domovní prohlídce podle trestního řádu se v případě nařizování domovní prohlídky v rámci právní pomoci podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci přidává požadavek na posouzení oboustranné trestnosti (in concreto), je třeba vyžadovat, aby úvahy o splnění požadavku oboustranné trestnosti soud zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, aby tak bylo patrné, že si při rozhodování tento zákonný požadavek uvědomoval, že se jím zabýval a k jakému dospěl závěru. Není možné akceptovat, aby se v příkazu k provedení domovní prohlídky nařizované v rámci právní pomoci podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci soud nezabýval jednou ze zákonných podmínek pro nařízení domovní prohlídky, bez jejíhož splnění by o vykonání dotčeného úkonu nebylo možno uvažovat. Takový příkaz k domovní prohlídce nemůže být považován za ústavně konformní. Tím spíše nelze z ústavněprávního pohledu aprobovat příkaz k domovní prohlídce vydaný za účelem poskytnutí právní pomoci podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, který by podmínku oboustranné trestnosti in concreto vyhodnotil za splněnou, přestože by tomu tak nebylo. Nařízení a provedení daného úkonu právní pomoci bez splnění zákonných podmínek by představovalo nepřípustný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost obydlí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2597/18, ze dne 9. 4. 2020
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
23. Ústavní soud podtrhuje, že ústavní stížnost je přípustná jak proti napadenému příkazu k domovní prohlídce vydanému obvodním soudem, tak proti provedení domovní prohlídky policejním orgánem jako zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti postupně dovodil, že u ústavních stížností brojících proti postupu orgánů činných v přípravném řízení trestním jsou opravnými prostředky, které je nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti, také žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle § 157a trestního řádu a podnět k výkonu dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, tj. obecně řečeno stěžovatelé se musí před podáním ústavní stížnosti domáhat nápravy v rámci soustavy státního zastupitelství [nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), případně také usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623) a usnesení ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
24. Na tomto místě považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že takový závěr nelze vždy automaticky aplikovat na ústavní stížnosti brojící proti postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajících v provedení domovní prohlídky, když současně ústavní stížnost brojí proti samotnému příkazu k domovní prohlídce (ponechávají se tak nyní stranou ústavní stížnosti brojící pouze proti příkazu k domovní prohlídce či pouze proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v provedení domovní prohlídky). V takových případech je třeba rozlišit, zda konkrétní ústavní stížnost ve vztahu k postupu orgánu činného v trestním řízení (jako jinému zásahu orgánu veřejné moci) namítá, že k zásahu do základních práv došlo toliko realizací příkazu k domovní prohlídce jako výsledku rozhodovací činnosti soudu anebo mělo k tvrzenému zásahu do základních práv dojít (protiprávním) postupem orgánů činných v trestním řízení při výkonu domovní prohlídky jdoucím nad rámec samotného příkazu. Pokud je totiž namítáno, že orgán činný v trestním řízení porušil základní práva stěžovatele samotným provedením příkazu k domovní prohlídce, nemohou být jakékoli opravné prostředky v rámci soustavy státního zastupitelství úspěšné, když příslušný státní zástupce vykonávající dozor či dohled může pouze konstatovat, že orgán činný v trestním řízení konal to, co nařídil soud ve vydaném příkazu k domovní prohlídce. Pouze pokud je namítáno, že orgán činný v trestním řízení při výkonu domovní prohlídky jednal v rozporu s tímto příkazem, nad jeho rámec nebo obecně vzato jinak, než zákonná úprava předpokládá (ať již půjde o provedení prohlídky v nesprávném objektu či nezákonné užití donucovacích prostředků apod.), mohou opravné prostředky v rámci soustavy státního zastupitelství pro stěžovatele představovat efektivní prostředek nápravy. Takový výklad ostatně potvrzuje i dosavadní postup Ústavního soudu v procesně obdobných případech [nález ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239), nález ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1940/10 (N 222/59 SbNU 207), nález ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3370/10 (N 38/64 SbNU 447), nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2979/10 (N 65/64 SbNU 741), nález ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1933/10 (N 48/68 SbNU 467), nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417) a nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2024/15 (N 215/79 SbNU 461)], byť přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému zásahu orgánu veřejné moci v citovaných nálezech nebyla explicitně řešena.
25. Vzhledem k výše uvedenému, přestože stěžovatel nevyčerpal ve vztahu k postupu policejního orgánu spočívajícímu v provedení domovní prohlídky jemu dostupné opravné prostředky v rámci soustavy státního zastupitelství, i v tomto rozsahu je ústavní stížnost přípustná, když stěžovatel současně brojí proti příkazu obvodního soudu k domovní prohlídce a namítá, že právě jeho realizace je důvodem protiústavnosti zásahu policejního orgánu.
VI.
Vlastní posouzení
26. Stěžovatel především namítl, že trestný čin podplácení, z jehož spáchání je podezřelý v Maďarsku, je promlčen podle maďarského i českého práva a nebyly tak splněny zákonné podmínky pro poskytnutí právní pomoci v podobě domovní prohlídky, jelikož absentuje trestnost činu podle právní úpravy obou států. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je v tomto ohledu důvodná.
A) Právní východiska:
27. Podle čl. 12 odst. 1 Listiny je obydlí nedotknutelné. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce.
28. Jak již Ústavní soud opakovaně vyložil, způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z výše citovaného čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně garantovanými právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako podmínku důstojné existence a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom do této ochrany, umožněný ústavním pořádkem v případě domovní prohlídky pro účely trestního řízení, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených předpokladů její přípustnosti (viz § 82 odst. 1, § 83 a násl. trestního řádu). Před vydáním příkazu k domovní prohlídce je tak nutno pečlivě zkoumat, zda jsou pro její nařízení splněny všechny zákonné podmínky a obecný soud musí své rozhodovací důvody v odůvodnění příkazu zřetelně vyložit (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 nebo nález sp. zn. I. ÚS 2024/15). Obecné soudy pak musí vynakládat zvláštní pozornost odůvodňování těch příkazů k domovní prohlídce, které mají charakter neodkladného úkonu. I když je taková domovní prohlídka ex lege přípustná, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného základního práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně zdůvodněno [nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96, (N 62/8 SbNU 119)].
29. Uvedené požadavky se pak vztahují bez dalšího také na domovní prohlídky nařizované v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních. Ústavně relevantní plnění mezinárodního závazku (čl. 1 odst. 2 Ústavy) nemůže být důvodem k opomíjení základních práv a svobod dotčených osob, garantovaných ústavním pořádkem, jak vyplývají ze základního režimu mezi státem a občany (čl. 1 odst. 1 Ústavy), naopak i při plnění mezinárodního závazku ze strany orgánů veřejné moci musí být šetřeny základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1940/10).
A.1) K požadavku oboustranné trestnosti:
30. V rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních je nařizování domovních prohlídek doplněno o další zákonný požadavek, a to o posouzení tzv. oboustranné trestnosti. Podle § 47 odst. 2 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci lze právní pomoc spočívající v provedení úkonů podle hlavy čtvrté oddílů čtvrtého a pátého trestního řádu pro cizozemský orgán vykonat pouze v souvislosti "s činem, který by byl trestný i podle práva České republiky". Výklad právě uvedeného slovního spojení je přitom pro posouzení této věci klíčový.
31. Uvedené ustanovení zakotvuje pro provádění právní pomoci (v "obecném režimu") spočívající v úkonech svou povahou represivních (zajišťování majetku, provádění odposlechů, domovních prohlídek aj.) požadavek oboustranné trestnosti. Orgány činné v trestním řízení tak musí před provedením daného úkonu právní pomoci zkoumat, zda skutek, pro který je vedeno trestní řízení v dožadujícím státě a pro který je žádáno o právní pomoc, by byl trestný i v České republice jako státě dožádaném. Požadavek oboustranné trestnosti je v mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních požadavkem tradičním, byť se od něj v některých oblastech ustupuje zcela či částečně, jak ostatně již v minulosti Ústavní soud poznamenal v souvislosti s evropským zatýkacím rozkazem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)] a jak je patrno také např. z čl. 11 odst. 1 písm. g) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. V § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci požadavek oboustranné trestnosti nicméně i nadále zůstává.
32. Oboustranná trestnost může být posuzována (podle tradičního rozdělení) dvěma způsoby, a to tzv. in concreto a in abstracto. Chápání těchto pojmů se v právní nauce často velmi liší, o to více se liší jejich pojetí jednotlivými státy [jak potvrdil např. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 11. 1. 2017 ve věci C-289/15 a jak dále dokládá dokument Výboru expertů Rady Evropy na poli mezinárodní spolupráce v trestních věcech č. PC-OC (2012) 02 Final].
33. Ústavní soud konstatuje, že za posouzení oboustranné trestnosti in abstracto považuje učinění pouze obecné úvahy, zda by určité typové (abstraktní) jednání bylo podle daného právního řádu trestným činem a odhlíží se od konkrétních podmínek existence trestní odpovědnosti v konkrétním případě. Jde o porovnání znaků skutkových podstat trestných činů podle právních řádů dotčených států, protože popis typového jednání v daném aktu mezinárodní právní pomoci vychází z formulace skutkové podstaty. Zkoumá se pouze to, zda popsaný trestný čin, pro který je v cizím státě vedeno trestní řízení, by byl v obecné rovině trestným činem. Posouzení oboustranné trestnosti in abstracto je teoretický konstrukt, který tradičně není používán v českém právním řádu. Avšak výklad tohoto pojmu, jak uvedeno výše, je nejednotný a v právní nauce se mohou objevit vysvětlení odlišná (např. Geoff Gilbert. Transnational Fugitive Offenders in International Law: Extradition and other Mechanisms. Martinus Nijhoff Publishers, 1998, s. 106-112).
34. Vedle toho za trestnost in concreto považuje Ústavní soud v souladu s tradičním výkladem (srov. Kubíček, Miroslav a Polák, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer, 2014, § 47 a § 90) posouzení všech znaků skutkové podstaty trestného činu, včetně např. výše způsobené škody, jakož i okolností vylučujících protiprávnost činu či způsobujících zánik trestnosti ve vztahu ke konkrétnímu jednání konkrétního pachatele, pro které je vedeno trestní řízení [dále např. Van den Wyngaert, Christine. Double Criminality as a Requirement to Jurisdiction. In Jareborg (ed) Double Criminality. Studies in International Criminal Law (1989), s. 51]. V tomto ohledu však nutno akceptovat, že posuzování oboustranné trestnosti v rámci mezinárodní justiční spolupráce je limitováno samotným faktem, že nejde o řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení a po těchto orgánech nelze požadovat podrobné posouzení každé hmotněprávní podmínky trestní odpovědnosti stejně, jako by šlo o řízení vedené v České republice, neboť takový požadavek by byl schopen paralyzovat mezinárodní justiční spolupráci s Českou republikou. Účelem poskytování právní pomoci přitom není v žádném případě posuzování viny či neviny osoby, proti níž se řízení vede. Jejím účelem je pečlivě posoudit, a to na základě všech v daném stádiu trestního řízení dostupných informací, zda by v žádosti o právní pomoc uvedené jednání bylo trestné podle práva České republiky. Současně je třeba akcentovat, že posuzování trestnosti in concreto není požadavkem na existenci stejně nazvaného či označeného trestného činu, pro který cizí stát o poskytnutí právní pomoci žádá, v Českém právním řádu, ale postačuje, aby dožadujícím státem označené jednání naplňovalo jakoukoli skutkovou podstatu trestného činu podle práva České republiky, avšak včetně obecných znaků skutkové podstaty, negativních znaků skutkové podstaty a negativních podmínek trestnosti.
35. Ústavní soud konstatuje, že není pochyb o tom, že požadavek na oboustrannou trestnost podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je požadavkem in concreto. Tento závěr je i přes dosavadní absenci judikatorního výkladu uvedeného ustanovení podpořen jednak komentářovou literaturou, dle které "posuzování trestnosti zde probíhá obdobně jako v řízení o vydání osoby do cizího státu", přičemž komentář k § 90 zákona o mezinárodní justiční spolupráci vysvětluje, že oboustranná trestnost se zde posuzuje in concreto (srov. Kubíček, Miroslav a Polák, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer, 2014, § 47 a § 90) a dále také dlouhodobou a ustálenou praxí orgánů činných v trestním řízení, které při uvedené formulaci "činu, který by byl trestný podle práva České republiky" posuzují existenci trestnosti ve vztahu ke konkrétnímu skutku spáchanému konkrétní osobou a nikoli pouze obecnou trestnost označeného trestného činu podle práva České republiky bez vazby na konkrétní jednání, pro které se vede řízení.
36. Dílčí závěr, že posouzení oboustranné trestnosti podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je in concreto, prokazuje také fakt, že se vyvinula a je běžně užívána tzv. metoda analogické transpozice, která spočívá v tom, že na dožadující stát se při posouzení oboustranné trestnosti nahlíží jako na Českou republiku. Pokud by posuzování oboustranné trestnosti nebylo in concreto a vazba na konkrétní jednání pachatele by tak nehrála roli, nebylo by uvedené metody zapotřebí. Analogická transpozice má význam jednak ve vztahu k znakům skutkové podstaty, které jsou úzce spojeny s jurisdikcí České republiky (např. vedení činu proti vlastním zájmům státu, překročení státní hranice), a dále také např. ve vztahu k posouzení promlčení, pokud jde o okolnosti stavějící či přerušující běh promlčecí doby (srov. Kubíček, Miroslav a Polák, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Nakladatelství Wolters Kluwer, 2014, § 47 a § 90). Pro užívání uvedené metody svědčí mimo jiné i užití podmiňovacího způsobu v uvedeném ustanovení [podobně jako např. § 90 odst. 1, § 233 odst. 2 či § 305 odst. 1 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci], tedy posuzuje se nikoli, zda "je" skutek podle práva České republiky trestný, ale zda "by byl" podle jejího práva trestný. Akceptujeme-li, že metoda analogické transpozice může být užita pouze při posouzení oboustranné trestnosti in concreto a dále že je tato metoda běžně užívána a akceptována v aplikační praxi i v doktríně, je vyloučeno, aby posouzení oboustranné trestnosti podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nebylo in concreto (argumentum per eliminationem).
37. Ústavní soud dále musel posoudit, v jakém rozsahu požaduje § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci zkoumání oboustranné trestnosti. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci (zejména v souvislosti s implementací právních předpisů Evropské unie v oblasti mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních) v některých případech stanoví povinnost zkoumat oboustrannou trestnost toliko omezeně, když ukládá povinnost zkoumat, zda dotčené jednání naplňuje "znaky skutkové podstaty trestného činu". Avšak Tuto podmínku doprovází v mnoha případech samostatně stanovené další důvody pro nepředání či neuznání vycházející z oboustranné trestnosti, typicky promlčení trestní odpovědnosti či věk - srov. § 205 odst. 2 písm. c), e) a f), § 245 odst. 1 písm. b), d) a f) § 267 odst. 1 písm. b) a d), § 305 odst. 1 písm. b), d) a h), § 328 odst. 1 písm. b), d) a h) či § 347 odst. 1 písm. b), d) a e) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které jsou opět zkoumány ve vztahu ke konkrétnímu dotčenému jednání pachatele - tedy in concreto. Takové omezení zkoumání oboustranné trestnosti však § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nestanoví, neboť dané ustanovení obecně hovoří o "činu, který by byl trestný podle práva České republiky". Bylo-li by úmyslem zákonodárce jakkoli posouzení oboustranné trestnosti v § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci omezovat, musela by být zvolena jiná formulace tohoto požadavku, např. právě obdobně jako ve výše citovaných ustanoveních zákona o mezinárodní justiční spolupráci, podle kterých se posuzují "znaky skutkové podstaty trestného činu". Systematickým výkladem tudíž není možné dospět k jinému závěru, než že § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci při posouzení oboustranné trestnosti žádá zkoumat všechny podmínky trestní odpovědnosti včetně negativních.
38. Ústavní soud dospěl k závěru, že oboustranná trestnost podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci tak, jak je v uvedeném zákoně formulována, musí být vykládána jako oboustranná trestnost in concreto a v okamžiku rozhodování o předmětné formě mezinárodní spolupráce je nutno zkoumat veškeré (i negativní) podmínky trestní odpovědnosti, jakoby se jednalo o trestní řízení vedené českými orgány činnými v trestním řízení za současného přihlédnutí k tomu, že uvedené posouzení mohou orgány činné v trestním řízení vykonat na základě dosud známých poznatků v trestním řízení (viz výklad v bodu 35 tohoto nálezu).
39. Při posuzování oboustranné trestnosti tak musí orgány činné v trestním řízení na základě dostupných informací zvažovat i to, zda by posuzované jednání, pro které se trestní řízení vede, nebylo podle práva České republiky promlčeno a v případě, že by promlčeno bylo, odmítnout vykonat úkony v rámci právní pomoci požadované.
A.2) K odůvodnění oboustranné trestnosti při rozhodování o domovní prohlídce:
40. Povinnost zabývat se veškerými zákonnými podmínkami k provedení domovních prohlídek a tyto odůvodňovat Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně vyložil. V tomto ohledu je zvláště významný nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351), v němž soud mimo jiné shrnul svou dosavadní judikaturu k domovním prohlídkám. Zabýval se především odůvodňováním neodkladnosti a neopakovatelnosti při rozhodování o nařízení domovních prohlídek a konstatoval, že vzhledem k absenci právní úpravy stanovující, jakým způsobem má ke zkoumání a odůvodňování daného úkonu jako neodkladného či neopakovatelného docházet, je na úvaze orgánu činného v trestním řízení, jakou formu k naplnění daného požadavku zvolí. Tato forma však musí umožňovat kontrolu neodkladnosti a neopakovatelnosti. Uvedený nález pak formuloval závěr, že: "Ústavní soud shledal, že neodkladnost resp. neopakovatelnost provedené domovní prohlídky je zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup, není namítaná absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný pochybením, dosahujícím ústavněprávní intenzity. Naopak, v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, znamenal by takový úkon porušení základního práva." Ústavní soud však své nároky na odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám rozšířil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2024/15 s tím, že: "Judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva klade na odůvodnění příkazu k domovní prohlídce, která má být provedena jako neodkladný úkon ještě před vznesením obvinění zejména osobě, jejíž obydlí bude podrobeno prohlídce, přesně stanovené požadavky (viz citace v bodu 10. tohoto nálezu). Vedle obecného požadavku odůvodnit podezření konkrétními skutkovými okolnostmi, že se v obydlí nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, se soudce musí jednak ztotožnit s tím, že je nutné takový úkon provést jako neodkladný a do příkazu to výslovně uvést (též s odkazem na zákonnou normu), a zároveň musí vyložit konkrétní důvody, na základě nichž dospěl k závěru o nutnosti provedení neodkladného úkonu, resp. nemožnosti vyčkat na zahájení trestního stíhání, během kterého již může osoba obviněná v širší míře uplatňovat svá práva na obhajobu. Není přípustné, aby orgány činné v trestním řízení až dodatečně, kupř. i v případném řízení o ústavní stížnosti, usilovaly o napravení uvedených nedostatků nespecifikovaným poukazem na to, že je možné justifikaci úkonu dovodit (spíš reálně myšleno domyslet) ze spisového materiálu, a tlačili tak Ústavní soud do role obecné přezkumné instance, která mu dle konstrukce ústavního soudnictví nepřísluší. (...) Zdali je odůvodnění příkazu dostatečné je bezvýhradně nutno nahlížet optikou jedince, v jehož obydlí má být prohlídka provedena. Jinými slovy, odůvodnění soudu jako orgánu státní moci slouží primárně adresátovi-jedinci, a až sekundárně adresátům-jiným orgánům státní moci. Z toho plynou dva dílčí závěry v obecné rovině. K účinné ochraně práv osoby, u které má být domovní prohlídka provedena, nepostačuje, pokud se soudce pouze v mysli ztotožní se zdůvodněním návrhu státního zástupce k vydání příkazu k domovní prohlídce, resp. podnětu policejního orgánu k tomuto návrhu, a na ty pak dále poukáže, jelikož tyto ostatně nejsou adresátu rozhodnutí známy. Zadruhé, nepostačuje "odbýt" povinnost odůvodnit domovní prohlídku doložením konkrétních skutečností odkazem na "dosavadní výsledky šetření" anebo na "obsah spisu". Řádné odůvodnění domovní prohlídky má přímou souvislost s potřebou legitimizace výkonu státní moci osobě vystavené tak závažném zásahu do soukromí a práva na nedotknutelnost obydlí." Podle právě citovaného nálezu je za ústavně konformní možné považovat takový příkaz k domovní prohlídce, který ve svém odůvodnění dotčené osobě dostatečným způsobem vysvětluje, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že je u ní nutné domovní prohlídku provést jako neodkladný či neopakovatelný úkon.
41. Jak je vyloženo výše (body 31 až 39 tohoto nálezu), k obecným požadavkům na odůvodnění příkazu k domovní prohlídce podle trestního řádu se v případě nařizování domovní prohlídky v rámci právní pomoci podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci přidává požadavek na posouzení oboustranné trestnosti, a to in concreto. Stejně jako u neodkladnosti či neopakovatelnosti je třeba vyžadovat, aby úvahy o splnění požadavku oboustranné trestnosti soud zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, aby tak bylo patrné, že si při rozhodování tento zákonný požadavek vůbec uvědomoval, že se jím zabýval a k jakému dospěl závěru. Jak Ústavní soud již uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 2024/15, primárním adresátem písemného vyhotovení příkazu k domovní prohlídce je osoba, která bude muset strpět vykonání domovní prohlídky, nikoli další orgány činné v trestním řízení, které (na rozdíl od osoby, u níž je prohlídka vykonána) mají přístup k dalším relevantním informacím, které jsou součástí spisu. Není možné akceptovat, aby se v příkazu k provedení domovní prohlídky nařizované v rámci právní pomoci podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci soud nezabýval jednou ze zákonných podmínek pro nařízení domovní prohlídky, bez jejíhož splnění by o vykonání dotčeného úkonu nebylo možno uvažovat. Takový příkaz k domovní prohlídce nemůže být považován za ústavně konformní.
42. Tím spíše nelze z ústavněprávního pohledu aprobovat příkaz k domovní prohlídce vydaný za účelem poskytnutí právní pomoci podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, který by podmínku oboustranné trestnosti in concreto vyhodnotil za splněnou, přestože by tomu tak nebylo. Nařízení a provedení daného úkonu právní pomoci bez splnění zákonných podmínek by představovalo nepřípustný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost obydlí.
43. K právním východiskům Ústavní soud doplňuje, že neexistuje-li řádně odůvodněný a ústavně přijatelný příkaz k domovní prohlídce, není dán legitimní důvod k jejímu vykonání a nemůže být dán ani legitimní důvod k odnětí věcí, které jsou při domovní prohlídce nalezeny (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2787/13). Vykonáním domovní prohlídky bez ústavně akceptovatelného příkazu k jejímu provedení za současného odnětí věcí tak dojde k porušení práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
B) Aplikace na posuzovanou věc:
44. Prvně je třeba konstatovat, že české orgány činné v trestním řízení postupovaly správně v tom, že s evropským vyšetřovacím příkazem zacházely jako s "obecnou" žádostí o právní pomoc podle § 47 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci, neboť odpovídající směrnicová úprava pro evropský vyšetřovací příkaz nebyla v dotčené době do českého právního řádu transponována. Přestože by se podle čl. 11 odst. 1 písm. g) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu (kterému s účinností od 16. 8. 2018 odpovídá § 363 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) oboustranná trestnost v tomto případě, kdy v evropském vyšetřovacím příkazu označená trestná činnost spadá pod přílohu D směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, nebyla zkoumána vůbec, nebylo možné užít přímo směrnicovou úpravu, když ta by přímo dala vzniknout povinnosti jednotlivce (strpět bez dalšího vyšetřovací úkony), což nelze v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie připustit (srov. rozsudek ze dne 11. 6. 1987 ve věci sp. zn. C-14/86, rozsudek ze dne 8. 10. 1987 ve věci C-80/86, rozsudek ze dne 3. 5. 2005 ve spojených věcech C-387/02, C-391/02 and C-403/02 či rozsudek ze dne 12. 12. 2013 ve věci C-425/12). Postup podle § 47 a násl. zákona o mezinárodní justiční spolupráci tak byl správný a orgány činné v trestním řízení byly při nařizování domovní prohlídky vázány podmínkou oboustranné trestnosti in concreto.
45. Při aplikaci výše uvedených právních východisek na posuzovanou věc je však zjevné, že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti řádně zkoumat oboustrannou trestnost in concreto před nařízením a vykonáním domovní prohlídky u stěžovatele.
46. Orgány činné v trestním řízení v této věci obdržely v roce 2018 evropský vyšetřovací příkaz (s nímž správně zacházely jako s žádostí o právní pomoc), podle kterého měly pro cizozemský orgán opatřovat důkazy pro trestnou činnost spáchanou v letech 2006 až 2009 (bez toho, aby sám cizozemský orgán měl jasno v tom, kdy mělo dojít k ukončení protiprávního jednání) a prověřovanou cizozemským orgánem od roku 2011 s tím, že samy ověřily, že trestní stíhání ani po sedmi letech nebylo zahájeno a stěžovatel se dosud nachází v procesním postavení podezřelého. Otázka promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele byla přitom nadnesena již v evropském vyšetřovacím příkazu, který výslovně uváděl, že trestní odpovědnost stěžovatele v Maďarsku není promlčena (viz bod 6 tohoto nálezu), o čemž rozhodoval v souvislosti s jiným podezřelým i maďarský soud (viz body 17 a 19 tohoto nálezu), a skutečnost, že pochybnosti o promlčení měly i české orgány činné v trestním řízení plyne z vyjádření policejního orgánu, podle kterého bylo možné promlčení trestní odpovědnosti diskutováno v rámci pracovního setkání mezi policejním orgánem, městským státním zastupitelstvím a maďarskými orgány činnými v trestním řízení (viz bod 17 tohoto nálezu). Přesto se české orgány činné v trestním řízení otázkou možného promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele podle práva České republiky v rámci posouzení oboustranné trestnosti in concreto při samotném nařizování domovní prohlídky nijak nezabývaly. V podnětu policejního orgánu k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce se uvádí, že u jednání, pro které je stěžovatel v Maďarsku prověřován, připadá v úvahu podle českého právního řádu právní kvalifikace pro trestný čin podplácení podle § 332 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce toto zopakovala a doplnila, že je tímto splněna podmínka podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. V odůvodnění příkazu k domovní prohlídce vydaného obvodním soudem se pak k oboustranné trestnosti neuvádí nic, respektive pouze se konstatuje výše uvedený závěr městského státního zastupitelství v rámci rekapitulace návrhu.
47. Z uvedeného je zjevné, že policejní orgán a městské státní zastupitelství se zabývaly podmínkou oboustranné trestnosti toliko částečně (bez jakéhokoli zvažování možného promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele) a obvodní soud, na jehož bedrech primárně leží přezkoumání splnění všech zákonných podmínek k nařízení domovní prohlídky, se touto podmínkou nezabýval vůbec. Jiný závěr z napadeného příkazu k domovní prohlídce učinit nelze.
48. Uvedené nijak nenapravuje ani vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Vyjádření obvodního soudu vzbuzuje obavu, že si povinnosti zkoumat zákonnou podmínku oboustranné trestnosti podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ani nebyl vědom. Vedle toho městské státní zastupitelství překvapivě zahrnulo do svého vyjádření posouzení toho, zda by prověřované jednání bylo trestné i podle práva České republiky (a trestní odpovědnost by nebyla promlčena), obsahující zcela nové skutečnosti a odkazující na dosud (a zejména v návrhu ani v samotném příkazu) nezvažované skutkové podstaty podle právní úpravy účinné v době spáchání činu (které mimo jiné nezvažují ani příznivost té které úpravy pro stěžovatele). Taková dodatečná argumentace však nemůže zhojit zásadní vadu spočívající v tom, že před vydáním příkazu k domovní prohlídce v rámci poskytované právní pomoci nebyly zkoumány všechny zákonné podmínky pro její provedení.
49. K vyjádření obvodního soudu, jenž uvedl, že sice úvahy stran možného promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele výslovně nezahrnul do svého rozhodnutí, avšak pro rozhodující je faktický stav, musí Ústavní soud připomenout nález sp. zn. I. ÚS 2024/15. Není přípustné, aby soud usiloval o napravení nedostatků svého rozhodnutí poukazem na "faktický stav", který má podle všeho posoudit sám Ústavní soud ze spisového materiálu. Obvodní soud se před vydáním příkazu k domovní prohlídce nijak nezabýval tím, že ve spise není postaveno najisto, zda nedošlo k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele, a to za situace, kdy již ze základních údajů o dotčeném trestním řízení bylo evidentní, že k promlčení trestní odpovědnosti podle práva České republiky mohlo dojít nebo je běh promlčecí doby přinejmenším hraniční. Ke spáchání protiprávního jednání mělo dojít v letech 2006 až 2009, přičemž okamžik dokončení prověřovaného jednání nebyl ani dožadujícím orgánem jednoznačně určen, a to za současného procesního postavení stěžovatele jako podezřelého (nikoli obviněného), což si městské státní zastupitelství explicitně ověřovalo. Vše výše uvedené bylo pro dotčené orgány činné v trestním řízení jasným signálem k tomu, že má být provedeno podrobné posouzení, zda k promlčení trestní odpovědnosti došlo či ne. Není nutné, aby takové posouzení provedl přímo obvodní soud, mohlo být například součástí návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, který by obvodní soud přezkoumal a v odůvodnění příkazu by se s ním buďto ztotožnil nebo by úvahy státního zastupitelství korigoval. Pokud však posouzení oboustranné trestnosti in concreto podle § 47 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci soudce před vydáním příkazu k domovní prohlídce v rámci právní pomoci postrádá, nemůže návrhu vyhovět bez jeho provedení.
50. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby vystupoval jako další přezkumná instance a zjišťoval, zda k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele došlo či ne. Zejména však nutno podtrhnout, že o takové dostatečně informované a kvalifikované posouzení se ani nemohl pokusit, neboť všechny rozhodné informace ani nevyplývají ze spisu (např. týkající se pobytu stěžovatele v cizině, což má relevanci pro stavení promlčecí doby podle trestního zákona). Ústavní soud si je vědom toho, že pro orgány činné v trestním řízení je posouzení oboustranné trestnosti in concreto a konkrétně pak možného promlčení trestní odpovědnosti v takto velmi dlouho běžícím trestním řízení náročné a vyžaduje o to intenzivnější kooperaci orgánů v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Uvedené komplikace však mají přímou souvislost s dlouhým trváním trestního řízení a právě v nich je nutno postupovat maximálně obezřetně s ohledem na již tak dlouho trvající zásah do základních práv osoby, proti níž se řízení vede. Ústavní soud přitom opakuje (viz body 35 a 38 tohoto nálezu), že po orgánech činných v trestním řízení se v rámci posouzení oboustranné trestnosti in concreto požaduje primárně posuzovat trestnost na základě dostupných informací a podrobné posouzení každé hmotněprávní podmínky trestní odpovědnosti není možné. Pokud však - jako v nyní posuzované věci - je od počátku zjevné, že by trestní odpovědnost mohla být promlčena, a k potvrzení či vyvrácení této skutečnosti je třeba dalších informací, musí být tyto vyžádány od dožadujícího orgánu a následně posouzeny. I zde však platí, že se vyjde ze skutečností orgánům činným v trestním řízení známých v daném stádiu trestního řízení.
51. S ohledem na vše výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným příkazem k domovní prohlídce vydaným obvodním soudem bez posouzení všech zákonných podmínek k nařízení domovní prohlídky v rámci právní pomoci cizozemskému orgánu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. Vykonáním domovní prohlídky za současného odnětí věcí stěžovatele pak porušil čl. 12 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny také policejní orgán (srov. bod 43 tohoto nálezu).
52. Ústavní soud dodává, že naopak nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že v napadeném příkazu k domovní prohlídce nebylo dostatečně odůvodněno, proč byla vykonána jako úkon neopakovatelný či neodkladný. Tyto skutečnosti byly uvedeny a vysvětleny jak v samotném příkazu k domovní prohlídce, tak v podnětu policejního orgánu a v návrhu státní zástupkyně, jejich formální vyjádření má oporu ve spisovém materiálu a jako takové je v souladu i s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu (zejm. nález sp. zn. I. ÚS 2024/15).
VII.
Závěr
53. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jí vyhověl (výroky I. a II.). Podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil příkaz k domovní prohlídce vydaný obvodním soudem (výrok III.) a dále podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele a přikázal obnovit stav před jeho porušením (výrok IV.).
54. Zákaz a příkaz obsažený ve výroku IV. splní policejní orgán tím, že vrátí stěžovateli věci vydané a odňaté při domovní prohlídce provedené dne 31. 5. 2018, blíže specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 31. 5. 2018 č. j. NCOZ-3510/čj-2018-412202, které dosud nebyly stěžovateli vráceny, a dále zničí zajištěná data v listinné i elektronické podobě získaná provedením výše specifikované domovní prohlídky, když z vyžádaného spisu městského státního zastupitelství vedeného pod sp. zn. 1 KZM 219/2018 je patrné, že z vydaných a odňatých věcí (elektroniky a datových nosičů) byla data stažena a dále zpracována pro účely vykonávané právní pomoci.
Autor: US