// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů 11.10.2019

ÚS: Nesprávné posouzení opožděnosti tvrzení ze strany soudů

Stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou (v jejich samotném základu) i pravidla vymezující způsob provádění a hodnocení důkazů, pravidla koncentrace řízení a pravidla uplatnění tzv. neúplné apelace. Jestliže odvolací soud nepřihlédne k argumentaci účastníků řízení s tím, že ji uplatnili až v odvolání, byť ji zjevně uplatňovali po celé nalézací řízení, odpírá tím soudní ochranu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1995/18, ze dne 3. 9. 2019

vytisknout článek


UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.

Z odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Stěžovatelé se v řízení před Okresním soudem v Hodoníně domáhali proti vedlejším účastníkům určení vlastnického práva k blíže vymezeným pozemkům. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že stěžovatelé b) a c) převedli na vedlejší účastníky dům a pozemek o výměře 647 m2, nikoliv pouze část pozemku o výměře 395 m2. Menší výměra byla sice vyznačena v geometrickém plánu, plán se však nikdy nestal součástí smlouvy o budoucí kupní smlouvě či přímo kupní smlouvy. Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil s tím, že předmět smluv - tedy i celý pozemek o výměře 647 m2 - byl jednoznačně vymezen a smlouvy byly takto uzavřeny. Jakkoliv z provedených důkazů plyne, že před uzavřením smluv došlo k jednání o zmenšení (rozdělení) pozemku a s tím související zvětšení pozemku vedlejšího, nikdy se tyto změny nepromítly do uzavřených smluv.

2. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu s tím, že stěžovatelé předložili především polemiku se skutkovými závěry. Rozhodnutí krajského soudu odpovídá dosavadní rozhodovací činnosti dovolacího soudu. Ve věci stěžovatelů je pak zásadní, že mohli v kupní smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezit, že dochází k převodu pouze části pozemku o výměře 395 m2, a to i odkazem na zpracovaný geometrický plán. K tomu nedošlo, naopak kupní smlouva obsahuje označení pozemku jako celku parcelním číslem, výměrou, a to způsobem odpovídajícím celému pozemku podle údajů v katastru nemovitých věcí. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že projev vůle vyjádřený v kupní smlouvě neodpovídá jejich skutečnému chování.

II.
Ústavní stížnost

3. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského i okresního soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, na ochranu majetku a zákonného soudce. Porušení těchto práv stěžovatelé spatřovali v tom, že se soudy formalisticky upnuly k výměře pozemku uvedené v kupní smlouvě, aniž by vzaly v potaz okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy a uzavření následovaly. Skutková zjištění jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z dokazování je evidentní, že vůle stran se vztahovala pouze k převodu části pozemku o výměře 395 m2. Cena byla určena s odkazem na odpovídající geometrický plán a znalecký posudek, který oceňoval právě tuto část pozemku. Tento posudek neoceňoval podzemní sklep a hospodářské budovy na zbylé části. Na přesné hranici pozemku podle geometrického plánu byla postavena zeď, přičemž část pozemku za zdí, podzemní sklep a hospodářskou budovu stěžovatelé po 11 let nerušeně užívali a platili za ně daň z nemovitých věcí. Z uvedeného je zřejmé, že v kupní smlouvě je písařská chyba, která vede k neurčitosti a nesrozumitelnosti písemného projevu vůle.

III.
Průběh řízení před Ústavním soudem

4. Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že skutková zjištění obecných soudů měla jednoznačnou oporu v provedeném dokazování a jimi přijatý právní závěr je logický. Argumentace stěžovatelů byla založena na skutkové polemice, z níž následně činili vlastní právní závěr o neplatnosti smlouvy pro rozpor vůle a jejího projevu, případně pro neurčitost sjednané kupní ceny. To však přípustnost dovolání založit nemůže. Postup Nejvyššího soudu odpovídal požadavkům judikatury Ústavního soudu: v části, v níž stěžovatelé vlastní skutkové závěry a z nich plynoucí právní polemiku vztáhli k judikatuře dovolacího soudu, Nejvyšší soud nepovažoval jejich dovolání za vadné, toliko za nepřípustné pro nenaplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Tvrzená vada řízení pak přípustnost sama o sobě nezakládá.

5. Krajský soud v Brně k ústavní stížnosti uvedl, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí a relevantní pro jeho rozhodnutí může být jen zásadní porušení podústavního práva, k čemuž však nedošlo.

6. Okresní soud v Hodoníně k ústavní stížnosti uvedl, že závěr o výkladu vůle stran kupní smlouvy vyplýval z řádně a úplně provedeného dokazování, přičemž o vůli stěžovatelů nemůže být jakákoliv pochybnost. Vydržení jako právní otázku zkoumal okresní soud z úřední povinnosti, přičemž k závěru o vydržení nedospěl. Tyto úvahy provedl toliko implicitně, neboť stěžovatelé tuto otázku jednoznačně nenamítali - vydržení zmínili toliko v replice a alternativně (stěžovatelé tvrdili, že splňují podmínky pro vydržení, ale zároveň tvrdili, že vlastnického práva původně ani nepozbyli). Pokud měli v úmyslu tuto otázku před soudem řešit, měli ji vznést konkrétně. Za situace, kdy sami stěžovatelé tvrdili, že vydržení nemůže být dáno, neboť vlastnického práva vůbec nepozbyli, považoval soud tuto zmínku za výraz jejich hypotetických úvah, jež nebylo třeba explicitně vypořádávat.

7. Vedlejší účastníci k ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatelé žádají přezkum rozhodnutí obecných soudů prakticky ve čtvrté instanci, konkrétní porušení ústavně zaručených práv nedokládají. Závěr o srozumitelnosti a určitosti kupní smlouvy byl řádně vysvětlen. Argumentace vydržením nemůže být úspěšná, neboť stěžovatelé nemohli být v dobré víře, neboť před tím k převodu užívaného pozemku uzavřeli smlouvu. Ve věci stěžovatelů rozhodovaly soudy řádně, vzaly v potaz relevantní důkazy a neprovedení dalších důkazů řádně odůvodnily. Dány pak nejsou ani jiné vady, resp. porušení, které stěžovatelé neurčitě namítali.

IV.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Podmínky řízení byly splněny. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupenými a oprávněnými stěžovateli (byli účastníky řízení před obecnými soudy), kteří vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

V.
Vlastní posouzení

9. Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319)].

10. Stanoveným postupem tedy jsou (v jejich samotném základu) i pravidla vymezující způsob provádění a hodnocení důkazů [nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)], pravidla koncentrace řízení a pravidla uplatnění tzv. neúplné apelace [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. III. ÚS 2983/08 ze dne 10. 11. 2009 (N 234/55 SbNU 261)].

11. Podstatou ústavní stížnosti byla zejména polemika s řešením právních otázek výkladu vůle smluvních stran, určitosti právního jednání a s nimi souvisejících otázek hodnocení důkazů. Nad rámec toho stěžovatelé obecným soudům vytkli i to, že se nezabývaly argumentací směřující k vydržení sporných pozemků.

12. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z toho, že předložené otázky výkladu vůle smluvních stran a určitosti právního jednání byly v jeho rozhodovací činnosti v obecné rovině již řešeny, přičemž při krajský a okresní soud se od těchto závěrů neodchýlily. Polemika s výsledkem jejich hodnocení je založena zejména na zpochybnění skutkového stavu, který obecné soudy zjistily a následně užily pro hodnocení právních následků smlouvy mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky.

13. V této rovině rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou ústavně významnou vadou netrpí: stěžovatelé skutečně vycházeli z toho, že jejich vůle byla jiná, než jak bylo zachyceno v kupní smlouvě, přičemž svou námitku nezobecnili a netvrdili porušení některého z uznávaných výkladových pravidel. Jinými slovy, stěžovatelé nesprávnost právního závěru dovozovali výlučně ze zásadního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Zpochybnili tak čistě zjištění faktuální, nikoliv právní závěr o existenci práva či povinnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3127/17 ze dne 19. 12. 2017, odst. 32-34).

14. Ústavní soud ovšem opakovaně vychází z toho, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Mezi ústavně významné vady důkazního řízení patří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].

15. Ústavní soud tedy není oprávněn přehodnotit skutkový závěr obecných soudů v tom smyslu, že by sám (pozitivně) závazně určil, jaká skutková zjištění z jimi provedených důkazů jednoznačně plynou [ledaže by sám tento důkaz provedl, srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. I bez opakovaného provedení důkazů je však v rámci přezkumu oprávněn učinit (negativní) závěr o tom, že určité právní či skutkové závěry zjevně neplynou ze skutečností zaznamenaných v soudním spisu.

16. Takové vady Ústavní soud, ve shodě s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, nezjistil: projev vůle zachycený v kupní smlouvě a jí předcházející smlouvě o smlouvě budoucí v zásadě odpovídá skutkovým a právním závěrům, které ve věci zaujaly obecné soudy - je jednoznačný a určitý. Okolnosti, z nichž stěžovatelé neurčitost dovozovali, mohou sice vést k úvaze o tom, že záměrem či skutečnou vůlí (je notorietou, že vůle se nemusí shodovat s jejím projevem) stěžovatelů a vedlejších účastníků byl prodej pozemku pouze o výměře 395 m2, nemá to však význam pro řešení věci. Okresní soud přiléhavě vyložil, že takový skutkový závěr není jednoznačný a pro tyto okolnosti lze najít i jiné, logicky přijatelné vysvětlení. Nejde tedy o exces ve smyslu výše citovaných závěrů usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05. Případný omyl stěžovatelů o právních účincích jejich jinak určitého a jednoznačného písemného projevu pak nutně nevede k závěru, který by byl pro ně příznivý (srov. § 49a občanského zákoníku z roku 1964, nález sp. zn. III. ÚS 1539/18 ze dne 31. 7. 2018 či rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1131/2000 ze dne 24. dubna 2002). Ani zde tedy k žádnému excesu při užití podústavního práva nedošlo. Lze tedy uzavřít, že s vlastní otázkou převodu nemovitých věci označených ve smlouvě se obecné soudy vypořádaly srozumitelně, logicky a věcně přiléhavě.

17. Stěžovatelé taktéž poukazovali na okolnosti po uzavření smlouvy (stavba zdi na hranici podle geometrického plánu, nerušené užívání po více než deset let, placení daní, nezájem ze strany vedlejších účastníků), které vedlejší účastníci podle obsahu spisu okresního soudu nebyli schopni přesvědčivě vysvětlit. Tyto okolnosti mohly být významné pro výklad původní vůle stran při uzavírání smlouvy (nyní výslovně § 556 odst. 2 in fine občanského zákoníku z roku 2012), jejich hodnocení však s ohledem na výše uvedené nevedlo k jednoznačnému závěru. Nad rámec toho mohou však být významné i pro otázku vydržení (k možnosti vydržení contra tabulas srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98 ze dne 17. 11. 1999, č. 40/2000 Sb. NS). Stěžovatelé totiž tvrdili, že jim svědčí právní titul držby (domnělý, protože se nesprávně domnívali, že určitou část pozemku nepřevedli) a z okolností jejich konkrétního případu nebyl rozumný důvod pochybovat, že tomu tak skutečně je (setrvalé užívání pozemku, výše zmíněná stavba zdi na domnělé hranici, nezájem vedlejších účastníků aj.).

18. Ve vztahu k vydržení stěžovatelé namítali, že obecné soudy tuto otázku vůbec nevypořádaly. Tomu lze přisvědčit jen z části: krajský soud totiž ve svém rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že argumentaci vydržením stěžovatelé uplatnili až v odvolání, tedy opožděně. Nejvyšší soud pak konstatoval, že stěžovatelé k této vadě řízení nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Argumentace vydržením tedy opomenuta nebyla, nebyla však posouzena věcně.

19. V této souvislosti je třeba samostatně posoudit závěr Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně. Vymezení pravomoci Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž ne vždy umožňuje posouzení všech relevantních otázek případného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Dovolání je podle § 237 občanského soudního řádu přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky nejen hmotného, ale i procesního práva. Z toho plyne, že i procesní vada by mohla představovat (procesně) právní otázku zakládající způsobilý dovolací důvod, pokud by byl naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Podstatné však je, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (spočívalo) na vyřešení této otázky procesního práva. Vady vlastního řízení však odvolací soud obvykle neřeší a jejich posouzení je typicky možné podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu jen, pokud je dovolání přípustné pro jinou právní otázku (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3432/15 ze dne 8. 8. 2017 a sp. zn. III. ÚS 3964/17 ze dne 20. 3. 2018). Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelů nebylo přípustné pro posouzení jiných předložených otázek (které navíc byly povahou skutkové), vady řízení před krajským soudem nemohly být Nejvyšší soudem zohledněny. V tomto ohledu tedy rozhodnutí Nejvyššího soudu netrpí vadami.

20. Ústavně významná vada je založena tím, že závěr krajského soudu o opožděnosti tvrzení stěžovatelů o vydržení zjevně nemá oporu ve spisu.

21. Stěžovatelé totiž od počátku nalézacího řízení uváděli, jak dlouho (11 let) a v jakém rozsahu (647 m2) pozemky užívají, a že je užívají pro sebe, pro což jim - z pohledu stěžovatelů - svědčí i právní důvod. Tuto argumentaci pak podporovali skutkovým tvrzením o tom, že za celý pozemek platí daň z nemovitých věcí, pěstují na něm brambory a zeleninu a na domnělé hranici již před lety postavili zeď trvalé povahy. Její stavbu vedlejší účastníci strpěli, pozemky za zdí neužívají, nejevili o ně do vzniku vzájemných sporů zájem (spory navíc vznikly až v důsledku toho, že vedlejší účastníci tento tvrzený pokojný stav narušili zahájením řízení podle stavebního zákona). Následně pak stěžovatelé popírali tvrzení vedlejších účastníků o tom, kdo zeď postavil, za jakým účelem a z jakých prostředků. Již v replice z 14. 1. 2015 stěžovatelé výslovně uvedli, že byly splněny podmínky pro vydržení (č. l. 62). Teprve 5. 2. 2015 okresní soud poučil účastníky podle § 119a občanského soudního řádu o možnosti uplatňovat rozhodné skutečnosti do vyhlášení jeho rozhodnutí (č. l. 72).

22. Konstatování krajského soudu o opožděném tvrzení stěžovatelů je tedy zjevně nesprávné - stěžovatelé toto tvrzení konkrétně uplatňovali po celou dobu nalézacího řízení, před prvním jednáním ve věci i při něm, nikoliv až v odvolání. Za toho stavu nemohou obstát důvody, pro něž krajský soud odmítl věcně posoudit část odvolací argumentace stěžovatelů.

23. V této souvislosti je třeba odmítnout výtky vůči postupu stěžovatelů, kteří svou právní argumentaci vystavěli eventuálně: prvotně tvrdili, že k převodu vlastnického práva nikdy nedošlo pro neplatnost kupní smlouvy, a pro případ, že k převodu došlo, druhotně tvrdili, že pozemek vydrželi. Taková argumentace není vnitřně rozporná, ale naopak logická s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nepřiléhavé je tak tvrzení okresního soudu, že vydržení ve skutečnosti vůbec neuplatňovali (neboť popírali jeho možnost) a tato argumentace byla čistě hypotetická.

VI.
Závěr

24. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 252/2016-102 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu: krajský soud se odmítl meritorně zabývat částí jejich odvolání, aniž by jím uvedené důvody měly oporu ve spisu.

25. Krajský soud v Brně se v dalším řízení bude zabývat odvolací námitkou stěžovatelů vztahující se k vydržení. Shledá-li, že skutkový stav byl k této otázce okresním soudem zjištěn dostatečně, nebo je možné jej doplnit, projedná tyto námitky věcně. V opačném případě bude postupovat podle § 219a odst. 2 občanského soudního řádu. Tímto názorem Ústavního soudu je krajský soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). V rámci dalšího postupu obecné soudy zohlední i výtky ze strany Nejvyššího soudu vůči formulaci žalobního petitu a výroku rozsudku okresního soudu uvedené v usnesení č. j. 30 Cdo 3029/2017-144 ze dne 14. 9.2017.

26. Zrušením rozhodnutí krajského soudu se stěžovatelům otevírá možnost opětovného věcného projednání jejich námitek v odvolacím řízení. Je tedy vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatelů i ve vztahu k napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně. Pokud by za takového stavu Ústavní soud přikročil k hodnocení rozhodnutí okresního soudu, nepřípustně by nahradil činnost soudu odvolacího [zásada subsidiarity hmotněprávního přezkumu k přezkumu procesněprávnímu, srov. nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)]. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 252/2016-102 ze dne 19. 1. 2017.

27. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené rovněž přistoupil ke zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3029/2017-149 ze dne 28. 3. 2018. Jakkoliv se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelů zabýval řádně a rozhodl o něm způsobem, který nelze označit za ústavně významný exces (vadu řízení před krajským soudem z hlediska dovolacích důvodů nemohl zohlednit), pozbývá smyslu ponechat bez dalšího rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí, které však bylo Ústavním soudem zrušeno. Takovému procesnímu řešení situace se ostatně tento soud nevyhnul ani v obdobných v minulosti projednávaných případech, v nichž taktéž shledal důvody pro zrušení předcházejících rozhodnutí soudů nižších stupňů, a rozhodnutí dovolacího soudu by tak zůstalo osamocené a nefunkční [viz nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009 (N 255/55 SbNU 463)].

Autor: US

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů