// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 28.02.2020

ÚS: Náležité posouzení a odůvodnění vhodnosti střídavé péče

Analytická právní věta

Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.

PRÁVNÍ VĚTY

Za předpokladu dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je nutné jeho přání, pokud jde o uspořádání rodinných vztahů, považovat za zásadní vodítko při komplexním posuzování jeho zájmů. Pokud soud fakticky ignoroval a bagatelizoval dlouhodobě prokazatelně vyjadřované přání dětí, nezletilé znovu nevyslechl ani dostatečně neobjasnil, proč nebylo k jejich přání přihlédnuto, nerespektoval zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) jako prioritní hledisko, neboť nezohlednil všechny podstatné okolnosti daného případu.

Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, zejména zhoršení nepříznivého psychického stavu nezletilého, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3970/18, ze dne 18. 4. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I

1. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 9 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného ve věci o změně péče a úpravě výživného. Ústavní stížnost směřuje primárně proti rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, vůči výrokům o výživném a nákladech řízení stěžovatel námitky nevznáší.

II

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 10. 2014 č. j. 47 Nc 89/2014-40 byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilých synů do střídavé péče obou rodičů. Otec a posléze i matka se domáhali změny dosavadního rozhodnutí tak, aby synové byli svěřeni do jejich výlučné péče. Okresní soud ve Zlíně v rozsudku ze dne 16. 10. 2017 č. j. P 43/2015-583 dospěl k závěru, že s ohledem na vyhrocené konfliktní vztahy rodičů a dopad sporu rodičů na psychický stav zejména staršího syna je střídavá péče minimálně nevhodná. Děti proto svěřil s přihlédnutím k jejich stanovisku do péče otce. Nevhodnost střídavé výchovy rovněž vyplývala i ze zprávy psychologů, zpráv Orgánu sociálněprávní ochrany dětí Statutárního města Zlín (kolizní opatrovník, dále jen "OSPOD"), ze záznamu obvodního oddělení Policie České republiky Zlín a škol, které nezletilí navštěvují. Neschopnost rodičů komunikovat a narušený psychický stav dětí rovněž vyplýval ze znaleckého posudku. Nefungující střídavou péči potvrzovala i matka nezletilých. Soud rovněž zohlednil, že nezletilí mají dobrý vztah k manželce otce, avšak přítele matky se bojí a nechtějí s ním být v kontaktu. Přítel matky přitom při výchově nezletilých nesehrál pozitivní roli, a byť mu nelze jeho chování jednoznačně prokázat, lze konstatovat, že vůči nezletilým se dopouštěl minimálně nevhodných výchovných postupů.

3. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil a návrh na změnu výchovy zamítl. Dospěl k závěru, že v projednávané věci nedošlo ke změně poměrů závažnějšího rázu, jež by byly důsledkem výraznější změny ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad rozhodnutí soudu o schválení původní dohody rodičů o výchově a výživě nezletilých dětí. Nejednalo se ani o skutečnosti, které by svým významem nebo novou kvalitou převážily nad stabilitou dosavadního výchovného prostředí. Podle soudu problém spočívá v problematické komunikaci rodičů, a je založen na názoru otce, že je schopen lépe zajistit řádnou péči o děti než matka a na jeho kritickém náhledu na nevhodné výchovné podmínky u matky. Ze znaleckého posudku podle odvolacího soudu vyplývá, že děti více zvýrazňovaly negativistické postoje otce vůči matce, ale stejně tak vyšlo najevo, že i matka se vyjadřuje nehezky o otci před dětmi. Podle soudu na základě provedených zjištění a závěrů znalkyně názory nezletilých nebylo možné považovat za autentické ani z nich vycházet. Svěření nezletilých do výlučné péče některého z rodičů by neskýtalo záruky na zlepšení komunikace mezi rodiči a naopak by mohlo vést k odcizení druhého z rodičů.

4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je účastníkům, vedlejším účastníkům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

III

5. Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Stěžejní námitka spočívá v tom, že odvolací soud nezohlednil opakované sdělení obou nezletilých, že mají přání být v péči otce. Pokud odvolací soud došel k závěru, že doposud opakovaně sdělovaná stanoviska dětí nejsou autentická, měl sám děti znovu nezprostředkovaně vyslechnout, seznámit se s jejich aktuálními stanovisky, a vyhodnotit si autenticitu jejich přání. Povinností soudu přitom bylo dětem vysvětlit, proč k jejich názoru nepřihlíží a proč rozhoduje jinak, než jak si děti přejí. Všechny subjekty v řízení zainteresované se přitom shodly na skutečnosti, že střídavá péče není v nejlepším zájmu dětí. Proti zachování střídavé péče se vyslovily děti, rodiče, OSPOD, psycholog - terapeut PhDr. Žákovský, Mgr. Landová jako soudem ustanovený znalec, Okresní soud ve Zlíně v rozhodnutí č. j. P 43/2015-583, Mgr. Mikulková, MUDr. Jelínková, Mateřská školka a Centrum poradenství pro rodinné a partnerské vztahy. Pokud z totožných sdělení dětí odvolací soud přijal jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně, bylo procesní povinností soudu provést tyto důkazy znovu a umožnit účastníkům řízení reagovat na odlišné posouzení věci odvolacím soudem.

6. Podle stěžovatele zjištěný skutkový stav vylučuje předpoklad, že zachování stability dosavadní výchovy je skutečně v nejlepším zájmu dětí. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na zdravotní stav 12 letého syna (noční pomočování), na spory ohledně volnočasových aktivit, spory o lékařskou péči (kdy je jedním rodičem negována lékařská péče druhého rodiče), spory ohledně trávení prázdnin (kdy docházelo k maření prázdninových aktivit mezi rodiči), strach, stres a obavy nezletilých dětí z předávání i z poměrů u matky (viz zprávy OSPOD), nepředávání důležitých zpráv o škole, zdravotním stavu dětí, apod. Stěžovatel dále namítá, že odůvodnění rozsudku je založeno na selektivně vyjmutých závěrech rok a půl starého znaleckého posudku, přičemž stejně tak jiné závěry znalkyně soud zcela pomíjí. Žádným způsobem nebyly ani zjišťovány poměry ve vztahu dětí k novým partnerům otce a matky.

IV

7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné a v nerespektování přání dítěte nespatřuje odvolací soud změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu původního rozhodnutí o úpravě rodičovské odpovědnosti.

8. Matka nezletilých ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedla, že ústavní stížnost je nedůvodná, nebylo zasaženo do základních lidských práv uvedených otcem a rozhodnutími soudů nebyla porušena základní lidská práva ani otce ani nezletilých dětí.

9. Opatrovník nezletilých ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl zrušení rozhodnutí krajského soudu. Uvedl, že rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně o výhradní péči otce lépe odpovídalo potřebám a zájmům nezletilých dětí než nefunkční střídavá péče, kterou žádný z účastníků nenavrhoval (ani rodiče, ani opatrovník). Konflikt mezi rodiči stále narůstá, matka dlouhodobě odmítá s otcem komunikovat, předávat mu podstatné informace (o zdravotním stavu dětí, o škole, volném čase aj.), odmítá i společná setkání na OSPOD, neakceptuje nabídky na účast na případových konferencích za účelem projednání aktuálních problémů a potřeb týkajících se dětí. Nevhodně se vyjadřuje o osobě otce i jeho nové rodině, neúměrně zatěžuje děti tím, že je nutí předávat informace otci a přenáší tak na ně své povinnosti. Na děti je neustále vyvíjen tlak, přičemž matka brání i poskytování psychoterapeutické pomoci. Starší syn se dosud v noci pomočuje, což ho i vzhledem k jeho věku znevýhodňuje a omezuje, např. při akcích s vrstevníky. Opatrovník vyjádřil přesvědčení, že emocionální zázemí nacházejí děti zejména u otce, který jim poskytuje stabilnější a podnětnější výchovné prostředí než matka. S ohledem na dlouhodobou psychickou zátěž je třeba definitivně rozhodnout o změně v co nejkratší době, stabilizovat rodinnou situaci a předejít prohlubování psychického poškozování dětí.

10. Uvedená vyjádření nezasílal Ústavní soud k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.

V

11. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

VI

13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

14. V řízení týkajícím se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se přezkum Ústavního soudu soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením občanského soudního řádu, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).

15. Pokud jde o posouzení rozhodnutí civilních soudů, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, se tak Ústavní soud zaměřuje na zjištění, zda civilní soudy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývající zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), který musí být vždy prioritním hlediskem, a zda v tomto smyslu rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

16. Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v úvahu i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1554/14, I. ÚS 2482/13, II. ÚS 1654/17, I. ÚS 823/16).

17. Samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte přitom není právními předpisy nijak vymezeno. Ústavní soud připomíná Obecný komentář Výboru pro lidská práva č. 14 ze dne 29. 5. 2013, podle něhož "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (srov. též např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 823/16).

18. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud je při svém rozhodování dostatečně nezohlednil, a proto jeho rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní.

19. Za situace, kdy odvolací soud na základě shodného skutkového stavu přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí okresního soudu o vhodnosti svěření dětí do péče otce a děti ponechal ve střídavé výchově, bylo jeho povinností své právní závěry důkladněji odůvodnit, podložit je pádnými skutkovými zjištěními, vyvracejícími dosud učiněná skutková zjištění a zejména v nich zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria, což neučinil.

20. Ústavní soud, který se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, má za to, že krajský soud se věcí zabýval zjednodušeným a formálním způsobem, kdy zájem dětí rozhodně nebyl upřednostněn, ale byl vyzdvižen požadavek na zachování stability výchovného prostředí a příčina závažných problémů se střídavou výchovou byla spatřována pouze v konfliktní komunikaci rodičů, která přitom paradoxně sama o sobě vhodnosti střídavé výchovy nijak nenapomáhá.

21. Krajský soud především nesprávně vyhodnotil otázku změny poměrů oproti poměrům v době schválení původní dohody rodičů o výchově a výživě nezletilých dětí. Podle odvolacího soudu ve věci nenastaly skutečnosti, které svým významem nebo novou kvalitou převážily nad stabilitou dosavadního výchovného prostředí.

22. V tomto směru však krajský soud zcela pominul alarmující psychický a návazně i fyzický stav dětí, které velmi nepříznivě nesou nastolený režim střídavé výchovy, jenž vede k neustálým a stupňujícím se konfliktům rodičů a děti nepřiměřeně zatěžuje. Z řady důkazů provedených soudem prvního stupně (zprávy psychologa, lékařů a vyjádření kolizního opatrovníka), přitom evidentně vyplývá, že obě děti, a zejména starší syn, je rodinou situací silně traumatizován, působí mu závažné psychické problémy, které se manifestují i ve fyzické podobě (přetrvávající pomočování, tiky). Soud při rozhodování vůbec nevzal v potaz zprávu kolizního opatrovníka, tj. OSPOD ze dne 3. 9. 2018, podle níž starší syn reagoval na zprávu, že řízení u krajského soudu bylo odročeno na neurčito a bude pokračovat střídavá výchova, proklamováním suicidálních sklonů. Mladší syn reagoval vytrvalým pláčem (podle kolizního opatrovníka podloženo videozáznamem), přičemž oba synové při jednání u kolizního opatrovníka opětovně vyjádřili přání být v péči otce.

23. Ústavní soud připomíná, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 uvedl, že nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života. Argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy jen v kontextu posouzení, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného.

24. S ohledem na obsah spisu dále nelze považovat stanovisko krajského soudu, podle něhož názory nezletilých neshledal za autentické, za objektivní. Z výpovědí nezletilých se podává, že oba kontinuálně a dlouhodobě vyjadřují přání žít u otce, které vyslovují před různými orgány, včetně Policie České republiky, u psychologů, opakovaně před kolizním opatrovníkem a ke svěření do výchovy otci se kloní i znalecký posudek. V tomto směru závěry krajského soudu naprosto neodpovídají skutkovým zjištěním.

25. Krajský soud v podstatě fakticky ignoroval a bagatelizoval dlouhodobě prokazatelně vyjadřované přání dětí, přičemž nezletilé znovu nevyslechl ani dostatečně neobjasnil, proč nebylo jejich přání respektováno. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které civilní soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3007/09, I. ÚS 2661/10). Za předpokladu dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je přitom nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu "s tím, že postoj nezletilého dítěte je dán do kontextu s ostatními zjištěními na základě pečlivého a komplexního posuzování jeho zájmů" (srov. obdobně nálezy sp. zn. II. ÚS 4160/12, II. ÚS 2919/14).

26. Ústavní soud nicméně uvádí, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu a v zájmu neprohlubování další traumatizace dětí se nejeví jejich opětovný soudní výslech u odvolacího soudu jako nutný, neboť jejich stanovisko je (event. může být) věrohodně zjištěno zprávou kolizního opatrovníka (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13, II. ÚS 2943/14).

27. Krajský soud nadto přistoupil ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, ačkoliv měl k dispozici zprávy mediátora, že došlo k ukončení mediace. Otec chtěl v mediaci pokračovat, ale matka nikoliv, přičemž vzájemná nedůvěra mezi rodiči je veliká, na což několik týdnů setkání u mediátora nestačí. Bylo tak zřejmé, že k nastolení přijatelné komunikace mezi rodiči nedošlo a ani nelze očekávat, že dojde. Soud měl dispozici i aktuální zprávu kolizního opatrovníka, podle níž vyhrocený konflikt mezi rodiči je neměnný, přetrvává i po mediačních jednáních, a to především pro nevstřícnost matky se na zásadních věcech s otcem dohodnout. Ústavní soud ve své judikatuře přitom připouští vyloučení střídavé péče na základě špatné komunikace rodičů, pokud ani pokusy o nápravu ze strany soudů, např. nařízením mediace neměly na zlepšení komunikace vliv (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1554/14, III. ÚS 1206/09, I. ÚS 2661/10). V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 uvedl, že "špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat".

28. Krajský soud, ačkoliv přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí, se v odůvodnění dále nevypořádal se všemi důkazy, které byly obsahem spisu, některé důkazy výslovně pominul a nezabýval se všemi podstatnými okolnostmi věci. Zcela pominul otázku vztahu dětí k partnerům jejich rodičů. Nijak nereagoval na zprávy kolizního opatrovníka, který opakovaně vyjadřoval přesvědčení, že péče otce je pro děti vhodnější. Stejně tak nehodnotil další ve spisu založené zprávy lékařů, školských zařízení apod., prokazující traumatizaci dětí a nevhodnost střídavé výchovy. Rovněž nezohlednil, že ze znaleckého posudku vyplývá, že střídavou výchovu by děti byly schopny akceptovat bez újmy na psychickém zdraví, pokud by animozita mezi rodiči nebyla otevřeně vyhrocená. Rozhodnutí odvolacího soudu tak vykazuje ve smyslu judikatury Ústavního soudu prvky libovůle odporující čl. 2 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06), neboť v odůvodnění rozhodnutí absentuje určitá část skutkových zjištění, které vyšly v řízení najevo, přičemž odvolací soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil a neodůvodnil jejich irelevantnost.

29. Ústavní soud uzavírá, že krajský soud při rozhodování o uspořádání vztahu mezi rodiči nerespektoval zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) jako prioritní hledisko, neboť nezohlednil všechny podstatné okolnosti daného případu. Zcela pominul přání dětí a jejich nepříznivý psychický stav vyvolaný praktikovanou střídavou výchovou. Zdravotní či psychický stav dítěte přitom lze z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte považovat za pádný důvod pro nenařízení střídavé výchovy (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).

30. V projednávané věci není podstatné, který z rodičů větším dílem zapříčinil neutěšenou situaci v rodinných vztazích, ani není na místě vyčkávat, zda dojde ke zlepšení komunikace mezi nimi. S ohledem na postoje dětí a závažnost psychického stavu staršího syna je nezbytné urychleně eliminovat další nevratné negativní dopady vzájemné animozity rodičů na jejich děti. S ohledem na konkrétní dané okolnosti věci, ze kterých se jednoznačně podává nevhodnost dosud aplikované střídavé výchovy, má Ústavní soud za to, že rozhodnutí okresního soudu lépe splňuje kritérium nejlepšího zájmu dítěte, neboť umožňuje, aby děti mohly vyrůstat v souladu s jejich přáním v pro ně aktuálně přijatelnějším a klidnějším prostředí u otce, kde jsou pozitivně akceptovány i partnerkou otce. Další prodlužování sporu a trvání na střídavé výchově by jen vedlo k narůstající psychické zátěži a další deprivaci dětí s nevratnými následky. Střídavou péči lze přitom před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/18). Ve prospěch takovéto úpravy poměrů však obsah spisu nesvědčí.

31. Ústavní soud však zdůrazňuje, že je rovněž urychleně třeba rozhodnout o dostatečně široké úpravě styku dětí s matkou, aby byla zachována a podporována její nezastupitelná role v životě nezletilých.

32. Ústavní soud důrazně apeluje na oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dětí, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům.

33. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl, neboť krajský soud nerespektoval čl. 2 odst. 2 Listiny, zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, do práva stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny a nerespektoval ani čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud tak bude muset posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu a při rozhodování o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu.

34. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku I. a II. nálezu uvedeno.

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů