// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 01.11.2019

SDEU: Výkon evropského zatýkacího rozkazu

Článek 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, ve spojení s článkem 4 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládán v tom smyslu, že má-li vykonávající justiční orgán k dispozici objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje svědčící o existenci systémových či celoplošných nedostatků ve vězeňských podmínkách vězeňských zařízení vystavujícího členského státu, je povinen – pro účely posouzení otázky, zda jsou dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že osoba, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, bude po svém předání do tohoto členského státu vystavena skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto článku 4 – zohlednit veškeré relevantní materiální stránky vězeňských podmínek ve vězeňském zařízení, ve kterém má být tato osoba konkrétně umístěna, jako jsou disponibilní osobní prostor na vězněnou osobu v cele tohoto zařízení, sanitární podmínky a míra volného pohybu vězněné osoby v tomto zařízení. Toto posouzení se neomezuje pouze na kontrolu zjevných nedostatků. Pro účely takového posouzení si musí vykonávající justiční orgán vyžádat od vystavujícího justičního orgánu informace, které považuje za potřebné, a ujištění poskytnutá posledně uvedeným orgánem musí v zásadě považovat za důvěryhodná, neexistují-li konkrétní skutečnosti umožňující usuzovat na to, že vězeňské podmínky jsou v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv.

Co se konkrétně týče disponibilního osobního prostoru na vězněnou osobu, musí vykonávající justiční orgán vzhledem k tomu, že v unijním právu za současného stavu scházejí příslušné minimální normy, zohlednit minimální požadavky vyplývající z článku 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, tak jak je vykládán Evropským soudem pro lidská práva. Pro účely výpočtu tohoto disponibilního prostoru se do něj nezahrne prostor, který zabírají sanitární zařízení, zatímco prostor, který zabírá nábytek, se do něj zahrne. Vězněným osobám však musí být zachována možnost obvyklého pohybu v cele.

Vykonávající justiční orgán nemůže vyloučit existenci skutečného nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení z pouhého důvodu, že má dotyčná osoba ve vystavujícím členském státě k dispozici prostředek právní ochrany, který jí umožňuje napadnout podmínky, za nichž je vězněna, nebo že v tomto členském státě existují legislativní či strukturální opatření určená k posílení kontroly vězeňských podmínek.

Konstatuje-li uvedený orgán, že jsou dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že bude dotyčná osoba po svém předání do vystavujícího členského státu vystavena takovému nebezpečí z důvodu vězeňských podmínek panujících ve vězeňském zařízení, do kterého má být konkrétně umístěna, nelze toto konstatování poměřovat – pro účely rozhodnutí o takovém předání – se zájmy zohledněnými v úvahách o účinnosti soudní spolupráce v trestních věcech a o zásadách vzájemné důvěry a vzájemného uznávání.

rozsudek Soudního dvora Evropské unie (velkého senátu) ve věci C‑128/18, ze dne 15. 10. 2019

vytisknout článek


Úplné znění rozsudku je k dispozici ZDE.

Autor: SDEU

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů