// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 20.12.2019

ÚS: Povinnost předložit předběžnou otázku SDEU

Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek přípustný, nemá o výkladu práva Evropské unie rozumné pochybnosti, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, ani když daný výklad je rozdílný od soudu nižšího stupně ve stejné věci. Uvážení však není založeno na pouhých subjektivních hodnoceních příslušného soudu poslední instance. Stále platí závěr Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1608/19), podle něhož výklad práva Evropské unie nemůže být svévolný či neudržitelný. Ústavní soud sice nemá pravomoc hledat správné uplatnění unijního práva (to činí obecné soudy) nebo autoritativně vykládat jeho obsah (to činí Soudní dvůr Evropské unie), je však oprávněn přezkoumat zmíněný kvalifikovaný deficit výkladu i uplatnění práva Evropské unie.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2224/19, ze dne 19. 11. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

Rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce (dále jen "SZPI") byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 39 odst. 1 písm. f) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vinohradnictví a vinařství"), tím, že porušila čl. 80 odst. 2 písm. a) a písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013. Uvedeného jednání se měla stěžovatelka dopustit tím, že uvedla na trh víno Tramín z Moldávie, které bylo podrobeno nepovoleným enologickým postupům - přidávání vody a syntetického glycerolu a zvyšování přirozeného obsahu alkoholu. Dále byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu nedodržení požadavku na bezpečnost potravin podle § 17 odst. 1 písm. p) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o potravinách a tabákových výrobcích"), kterého se měla dopustit tím, že uvedla na trh víno Chardonnay ze Španělska, které nebylo vhodné k lidské spotřebě - z důvodu kontaminace cizorodými a jinými látkami, resp. z důvodu, že v době kontroly bylo zkažené. Za uvedená jednání byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 110 000 Kč a povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 33 900 Kč a náklady řízení ve výši 1000 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí ústřední inspektorát SZPI zamítl.

Obě rozhodnutí SZPI napadla stěžovatelka správní žalobou, ve které mimo jiné tvrdila, že kvalita dovezeného vína byla osvědčena dokladem V I 1 v souladu s nařízením Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína. Tento doklad vydávají autorizované orgány státu vývozu a potvrzují jím, že příslušná zásilka vína naplňuje parametry plynoucí z unijní legislativy. Stěžovatelka neměla důvod tomuto osvědčení nevěřit a nemohla tak být odpovědná za předmětný delikt.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") nejprve rozsudkem ze dne 4. 7. 2018, č. j. 31 Ad 19/2016-149, žalobě vyhověl, přičemž vyšel z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 31 A 103/2016-107, vydaného v obdobné věci Vinařství U Kapličky s. r. o. (dále jen rozsudek "Krajského soudu v Brně ve věci Vinařství U Kapličky"). Krajský soud dospěl k závěru, že doklad V I 1 slouží jako nástroj k usnadnění volného pohybu vína a vyjadřuje důvěru Evropské unie v orgány třetích zemí, které osvědčení vydávají. Požadavek SZPI, aby stěžovatelka bez dalšího víno ze třetí země dále prověřovala, shledal krajský soud jako protismyslný uvedeným principům a naopak vyslovil názor, že spoléhání na správnost dokladu V I 1 je souladné jak s úmyslem Evropské unie, tak s navazující českou právní úpravou. Stěžovatelka se tak sice dopustila správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. f) zákona o vinohradnictví a vinařství, pokud jí obchodované víno neodpovídalo enologickým postupům, nicméně možnost zvažovat liberaci uvedeného deliktu s ohledem na uvedené vyloučena nebyla, a v tomto směru zavázal SZPI, aby se v novém řízení podrobněji dokumentem V I 1 zabývala.

SZPI podala proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 As 326/2018-28. Kasační soud - s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 As 217/2018-25, vydaný v obdobné věci Vinařství u Kapličky s. r. o. (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Vinařství u Kapličky") - zdůraznil, že doklad V I 1 je pouhé administrativní povolení ke vstupu předmětného vína na území Evropské unie a jde jen o nezbytnou podmínku legálního dovozu. Lze je proto jen těžko pokládat za ono "vynaložení veškerého úsilí", které vyžaduje zákon k liberaci ze stěžovatelkou spáchaného deliktu, neboť ve spojení "vynaložení veškerého úsilí" je zjevně obsažen požadavek konat něco víc, než pouze splnit podmínky pro legální dovoz vína do České republiky. Jinak by už samotný fakt, že víno bylo dovezeno legálně, navždy zbavoval dovozce či prodejce vína veškeré odpovědnosti za kvalitu daného vína.

Krajský soud v Hradci Králové, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v pokračujícím řízení žalobu stěžovatelky v záhlaví označeným rozsudkem zamítl; stejný osud sdílela i následná kasační stížnost stěžovatelky, kterou zamítl nyní napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud.

Podstatou argumentace ústavní stížnosti je povaha dokladu V I 1. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, že tento dokument slouží pouze jako administrativní povolení k legálnímu dovozu vína do Evropské unie. Doklad je vydáván certifikovanými a autorizovanými orgány třetí země, ty jsou jako takové registrovány orgány Evropské unie. Jde o doklad o vlastnostech dováženého vína, jeho vydání je podmíněno provedením laboratorního rozboru vzorku vína a posouzením, zda víno naplňuje v Evropské unii uznávané enologické postupy. U produktu doprovázeného dokladem V I 1 obchodník jedná v dobré víře v pravdivost údajů obsažených v dokumentu. Spor o povahu osvědčení je přitom zároveň záležitostí výkladu unijního práva. Pokud je tento nejasný, což lze s ohledem na odlišné názory zapojených obecných soudů předpokládat, měl některý ze soudů položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie. Obecné soudy k tomu nepřistoupily a porušily tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na zákonného soudce.

Stěžovatelka dále rozporuje postup správního orgánu při laboratorních testech vzorků vín a výsledky nepovažuje za průkazné i vzhledem k nejasné metodice vyhodnocení. S tím souvisí též námitka neprovedeného důkazu - stěžovatelka navrhovala provedení celé řady důkazů, které by umožnily zpochybnit závěry SZPI o nesplnění požadavků na enologické postupy, správní soudy však tyto návrhy neprovedly bez náležitého odůvodnění. Vadnost přístupu správního orgánu dosvědčuje delší (cca dvouměsíční) odstup mezi provedením testů a oznámením jejich výsledků, přičemž žádný právní předpis neukládá obchodníkovi kontrolované víno skladovat. Přesto bylo stěžovatelce přičteno k tíži, že v předmětném mezidobí víno prodala jinému subjektu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje, proč by neměla být za správní delikt odpovědná. Podotýká, že neměla důvod nedůvěřovat dokladu V I 1, s dovozem vína z Moldavska měla dobré zkušenosti, informace o problematické kvalitě moldavských vín se neobjevovaly ani ve veřejném prostoru.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2019 stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1608/19 (dále jen "nález sp. zn. II. ÚS 1608/19"), kterým byl zrušen shora uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Vinařství u Kapličky. Závěrem doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby byly závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavního soudu promítnuty i do rozhodování o nyní posuzované ústavní stížnosti.

II.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

Ústavní soud vyzval Nejvyšší správní soud a Krajský soud v Hradci Králové jako účastníky řízení a SZPI jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

SZPI ve svém vyjádření k povaze dokumentu V I 1 uvádí, že jde o dokument, který nepředstavuje absolutní průkaz bezvadnosti vinařského produktu, na který by bylo možno bezmezně a bezvýhradně spoléhat, a který by snad měl subjekt disponující tímto dokladem bez dalšího liberovat. U žádného obchodníka s dovozovým nebaleným vínem není možné předpokládat, že by obecně formulovaný doklad V I 1 měl tohoto vést k plnému spoléhání na naprostou bezvadnost dovezeného vína. Tím spíše v případě vína ze země, kde se problémy s kvalitou vína objevují dlouhodobě. Dokument V I 1 má význam toliko pro celní administrativu, tedy do okamžiku než je produkt propuštěn do volného oběhu na trhu Evropské unie. Odpovědnost za to, že vinařské produkty dovážené na celní území Evropské unie splňují podmínky jejich dovozu do Evropské unie a odpovídají popisu produktů podle osvědčení v dokladu V I 1, nese dovozce, tj. příjemce uvedený v dokladu V I 1 a následně všechny další subjekty, které dané víno uvádějí na trh v Evropské unii. Podstata sporu spočívající v hodnocení dokladu V I 1 v souvislosti s liberací podle zákona o vinohradnictví a vinařství nezávisí na výkladu evropské legislativy, ale čistě na posouzení podmínek daných v § 40 odst. 1 zmíněného zákona. Výklad povahy a významu institutu dokladu V I 1 podle unijního práva není ve věci relevantní, neboť ať už je výklad povahy dokladu V I 1 jakýkoliv, stále bude platit, že ze strany provozovatele potravinářského podniku, který uvádí víno na trh v České republice, z hlediska liberace nikdy nepostačuje pouhé spolehnutí se na tento doklad, ale musel by prokázat vynaložení dalšího úsilí. V tomto ohledu nejde o otázku ani ústavněprávní ani související s právem Evropské unie, nýbrž o otázku výkladu a použití národní právní úpravy - § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství. Nebylo proto na místě položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. SZPI dále zdůrazňuje, že stěžovatelka nebyla dovozcem předmětného vína původem z Moldávie ani prvním příjemcem v České republice. Stěžovatelka víno odebrala v keg sudu od dodavatele - společnosti Vinařství u Kapličky s. r. o. Během manipulace s vínem v keg sudu přitom může docházet poměrně jednoduše k záměnám vín a nelze se tedy spoléhat ani na to, že šlo skutečně o stejné víno, kterému byl v Moldávii vystaven doklad V I 1. Stěžovatelka žádnou svou další aktivitu nad rámec důvěry v doklad V I 1 vystavený v Moldávii, aby zabránila uvedení nevyhovujícího vína na trh, neprokazovala a své odpovědnosti se proto nemůže zbavit.

K nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1608/19 SZPI poukazuje na to, že Ústavní soud se v jeho odůvodnění (bod 38) vyjadřuje k hodnocení, zda stěžovateli bylo možné vytknout nevynaložení veškerého úsilí ve smyslu § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství a dochází k závěru, že pochybnosti o bezvadnosti vína měl primárně uplatnit správní orgán. Tím se podle SZPI Ústavní soud vyjadřuje k otázkám mimo namítané porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Navíc jeho konstatování vstupuje do konstantní judikatury obecných soudů ohledně naplnění liberačních důvodů z objektivní odpovědnosti za jiný správní delikt. Široce uznávaný a uplatňovaný výklad tento princip hodnotí velmi přísně a jeho základem je požadavek, aby to byl obviněný, kdo prokazuje vynaložení veškerého úsilí, které je možné požadovat k zabránění porušení právní povinnosti. Ovšem Ústavní soud poskytnutím svého názoru na výklad podústavního práva staví do aktivní role naopak správní orgán. SZPI se ve svém vyjádření věnuje také dalším námitkám stěžovatelky, týkajícím se laboratorních rozborů a seznámení s jejich výsledky, a neprovedených důkazů. Závěrem SZPI navrhuje, aby byla ústavní stížnost stěžovatelky zamítnuta.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zdůrazňuje, že správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství, z jehož spáchání byla stěžovatelka uznána vinnou, je založen na objektivní odpovědnosti. V případě objektivní odpovědnosti není relevantní subjektivní stránka deliktu (zavinění). Správní orgány nejsou povinny se zabývat např. tím, zda postihovaný subjekt věděl, či vědět mohl a měl o skutečnostech zakládajících jeho odpovědnost. Stěžovatelka by za delikt neodpovídala pouze tehdy, pokud by splnila podmínky liberace obsažené v § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství, podle kterého právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Z uvedeného plyne, že unijní rozměr věci představuje otázka skutkové podstaty správního deliktu (porušení předpisů Evropské unie upravujících oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty). Laboratorní testy vedlejšího účastníka přitom jednoznačně prokázaly porušení těchto enologických postupů. Jádro sporu tedy neleželo v otázce související s unijním právem, ale v tom, zda stěžovatelka naplnila podmínky liberace podle vnitrostátního ustanovení § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství. V dané věci se jednalo o objektivní odpovědnost za porušení enologických postupů, z níž se lze pouze liberovat. Právě podmínky liberace byly klíčovou otázkou v nynějším řízení. Nešlo tedy o odpovědnost za zavinění, a to ani za zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Pro její naplnění by bylo jistě relevantní, zda stěžovatelka měla či neměla indicie o závažných nedostatcích v kvalitě jí dováženého vína, tedy zda vědět mohla či měla, že předpisy porušuje, a bylo u ní tedy dáno zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Pro objektivní odpovědnost je však podstatné pouze to, že toto víno uvedenými nedostatky prokazatelně trpělo, a vše ostatní je již podstatné pouze pro vymezení podmínek liberace.

K otázce, zda stěžovatelka splnila podmínky uvedené v § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství, Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření odkazuje na ústavní stížností napadený rozsudek kasačního soudu a jemu předcházející rozsudek Nejvyššího správního soudu, a dodává, že setrvává na názoru, že stěžovatelka v daném případě nevynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. V projednávané věci přitom stěžovatelka měla k dispozici prostředky, jak ověřit kvalitativní vlastnosti jí prodávaného vína (možnost povedení laboratorních testů) a nebyla nucena spoléhat se pouze na doklad V I 1. Nejvyšší správní soud závěrem uvedl, že při posuzování dané věci zohledňoval důsledky jednání stěžovatelky, tj. že konzumace vína obsahujícího nadměrné hodnoty syntetického glycerolu může mít značný dopad na lidské zdraví chráněné čl. 31 Listiny.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku.

Stěžovatelka ve své replice zdůrazňuje, že nález sp. zn. II. ÚS 1608/19 je pro orgány veřejné moci závazný a v nyní posuzované věci by z něj měl Ústavní soud vycházet. Stěžovatelka poukazuje na to, že k předmětu sporu není judikatura obecných soudů ustálena. S ohledem na to, že věc vedená pod sp. zn. II. ÚS 1608/19 nebyla jedinečnou kauzou, nýbrž její posouzení a výsledek měly dopad i do dalších téměř totožných kauz, bylo podle stěžovatelky namístě, pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 předestřel též návod, jak by správní soudy měly aplikovat podústavní právo. Ačkoliv se SZPI i Nejvyšší správní soud snaží rozvádět argumentaci tím směrem, že nyní projednávaná věc se týká toliko výkladu vnitrostátního práva, jde podle stěžovatelky o otázku přesahu věci do práva unijního a odkazuje přitom na bod 21 nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19. Objasnění povahy dokumentu V I 1 je podle stěžovatelky pro danou věc stěžejní, přičemž provádět autoritativní výklad unijního práva je oprávněn toliko Soudní dvůr Evropské unie. Proto bez položení předběžné otázky v tomto smyslu nelze danou věc kvalifikovaně posoudit ani rozhodnout.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Z tohoto pohledu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je otázka povahy dokladu V I 1 a jeho vlivu na objektivní odpovědnost stěžovatelky za správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. f) zákona o vinohradnictví a vinařství - uvedení na trh vína z Moldávie, které bylo podrobeno nepovoleným enologickým postupům. Naopak proti závěrům o odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt podle § 17 odst. 1 písm. p) zákona o potravinách a tabákových výrobcích - nevyřazení vína ze Španělska z dalšího uvádění na trh, neboť bylo zkažené - stěžovatelka žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci nevznáší a Ústavní soud se touto otázkou ve svém nálezu proto nezabýval.

Pro posouzení ústavní stížnosti je významný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1608/19, který byl vydán ve skutkově obdobné věci, ve které byla vydána obdobná soudní rozhodnutí (v nyní posuzované věci vydaná soudní rozhodnutí ve svém odůvodnění na tato rozhodnutí výslovně odkazují). V nyní posuzované věci a ve věci sp. zn. II. ÚS 1608/19 byly navíc podány téměř totožné ústavní stížnosti sepsané stejným advokátem. Věc vedená pod sp. zn. II. ÚS 1608/19 se tedy týkala obdobné problematiky a téměř totožné ústavněprávní argumentace.

Ústavní soud přitom i při zvážení argumentace obsažené ve vyjádření Nejvyššího správního soudu a SZPI k ústavní stížnosti neshledal důvody, aby se odchýlil od již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1608/19 vyslovených závěrů, resp. jeho nosného důvodu (rationes decidendi), podle kterého Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručené základní právo Vinařství u Kapličky s. r. o. na spravedlivý proces tím, že zpochybnil závaznost dokladu V I 1 jako institutu unijního práva, aniž by předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.

Jak Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 připomněl, přestože je věcí unijního práva, zda obecné soudy naplňují podmínky pokládání předběžných otázek, za určitých okolností může být nepoložení předběžné otázky rovněž porušením ústavně zaručených práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce [čl. 38 odst. 1 Listiny; viz např. nálezy ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357), ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) nebo ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 4255/16 (N 181/86 SbNU 869)]. Kritéria, která je povinen obecný soud při (ne)položení předběžné otázky zohlednit, aby mohlo jeho rozhodnutí v tomto směru při ústavním přezkumu obstát, podrobně shrnul nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17. Stručně jde o následující podmínky: 1) obecný soud má dostatečně odůvodnit, proč nepoložil předběžnou otázku, ačkoliv to účastník navrhoval, 2) obecný soud se nesmí úmyslně odchýlit od ustáleného výkladu práva Evropské unie, který již Soudní dvůr v souvislosti s jinou předběžnou otázkou učinil, 3) obecný soud nesmí vykládat či uplatňovat unijní právo svévolným či neudržitelným způsobem (a přitom nepředložit předběžnou otázku), 4) obecným soudem posuzovaná záležitost není bezvýznamná z hlediska jednoty, soudržnosti a vývoje práva Evropské unie.

Argumentace obsažená v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 spočívá v posouzení třetího kritéria, tedy zda obecné soudy vykládaly či uplatňovaly právo Evropské unie svévolným či neudržitelným způsobem, aniž by položily předběžnou otázku. Pozornost je přitom třeba věnovat zejména postupu Nejvyššího správního soudu, neboť se jedná o soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek, takže v jeho případě by se již nejednalo o oprávnění, nýbrž o povinnost k jejímu předložení.

Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není opravný prostředek, nemá o výkladu práva Evropské unie rozumné pochybnosti, není povinen podat předběžnou otázku, ani když daný výklad je rozdílný od soudu nižšího stupně ve stejné věci. Tento závěr však nestojí "samostatně" a uvážení není založeno na pouhých subjektivních hodnoceních příslušného soudu poslední instance, jelikož neustále platí, že výklad či uplatnění práva Evropské unie nemůže být svévolné či neudržitelné. Ústavní soud sice nemá pravomoc hledat správné uplatnění unijního práva (to činí obecné soudy) nebo dokonce autoritativně vykládat jeho obsah (to činí Soudní dvůr Evropské unie), je však oprávněn přezkoumat zmíněný kvalifikovaný deficit výkladu i uplatnění práva Evropské unie (nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17).

Krajský soud se k charakteru dokladu V I 1 vyjádřil ve svém prvním (formálně nyní nenapadeném) rozsudku v nyní posuzované věci zejména v bodě 54, ve kterém - s odkazem na body 36 až 43 rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci Vinařství u Kapličky - dospěl k závěru o nutné presumpci správnosti údajů potvrzených v dokladu V I 1. Nejvyšší správní soud se povahou dokladu V I 1 v této věci následně zabýval v bodech 21 až 23 svého prvního (formálně nyní nenapadeného) rozsudku, přičemž - s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Vinařství u Kapličky - dospěl k závěru, že doklad V I 1 je pouhé administrativní povolení ke vstupu vína na území Evropské unie.

Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 1608/19 věci Vinařství u Kapličky, pokud v daném případě Nejvyšší správní soud zastával názor o předmětném osvědčení coby pouhému administrativnímu povolení ke vstupu vína na území Evropské unie, a v tomto směru se výrazně odchýlil od výkladu provedeného krajským soudem, pak bylo namístě položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, jelikož je úkolem Soudního dvora Evropské unie, a nikoliv vnitrostátního soudu, aby vyložil povahu a význam tohoto institutu unijního práva. Ústavní soud k tomu dodává, že otázka povahy formuláře V I 1 je pro dané správní řízení sice nepochybně významná, sama o sobě však automaticky nemusí rozhodnout o jeho výsledku, tzn. zda v posuzované věci došlo u stěžovatelky k liberaci z objektivní odpovědnosti za předmětný správní delikt (nález sp. zn. II. ÚS 1608/19).

V.
Závěr

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud (a také Krajský soud v Hradci Králové, který byl ovšem vázán dříve vysloveným právním názorem kasačního soudu) porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a oba napadené rozsudky správních soudů zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Jelikož řízení před obecnými soudy bude dále pokračovat, Ústavní soud považuje za předčasné zabývat se ostatními námitkami stěžovatelky.

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů