// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 27.03.2020

ÚS: Řádné odůvodnění rozhodnutí o odměně správce dědictví

Přijatelný závěr soudu musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pokud se omezil v zásadě pouze na obecné a paušální odůvodnění, opřené zejména o prostou citaci příslušného ustanovení konkrétní vyhlášky, nepostupoval v souladu se zaručenými ústavními zásadami spravedlivého procesu a jeho závěr je v zásadě nepřezkoumatelný. Pokud navíc nebyla stěžovateli dána možnost seznámit se s podaným odvoláním a argumentovat v tomto směru, například také poukazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci, dochází k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2002/19, ze dne 18. 2. 2020

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatel navrhl zrušení ve výroku uvedeného usnesení Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vykonával funkci správce dědictví po zůstaviteli Stanislavu Štěpánkovi, zemřelém dne 9. června 2013. K projednání pozůstalosti byla Obvodním soudem pro Prahu 4 pověřena notářka JUDr. D. S. se sídlem v Praze 2. Stěžovatel byl správcem dědictví jmenován usnesením sp. zn. 34 D 1507/2013-85, které nabylo právní moci dne 25. června 2014 a činnost správce dědictví vykonával do 7. října 2017. Z funkce správce byl odvolán, v návaznosti na uzavřenou dohodu mezi účastníky, na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 34 D 1507/2013- 691 ke dni 30. září 2017; činnost správce byla tedy vykonávána po dobu 39 kalendářních měsíců. Na základě výzvy soudní komisařky JUDr. D. S. předložil závěrečnou zprávu o činnosti správce a předložil vyúčtování odměny. Tato vycházela z hodnoty svěřeného majetku ve výši 19 237 502,91 Kč a byla vypočítána dle vyhlášky č. 196/2001 Sb. o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví (dale jen "vyhláška č. 196/2001 Sb.") v částce 741 365,68 Kč a vyúčtování hotových výdajů v částce 11 943,08 Kč. Vzhledem k tomu, že správa dědictví byla mimořádně obtížná a časově náročná, aplikoval navrhovatel navýšení odměny o 100 % dle § 23a shora citované vyhlášky. Důvodem navýšení bylo to, že svěřený majetek obsahoval mimo finančních prostředků na bankovních účtech i tři nemovitosti (u jedné z nich procentní podíl), kdy jedna z nemovitostí se nacházela ve vzdálenosti 40 km od hl. města Prahy. Navrhovatel zajišťoval veškerou činnost týkající nájmů, oprav a údržby nemovitostí. Tato činnost zejména u nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví byla časově náročná a komplikovaná.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl pověřenou soudní komisařkou JUDr. D. S. dne 27. 12. 2018 pod sp. zn. 34 D 1507/2013-881 tak, že určil odměnu správce dědictví ve výši 732 030 Kč a dále přiznal správci náhradu hotových výdajů ve výši 11 943 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že byl důvod pro aplikaci § 23a vyhl. č. 196/2001 Sb., tj. pro navýšení odměny o 100 %, neboť výkon funkce správce dědictví byl poměrně komplikovaný s ohledem na přístup dědiců a jejich nesoulad, a dále byl správce dědictví nucen řešit naléhavé záležitosti, jak po stránce technické, tak i právní. Proti tomuto rozhodnutí podaly dědičky S. T. a H. K. odvolání s tím, že nebyly spokojeny s činností správce, dále že správa nebyla prováděna o majetku ve výše uvedené hodnotě a není tedy důvod pro navýšení odměny. Odvolací soud se s jejich námitkami ztotožnil s odůvodněním, že důvodem pro navýšení odměny správce nemohou být neshody mezi dědici navzájem, ani sama obtížná komunikace dědiců se správcem. Usnesením ze dne 15. dubna 2019 rozhodl Městský soud v Praze pod č. j. 29 Co 110/2019-936 tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a určil odměnu správce ve výši 363 480 Kč. Výrok o náhradě nákladů potvrdil a výrok III. usnesení soudu I. stupně změnil tak, že poměrně snížil částky, které jsou povinny dědičky správci zaplatit. Současně poučil účastníky, že proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 26. dubna 2019 cestou soudní komisařky JUDr. D. S. prostřednictvím datové schránky.


II.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele

3. Podle stěžovatele rozhodl městský soud nesprávně. Stěžovatel konstatoval, že zejména nebyl soudem seznámen s podaným odvoláním a nebyla mu dána možnost se k němu vyjádřit. Také poukázal na to, že v existujícím nesouladu mezi dědici v názorech na skutkové otázky neshledal odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, důvod pro zvýšení odměny správce dědictví; k tomu stěžovatel uvádí citaci z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 24 Co 10/2017-849, kterou bylo též rozhodováno o jeho odměně jakožto správce dědictví: "Z obsahu spisu vyplývá, že zejména se zřetelem ke vztahům v rodině zůstavitele a mezi dědici nebyl výkon správy jednoduchý a bezproblémový. Je zřejmé, že již z toho důvodu byly s realizací správy značné problémy. Navýšení odměny správce o 50% bylo proto namístě". Napadené rozhodnutí je tedy podle stěžovatele rovněž v nesouladu s principem legitimního očekávání, což spatřuje v odůvodněních téhož soudu, jak shora uvádí. Tento soud považuje shodné důvody jednou za hodné zřetele pro navýšení odměny, podruhé však důvodem pro navýšení nejsou. Pokud tedy stěžovateli bylo v roce 2017 přiznáno navýšení odměny správce z důvodu komplikovaných vztahů mezi dědici, pak legitimně očekával, že takto bude shodný soud obdobnou věc řešit stejně i v roce 2019. Podle stěžovatele je dále třeba vzít ohled na intenzitu neshody mezi dědici, která byla v tomto případě neobvykle vysoká, jak vyplývá z průběžných zpráv o činnosti správce, které v souladu s usnesením o svém jmenování pravidelně zasílal soudní komisařce JUDr. D. S. a ostatním účastníkům řízení a ze kterých JUDr. D. S. vycházela při stanovení odměny správce dle § 23a vyhl. č. 196/2001 Sb. Za zdůraznění také stojí, že náročná byla též komunikace s podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, který nebyl dědicem. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za nedostatečné a nepřesvědčivé a soudem mu nebyla poskytnuta možnost se k odvolání vyjádřit.


III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení

4. Ústavní soud si vyžádal spis, vedený v dané věci u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1507/2013 a požádal oba soudy, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. Městský soud v Praze zcela odkázal na obsah napadeného usnesení.

5. JUDr. D. S., notářka, pověřená jako soudní komisař usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 úkony ve věci dědictví po S. Š., uvedla, že při stanovení výše odměny pověřeného správce dědictví vycházela z hodnoty svěřeného majetku, dále pak ze závěrečné zprávy o činnosti správce a jím předloženého vyúčtování odměny, ve které správce dědictví navrhoval navýšení odměny o 100% s ohledem na náročnost a komplikovanost výkonu činnosti správce dědictví. K samotné činnosti stěžovatele jako správce dědictví konstatovala, že svoji úlohu vykonával v souladu se svým jmenováním, zprávy o své činnosti předkládal řádně a včas. K jeho činnosti proto neměla po celou dobu žádné připomínky a hodnotí ji kladně.

6. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že předmětnou ústavní stížnost zaslal S. T., H. K., J. Š. s poučením, že zastávají v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejších účastníků a mohou se proto k ústavní stížnosti, v zastoupení advokátem, vyjádřit. Vyjádřila se vedlejší účastnice řízení H. K., její vyjádření však do daného případu nevneslo nic nového; je z něj zejména patrno, že s ústavní stížností nesouhlasí a navrhuje její odmítnutí.

IV.
Řízení před Ústavním soudem ve věci samé

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a vyžádaným spisovým materiálem shledal, že ústavní stížnost je důvodná.

8. V posuzovaném případě se jedná o otázku určení výše odměny stěžovatele jako soudem jmenovaného správce dědictví. Nutno konstatovat, že problematika je obdobná, jako při rozhodování, týkajícím se nákladů soudního řízení a odměny ustanoveného advokáta. Ústavní soud tu konstantně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro jejich přiznání či nepřiznání spadá do rozhodovací sféry obecných soudů, s výjimkou interpetace, která je ve zřejmém nesouladu s principy spravedlnosti. Ústavní soud připomíná řadu svých nálezů, v nichž posuzoval ústavnost rozhodnutí civilních soudů ve výrocích týkajících se nákladů řízení, v nichž dal najevo, že toto rozhodování tvoří integrální součást soudního řízení jako celku a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu; srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 654/03 či IV. ÚS 323/05. Tyto závěry lze mutatis mutandis vztáhnout i na tento případ.

9. Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl v dané věci k závěru, že nejsou dány předpoklady pro aplikaci ust. § 23a vyhl. č. 196/2001 Sb., tj. pro zvýšení odměny správce dědictví. Poté v odůvodnění svého usnesení citoval z předmětného ustanovení, že odměnu vypočtenou podle § 23 může soud přiměřeně zvýšit, nejvýše však o 100 %, jestliže úkony správce při správě dědictví byly mimořádně obtížné nebo časově náročné. Pak zopakoval, že při rozhodování o případném zvýšení odměny správce dědictví musí soud posuzovat zejména mimořádnou obtížnost a časovou náročnost úkonů prováděných správcem při správě dědictví. Ve skutečnosti, že mezi dědici panoval nesoulad v názorech na skutkové otázky, neshledal na rozdíl od soudu prvního stupně důvod pro zvýšení odměny správce. Důvodem pro zvýšení odměny správce nemohou podle soudu být ani rozdílné názory dědiců na řešení otázek souvisejících se správou dědictví, neboť tyto neshody byly samy o sobě důvodem, proč soud přistoupil k ustanovení správce části dědictví a mimořádnou obtížnost či časovou náročnost úkonů správce nelze spatřovat ani v problematické komunikaci mezi správcem a některými účastníky řízení. Proto bylo rozhodnuto, že odměna správce dědictví se výrazně snížila, přičemž částku, o kterou byl stěžovatel zkrácen, nelze považovat za bagatelní.

10. Takové odůvodnění není možno vzhledem k tomu, co vyšlo v řízení najevo, považovat za dostatečné a ucelené. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že přijatelný závěr musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pokud se soud omezil v zásadě pouze na obecné a paušální odůvodnění, opřené zejména o prostou citaci příslušného ustanovení konkrétní vyhlášky, nepostupoval v souladu se zaručenými ústavními zásadami spravedlivého procesu a jeho závěr je v zásadě nepřezkoumatelný. Pokud navíc nebyla stěžovateli dána možnost seznámit se s podaným odvoláním a argumentovat v tomto směru, například také poukazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci, dochází k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Spíše jako obiter dictum lze uvést, že pokud tentýž soud ve věci téhož účastníka řízení jednou již ve srovnatelné věci odměnu přiznal s jistou argumentací, mohl stěžovatel oprávněně vyhodnotit, že existuje vysoká pravděpodobnost, že tak soud učiní opět a legitimně to očekávat. Ve zkoumaném případě tak lze podle Ústavního soudu oprávněně připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být pro stěžovatele překvapivé. Ústavní soud však sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci ustanovení prosté vyhlášky, týkající se možného navýšení odměny správce dědictví. Na základě zrušujícího nálezu bude v této věci opětovně rozhodovat Městský soud v Praze jako soud odvolací, jenž přitom napraví shora vytknuté nedostatky.

11. Ústavní soud tedy uzavírá, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v odůvodnění rozhodnutí absentuje určitá část skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuelně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení, a to třeba jen nepřímo, namítal, leč obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto a navíc neumožní tomu, koho se to týká, vyjádřit se k podanému odvolání, dopouští se libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právě tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů